Rolf Wild, vysoký blonďák s hranatou čelistí, miloval zdravotní vycházky.

„Jeníčku, promiň, dneska večer jdu sám. Nějak se tu zabav."

Jan Boleslav vykoukl z okna kasáren. „Blíží se úplněk. Budeš mít světlo jako ve dne. Nechci se vyptávat, ale proč pokaždé ty tajnosti při měsíčku? Máš schůzku s krásnou vílou?"

„Tak se nevyptávej."

V období kolem úplňku býval Rolf nezvykle strohý. Vyrazil ven a ani se neohlédl.

Jan Boleslav pokrčil rameny. Na zvláštnosti chování svého spolubydlícího si zvykl už na lodi. Kdykoli jindy spolu trávili spoustu času, ale jakmile se začal měsíc zakulacovat, Rolf se stával náladovým, odpovídal úsečně, stahoval se do ústraní, a po nocích se sám toulal venku.

V takové dny nabádal Jana, aby hlavně po setmění nikam nechodil. Jan nebyl člověk s příliš bujnou fantazií, ale občas si představoval, že Rolf venku tajně organizuje spiknutí nebo pašuje rum. Sám sobě se pak musel zasmát, protože to nedávalo smysl.

Každý přece ví, že nekalým úmyslům se nejlíp daří při novoluní, když není vidět na krok. Úplněk by každého pašeráka nebo spiklence spolehlivě prozradil.

Když se Jan Boleslav vydal s císařem do Mexika, byla to jeho první velká cesta do ciziny. Na lodi se spřátelil s Rolfem. Rolf byl pro něho něčím jako starším bratrem. A Jan věděl, že staršího bratra musí poslechnout a nevyptávat se.

Janovi byla v kasárnách dlouhá chvíle. Díval se oknem, jak Rolf mizí v uličkách Querétaru, potom chvíli sledoval, jak jiní spolunocležníci hrají kostky, a pak si šel lehnout. Věděl, že Rolf bude ráno unavený a nevrlý. Tak tomu bylo dosud po každém úplňku.

Rolf se ohlédl. Budova kasáren byla už dost daleko. Ulice byla vylidněná, jen z blízké cantiny se ozývalo pokřikování a zpěv. Vyhnul se jí, aby ho nezahlédl někdo ze štamgastů. Například Juan Díaz, obchodník s mýdlem. Rolf měl pocit, že ten chlap něco ví.

Tlustý majitel obchodu s fazolemi a střižním zbožím, Goméz Toledo, vykoukl ven. Zdálo se mu, že se pod okny něco mihlo. A skutečně. Ve světle měsíce zahlédl zavlnění hřbetu a huňatý ocas. Zvíře bylo šedoplavé a na kojota až moc velké. Tohle nebylo v pořádku. Z toho koukají mrzutosti.

Lysé stvoření, vzdáleně připomínající rachitického medvěda bez srsti, se přikrčilo u zdi tiendy, obchůdku se smíšeným zbožím. Jeden skok přes zeď a je u chlívku, kde má Goméz Toledo zavřené kozy.

Kdyby tvor uvažoval jako člověk, možná by ho napadlo, jaká je to ironie, a jak se bude majitel ráno tvářit, až najde jedno ze zvířat zcela vykrvené. Chupacabra ale lidským pohnutkám nerozumí. Jde si prostě pro večeři. A tam, mezi domy novokřtěnců, ji Rolf našel po čichu, podle pachu čerstvé krve, a úplně ztratil hlavu i srdce.

Obdivoval její štíhlou siluetu, ostré tesáky, perfektní čich, dokonalou souhru pohybů.

Jejich první setkání bylo z počátku spíše rozpačité. Zuřivě na něj vrčela, rozhodnutá nevzdat se své kořisti. Plížil se kolem ní dokolečka a vydával hrdelní zvuky, kňučel a vrčel, dokud se nenechala přemluvit a nedovolila mu přiblížit se. Jemně ji kousl do boku a ona mu to oplatila.

Ve světle plného měsíce završili svoje náhlé manželství a zpečetili je navždy. Ráno odcházel rozrušený a smutný. Přes den snil o jejím vlhkém čenichu a drsném jazyku. To osud je svedl dohromady. Nebylo o tom pochyb.

Rolf se vytrácel sám z kasáren čím dál častěji. Už to nebyly jen výstřední vycházky za úplňku. Mizel každé dva dny a ráno se vracel rozcuchaný a šťastný. Jan Boleslav si byl jistý, že Rolf si našel děvče.

19. června 1867 za zvuků la Palomy a vojenské salvy, odešel do nebeské blaženosti prostý člověk, Maxmilián z domu Habsburského.

Rolf a jeho milovaná o tom nic nevěděli. Ve stínu stromů se věnovali milostným experimentům. Rolf se vracel do lidské podoby už jen výjimečně, pokud chtěl promluvit s Janem, vůči kterému cítil bratrskou odpovědnost, nebo s Juanem Díazem, se kterým se cítil spřízněn jistým nedefinovatelným temným způsobem. Seňora Malinche ho „nemusela" a on se bez ní také klidně obešel. Teď Juan Díaz odjel na severozápad a vzal s sebou pradlenu Luisu a jejiho synka Cipitia.

Jediným člověkem, který ještě Rolfa zajímal, zůstal Jan. Ale kdo by dal přednost trochu přihlouplému mladšímu bráškovi, před láskou svého života? Nikdo, a neudělal to ani Rolf. Tak se stalo, že se Jan ocitl v čase politických otřesů úplně sám. Vydal se nazdařbůh do lesa jako ztracené štěně, snad instinktivně hledal svého pobratima. Ale našel jen polibek divokého upíra.

Chupacabra ho objevila první. Upír byl ještě zakouslý do Janova krku. Když uviděl chupacabru, s hlasitým pleskáním blanitých křídel odletěl kamsi do korun stromů. Chupacabra okamžitě věděla, co se stalo, ale Jan i Rolf byli mimořádně natvrdlí co se týče telepatie - a mluvit neuměla. Přinesla něco k svačině a čekala, až se jeden z těch dvou dovtípí. Nakonec to byl Rolf. Vždycky věděla, že má postřeh a byla na něj patřičně hrdá.

Rolf na sebe vzal lidskou podobu. Jan o jeho druhém, důležitějším životě, netušil vůbec nic, a on ho teď nechtěl děsit. Vysvětlí mu to později.

Chupacabře to bylo jedno. Miloval ji i za to, že mu do ničeho nemluvila, nedělala problémy a nekomplikovala situace. Taková prostě byla. Jednoduchá až k zešílení. A Rolf šílel láskou.

Aniž si to uvědomoval, svět lidí se mu vzdaloval. Propadal vábení rozkoší, které jsou pro člověka nepředstavitelné i zahanbující. Stával se víc a víc vlkem.