Logan

Čas k Loganovi nikdy nebyl vlídný. Čas byl písek protékající mu mezi prsty a vrásky kolem matčiných očí, kdykoliv se na něj usmála. Čas byl noci strávené poleháváním uprostřed polí, když se svět změnil ve splašený kolotoč. Byl to hlasitý smích jeho přátel odrážející se od stěn školních chodeb a vlajka sklouzávající z jemného povrchu rakve jeho staršího bratra. Byl krev barvící jeho ruce a ten stejný zápach smrti, který se mu vkrádal i do snů.

Logan si nebyl jistý, kdy přesně mu přidělil lidskou tvář. Kdy přesně se ta rozmazaná šmouha změnila v něco, čeho se člověk mohl dotknout. Čas se pro něj ale stal ztělesněním jeho nejhorších nočních můr a jeho úhlavním nepřítelem.

A Logan nedokázal myslet na nic jiného než na pomstu. Na to, jaké by to bylo chytit Čas pod krkem a zmáčknout.

Ouroboros, tak tomu říkali.

Had požírající vlastní ocas. Cyklus života. Nekonečný návrat od konce k začátku.

Při té myšlence ho pravé rameno začalo nepříjemně pálit.

Kdyby věděl, kam ho osud zavede, nejspíš by nikdy s Ethanovým nápadem nesouhlasil. Jenže jeho oči tehdy zářily tak, jak tomu bylo pokaždé, když se mu v hlavě zrodil nějaký šílený nápad. A pálení kůže, jen co se malé jehličky tetovacího stroje zabodly do Loganova těla, bylo až příliš sladké na to, aby ho odmítl.

Možná to bylo znamení. Varování, že to nakonec bude Logan, kdo si bude požírat vlastní maso; nucený sledovat, jak mu Čas bere to nejcennější na světě.

Znovu.

Znovu.

Znovu.

....

Logan se s Ethanem poprvé setkal před dvěma lety.

Nebyly to dekády? Staletí–

Tehdy ještě netušil, jakou vlnu událostí jejich setkání odstartuje; do jak velkých problémů je jejich malá rebelie dostane. Jenže oni nemysleli na následky. Byli plní frustrace a vzteku. Nedokázali sedět na zadku a sledovat, jak svět kolem nich pomalu ale jistě hoří.

To byla alespoň Loganova výmluva. Proč s ním Ethan souhlasil, byla naprostá záhada.

Ne– to nebyla úplně pravda.

Ethan byl prostě Ethan. Adrenalin a nebezpečí pro něj představovaly jen jednu z dalších drog na jeho dlouhém seznamu závislostí.

Logan byl tou dobou v posledním ročníku univerzity a ve volném čase se věnoval psaní svého politického blogu. Co začalo jako kreativní projekt v prváku, se během pár let změnilo v něco mnohem většího. Něco, co přesahovalo veškeré jeho žurnalistické schopnosti a znalosti. A přestože věděl, jak riskantní bylo pokračovat, nedokázal se blogu vzdát.

Zpočátku měl totiž v plánu psát o současných politických událostech; krátké zprávy, které by mu pomohly v hledání vlastního hlasu a na kterých by procvičil své psaní. Poté ale přišlo volební období a on se ponořil hlouběji. Popisoval historii, vysvětloval pojmy a sdílel své vlastní názory. Dělal všechno proto, aby inspiroval veřejnost a donutil je jednat.

Jenže potom – tak jak tomu poslední dobou bývalo – šlo všechno do sraček.

Nová vláda. Nové zákony. Hromadná zatýkání. Přerušená vysílání. Protesty. Uzavřené hranice.

Svět, který Logan do té doby znal, zmizel v obláčku kouře a nahradila ho nejistota a strach.

Někdo mu jednou řekl, že byl až příliš intenzivní. Že měl tendence se ztrácet ve vlastních nápadech a skoro se až dohánět k šílenství v jejich realizaci. A nejspíš tehdy měli pravdu, protože podobná obsese ho posedla, když se dal do pátrání. Hrabal se ve složkách, pročítal dopisy, dohledával informace, a dokonce se setkával s lidmi, kteří mu pootevřeli dveře do zákulisí.

Během pár měsíců se tak zrodilo jeho nejcennější dílo – jeho magnum opus. Jeden velký dokument plný veškeré špíny a ohavností a zločinů, které na každého z těch zvířat v čele dokázal vytáhnout. A které začal postupně zveřejňovat.

Jeho blog získal nové sledující a s nimi také přišly nové zdroje. A než se nadál, už se o něm mluvilo v televizi a na sociálních sítích.

Logan byl po kolena ve sračkách. Pro jednou mu ale připadalo, jako by jeho činy měly nějaký účel a dokázaly něco změnit. Možná proto nikdy nepřestal. Tehdy mu ale poprvé došlo, že pokud se nechtěl zbláznit, nemohl na to být sám.

A proto našel Ethana. To ještě samozřejmě nevěděl, že se Ethan jmenoval Ethan. Vlastně ho znal jen díky jeho provokativním graffiti, které zdobily každý druhý roh New Yorku. Květinový bandit – nebo jak mu říkali – protože jediný podpis, který za sebou zanechával, byla jednoduchá dětská čmáranice sedmikrásky.

Logan Ethanova díla už nějakou dobu obdivoval. Zamiloval se do těch sytých barev a drzosti, která z graffiti sálala, stejně jako do zprávy, kterou se snažil do světa poslat. A tak – v typickém Loganově stylu – ho začal sledovat. Snažil se rozeznat vzorec, ve kterém Ethan fungoval, aby se s ním jednou mohl setkat.

Trvalo asi měsíc, než si byl opravdu jistý, kde přesně se bude Ethan ten večer nacházet, a i tak se v něm usadily pochyby, když uprostřed noci bloumal po prázdných ulicích. Při každém malém zvuku sebou trhal leknutím a splašeně se rozhlížel. Racionální člověk by po zatmění zůstal doma. Kriminalita poslední roky rapidně stoupala, nebezpečné gangy vládly městu a náhodné útoky už nebyly tak náhodné.

Jen co ale zatočil do jedné z postranních ulic a ostrý zápach sprejů se mu usadil v nose, veškerá nervozita z něj opadla a Logan se hluboce nadechl. Před ním, otočený zády, totiž stál Ethan. Kapuci černé mikiny měl přehozenou přes hlavu a byl tak zabraný do svého výtvoru – směsice křiklavých barev, jejichž tvar připomínal samopal – že si ani neuvědomil, že měl společnost.

Uličku osvětlovala jen jedna stará lampa. Logan se o ni zapřel zády a ruce si založil na hrudi. Naslouchal syčení sprejů a fascinovaně sledoval, jak Ethanovy ruce splašeně kmitaly. A čím déle tam stál, tím víc začínal Ethana podezřívat, že o Loganově přítomnosti doopravdy moc dobře věděl.

A tak promluvil: „Chtělo by to víc růžové, nemyslíš?"

Ethan sebou při jeho slovech ani necukl a potvrdil tak veškeré Loganovy teorie. Místo toho se sehnul, aby dokončil jednu z linek a až poté se na Logana konečně otočil. Zpod kapuce mu vykukovalo několik světlých pramenů a když nadzvedl hlavu, na rtech mu hrál pobavený úsměv. „Jsi policajt?" zeptal se.

„Fanoušek."

Přestože bylo složité v tom šeru rozeznat jakékoliv rysy jeho tváře, Logana zaujal Ethanův nos. Křivý. Jako by ho měl již několikrát zlomený.

Ethan si odfrkl. „Promiň, ale autogramy nedávám."

„Mám pro tebe nabídku," řekl Logan. Možná to bylo troufalé a také trochu drzé, ale chození kolem horké kaše nikdy nebyla jeho silná stránka.

Ethan naklonil hlavu na stranu. „Jakou?" zeptal se. Kapuci si z hlavy sundal a prsty si párkrát prohrábl rozcuchané vlasy. Působil mnohem mladší, než si ho Logan prvotně představoval.

„Potřebuji někoho, kdo by pro mě navrhl plakát."

„A proto jsi našel mě? Copak není ve městě dost grafických designerů?"

Logan pokrčil rameny. „Jak říkám... jsem fanoušek."

Ethan pootevřel rty a nejspíš by řekl něco dalšího, kdyby je nevyrušily hlasité policejní sirény. „Do prdele," zamumlal a vrhl se ke svým sprejům, které si narval do batohu. „Umíš běhat?" zeptal se Logana.

Nedal mu ale ani čas na odpověď, protože než Logan otevřel ústa, už sprintoval pryč.

Logan zanadával, ale nakonec ho následoval.

Ethan se držel před ním. Kličkoval a protahoval je tajnými skulinami mezi budovami. Pohyboval se s hbitostí a sebevědomím, jako by to nebylo poprvé, co tuto trasu absolvoval. Logan se mu zuby nehty držel v patách, přestože mu každou další vteřinou připadalo, že si vyplivne plíce. Hlasité bušení srdce, pískání v uších a houkání sirén tvořily kakofonii zvuků, ze které se mu motala hlava. A do toho, někde z dálky, k němu doléhal Ethanův smích.

Když už měl Logan chuť padnout na kolena a vzdát se, Ethan vtrhl do jedné ze starých budov a začal stoupat po schodech nahoru, dokud je nezavedl k těžkým kovovým dveřím vedoucím na střechu. Klika byla zrezivělá a stačilo několik prudkých zatáhnutí, než se dveře otevřely dokořán.

Studený večerní vzduch Logana okamžitě udeřil do tváře a kdyby nebylo toho adrenalinu, který mu nyní koloval žilami, možná by se i zastavil a na Ethana se rozkřičel. Protože jak šílení jste museli být, abyste po nocích přebíhali po střechách? Jenže Ethan na něj měl náskok a Logan nechtěl zůstat sám.

Zastavili se až na kraji střechy.

„Co teď?" zeptal Logan zadýchaně.

Ethan se na něj jen usmál předtím, než udělal několik kroků vzad a plnou rychlostí se rozeběhl. Logan sledoval, jak kolem sebe máchal rukama, když letěl zvukem a zalapal po dechu, jen co Ethan tvrdě dopadl na protější střechu a jen tak tak se udržel na nohou.

Poté na Logana zahvízdal. „Dělej!"

Logan se zadíval pod sebe. Od země ho dělilo několik metrů a kdyby se zřítil dolů, ani těch pár popelnic by nejspíš nedokázalo zmírnit jeho náraz. Ohlédl se za sebe. Policisty sice nikde neviděl, ale jejich houkání k nim ještě stále doléhalo. Byla by škoda, kdyby se Logan – po tom všem, čím si prošel – nechal chytit za takovou banalitu.

A tak udělal několik kroků dozadu a stejně jako Ethan se rozeběhl a skočil.

Ostrá bolest mu projela nohama, jen co se dotkl tvrdého povrchu střechy a kolena se mu podlomila. Kůži na dlaních si během svého pádu sedřel, jak se pokoušel svůj dopad zmírnit. S velkou pravděpodobností si prodřel i kalhoty, ale nic nebylo důležitější než fakt, že svůj skok přežil.

Úleva se mu přelila přes tělo a on zaklonil hlavu a zasmál se.

Nad svým úspěchem se ale nemohl radovat dlouho, protože to už ho Ethan tahal za paži a nutil ho běžet dál.

Zastavili se až v předposledním patře opuštěné budovy parkoviště. Tam ho Ethan dostrkal do jednoho z tmavých rohů, kde se oba následně zhroutili na studenou zem a zoufale lapali po dechu. Logan cítil, jak mu čůrky potu stékají po spáncích a po zádech. Celé tělo ho brnělo, ale i tak nedokázal dělat nic jiného než se usmívat od ucha k uchu.

Ethan vedle něj hlasitě zahulákal: „Tomu říkám jízda!"

„Jsi šílenec."

Ethan se zasmál. Tváře měl červené a zpocené vlasy mu spadaly do čela. „Pořád chceš, abych ti navrhl plakát?"

„Nejspíš toho budu litovat, ale... jo."

Ethan přimhouřil oči. „Co přesně to má být?"

Tentokrát to byl Logan, kdo se na něj vesele zazubil. „Něco, co všechny opravdu nasere?"

„A proč jsi to do prdele neřekl dřív?" zeptal se Ethan nevěřícně. „Jak se jmenuješ?"

„Logan."

„Ethan, těší mě."

....

Logan nemusel zvedat hlavu, aby věděl, kdy přesně Ethan vstoupil do baru. Vzduch kolem něj jako by se zakmital a svět se zaostřil. Ten malý provázek obmotaný kolem jeho srdce se začal utahovat a nutil ho se otočit. Logan se snažil odolat, ale stejně jako můra přitahovaná světlem, i on se nakonec nechal nalákat do pasti. Protože než se stihl zastavit, jeho oči už automaticky vyhledávaly tu známou kštici světlých vlasů.

Ethan se smál. Jeho bujarý hlas naplnil místnost statickou elektřinou, když se začal zdravit se svými známými a Logan měl co dělat, aby se na své barové židli udržel. Dlaně se mu potily, čelist ho bolela z toho, jak pevně ji zatínal a žaludek se mu nevolností převracel. Protože Ethan se nacházel jen pár kroků od něj. Oblečený ve svých potrhaných kalhotách a ošoupané bundě, která na něm byla až příliš velká. S velkou pravděpodobností ji totiž vyhrabal v nějakém starém sekáči v tom nejpochybnějším koutu města, anebo ji vytáhl přímo z popelnice.

Nic z toho ale nebylo tak důležité, jako–

Naživu. Naživu. Naživu.

Logan se pokusil uklidnit své splašené srdce, ale jeho mysl jako by nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak ledová byla Ethanova kůže, když se ho naposledy dotknul. Jak se jeho hruď trhavě zvedala, dokud se nezastavila úplně. Na to ohlušující křupnutí, které jeho kosti vydaly, když dopadl na zem a už se nezvedl.

Uběhly tři dny od toho, co Logan viděl, jak před ním Ethan umírá.

Tři dny od toho, co se mu ostré drápy Času opět zaryly do kůže a odvlekly ho daleko, daleko, daleko.

Zpátky na začátek.

Protože když Logan otevřel oči, seděl na chladné podlaze uprostřed svého starého bytu. Na obrazovce televize jen o pár metrů dál se právě promítaly záběry z rušných ulic New Yorku. Tučné písmo hlavních zpráv oznamovalo: Marcus Thorne zvolen novým starostou.

Logan se vyhrabal na nohy a jen tak tak stihl dopadnout na kolena před záchodovou mísu, než veškerý obsah svého žaludku vyzvrátil.

Byl tak blízko. Byl přesvědčený, že to protentokrát vyjde. Že konečně prolomí ten nekonečný cyklus. Jen aby se mu Čas již po několikáté vysmál do tváře.

První den Logan strávil utápěním se ve vlastní bolesti. Bílé dlaždičky koupelny se staly jeho útočištěm, protože kdykoliv se pokusil postavit na své vratké nohy, před očima se mu rozblikaly obrazy Ethanova mrtvého těla a on znovu zvracel.

Druhý den zíral do prázdna.

Nesnažil se poslouchat zprávy nebo pátrat po informacích. Věděl, co se mělo stát. Data a fakta jako by se mu za tu dobu vytetovala do kůže a tvořila společnost všem těm černým linkám skrývajícím se mu pod oblečením. Od svého třetího skoku přestal počítat, kolikrát se vrátil do minulosti a ani teď si nepotřeboval připomínat, jak moc se jeho život rozpadal na malé střípky.

Byl to až třetí den, který ho donutil jednat. Mravenčení pod jeho kůží bylo nesnesitelné a Ethanovy poslední trhavé nádechy až příliš hlasité. Potřeboval se ujistit, že o něj nepřišel úplně. Že se Loganův život možná změnil v jeden velký kosmický vtip, ale Ethan v něm alespoň dál existoval.

A proto zavítal do jeho oblíbeného baru.

Neonová světla uvnitř vytrvale zářila, přestože venku se teprve začínalo stmívat a dunění bas proudících z reproduktorů se mu prokousávalo masem, dokud se neusadilo hluboko v jeho hrudi. Logan zamířil k baru, kde si objednal pivo s panákem vodky k tomu.

„Těžký den?" zeptal se ho tmavovlasý barman s pobaveným zajiskřením v očích.

Logan se nezmohl na odpověď. Jen ho probodl pohledem, což alespoň barmana donutilo vrátit se ke své práci, a panáka do sebe rychle kopl.

Bylo mu jasné, že musel vypadat příšerně. Pobledlá tvář, zarudlé oči a tmavé kruhy pod nimi. Rty měl suché a popraskané a radši ani nechtěl vědět, v jakém stavu byly jeho vlasy. Ve svém zoufalství ani netušil, co si na sebe navlékl, než vyběhl z domu, a jen tak tak si vzpomněl alespoň zkontrolovat, že neměl mikinu špinavou od zvratků.

Těžký den byl absurdně vtipný způsob, jak popsat Loganův život. Těžké roky, by bylo přesnější, ale kdo by mu věřil, kdyby řekl, že možná zestárl o několik let, ale doopravdy to byly jen tři dny? Jeho tvář se totiž – stejně jako letopočet v rohu každého kalendáře – neměnila. Čas ho posílal zpátky a zpátky a zpátky a nezáleželo, kolika skoky si Logan prošel, protože za žádnou cenu nedokázal přijít na to, proč. A už vůbec netušil, jak by to měl zastavit.

Jediné, co věděl, bylo tohle:

Logan znal Ethana dva roky. Poté, v jednu osudnou noc, sledoval, jak před ním Ethan umírá. O pár hodin později seděl zpátky ve svém bytě. Dva roky předtím, než se jejich cesty poprvé protnuly. A jakkoliv se jejich časovou linku pokoušel změnit, každá skončila Ethanovým posledním nádechem.

„Ryane!" zahulákal mu někdo po boku.

Logan se nedokázal zastavit, když se automaticky otočil za Ethanovým hlasem. Lokty se zapíral o bar a na barmana se vesele šklebil. Vypadal přesně tak, jak si ho Logan pamatoval a zároveň jako by ho viděl poprvé.

Každá Ethanova verze byla totiž úplně stejná. A také naprosto odlišná.

Logan do sebe toho panáka nejspíš neměl házet, protože najednou mu připadalo, že bude opět zvracet.

„Hej, jsi v pohodě?"

Ethan se teď díval přímo na Logana. Dlouhé řasy rámovaly jeho tmavé oči, a pokud by Logan nevěděl, s kým má tu čest, řekl by, že Ethan působil andělsky. Krk mu zdobilo několik stříbrných řetízků a na uších se mu leskly kroužky stejné barvy. Vypadal jako každý Ethan, kterého do této doby potkal. A jako každý Ethan, i tento na něj hleděl jako na cizince.

Logan ale znal jeho oblíbenou barvu. Věděl, jak moc miloval kávu a že nechodil spát dřív než ve tři ráno, a že dokázal strávit dlouhé hodiny skloněný nad svým blokem a neustále ztrácel tužky, které Logan později nacházel poházené po svém bytě nebo v kapsách svých bund a mikin a–

Logan zamrkal. Ethan z něj stále nespouštěl pohled a představa, že se před ním při jejich prvním setkání rozbrečí, ho děsila. „Jo, jen... těžký den," řekl a v duchu nad sebou zakoulel očima.

Ethan si odfrkl. „Myslím, že ty máme poslední dobou všichni. Co piješ? Další runda je na mě," řekl a poté k Loganovi natáhl ruku. „Mimochodem, jsem Ethan."

„Logan," odpověděl. A jen co se jejich ruce dotkly, musel se kousnout do rtu, aby si k sobě Ethana nepřitáhl a pevně ho neobjal.

Ten ale jako by dokázal vycítit jeho zaváhání, protože mu v očích zajiskřilo a trvalo několik nekonečných vteřin, než Loganovu ruku pustil. „Neznáme se odněkud?" zeptal se.

Svět se zatočil.

V každém životě–

„To si nemyslím," odpověděl Logan.

Ethan přimhouřil oči, ale nakonec se rozhodl dál nepátrat a radši jim objednal pití.

Logan se mezitím snažil uklidnit. Protože Ethan se ho na takové věci nikdy neptal. Protože v každé smyčce se s Loganem setkal poprvé a ani jednou nenaznačil, že by si ho pamatoval. Že by v hloubi duše možná tušil, jak moc byly jejich osudy svázané.

Barová židlička zavrzala, když z ní Logan v panice seskočil a následně do ní bokem narazil. Ethan se překvapeně otočil, ale to už Logan couval. „Promiň," zamumlal rychle. Svůj hlas skoro nepoznával. „Jen jsem si uvědomil, že musím něco zařídit. Rád– rád jsem tě poznal."

A než Ethan stihl odpovědět, Logan vyklopýtal ven z baru a rozeběhl se rušnými ulicemi New Yorku domů.