Ethan

Sníh pod jeho nohama byl zbarvený do ruda a Ethan od něj nedokázal odtrhnout oči.

Jednalo se o tak ostrý kontrast – jako by někdo na zem omylem vylil kyblík červené barvy – že se nedokázal soustředit na nic jiného. Svět kolem něj se ztlumil a jeho okraje se rozmazaly. Pískání v uších zesílilo a on si připadal jako by se vznášel několik metrů nad zemí.

Co vlastně dělal? Ještě před chvilkou běžel, ale potom přišel náraz a–

Ethan zmateně shlédl ke svému břichu a rty pootevřel v překvapení. Protože stejná rudá skvrna se pomalu rozrůstala i na jeho tričku.

Pískání bylo najednou přímo nesnesitelné a Ethan si s překvapením uvědomil, že necítil zimu. Necítil krev protékající mu mezi prsty, ani bolest vystřelující mu z břicha do celého těla.

Necítil, když se zhroutil na zem a už zůstal ležet.

Nebe bylo bílé a větve stromů nad jeho hlavou tvořily složitou mozaiku. Malé stříbrné vločky poletovaly vzduchem a jedna se mu usadila na nose.

Ethan se usmál.

Možná by se měl smrti bát, ale když zavřel oči, připadalo mu, jako by se vracel domů.

....

Ethan se probudil s lapáním po dechu a studeným potem stékajícím mu po zádech. Místnost byla potemnělá a peřina v jeho klíně příliš hebká na to, aby byla jeho vlastní. Netušil, v čí posteli skončil tentokrát, nebo co bylo za den. Dutý pocit v jeho břiše byl ale až příliš reálný a když natáhl ruku, aby se dotkl místa, kde byl ve svém snu zraněný, skoro až očekával, že mu prsty zbarví lepkavá krev.

Tělo schované pod peřinami po jeho boku něco tiše zabručelo. „Ethane?"

Ethan se ale nezmohl na odpověď. Hrabal se z postele a rukama kolem sebe zmateně šátral, dokud konečně nenarazil na dveře vedoucí do koupelny. Bylo mu jedno, že byl až moc hlasitý nebo že musel vypadat jako šílenec. Jen co do koupelny zapadl, usadil se na studené dlaždičky a prsty si zajel do vlasů.

Nádech. Výdech, odříkával si. Jsi naživu. Byl to jenom sen.

Jenže jak si tím mohl být jistý? Co když tohle byl jeho očistec? Co když to bylo jeho peklo?

Ethan se vyhrabal na nohy a natáhl se po vypínači. Ostré světlo mu vehnalo slzy do očí a když se otočil k velkému zrcadlu, měl co dělat, aby se v odraze vůbec poznal. Nebylo nic zvláštního na jeho rozčepýřených vlasech nebo otlačené tváři, ale chloupky na rukou se mu zježily, když spatřil své břicho. Na sobě měl jen obyčejné černé trenky, takže ta kostrbatá bílá jizva těsně nad jeho pupíkem byla nepřehlédnutelná.

Prsty pomalu natáhl a zašklebil se, když se dotkl zkrabacené kůže. „Co to kurva–"

Protože co si tak Ethan pamatoval, jediná jeho jizva byla ta na jeho pravém koleni, kterou si udělal na školním hřišti, když se tehdy snažil utéct před hordou naštvaných starších dětí. Nohy mu na štěrku podklouzly a on si koleno sedřel do krve.

Samozřejmě, Ethan by nebyl překvapený, kdyby se zranil, aniž by si to uvědomil. Často do něčeho narážel a zakopával. Při svých nočních útěcích před policií navíc už několikrát málem skončil v nemocnici. Pokaždé si ale odnesl jen malé škrábance.

Tohle ovšem nebyla obyčejná jizva. A už rozhodně to nebyla jizva, které by si nemohl nevšimnout. Táhla se mu skoro přes celou šířku jeho břicha, a přestože toho o lékařských zákrocích moc nevěděl, byl si jistý, že takové zranění by bez okamžité pomoci nemohl přežít.

Rudý sníh. Padající vločky.

Ethanovi bylo špatně.

Jako ve snu vtrhl zpátky do ložnice a začal ze země sbírat své oblečení.

„Ethane?" ozvalo se znovu a zpod peřin tentokrát vykoukla něčí tmavovlasá hlava.

„Zapomněl jsem, že mám ještě nějaké plány," vymluvil se Ethan, když si zapínal kalhoty. „Měj se, Briane."

„Brandone," zamumlal Brian a Ethan se ušklíbl. Než mu ale stihl něco dalšího říct, už byl venku z bytu a sbíhal po schodech.

Přijít na to, kde se nacházel a jak se dostat domů, bylo o něco těžší. Ulice byly stále šeré a nebe se s přicházejícím východem slunce teprve barvilo do růžova. Budovy kolem něj vypadaly skoro identicky a on se tak mohl nacházet v jakémkoliv z newyorských předměstí. Kdyby ještě napůl nespal, možná by se pokusil vzpomenout na události předchozí noci a třeba by se dopátral, jakým směrem se včera vydali, když opouštěli bar. Ve svém současném stavu ale Ethan neměl energii na to zapojovat své mozkové buňky, a tak se prostě rozešel na jednu stranu a doufal, že brzy narazí na stanici metra.

O hodinu a dvě přejeté zastávky později Ethan konečně otáčel klíčem v zámku a vstupoval do svého bytu. Připadal si jako zombie, když procházel úzkou chodbou až do malého obýváku.

„Jsi doma nějak brzo," ozvalo se z gauče a Ethan nadskočil leknutím.

S vražedným pohledem se na svou spolubydlící otočil, ale ona se jen zazubila. Tmavé vlasy měla spletené do dvou copů a na nose velké kulaté brýle, které nosila jen pokud si četla nebo malovala.

„Dylan," zamumlal na pozdrav. „Co tu proboha děláš tak brzo?"

„Nemohla jsem spát."

Stejně jako Ethan, i ona trpěla nespavostí, a tak se stalo jistou tradicí, že na sebe naráželi v ty nejvíc nekřesťanské hodiny. V takové dny většinou skončili schoulení pod jednou dekou, mezitímco sledovali ty nejhloupější reality show.

Dylan nadzvedla jedno obočí. „Jsi v pohodě?"

„Kocovina," odpověděl Ethan jednoduše, přestože bolest ve spáncích a nepříjemný pocit v žaludku bylo to poslední, na co zrovna myslel.

Dylan se ho dál nevyptávala a nechala ho zalézt si do pokoje. Bydleli spolu už několik let a ona se za tu dobu naučila nezpochybňovat Ethanův zvláštní styl života a už vůbec ho nenutila se měnit. Možná proto jim to spolu tak klapalo; byli si navzájem oporou, ale také věděli, kdy bylo lepší se neptat.

Jen co za sebou Ethan zavřel dveře, už si přetahoval tričko přes hlavu a mířil k zrcadlu zapřenému v rohu pokoje.

Doufal, že se spletl. Třeba to byla jen hra světla a jeho unavená mysl si vymýšlela. Jenže jen co se postavil před zrcadlo, ta ošklivá jizva na něj z druhé strany opět zírala. Do pokoje nyní proudily ostré sluneční paprsky a jakkoliv se Ethan natáčel ze strany na stranu, jizva nemizela.

Povzdechl si a dlaní si přejel po tváři. „Co jsi do prdele dělal tentokrát?"

Jeho odraz byl ovšem zticha.

Ethan nakonec zamířil do koupelny, a když se po své sprše cítil o něco víc jako člověk, rozhodl se, že nejjednodušším řešením bylo novou jizvu prostě ignorovat. Co jiného mohl dělat? Doktorům se velkým obloukem vyhýbal a Dylan by o něj jen měla starosti. Dokud ho to nebude nijak omezovat, neexistoval důvod, proč se strachovat.

S vodou odkapávající mu z konečků vlasů si v kuchyni udělal kávu a s hrnkem se nakonec usadil na gauč vedle Dylan. Ta přestala věnovat pozornost bloku ve svém klíně, a místo toho nyní zírala na televizi, kde Marcus Thorne – nový starosta New Yorku – zrovna odpovídal na otázky reportérů.

„Proč se na to koukáš?"

Tužku, kterou celou dobu nervózně kousala, si vyndala z úst a své tmavé oči otočila na Ethana. „Nesnáším ho," řekla.

„To my všichni," odpověděl a usrkl si z hrnku.

Thorne zrovna mluvil o tom, jak plánuje zmenšit newyorskou kriminalitu. Rukama kolem sebe široce gestikuloval a na rtech mu hrál ten stejný arogantní úšklebek, který pro něj byl typický.

Ethan si odfrkl. „Jako by moc dobře nevěděl, proč jsou lidi agresivní."

Proti komu Thorne vůbec mluvil? Proti lidem, kteří byli zodpovědní za ten nespočet rasistických útoků na veřejnosti? Proti velkým společnostem okrádajícím své zákazníky? Proti té stupňující se nenávisti? Anebo proti těm, kteří už toho měli plné zuby a snažili se bojovat?

„Věděl jsi, že už mají skoro všechny?" zeptala se Dylan. „Skoro v každém státě je nastrčený nějaký jejich politik. Jak jim to může procházet?"

Ethan si povzdechl. Na to samé se sám sebe ptal neustále. A za jiných okolností by se s Dylan ponořil do hlubokých debat, ale v ústech jako by znovu cítil krev a pro jednou chtěl myslet na něco pozitivního. A tak ze sebe dostal: „Můžeme se dívat na něco jiného?"

„Promiň. Asi to tvojí kocovině moc nepomáhá, co?"

Zavrtěl hlavou. Poloprázdný hrnek odložil na stolek před gaučem a radši se chopil ovladače. Přepínal programy, dokud nenašel ten, který zrovna vysílal nějaký hloupý animák. Poté se na gauči uvelebil a hlavu si položil Dylan do klína. Spokojeně zavřel oči, když mu prsty začala prohrabávat vlasy.

„Podařilo se ti včera najít toho tajemného kluka?" zeptala se škádlivě. „Tvou spřízněnou duši?"

Ethan zabručel. Úplně zapomněl na to, proč vůbec předchozí noc do Hideoutu zavítal. Samozřejmě, jednalo se o místo, kde pracovala většina jeho dobrých přátel, a tak tam trávil velkou část svého času, ale včerejšek byl trochu jiný. Protože Ethan z hlavy nedokázal dostat toho kluka, který na něj před pár dny zíral, jako by zrovna viděl ducha.

Logan, připomněl si.

Logan byl atraktivní. Vysoký s tmavě hnědými vlasy, které mu při každém malém pohybu spadaly do čela. Se stíny pod modrýma očima, díky kterým vypadal, jako by několik let nespal, a náznakem tetování skrývajícím se pod oblečením, když k Ethanovi natáhl ruku a rukáv mikiny se mu vyhrnul.

Jenže Logan Ethana nepřitahoval, jen protože byl na první pohled přesně jeho typ. Byl za tím hlavně ten zvláštní tlak, který se mu usadil v hrudi, když ho poprvé spatřil. Něco připomínající déjà vu; ten stejný pocit, který se ho ujal, kdykoliv procházel ulicemi Bushwicku nebo když po nocích pobíhal po střechách.

„Ne," zamumlal. Doufal, že se Logan do baru vrátí, ale od toho dne ho neviděl. „Ale přísahám, že ho nakonec najdu."

....

Hudba vycházející z reproduktorů hlasitě duněla a Ethan nevědomě ťukal tužkou o stůl do rytmu. Dylan sedící na druhé straně obývacího pokoje ho pravidelně probodávala pohledem, ale on ji buď ignoroval, nebo k ní v odpověď zvedl prostředníček.

Zajímalo ho, jak dlouho bude trvat, než s ním ztratí trpělivost.

Správná odpověď byla přesně patnáct minut, protože se Dylan o něco později zvedla a tablet, na kterém zrovna navrhoval svůj nejnovější nákres, mu vytrhla z ruky.

„Hej," vyhrkl a vzhlédl k ní. „Na tom jsem pracoval."

„Nemůžu se soustředit." Vlasy si dnes nechala rozpuštěné a brýle nejspíš někam odhodila. Ethan byl přesvědčený, že je najde v jedné ze skříní v kuchyni, až si bude vařit večeři. „A navíc, je to můj tablet. Proč si nepořídíš vlastní?"

Odfrkl si. „Žádnému z těch bastardů nevěřím. Ještě mi ukradnou všechny nápady a budou mě sledovat."

„A pokud si budeš půjčovat ten můj, tak co? Budou zmatení a radši se na to vykašlou?"

Zakoulel očima. „Ty naděláš."

„Zítra mám důležitou prezentaci a fakt to nechci posrat, Ethane."

„Vždyť ses na ni připravovala už měsíc dopředu. Vsadím se, že znáš všechno nazpaměť. Budeš skvělá. Proč jsi tak nervózní?"

Dylan si povzdechla a usadila se na gauč vedle něj. „Jen chci dokázat, že na to opravdu mám. Že to stipendium k něčemu je."

Dylan dokončovala své PhD. v historii umění. Byla do svého oboru opravdu zažraná a jeden z hlavních důvodů, proč dostala plné stipendium, byla její tvrdá práce a nadšení. Dost často o sobě ale pochybovala (přestože ji jak její studenti, tak její profesoři, milovali) a snažila se přesvědčit, že se jednalo jen o cenu útěchy kvůli její rase.

„Všem natřeš zrak," ujistil ji.

Vděčně se na něj usmála. „Proč nejsi ve studiu?"

Pokrčil rameny. „Dneska nemám žádné klienty."

„A proč si prostě nedáš ven značku, že přijímáš walk-iny?"

Ethan se zašklebil. „Ani nápad. Když jsem to naposledy udělal, musel jsem vytetovat čtyři motýly a dva symboly nekonečna. A potom dovnitř vtrhl nějaký týpek a málem mi vrazil, protože jsem se dotkl jeho holky. Jak si asi myslel, že tetování funguje? Idiot."

Dylan si přejela dlaní po tváři. „Tak si aspoň založ Instagram. Ne, neříkej to–"

„–sociální sítě jsou to největší zlo světa."

„Panebože," zamumlala. „Až si zase budeš stěžovat, že nemáš peníze, neříkej, že jsem se ti nesnažila pomoct. Co máš vůbec dneska v plánu?"

„Pamatuješ si na ten blog, o kterém jsem ti říkal?"

„Ten, který zveřejňuje drby o politicích?"

„Nejsou to drby," ohradil se.

Když na blog před několika měsíci narazil, bylo to jako by našel zlatý důl. Každý článek a každou novou informaci hltal, jako by několik dní hladověl a nemohl přestat. Nejenže ho fascinovalo to, o čem autor – své jméno nikde neuváděl – psal, ale také jakým způsobem to dělal. Miloval jeho sarkastické komentáře a ten syrový (a surový) hlas, který jeho článkům dodával autenticitu.

Dylan mávla rukou na znamení, že má pokračovat.

„Rozhodl jsem se ho najít."

Pozvedla obočí. Nezdálo se ale, že by byla překvapená z Ethanova šíleného plánu. Rozhodně se nejednalo o jeho první a ani jeho poslední. „Jak?"

„Mám jednoho kamaráda, Jacksona, který je ve volném čase hacker. Prý se mu to podařilo a dneska bych měl dostat odpověď." Jako na znamení mu v kapse zabzučel telefon – tlačítkový, který se dal vyklápět – a Ethan ho se zajásáním otevřel. Široce se usmál, když zjistil, že se jednalo o zprávu s adresou.

Vyskočil na nohy a otočil se na Dylan. „Dobrá zpráva," řekl. „Už tě nebudu dál otravovat."

„Hlavně na sebe dávej pozor," zamumlala.

„Nic neslibuju!"