Elis

Seděla jsem na té posteli a snažila se nemyslet na to kdo sedí vedle mě. Byl mým přítelem i bratrem. Po jeho údajné smrti jsem myslela, že jeho, ani nikoho jiného neuvidím, ale pak se zjevil a kus mého srdce se znovu rozzářilo radostí.

,,Proč?" dostala jsem ze sebe velmi slabým hlasem. V krku jsem měla sucho a čekala na ten známí hlas, hlas zrádce, až promluví. Byla jsem nejspíše něčím omámena, protože jsem neměla sílu ani se přeměnit na svoji vlčici, která toužila toho parchanta zabít. Ale jediné co jsem zaslechla bylo jeho zrychlené dýchání i to, jak se snažil udržet si odstup.

,,Proč mi tohle děláš? Myslela jsem, že jsme rodina." hlas mi zněl, jak staré babičce. Chraptila jsem a každé slovo, které jsem vypustila že svých úst...mě bolelo.

Pak jsem zaregistrovala otevření dveří a další, hlasitější kroky. Ty jsem poznala téže. Byl to muž, který mohl za všechno co se dělo kolem mě a mé smečky.

,,Běž. Já si s ní musím o něčem popovídat." Chtěla jsem vstát a zakroutit krkem tomu parchantovi. Ale mé oči byli skryty pod látkou a mé ruce svázané provazem, který se zarýval do mé kůže na zápěstí.

Dveře se zabouchli a nakonec jsem zůstala sama v jedné místnosti, nejspíše bez světla, s člověkem, který zabil moji rodinu.

Cítila jsem dotek kůže na mé tváři a pak, jak látka povolila až nakonec zmizela. Chvilku jsem se snažila navyknout na tmu, která zde byla až jsem čistě viděla, jako ve dne. Vedle mě samozřejmě seděl Dante a jeho hnusný úsměv mě nutil vrazit mu jednu, aby měl památku.

,,Škoda, že jsi za mnou nepřišla jako ta zlá vlčice. Byla by s tebou větší sranda. Takhle tě tu musím věznit a čekat dokud se znovu v tobě neprobudí ta krásná vlčice co všechny zabíjela. A při tom necítila nic než jen touhu po krvi." cítila jsem strach. Ale opravdu velký strach. Věděla jsem co jsem dělala a snažila se na to zapomenout. A on mi to tu celé převyprávěl, jako by to nebylo nic. Jen taková hra, kterou samozřejmě spustil on.

,,Zítra Silan v tobě probudí tvého vlka žíznicí po krvi. A pak dokončím to co jsem nedokázal před tolika lety." s tím odešel a nechal mě v myšlenkách, které se mi vůbec nelíbily.

Petere. Pomoz mi!

Peter

Nemohl jsem uvěřit, že jsem ji znovu ztratil. Dívku, kterou jsem miloval a které jsem slíbil, že ji ochráním. Udělal jsem opak. Nechal jsem ho, aby mi vzal vše na čem mi tak strašně moc záleželo a já teď nevím kde bych jo měl hledat.

,,Mariusi!" vykřikl jsem do své prázdné pracovny dokud do ní nevešel jmenovaný člen smečky. Přešel až přede mě a sklonil hlavu, jako každý své alfě.

,,Co žádáš alfo?" věděl jsem, že se on i celá smečka báli mého vzteku. Bez ní jsem celý bez sebe a ani uvažovat normálně jako alfa mi šlo těžce. Ale to byla úloha alfy. 

,,Prosím...řekni, že máš nějaké stopy?" byl jsem zoufalý a nevěděl jsem zda další "nic" nezvládnu a můj vztek vyvrcholí na nejvyšší bod kdy se přestanu ovládat.

,,Vlastně tě alfo potěším. Elis se zrovna nachází na bývalém území Bílé smečky. A to území je dosti střeženo, takže bude těžké se tam dostat." to je zpráva, kterou jsem nechtěl tolik znát, ale to, že vím, kde je má láska mě donutila jednat. A to rychle.

,,Vem ještě dva posly a vydejte se, každý zvlášť, do jedné ze sameček. Luční, Vodní a Slunná smečka. Už jsem alfy upozornil, že je navštíví jeden z našich poslů. A předáte jim tyto dopisy." z malého šuplíku jsem vytáhl tři obálky se zelenou pečetí naší smečky.

,,Jak si přeješ alfo." a s tím odešel z mé pracovny a já se nechal unášet vzpomínkou, jak krásná Elis je.

Ale měl jsem v rukávu ještě jedno eso, o kterém ani sám Dante nebude vědět.

Elis

Cítila jsem vztek, strach a nutkání mlátit do obličeje ne člověka ani vlka, ale zrůdy, která nemá pro nic cit.

,,Víš...já jsem taky vyvolený a tak trochu vím co ti běhá v té tvé krásné hlavě za myšlenky. A jaká škoda, že tvé ruce jsou svázány. Jeden krásný boj by neuškodil." smál se jako ďábel a taky jím byl.

,,Proč jsi vlastně zabil moji smečku?" Chtěla jsem znát odpovědi a teď mám šanci je slyšet od toho, kdo to vše spáchal. Čekala jsem slova, která by mi řekla proč vyhubil Bílou smečku. Ale on nic neříkal. Užíval si mého netrpělivého já a věděla jsem, že se to jen tak nedozvím.

,,Má drahá. To ti sdělím" že bych konečně zjistila pravdu, která mi nebyla nikdy dopřena? ,,Ale ne zadarmo." pomalu se ke mně nahnul a pak jsem cítila, jak spojil naše rty. Byl to odporný pocit, že mě políbila taková zrůda. Ale zvláštní bylo, že tenhle polibek mě na druhou stranu utěšil. Sklidnil můj tep a... Počkat! Rychle jsem přestala myslet na tyhle hnusné věci a okamžitě se mu vytrhla. On vypadal spokojeně a já se snažila neskočit po něm a rozbít mu hlavu klidně i o stěnu. Neučila jsem se bojovat se svázanýma rukama pro nic za nic. Ale síla mě opustila a já se propadla do hluboké tmy.

Ahoj. Mám tu po dlouhé době další kapitolu.

Chtěla bych vám moc poděkovat kolik hlasů a přečtení mé dílo dostalo a jsem za to hrozně moc ráda.

A doufám, že se v této době držíte zdravý a v pořádku.

Vaše Starry