Tato povídka je do soutěže od WOLFluci1
Téma: Měsíční svit
Žánr: Povídka, fantasy
Ten cover je teda šílenej, ale co už.

Povídka má 1988 slov.

Měsíc. Měsíční svit. Dvě věci, které už po staletí shlížejí na jednu malou planetku. Na malou zapomenutou planetku, kam ani Slunce nedosáhne svými zlatými paprsky.

Zato Měsíc ano. A hvězdy. Ty zase připomínají padlé strážce, kteří měsíční svit brání před temnotou rozléhající se po celém vesmíru a, která požírá štěstí, dobro, lásku a víru v život.

Už od nepaměti tyto dvě síly společně bojují proti sobě. Měsíční svit si zvolil strážce. Strážce, jejichž úkolem je bránit jeho svit. A tím i život.

Ale temnota se i přes měsíční strážce stále přibližuje blíže k samotnému místu, kde měsíční svit sídlí.

Říká se mu Kámen. Kámen je, ale ve skutečnosti, jen malý světélkující kamínek ve tvaru hvězdy. A právě kvůli tomuto kamínku se už celé dlouhé věky vedou války. Protože pokud kamínek padne do rukou temnoty, zhroutí se Měsíc. A nejen on. Ale i celé planety, ty se zhroutí na prach a vše živé, co na nich žije také.

Slunce vyhasne a vesmír zalije zima. Beze světla nikdo a nic nepřežije jedinou minutu. Světlo nadobro zmizí z životů v tomto vesmíru a pak už nebude nic, co by Slunce mohlo osvětlovat.

Hvězdy zhasnou a s nimi i duše padlých strážců. A, co je svět bez hvězd? Bez těch zářivých duších plných dobra a naděje? Nic.

Měsíční svit pohltí temnota a vesmír už nic nezachrání. Ten krásný velký bílý Měsíc zešedne, rozpadne se a jeho prach se roznese po celém vesmíru, který temnota zadusí.

A odkud se vzala temnota? To není jasné.

Že prý kdysi před dávnými a dalekými časy, kdy i Měsíc byl mlád, Slunce vyslalo několik paprsků, aby zjistili, kam až vesmír sahá. Taktéž bylo mladé, ale bylo starší než Měsíc. Přesto mělo méně rozumu a, i když Slunci Měsíc marně říkal, ať své paprsky nikam neposílá, Slunce neposlechlo. Zvědavost byla silnější než varování ostatních.

A tak Slunce poslalo své nejsilněji paprsky do hlubokého a vzdáleného vesmíru. Paprsky dlouhá léta bloudily nekonečným vesmírem. Objevovaly nové planety, galaxie, souhvězdí, hvězdy, měsíce i slunce. Ale pak...

Pak objevili místo, které se nepodobalo žádnému jaké, kdy viděly. To místo bylo studené až mrazivé, temné až pohlcující všechno živého. Sluneční paprsky to velice zaujalo a chtěli prozkoumat místo, tak lišící se od ostatních až nedávaly pozor a probudily cosi temného.

Probudily cosi, co dlouhá, předlouhá staletí čekalo na návrat.

Temnota po staletí dřímala, spala a vyčkávala až přijde její čas. A temnota poznala, že její čas nadešel. Začala spřádat zlé plány na ovládnutí a pohlcení vesmíru. Ale tentokrát nebude postupovat tak hloupě.

Šla systematicky. Jako první pohltila sluneční paprsky, které ji probudili. Nejdříve nenápadně začala pohlcovat malé vzdálené planetky, poté se vrhala na hvězdy. A pomalu, ale jistě postupovala stále vpřed a čím dál byla, tím byla silnější. Až nakonec její síla byla tak veliká, až dokázala spořádat menší slunce. Na měsíce si zatím netroufla, ale sluncí začalo ubývat.

S narůstající silou, nenávistí a touhou po pomstě, se odhodlala ochutnat paprsky měsíce. Takovou chuť nikdy nepocítila. Jakmile ochutnala jediný paprsek nedokázala přestat. A tak začala s mnohem větší odvahou než doposud, požírat i celé měsíce.

A postupem času už pohltila téměř celý vesmír. Zbývalo už posledních pár planetek. Několik stovek hvězd, Slunce a Měsíc. Poslední Měsíc ve vesmíru.

A teď. Teď tu byla. Jako vlk přikrčený a čekající na svou kořist. Rozléhala se před malou planetkou, tak malou, že neměla název. Ale strážci, kteří tuto planetku obývali, jí říkaly Naděje. A proč Naděje? Protože tohle bylo poslední místo, odkud se temnota dala porazit. A pokud toto místo neubrání, vesmír padne a temnota se vrhne na další a další místa až nezbyde Nic.

Strážci. Lidé neochvějně stojící v řadách. V očích se jim odráželo odhodlání bránit svou Naději i celý vesmír. Zbroj, utkaná z nejpevnějších paprsků Prvního Měsíce, byla přesným opakem temnoty.

Ta se před nimi rozprostírala jako mlha. Vše požírající mlha. Nic ji nemohlo zastavit. Snad jen nezdolné odhodlání a víra v dobré věci strážců. Ale i přes odhodlání a víru, nebyla výhra jistá.

Jejich postoj byl neústupný. Neměli žádného velitele, generála či krále nebo vládce. Všichni si byli rovni. Nikdo nebyl nižšího nebo vyššího postavení. Jejich mysli byli propojené.

Cítili se navzájem. Cítili své city, pocity, strachy. Všichni sdíleli se všemi všechno. Jako jeden muž tasili meče. Dlouhé rovné meče. Jejich zbraně zářili zlato-stříbrným světlem. Rukojeť byla vykována z vyhořelých padlých černých hvězd, přesto jejich rukojeti byli zlaté.

Velké štíty, chránící jejich tělo od ramen až po kotníky zářili mdlým býlím světlem. Na jejich štítech byl znak Měsíce v úplňku. Někteří by řekli, že ty těžké a velké štíty by jim jedině zavazely a ubýraly na ladnosti, ale bylo to přesně naopak. Ty těžké velké štíty ovládali až s nadpřirozenou elegancí a na ladnosti jim jen přidávali.

Jejich zbroj, umně vykovaná a lehce zdobená pokrývala důležité části těla. Na hrudních se jim skvěl znak Měsíce v půli své dlouhé cesty, která nikdy jen tak neskončí. I když teď by to bylo možné.

Zbytek těla, pokrývaly malé zlaté šupinky, těsně obepínající jejich těla. Zdobené helmice kované z paprsků Slunce, kryly jejich hlavy a části krku. Na horní části helmice se vyjímal tvar Půlměsíce.

Pozvedli štíty a napřáhli meče proti temnotě. Temnota se zasmála děsivým smíchem, při kterém tuhla krev v žilách a vstávali chloupky na těle. Útočila na mysl strážců a pokoušela se probourat jejich pevné zdi, kterými si chránili svou mysl. Chtěla jim vnést do myslí strach. Stačilo by jen do jednoho. A díky jejich propojeným myslím, by se rozšířila i do ostatních myslí strážců. Chtěla si usnadnit práci a pokořit strážce Měsíce. Nehrála fér. A bylo jí to jedno. Nescházelo jí na tom jak to provede, jí scházelo jen na ovládnutí vesmíru. A to nejen tohoto.

I těch dalších nevinných vesmírů, kde jistě žijí desítky, stovky, tisíce nevinných duší, a kteří nemají ani ponětí, co se děje okolo nich. Ale strážci tu byli od toho, aby bránili nejen sebe, ale i ostatní. Nedokázali zabránit zničení vesmíru z větší části, a tak se snaží zabránit zničení dalších vesmírů, protože oni nejsou připraveni na temnotu. Vpadla by do jejich světa a všechny je pohltila během malé chvíle. A pak už by ji nic nezastavilo.

Temnota se opět a naposledy zasmála a narazila do neproniknutelné zdi chránící jejich mysl. Pak se temnota pohnula.

Rozletěla se směrem ke Kameni a doufala, že její klamný útok vyjde. Bude předstírat, že útočí jen na střed šiku, ve kterém strážci stáli. Ale poté bude nenápadně posílat svou sílu do levého i pravého křídla měsíčního vojska. A pak... pak je rozdrtí na prach. Ale ještě před tím je nechá okusit sílu a chuť strachu. Nechá je se topit ve vlastní krvi a krvi svých spolubojovníků. Nechá, aby je pohltil strach a až tak nastane, konečně bude prostor proto, aby mohla vypustit to Nic, které se v ní kdysi usídlilo. Ta strašná síla, která ji pohltila, a která je její paní.

Strážci drželi formace a sekali svými svítícími meči do temnoty. Každý sek, každý útok strážců oslaboval temnotu. Meče strážců měli speciální schopnost rozpustit temnotu při sebemenším kontaktu. Díky smíšení paprsků Měsíce i Slunce to bylo možné.

Ale jak temnota slábla a zmenšovala se, slábli i strážci. Zemřel první. Druhý. Třetí. Pátý. Devátý. A jeden po druhém umírali. Ale s každou duší, která opustila své tělo, temnota pocítila, že přišel její čas. Slábla a byl proto teď nejlepší čas zahájení jejího plánu. Temnota už pohltila vše kromě Měsíce a malé planetky Naděje.

Rozdělila své nehmotné mlžité tělo a udeřila do strážců po obou jejich křídlech. Strážci statečně odolávali, ale bylo jich málo. Příliš málo na to, aby ochránili Kámen. Temnota prolomila pravé křídlo. Ozval se křik. Někdo se nechal strhnout strachem. Temnota se rozesmála a do svých útoků vložila veškerou svou sílu a sílu Ničeho.

Pomalu se dostávala ke Kameni. Strážcům se v očích leskly slzy, když temnota prorazila i levé křídlo. Stačilo by jen o několik strážců více a temnotu by možná porazili. Naděje zasténala. Malá planetka kvílela strachy a žalem. Nechtěla, aby tento svět padl. A tak udělala něco, o čem se ostatním planetám mohlo jen zdát.

Povolala padlé strážce. Povolala hvězdy na nebi, které na tuto příležitost čekaly tisíce let. Hvězdy začaly padat. Padaly jako malé komety, ale na Naději dopadli jako velcí a mohutní válečníci s kopími v rukou. Sice jich nebylo mnoho, ale i to by mohlo stačit pro změnu v bitvě.

Podpořili unavené a zraněné a strhané strážce v bitvě, která rozhodne o osudu všech. Dodali jim naději a jejich roztříštěné mysli se začali pomalu dávat do pořádku. Začali kolem sebe stavět své zdi.

Ale temnota se jen tak nehodlala vzdát. Na vteřinku ustoupila a pak proti nim vrhla Nic. Tu strašlivou pradávnou a děsivou sílu. Tu, která si ochočila temnotu jako nějakého mazlíčka.

Nic se vrhlo na nic netušící strážce a zaskočilo je. Ani padlý strážci nedokázali dlouho vydržet nápor Nicoty. I přes stříbrnou krev, která jim stékala po těle, se nepřestali bít. Nevzdávali se. Umírali do posledního.

Jeden po druhém padali k zemi. Na nohou se drželo posledních deset. Temnota už byla velká jen jako kůň. Padli další tři. Poté dva. Temnota měla velikost většího psa. K zemi se s nářkem zhroutili další tři. Poslední dva strážci se sotva drželi na nohou a velikost temnoty zmenšili na králíka. S bolestí v očích se zhroutil předposlední strážce.

Poslední strážce se zoufale rozhlédl kolem sebe jen, aby spatřil své mrtvé druhy, jak nehybně leží kolem něj. Se zuřivostí v očích naposledy máchl mečem a proťal temnotu v půli. Zaječela, když strážcův meč trefil Nicotu. Vyčerpaný strážce klesl k zemi.

Nebyla žádná naděje, že by temnotu někdo mohl nějak zastavit. Pohltí svět společně s Nicotou a zničí vše, co kdy První Měsíc a Slunce vytvořili.

Temnota se krutě a podle zasmála a pomalu se vznášela ke Kameni. Malý kamínek ve tvaru hvězdy stále slabě zářil. Jeho moc byla spojena se strážci a ti zase s Měsícem. Dokud žije byť jen jediný strážce, Kámen má stále naději na záchranu.

Temnota stále nemohla pochopit, proč Kámen svítí, když pobila všechny strážce. Ale odpověď dostala prostřednictvím bolesti. Šílené a spalující bolesti.

Tam, kde by mělo být Nic, teď vyčníval meč. Stříbro-zlatý meč, který v krví pokryté ruce svíral poslední strážce. Ze všech sil se zvedl na lokty. Poté pod sebe posunul nohy. Zvedl se na kolena a nakonec se ze dřepu a za pomoci meče, zabodnutého v zemi, vytáhl do stoje. Z posledních sil, které mu předala jeho milovaná planetka Naděje udělal poslední pohyb a probodl Nic, které se ukrývalo v temnotě.

Temnota zavřeštěla. Ne. To nebyla temnota. To bylo Nic. Dlouhý táhlý výkřik rozléhající se po celém vesmíru.

Padl k zemi ve stejnou chvíli jako se Nic a temnota rozplynuly.

Strážci se zavírali oči, když spatřil jak se Kámen rozzářil v záblesku světla se proměnil do Jelena. Velký stříbrný Jelen. Samotný Měsíc.

Jelen došel k umírajícímu strážci, podíval se mu do očí a poklonil se. Jeho mohutné parohy se dotkly Naděje a tak zůstal dokud poslední strážce nevydechl naposledy.

Poté se Jelen podíval, co zbylo z jeho milovaného vesmíru. V očích se mu zaleskly slzy a ty dopadly na malou planetku, díky které tu stále stojí. To, že si dovolila povolat padlé strážce vyžadovalo spoustu síly a planetka pomalu skomírala.

Slzy zazářili a proměnili se v malé zlaté Slunce a malinký stříbrný Měsíc. Tento vesmír zemřel, ale ten, který právě vytvářel se znovuzrodí na základech starého vesmíru. Sklonil hlavu a parohy se dotkl Slunce a Měsíce. Ty se vznesly do černa pomalu začali utvářet Nový vesmír.

Jelen dupnul nohou a těla strážců se rozplynula. Změnila se v Mléčnou dráhu a tak navždy mohou shlížet na Nový vesmír, který zachránili, tím že se obětovali.

Stříbrný Jelen zavřel oči, proměnil se v mlhu a ta putovala až k Měsíci. Ovšem ve vesmíru nemohou být dva tak mocné Měsíce. Proto se Měsíc rozzářil a v mohutném výbuchu po něm zůstala velká hvězda. Hvězda jenž se dnes nazývá Polárkou. A tak společně se strážci shlíží na svět, ve kterém teď panuje dobro. A doteď Polárka všem zbloudilým duším ukazuje správnou cestu...

Nu, doufám, že se líbila. Já osobně jsem si ji zamilovala a nemůžu ji přestat číst.😁
Bála jsem se, že nic nevymyslím, ale nakonec jo. No...posuďte sami jak se vám líbí. Děkuji
Vaše novoni447