Ani jsme se nenadáli a uběhli 4 roky. Zraněná vlčice byla moje sestra a svým zraněním i podlehla. Byla jsem dlouho smutná, ale jak rostla naše dcera, tak jsem smutek zahodila a nahradila ho úsměvem. A to jsme nečekali, že to nejhorší nás teprve čeká.

,,Mami! Koukej." Elis vyrostla v krásnou holčičku. Byla šikovná, pilná...jen se ještě neproměnila ve vlčici a to nám bylo divné. Každý se změnil už ve svých pěti letech. Elis ale byla výjimkou.

Zrovna ve své malé ručičce držela pár kopretin a na nich malá beruška. ,,Krásná beruška," říkám a hladím ji po její jemné tváři. Její vlásky jsou hnědé a oči krásně modré jako nebe. Pleť má lehce opálenou, ale jinak byla světlá. ,,Viď. A to nevíš, že jich tam bylo více!" usmála se a šla si zase hrát. Já zrovna pletla šálu, protože zima se blížila a zvěře ubývalo. A já měla doma jen jednu. A tu jsem dala Georgovi.

Ten byl zrovna mimo smečku. Musel jet ke svému příteli Lukasovi, alfa Letní smečky, který chytil jednoho Tuláka. Chtějí ho vyslechnout a zjistit jejich plány.

Nakonec mě moje činnost přestává bavit a odkládám pletení. Pomalu si stoupám na nohy. Ty se mi vzápětí podlamují a já si znovu musím sednout. Mé oči se mění ve vlčí. Přichází vidina. To není dobré znamení.

,,Lino!" Tony příbíhá a bere mě do své náruče a odvádí do domečku. ,,Elis," říkám těžce a Tony někomu dává rozkazy, aby ohlídali moji dcerunku.

Něco zlého se blíží. A to něco bylo za našemi dveřmi.

***

Zrovna odcházím z cely kde držíme mladého Tuláka a vší silou třískám s dveřmi. ,,Hlavně to tu nezboř Georgi," směje se Lukas, ale hned jeho smích uvadá. ,,To nemá cenu! Nic nám neřekne. Někdo je dobře učil, jak se chovat v zajetí. Ale kdo? A co Tuláci chtějí po tvé smečce?" Moc otázek. Jen kdyby ten kluk promluvil. ,,To by bylo dobré vědět. Hele..." přistupuje ke mně a jednu ruku mi pokládá na rameno. ,,Ty víš, že se naše Letní smečka nikdy nevzdá. A navíc jsme druhá nejsilnější, hned po tvé Bílé," usmívá se a já pak taky. Nakonec se zasmějeme a odcházíme k Lukasovi do kanceláře.

Je to malá místnost se dvěmy okny. U nich stojí velký stůl a za nimi židle dělaná přímo pro alfu. Já si sedám naproti němu do měkkého křesla. Je trochu nepohodlné, ale to mi nevadí. Chvilku oba mlčíme dokud nevběhne do pracovny nějaký kluk.

,,Neumíš klepat, Lanci!" Lukas má taky tvrdý hlas nad kterým i já nadskočil. A to mám větší autoritu. ,,Mám zprávu pro alfu z Bílé smečky. Žena jménem Lina má vizi a je na tom špatně." Při té zprávě vstávám a okamžitě jdu pryč. Než vyjdu ven, ještě se otočím na Lukase.

,,Dám ti vědět až bude žena v pořádku. A pak se vrátím.",,Jen běž Georgi. A postarej se o rodinu." S tím se měním na hnědého vlka a běžím zpět domů. Myšlenkami jsem u ženy. Nikdy vize neměla pokud to nebylo vážné. A teď mám srdce až v krku.

Vydržte. Hned budu doma.

***

,,Kde je maminka?" ptám se, protože jsem ji už nějakou tu dobu neviděla. A cítím, jak trpí. ,,Neboj se Elis. Brzy ji uvidíš."

,,To není pravda!" Vím, že mi lžou. ,,Elis-",,Nevím jak, ale cítím, jak maminka trpí." Hlas tiším a začínám i brečet. Schovávám se do objetí té ženy, které říkají Lisa. ,,Bude to v pořádku. Vydrž. Maminka se ti hned vrátí." V tu chvíli se u mě zjevuje krásný hnědý vlk. Hned jsem poznala, že se jedná o otce, který se vzápětí mění do své lidské formy. ,,Elis." Běžím k otci a nechávám se obejmout. Pak mě zase vrací té ženě a míří tam kde je i maminka. ,,Jdu taky." Říkám, ale zastavuje mě otcův hlas.

,,Ty tu zůstaneš. Maminka se hnedka vrátí. Slibuji. Ale prozatím buď venku. Běž si hrát." A hned na to mizí za dveřmi velké budovy.

Čas plynul jako voda. Já se nudila. Nic mě nebavilo. Cítila jsem, jak matka trpí celé ty hodiny a otec je smutný. Ani nevím, jak to všechno vím, ale mám to už od malička.

A když se konečně po tak dlouhé době otevírají dveře...otec celý rudý v obličeji vychází ven a svolává všechny vlky. ,,Připravte se k boji! Útočí na nás Horská smečka!" Všichni jako by rázem byli jiní. Otec si mě nevšímá a jediné co vnímám je strach o maminku. Každý kdo může se mění ve vlka a staví se do bojové formy.

,,Elis. Pojď se mnou. Musím tě schovat. Nesmí tě tu najít." Lisa mě bere do náruče a běží se mnou do lesa. Tam mě ukrývá do většího keře.

,,Teď se na mě podívej." Zahleděla jsem se jí do těch zelených očí a poslouchala každé slovo. ,,Zůstaneš tu. A až bude po všem, tak tě tu vyzvednu." V tu ránu byli slyšet vlci, kteří nepocházeli z naší smečky. ,,Slibuji, že se vrátím." Mění se v bílou vlčici a utíká na pomoc ostatním.

Po hodině je stále slyšet, jak má rodina umírá. Jeden po druhém. Srdce mě zabolí při každém padlém členu rodiny. A pak hlasy ustaly. Podívala jsem se skrze keř a všimla si velkého černého vlka stát před mým otcem a matkou. Matka byla bledá a brečela. Otec byl zraněný. Vím to, protože si bolestně držel levý bok. A ten černý vlk se mi hnusil. Cítím z něj touhu po moci a po tom vyhubit celou moji rodinu. A jeho jméno mi z ničeho nic běhá v mysli.

Dante.

V tu chvíli slyším otce. Ale v mé mysli přes nějakou komunikaci. Sedám si opatrně do sedu a snažím se zachytit každé jeho slovo.

,,Elis. Pamatuj, že jsi dcera alfy Bílé smečky, který se bil do poslední chvíle." Slzy mi tečou a já vím co přijde. Ale nechci. Nechci to slyšet. Sleduji co se dole děje. Vidím, jak se ten černý vlk blíží k matce a olizuje si své bílé tesáky.

Hlas otce mě ale zase vyruší. ,,Uteč dcerunko. Běž na sever do Lesní smečky. Tam ti pomůžou. Nejsou daleko. Pamatuj si jedno. S maminkou tě milujeme. A vždy budeme s stebou. A teď utíkej!"

Po tom slově jsem se se slzami v očích rozběhla na místo co mi pověděl otec. Běžela jsem, ale skrze slzy jsem viděla rozmazaně. Ani netrvalo dlouho a ucítila jsem velikou bolest u srdce. 'Sbohem mami, tati.'

Vlci začali výt a dva z nich se vydali mým směrem. Asi zjistili, že žiju.

Běžím co mi síly stačí. Moje mysl mi říká, že jsem už na území Lesní smečky, ale nohy mě vedou dále.

Pak přichází prudký naráz z pravé strany. Odlétám asi metr od místa kde jsem před chvilkou stála. Sleduji dva vlky co se ke mně blíží.

Hlídka. To je první co mě napadá. Chci se postavit, ale někdo mě šlápl na nohu. Dost to zabolelo a já začala brečet ještě více.

Podívám se na vlka co mi to udělal. V jeho očích je strach o jeho smečku a taky zloba, že jsem vstoupila na jejich území. Snažím si sednout, ale síly mě rychle opustili.

Poslední co vím je, jak říkám ,,pomoc" a tím upadám do hluboké tmy.

Ahoj. Další kapitola. Je to více akce a ani jsem nevěřila, že jsem to napsala. Snad se vám bude líbit.

Děkuji vám za hvězdičky i za komentář.

Vaše Starry