Vancouver, Kanada, 12/10/2017

Ležela sama, přikrytá jen slabou dekou barvy stejně pošmourné jako nebe dnešního rána. Tělu byla zima, zatímco její mysl se vznášela kdesi vysoko, nepřítomná ve fyzické realitě. Toužila se od toho všeho odprostit a zůstat vězet v představách, volná, šťastná, s ním. Už neotevřít oči, nemuset zahlédnout prázdnou polovinu manželské postele. Ani nevěděla, co vlastně cítila; zevnitř ji pohltila prázdnota. Podivná, nepopsatelná prázdnota, kterou vždy dokázala zahnat pouze jeho přítomnost. Pravděpodobně necítila nic a to ji právě zneklidňovalo. Ta neschopnost brečet nebo křičet, vyřvat se z toho jako malé dítě. Tohle bylo mnohem horší než smutek, ze smutku jste totiž většinou mohli po čase uniknout. Přebolel; zaštípal v srdci a nechal ho být. Zato tahle nepopsatelná prázdnota prýštila přímo zevnitř srdce, z pomyslné pukliny uvnitř něj. Neodcházela. Vytvářela mlhovitou clonu mezi vámi a okolním světem. Každý den byl díky tomu jako potácet se podivným snem, kde jsou i známí lidé vlastně cizí, protože ve vás už nikdo z nich nevzbuzuje byť i jen sebemenší pocit zájmu. Nemůžete si říct o pomoc – nevíte, co vás vlastně trápí. Otevřete pusu a následná slova vám připadají tak prázdná.

Ležela sama. Skrytá v potemnělém ránu, ve stínu skoro tak černém, co její dlouhé vlasy. A vzpomínala na něj. Na objetí, polibky, energický smích a ty kaštanové oči, lemované ještě kaštanovějšími kudrlinami. Jeho oči bývaly tak plné života a lásky, štěstí. Chtěl dítě. Ona taky. Oba by jejich syna milovali, dceru taky, ale přáli si syna. Synka, který by podědil tátovy dolíčky a matčinu přirozenou zvědavost. Zdálo se to tak vzdálené. Mlhovitá clona vnitřní prázdnoty dovolovala pouze vidět obrazy, ale cítit pocity nikoliv. Clara věděla, že Daltona milovala. A že to bylo ještě před pár dny. Že by ho ještě před týdnem pevně objala kolem krku a s veškerou láskou zírala do těch hnědých duhovek, duši planoucí nejvroucnější vřelostí. Věděla to coby fakt, znala se, pamatovala si na ty chvíle. Ale teď už to necítila. Neuměla už cítit nic. Clona ji, dost možná, vlastně chránila před dalším zraněním. Mozek bránil sám sebe, po silném traumatu odmítající ještě někdy cítit cokoliv, pustit si k sobě kohokoliv dalšího.

Na kuchyňské lince stál kelímek ze Starbucks; Clara jasně ucítila vůni teplého dýňového latté a kdyby jí to ona vnitřní prázdnota dovolila, usmála by se. Její bratr s ní vždy měl silnou empatii. To oceňovala. Určitě dopředu věděl, že se sestřička toho latté ani nedotkne protože po Daltonově zatčení trpěla chronickým nechutenstvím, ale i tak jí ho koupil. Chtěl, aby na něj myslela. Aby pocítila, že o ni měl strach. Zároveň si uvědomoval, že nesměl vybrat karamelové mocha. Tu vůni by Clara nesnesla. Dalton karamel miloval. Na podzim si tohle mocha vždycky kupoval. Nosil ho domů spolu s muffiny, které později pojídali zabalení pod dekou, sledující hloupé Halloweenské horory. Ač, vlastně se spíš věnovali sami sobě, pod záminkou dívání se na filmy. Dalton se těch muffinů sotva dotkl; miloval je, Claru však miloval víc. Jeho nesobeckost mu velela jí většinu nechat. Neměla ráda, jak jí občas ustupoval na vlastní úkor. Vlastně jí párkrát málem rozlobilo, jak přespříliš hodný a zamilovaný byl. Byl, ano, byl. Tehdy ano.

Kysele se ušklíbla. Vzpomínky už zase poletovaly myslí jako spadané listí větrem. Přicházely a odcházely, bez ptaní. Hleděla ven velkým oknem za linkou, prohlížela si syté, teplé barvy, do nichž se stromy na podzim zahalovaly, a snažila se něco cítit. Ocenit tu nádheru. Zase mít radost z pohledu na děti, které na zahradě protějšího domu pouštěly draka. Vzala zahřátý kelímek do rukou, opět zhluboka nadechla sladkou vůni. Prázdnotu na prchavý moment zahnal vřelý obraz bratrových modrých očí a drzého blonďatého rozcuchu, tolik odlišného od jejích havraně černých loken. Jak šťastně vypadal pokaždé, když spolu někam vyšli. Měla ho ráda. Chtěla ho vidět. Jenom ne teď. I to on tušil. Tak zanechal latté a zase se vyplížil ven, do studeného říjnového dne. Palcem pohladila hrubou strukturu kelímku, jako kdyby snad hladila jeho, a nechala pár slz, aby si prodraly cestu na svět. Štvalo jí, že bez Daltona nic nedávalo smysl. Že když nemohla mít ráda jeho, jako kdyby neuměla mít ráda ani kohokoliv dalšího. 

Latté stydlo. Clara ho odložila, popadla jednu z těch tlustých dek a odšourala se zpět do postele. Cestou minula krabice plné Daltonova majetku, který byl původně v domě nejviditelnější; řezbářských dlát, pár miniaturních malířských pláten, modelů lodí v láhvích a odchytové smyčky, určené k záchraně opuštěných zvířat, které se Dalton tak rád věnoval; a nejoblíbenějších knížek, které kupovali spolu. Snažila se to ignorovat. Nemyslet. Za tři týdny musela říct sbohem Daltonovi samotnému. Jeho věci nesměly znamenat problém.

Vancouver, Kanada, 1/11/2017
Celé dny pršelo. Zbledlá černovláska, kterou by si některé místní, Halloweenem posedlé děti málem mohly splést s upírkou, stála onoho soudného dopoledne v předsíni a kolem drobného krku omotávala béžovou šálu. Poslední vrstva přišla kolem nosu. Díky tomu jí došlo, co vlastně dělala – ten kus látky ještě voněl ním. Svět zastavil, u srdce takřka fyzicky bodlo. Prázdnota zmizela. Pohltila ji neuvěřitelně živá vzpomínka na minulý podzim, na chvilku, kdy Dalton přinesl tuhle šálu domů a popadl Claru zezadu za boky, přitiskl ji k sobě a hned potom předstíral, že hodlal přítelkyni tím kusem látky udusit. Viděla jeho oči, slyšela smích, cítila přitažlivý, vanilkovo kořeněný parfém. Bažila po jeho dotecích.

Zakašlala, svět se zatočil. Byla zmatená. Špatně rozeznávala realitu od snění. Její mysl se rozpadala, dělila na nespojitelné střepy. Clara si naštvaně, zoufale zanadávala. Potichu, ale přeci. Nesměl jí chybět. Hodlala šálu strhnout, pak zastavila. Nedokázala to. Prohrávala v boji sama se sebou. Nedokázala se zbavit posledního kousku Daltonovy přítomnosti. S výčitkami nasála zbytky jeho vůně. Přinutily jí omámeně zavřít oči, do kterých ihned nato vnikly slzy. Ne, nocí už proplakala příliš. Nikam to nevedlo.

Bratr přijel. Hlasitě zatroubil, jakmile auto dorazilo na příjezdovou cestu. Clara sebou cukla. Byla si vědomá toho, že tento den přijde, což ale neměnilo nic na tom, že by se nejraději vrátila zpět do postele a předstírala, že neexistuje. Rychlými kroky doběhla do kuchyně; jako skoro vždy tam zapomněla kabelku. Dalton jí to často připomínal. Další věc, která se bez něj dělala hůř.

Bratr zatroubil znovu. Spěchali. Clara chtěla přidat, ale tělo cosi zastavilo. Kotník, obtěžkaný delším, robustnějším podpatkem, zavadil o bílý práh dřevěných dveří. Černovláska ucítila tupý dopad na studenou podlahu a krátce nato bolest v zápěstí. Bohužel, kabát patrně nemohl zachránit všechno.

Její pohled se zabodl dopředu. Na tu zelenou poličku u kamen, kam Dalton odkládal nejmilovanější knihy. Několik z nich Clara zapomněla uklidit. Nebo si s ní snad vážně hrál vlastní mozek? Ztrácela pojem o realitě? Myslela, že to byly její knihy? Se zmatený zamračením zamrkala. Vztek tentokrát nepřicházel. Jenom smutek. Bezradnost. Pro ostatní by působila naštvaně, ale ne, ona jen cítila bolest tak silnou, až musela začít křičet, plakat. Bylo to impulzivní. Prázdnota zničehonic opět odešla a dovolila průchod všem potlačovaným emocím. Clara věděla, že brečela, ale nic z toho neslyšela. Vnímala jen pohled na tu zelenou knihovnu. Na chvíle, které tam s Daltonem strávili. Chyběl jí. Tak moc jí chyběl. Milovala vraha čtyřiceti lidí a chtěla ho zpět. I proto křičela. Byla vyděšená a zmatená.

„Claro!"

Blonďák pohotově přiskočil. Poklekl a chytil sestru, trpící v záchvatu úzkosti, kolem ramen. I když se zprvu bránila, silou ji k sobě přitiskl. Neuměl snést bolest v jejím výrazu. K smrti nenáviděl Daltona Fairfielda za to, že kdy zkřížil jeho malé sestřičce cestu. Hlavu položil na Clařino rameno, s husí kůží poslouchal suché vzklykání, které její unavené hlasivky vydávaly. Lapala po dechu. Dál ho odstrkovala, on se nedal. Zkusil ji postavit na nohy, ona prvně předstírala spolupráci, ale potom pustila jeho paže. Nehty zadřela do futer, modré oči stále upřené na tu poličku. Docházelo jí, co se dělo. Že to všechno bylo skutečné.

„Nech mě na pokoji, Jayi," varovala bratra, „nech mě na pokoji!"

Jay takhle svou sestru neznal. Nikdy nekřičela, neurážela, nebyla neurvalá.

„Claro, už jsme o tom mluvili. Jestli tam dneska nepojedeš, budeš toho už navždycky litovat. I terapeutka říkala – "

„Jdi k čertu s tim, co řikala terapeutka!" plakala.

Odtrhl ji od futer. Nepřestávala se bránit. Připadal si jako ve zpomaleném filmu. Všechno mu přišlo tak těžké, atmosféra tohohle domu ho během pár minut vcucla, špatně se tam dýchalo. Nerozumněl, jak tady uvnitř Clara vůbec mohla přežít tak dlouhou dobu. Postupně spolu couvali k předsíni, muž nechápal, od čeho sestra stále odmítala odtrhnout pohled. Vypadala tak nepřítomná. 

Podlehla víru vzpomínek. Byl to ten nejlepší chlap, kterého kdy poznala – tedy, před třemi lety jí tak rozhodně připadal. Potkali se náhodou u stánku s horkou čokoládou na vánočních trzích. Clara neměla peníze na rozměnění a Dalton jí nabídl pomoc. Atmosféra vzala své, povídali si a to docela dlouho, ale nenuceně, spontánně. Pamatovala si na světlo světýlek, která zářila z vysokého vánočního stromu, jak se odráželo v jeho očích a přinutilo ji tak krátce zapřemýšlet nad tím, jak roztomile štěněčí výraz tenhle člověk měl. Nebyl vysoký, to se Claře vždycky líbilo. Měla radši drobnější muže, chtěla se cítit, jako že jí nebudou chtít ublížit a výška v tom z nějakých pošahaných důvodů hrála svoji roli – ať už si to přiznávala nebo ne.

Dalton miloval zvířata, umění a přírodu, zrovna se přistěhoval, hledal tady práci. Byl tak milý. A okouzlující. Skončili jeden druhému v náručí po první schůzce, o rok později si řekli své ano. Nikdy nejevil žádné sklony k násilí. Dalton Fairfield by na první i druhý pohled neublížil ani mouše. Všichni to o něm říkali. A všechny skutečně šokovalo, když FBI obvinila z brutálních vražd čtyřiceti lidí z okolí zrovna jeho. Clara si ten den nepamatovala; omdlela na ulici, když jí to zavolal Daltonův otec. Probudila se o dvacet hodin později v nemocnici. Podstoupila terapii, ta všechno akorát zhoršila. Soudní jednání tomu samozřejmě vůbec nepomolo, šlo o jeden z nejpříšernějších zážitků v celém jejím životě. Táhlo se a právníci bojovali. Bohužel, zbytečně. Sousedi o Claře tvrdili, že jí začínalo přeskakovat. Netušili nic o tom, čím si procházela. Ale možná mluvili pravdu; ztrácela kontrolu sama nad sebou a neustále se ztrácela kdesi na hraně mezi realitou, flashbacky z minulosti a sněním. 

Ano, její drahý muž začal před pár měsíci trpět občasnými, lehkými změnami nálad, což vygradovalo až v braní antidepresiv. Prý se párkrát pohádal s někým v práci a přicházel o motivaci se snažit, ale nebylo to nic až tak hrozného, aspoň, co Clara věděla. Rozhodně by kvůli pár neshodám nešel nikoho zavraždit, už vůbec ne několikrát. Černovláska bolestně zavřela oči – už zase si namlouvala a představovala, že by její Dalton přeci nikomu neublížil. Ten Dalton s roztomilými dolíčky, který o sobotách zachraňoval koťátka, zmasakroval dvě rodiny a třicet civilistů. Při tom pomyšlení se Clara vždycky celá roztřásla, žaludek se stáhl a zatoužil zvracet. Tohle přeci nemohla být pravda. Zase zavřela oči. Byla.

Auto odjíždělo z příjezdové cesty. Zkoumavé, kritické pohledy dospělých a dětí ze sousedství ho bedlivě sledovali.

„To je paní Fairfieldová," ukázal Dany, syn Emily Mansonové, Clařiné bývalé kamarádky, jejich směrem, „to je ta žena toho vraha, mami!"

Blondýnka urychleně popadla klučinu za ruku a spěchala pryč. Clara tupě zírala z okénka, nepřítomná úplně stejně, jako předtím. Zamklká. Neudivovalo jí to, už ne. Ač jí pořád připadalo směšné, jak se na ní místní dívali přes prsty. Vždyť ona přeci nikoho nezabila.

Venku se míhali lidé, žijící své běžné, všední, normální životy. Psi s pánečky, holubi na ulicích. První spadané listí, které připomínalo brzký konec podzimu. Konec tohohle všeho. Jay sestru, sedící na sedadle spolujezdce, v jednom kuse kontroloval. I jeho děsilo, že měla Daltona znovu potkat. Naposledy. I přesto, že s jejich setkáním souhlasil. 

Clara měla před očima jejich první polibek. S jakou vervou Dalton popadl její boky a natlačil ji právě na tu zelenou knihovnu, kam později pravidelně přinášeli nové knihy a nejednou se před těmi kamny, na velkém, chlupatém, bílém koberci, pomilovali. Měla to místo tolik ráda. Zbožňovala si prohlížet detaily modelů lodí v láhvích, které manžel občas sestavoval a později odkládal na vrchní poličku, nad knihy. Připadala si jako ve filmu, jako nějaká bláznivě zamilovaná teenagerka. Očividně bylo vše až příliš perfektní.

Jsi moje záchrana, znělo jí v uších jeho něžné šeptání, jsi moje záchrana. Tehdy nerozumněla, proč to říkal, co tím myslel. Nezajímala se. Omámeně pozorovala odraz oranžových plamenů v temně kaštanových očích, vychutnávajíc si tepla, jež z kamen sálalo. Natáhla ruku a ukazováčkem přejela po Daltonově čele, posunula jednu z jeho pověstných kudrlin tak, aby na něj lépe viděla. Mlčel. Koukal stejně omámeně jako ona. Pohladila ho po tváři, slastně přivřel oči. Jsi moje záchrana, šeptal opakovaně.

Ani dnes netušila, co to znamenalo, před čím ho zachraňovala. Udělala chybu, že se oné noci nezeptala. A taky, že neprohlédla ten kostým, který Dalton nosil; vlk v rouše beránčím. Muž, zachraňující koťátka, opečovávající svoji ženu. Prý, že tak se oni tvářili často – nevinně, jako perfektní manželé, skvělí zaměstnanci. Claře se chtělo zvracet. Zbledla ještě víc než předtím. Do věznice už nezbývala dlouhá cesta. Představovala si, jak bude kráčet mezi celami, vedená ostrahou. Vystrašená z toho místa. Jediná podobná ulička, kterou kdy chtěla k Daltonovi kráčet, byla ta k oltáři. Skoro by se znovu rozbrečela, když pomyslela na jejich oblíbenou písničku – tu měli na první manželský tanec vybranou hned. Byla tak unavená. Neskutečně utahaná z toho všeho, ze soudních jednání, z čekání na rozhodnutí, z následného smiřování s realitou. Nemohla dál. A nepřipadlo jí, že by pokračování v tomhle životě vůbec ještě mělo nějaký smysl. Roztřeseně se zabalila do béžové šály, vnímající pouze přicházející nevolnost. Jay chvilku nato zamumlal pár sprostých slov, nervózně podupávající na plyn. Nenáviděl Clařina manžela z celého srdce. Popravdě, jeho trest mu přál, i když by to neřekl nahlas. Přál si, aby Dalton Fairfield navždy zmizel z povrchu zemského.

Fouknul studený vítr. Bratrův černý kabát se nalepil na jeho upnuté džíny. Clara praštila dveřmi auta a pohlédla na tu budovu. Vysokou a širokou, šedivou, obehnanou plotem s ostnatým drátem. Tady přechovávali skoro jen ty nejhorší vrahy. Modré oči překrývaly lesklé záblesky slz. Černovláska myslela na jediné: proč? Nerozumněla, proč by to udělal, proč by zabil čtyřicet lidí a pak se vrátil domů s květinami pro ženu a úsměvem na rtech. Jistě, vrahům jste ani rozumnět neměli. Ale ona se prostě neuměla zbavit pocitu, že tohle nebyl žádný vrah, ale její Dalton.

Udělala prvních pár kroků po oranžovo červených listech. Jay ji chytil. Kolena povolila. Nevěděla, jak strašně vypadala. Že hodně zhubla a přišla o dost vlasů, měla kruhy pod očima, ve dříve života plných duhovkách barvy moře zbyla jenom snadno viditelná beznaděj. Bratr vzal sestru kolem ramen a vedl ji vpřed. Zírala do chodníku. Kdyby mohla zmizet, zmizela by. Styděla se –⁠ jak za Daltona, tak i sama za sebe. A to z mnoha důvodů. Navíc, kdesi hodně hluboko uvnitř jí nejvíc trápilo, že se od Daltona neuměla odpoutat. Za to se styděla nejvíc.

Klapnutí těžkých dveří oznamovalo, že už neexistovala cesta ven. Ostraha je vyzvala k identifikaci. Prohlídka, probíhající v malé podivné místnosti bez oken, byla něčím, na co jste se psychicky připravili jenom těžko. Člověka svlékli do spodního prádla a skutečně důkladně ověřili, jestli nepřechovával jakékoliv zbraně a tak podobně. Při každém doteku té obtloustlé dozorkyně v bílých rukavicích Claře zatrnulo. Nenechala na sebe kohokoliv jenom tak sahat už týdny. Nesnesla blízký kontakt. Chtěla Daltona, toho starého Daltona, který by ji chránil. Toho Daltona, který neexistoval.

Stále zírala do podlahy. I když procházeli očekávanou, potemnělou uličkou, vedoucí k hlídané samotce, zírala do té hnusné, zelené podlahy. Mysl černovlásky utíkala jinam. Ke vzpomínkám na letní večery a společné čtení. Na rybaření, spaní pod širákem. Vnitřní prázdnota však už zase Claru ochránila, necítila skoro nic. Jen měla dojem, že vzpomínky jsou bezpečnějším útočištěm než okolní svět.

Bratr ji pevně chytil za ruku. Další klapnutí dveří. Skoro nedýchala. Jako kdyby už nečekala, že tenhle den skutečně někdy nadejde. Jay ji postrčil. Musela zvednout oči a jít dovnitř sama. Její zrak pomalu postupoval napříč dlouhým, černým stínem, který ve světle vrhala dovnitř samotky. Pokračoval až k delšímu stolu, tak akorát pro dva lidi. Železný, stejně neosobní jako zbytek věznice. Tohle už nebyl její Dalton. Byl to vězeň s číslem 451. A ona se o tom musela přesvědčit sama, to jí došlo dávno. Proto musela teď vkročit dovnitř.

Pustila bratrovu ruku a kupodivu sama postoupila vpřed. S ledovým výrazem a zorničkami naštvaně rozšířenýma za sebou nechala zavřít dveře, nevnímající dva dozorce v rohu prostoru. Snažila se zablokovat veškeré hezké vzpomínky, které ji před odjezdem málem zničily. Zahnat to, co zaháněla takovou dobu. Nemyslet na karamelové mocha a líbání u zelené knihovny. Tenhle Dalton přeci neexistoval, to si sem přišla dokázat. Pokud měla dál normálně žít, musela to udělat. Nádech, výdech. Nesměla se nechat ovládnout třesem nebo ošklivou atmosférou tohohle místa. Nebo nutkáním jednoduše utéct. Terapeutka jí přeci tolikrát říkala, že jediná cesta ven vedla skrze přijmutí reality.

Modré oči bolestně vyhledaly dlouho očekávaný cíl. Zhubnul, vytanulo nechtěně v myšlenkách hned, hrozně moc. Známé hnědé kudrliny, osvícené trochou slunečního svitu z mrňavého okénka u stropu, tomu muži paradoxně propůjčovaly zjev až skoro svatého. Daltonova zápěstí vězela semknutá v těžkých poutech, důkladně připevněná řetězem ke stolku. Doopravdy tam seděl. Ani ne metr daleko od ní. Celé Clařino tělo bez varování ztuhlo. Hloupě hleděla na obrys postavy, náhle zapomněla na přípravu, kterou si prošla s terapeutkou, na věci, které hodlala říct. Bez citu zírala před sebe, podobně, co předtím na zelenou podlahu. Clona prázdnoty stále fungovala.

Nakročila ke stolku. Dalton nevydržel tlak a z původně bezradného hypnotizování protější stěny vzešlo cuknutí tmavýma očima ženiným směrem. Ta se ostře zarazila. Prázdnota ji ihned opustila. Pohled na něj ji zcela upřímně děsil. To on věděl, právě proto ji zrakem propaloval.

„Máš strach?" zašeptal.

Clara pootevřela ústa, sotva schopná nabrat trochu vzduchu. Měsíce potlačovaný vztek náhle převládl. Pod clonou prázdnoty už zbýval asi jenom on. Vztek a zatrpklost. Znechuceně oddechla a konečně došla blíž. Viděla mu přímo do tváře. Muži, který jí zničil život, který jí dal falešnou představu o sobě samém. Vězeň s číslem 451. Prohlédla si tu jeho mdle modrou uniformu; tuhle barvu on určitě nesnášel.

„Ptám se," opakoval překvapivě nejistým, rozechvělým, ale přesto očividně rozezleným hlasem, „máš strach?!"

„Nemám strach z tebe. Ale z toho, co mě čeká."

Samotnou ji překvapil její opovržlivý tón. Asi se od Daltona za ty týdny odcizila víc, než myslela. Ale koukat na něj zpříma pořád nedokázala. Byla ráda, že se udržela na nohou. Mozek si ještě plně nepřipustil jeho přítomnost.

Řetězy pout zařinčely. Kov zacvakal o sebe, jak muž impulzivně trhnul tělem. Clara vylekaně přešlápla, instinkt opět radil uprchnout. S Daltonem neplánovaně navázali první bezprostřední oční kontakt. Dost možná plánoval něco říct, ale nedokázal to. Jeho výraz sám mluvil za tisíc slov.

Ženu opustil vztek. Nárazově ji opustilo vykonstruované odcizení, nejistota, strach i připravené, nepříliš osobní, rozloučení. Byl to její Dalton. Hleděl na ni a vypadal jako malé štěně, neprávem uvězněné na příliš velkém, příliš těžkém obojku. V ten moment nepřemýšlela; poprvé po dlouhé době něco cítila. On trpěl. Zachovávající si stejnou vnitřní nevinnost, prosvítající zevnitř ven, co vždycky. V kaštanových očích se neodrážel sadismus, ani agrese. Jenom nesmíření a bezradnost. Zíral na svou ženu, ve tváři zoufalý strach ze smrti, který jí toužil ukázat –⁠ v poslední, nereálné naději, že mu od něj třeba uleví. Claře došlo, že řekla hloupost. Že si za ty týdny osamocení utvořila v hlavě jakýsi sobecký konstrukt, který ji měl chránit. Nebo ne? Prvních pár sekund si to myslela. Pak to zpochybnila.

Jejího muže se chystali zabít. A ona se bála o sebe, o svou budoucnost. To mu přišla sdělit? Prohlíželi si jeden druhého několik minut. Oba pohublí, s kruhy pod očima. Oba se nacházeli ve vězení; jen to Clařino nemělo fyzický rozměr.

„Tak to běž domů a přestaň se strachovat," prohodil nakonec cynicky.

Nechtěla si k sobě pouštět výraznější emoce. Věděla, co by to způsobilo. Sluneční paprsky potemněly, mužův výraz zmizel v pošmournu. Rady terapeutky o neosobním přístupu nakonec přeci jen pohltily emoce. Dalton jí chyběl, tak moc jí chyběl. A seděl přímo tady. A oni jí ho chtěli sebrat. Vždyť prosil o pomoc.

Jak přiskočila k židli, ostraha zbystřila. Posadila se, pak zarazila. Dělilo je pouhých pár centimetrů. Vězněný zamrkal, bez hnutí. Ramena volně svěšená, spodní ret úzkostlivě tiskl k hornímu, srdce viditelně závodilo samo se sebou. Takhle přeci vrazi nevypadali. Takhle vypadal její manžel, když si s něčím neuměl poradit.

„Měla bys jít," stál si za svým.

Proslov, který připravila, zničehonic nedával smysl. Připadal jí tak prázdný. Slyšela v mysli hlas její terapeutky, prala se s pocitem, že by tohle neměla. Zaskřípala zuby a natáhla k Daltonovi svou ztuhlou pravačku. Plánovala mluvit. Plánovala, opravdu ano. On také. Místo toho ale jen krátce zopakoval její pohyb; jakmile ucítil jemnou kůži Clařiných prstů, spodní ret se mu bez varování zachvěl. I přes odpor plakal. Dalton Fairfield, vrah čtyřiceti lidí, nedokázal sáhnout na vlastní ženu bez slz.

Clara zalapala po dechu. Zrudla. Pohnula i druhou rukou. Nedokázala se kontrolovat tak, jak myslela. Pevně sevřela manželovu studenou dlaň a plakala s ním. Po tak dlouhé době konečně zase něco sdíleli. Po tak dlouhé době na sebe černovláska nechala někoho sáhnout dobrovolně. Ostraha na dění pečlivě dohlížela, stejně jako Jay, stojící se zbytkem dozorců za průhlednou částí stěny této samotky. Tvářili se tak odměřeně, ale Claře bylo jasné, co si mysleli. Že jí považovali za špatnou jen protože se neuměla plně odpoutat od toho monstra na řetězech. Palcem několikrát panicky přejela po kloubech Daltonových prstů. Spontánně přivřel oči s podobnou slastí, jako to dělával dřív.

„Neumíš si představit, čím jsem si tady procházel. Asi..."

Ten hlas částečně vrátil ženu zpět do reality. Zlom, který v něm proběhl, byl skutečný, upřímný. Vězeň s číslem 451 si nevymýšlel. Nikdo jiný to poznat neuměl, jenom Clara. Znala ho až příliš.

„Asi," pokračoval potišeji, „asi už chci tohle skončit, víš? Chci už odejít, mám toho dost, vážně... dost. Jdi domů, Clar. Jdi pryč."

Tentokrát už po dechu zalapat nezvládla. Zakašlala, jak jí oslovil způsobem, kterým to uměl jenom on. Slzy se vrátily. Clar, znělo jí v uších, jsi moje záchrana, Clary. Clar, Clary moje. Toužila kopnout do stolu. Zakřičet a vstát z téhle odporné noční můry. Převalit se v posteli na bok, položit Daltonovi ruku na hruď a dlouze ho políbit. Záchrana. Nemohla ho zachránit. Teď ne.

„Daltone –⁠ "

Zapomněl a pohnul pravačkou k její tváři. Na ostré zaražení krátkých řetězů odpověděl jeden z hlídačů, vykročil jejich směrem, Clara urychleně naznačila, že nebylo třeba. Manžel jí jen toužil pohladit po tváři tak, co dřív. Když mu došlo, že nemohl, naštvaně cuknul řetězy zpátky.

„Daltone," opakovala v slzách, neschopná se zmoci na cokoliv lepšího.

„Pššt, to je dobrý, Clary. To je dobrý. Drž mě. To bude dobrý. Chyť mě a nepouštěj a," zadržoval též slzy, „a dýchej."

Přejížděla palcem po jeho kloubech sem a tam. Nejistá a zmatená. Nesmířená. Po mnoha týdnech koukala do těch kaštanových očí, řasenku rozmazanou pláčem. Uvědomovala si, že prázdnota zmizela. Něco rozhodně cítila a právě přesně před tím ji terapeutka varovala. Opakovala, aby na manžela nesahala a jen stroze vyjádřila své stanovisko. Až na to, že terapeutka ho viděla čistě coby vězně s číslem 451, zatímco Clara, i po prvotním snažení to mít jinak, stále hleděla na jejího Daltona.

„Daltone. Já mám strach z toho, co mě čeká bez tebe."

Dotyčný porazeně pokrčil rameny, překlenující vlny úzkosti.

„Tak takhle," ušklíbl se nakonec.

„Všichni říkají, že... že jsi to udělal. A já nevím, jestli je to pravda, ale... já mám prostě strach z toho, co mě čeká bez tebe."

Nikdy nechtěl slyšet Clařin krásný hlas takhle unavený a vystresovaný. Už vůbec ne kvůli němu samotnému.

Dalton zavrtěl hlavou a očima plnýma čiré upřímnosti zamrkal: „Toho se neboj. Uleví se ti. A mně taky."

Brečela dál. Záměrně stiskl její ruku, aby ji uklidnil. Věděl, co fungovalo.

„Hrozně jsi mi chyběl," zašeptala, „tak moc."

„Já to vidím. Máš moji šálu."

„Sousedi mě nenávidí. Jsem pro ně vrahova žena."

Viděla v mysli nenávistné pohledy kolemjdoucích z jejich ulice. Těch, kteří k nim chodívali na čaj a sušenky.

„Clary, musíš mě poslouchat. Jasný?" pohladil pro změnu palcem on ji, nechala se, „poslouchej mě. Zapomeneš na mě. Kompletně mě smažeš ze svého života. Vyhodíš prstýnek, vyhodíš modely lodí i zelenou knihovnu. Prodej dům a odstěhuj se. Začni nový život. Kvůli nám oběma. Žij jako kdybych nikdy neexistoval, změň si jméno, přebarvi vlasy. Jo? Na Daltona Fairfielda nemysli. Jdi a žij šťastně a naplno a měj děti. Měj syna. Měj všechno, co v životě chceš."

Smutek nahrazoval vztek. Clara pomyslela na to, jak šťastný život žili. Podívala se na své ruce, jak Dalton hladil její kůži jako kdyby za nic nemohl. Jako kdyby tu seděl neprávem. Jako kdyby vůbec chladnokrevně nezabil čtyřicet lidí. Zdravý rozum s trochou střízlivosti se vraceli. Zvedl se jí žaludek. Cukla sebou a vystrašeně stáhla celé tělo co nejdál od něj. Neměla sem nikdy lézt.

„Celé dny se potácím někde na hraně reality a snění a víš ty co? Vždycky, když ráno vstanu a pak, když jdu večer spát, zajímá mě jediný," prskla po něm, náhle rudá ve tvářích, „proč?! Proč, proboha? Proč jsi zničil to, co jsme tak pracně vybudovali a teď mi říkáš, abych šla a žila šťastně? Já nemůžu! Život bez tebe mi nedával smysl ani dřív a nebude mi ho dávat zase. Život bez vraha! Jak hloupý."

„Panebože, Claro."

Tón jeho hlasu byl nečekaný. Myslela, že se naštve. Ale on nic. Zněl velice překvapeně.

„Co?" rozhodila rukama v afektu.

„Panebože, oni tě," přecházela Daltonova tvář zpět do úšklebku, „oni tě přesvědčili. Věříš jim."

Nerozumněla už ničemu, ze vzteku zaskřípala čelistmi a frustrovaně vjela prsty do tmavých vlasů: „Komu 'jim'? Usvědčili tě, Daltone!"

Očima ucukl kamsi do jednoho z rohů místnosti. Přemýšlel. V obličeji se mu za těch pár týdnů stačilo vytvořit hned několik nových vrásek. Clařino tělo špatně zvládalo nátlak, třásla se, pouze to nestačila vnímat.

„Jestli máš něco, co bys ještě chtěla říct, mluv. Ale jinak bys měla jít," začínal s tím zase, „já své řekl."

Clara upěnlivě myslela na věci, které jí opakovala terapeutka; že se nesměla nechat obelhat a dojmout. Nedokázala to –⁠ připadalo jí, že by musela by být psychopat, aby neuronila ani slzu. Prohlížela si ty hnědé kudrliny a rychle na terapeutčiny rady zapomínala. Však jí lhala už při prvním sezení, když tvrdila, že bude schopná se přes Daltonovu ztrátu přenést.

Kousla se do rtu a uhnula modrýma očima k zelené podlaze, aby dokázala vyjádřit pár srozumitelných slov: „Mám toho tolik. Hodně věcí, které bych chtěla udělat a které bych ti chtěla vyčíst, tak ráda bych ti prostě... plivla do obličeje a odešla. A měla tě za vraha. Jenomže vidim pořád jenom toho, koho jsem milovala. Celej svět vidí vězně s číslem 451, zatimco já vidim Daltona. Mého Daltona. A ten mi chybí. Ale rozumím, že jsi ním nikdy vlastně nebyl. Takže ti nemám co vyčítat."

„Tohle neříkej," bránil se okamžitě muž, „na dlouhou dobu jsi byla moje záchrana, Clary."

Clara zaskřípala zuby znovu a probodla ho zamračeným pohledem: „Jaká záchrana? Před čím?!"

„Není to jedno? Miloval jsem tě a když jsme byli spolu, na tom jediným záleželo. Clar, s tebou jsem nikdy nic nehrál. S tebou jsem byl sám sebou. Takový, jaký jsem si přál bejt vždycky. A," oddechl a nevědomky se pousmál, „dávala jsi mi naději, že takový možná už zůstanu."

„Jaký?!" nerozumněla stále, „neříkej, že sis na nic nehrál! Ty mě přeci nemiluješ. Jsi nemocný. Něco s tebou je. Proto potřebuješ ubližovat lidem. To všechno jsi jenom hrál, abys měl alibi a image dokonalýho manžela. Klidně jsi mi zničil život."

„Přesvědčuješ o tom sama sebe."

Černovláska praštila pěstí do stolu, už zase uplakaná, frustrovaná: „To přeci není pravda a ty to víš!"

Už i rezignovaného Daltona to donutilo zvýšit hlas: „Claro, podívej se mi do očí a řekni, že lžu! Podivej se mi do těhle očí, do kterých jsi dřív zírala tak ráda, a potvrď, že jsem tě nemiloval!"

Tentokrát nervózně zamrkala ona. Z dostatečné vzdálenosti si prohlížela kaštanové duhovky, částečně skryté v podivném, ponurém šeru samotky. Otevřela pusu, ale slova nepřicházela. On jako malé štěně nevypadal; on štěnětem byl. Nevinným štěnětem, vyděšeným z místního prostředí. Proto na něj, ve skutečnosti, stále odmítala pořádně pohlédnout a raději přesvědčovala svou mysl, i samotnou duši, o opaku. Stále neviděla nic víc, než jejího Daltona, který by neublížil ani mouše. Zbláznila se. Opět vjela prsty do vlasů a svěsila hlavu, tentokrát už slzám nebránila. Šála dál voněla jeho parfémem. Nemohla to popřít; patřila k němu.

„Máme posledních pár minut. Clary," vyslovil něžně, „jenom pár minut. My dva, spolu."

Uvědomila si, jak hloupé bylo chtít tady říct Daltonovi něco, co ze srdce necítila. Něco, čemu sama nevěřila. Posledních pár minut. Zatoužila dát průchod něčemu, co v sobě dusila od samého počátku. Dlaní sčísla nepoddajné havranní prameny na stranu, pomalu zvedajíc oči od podlahy. Také se v nich odrážel určitý druh rezignace. Právě taková rezignace, před kterou jí terapeutka varovala. Pohlížela na věžně s číslem 451 jako na spojence.

„Jenom pár minut," zopakovala po něm, poté ucítila v krku odporný knedlík nevolnosti smíchané s nejistotou a zármutkem; ten druh, který vám nedovolí už ani plakat, „chci těch pár minut využít."

Natáhla obě ruce tam, kde je měla ještě před tím, než se jí zmocnil vztek. Sevřela Daltonovy zhrublé dlaně a přitáhla je co nejblíž. Snažila se zapamatovat si každičkou jeho kudrlinu, tvar rtů, vrásky, i to strniště a široké čelisti. Milovala vraha. A věděla, že kdyby mohla, osvobodila by ho. Byl by to zločin, ale nádherný zločin.

„Poslední podzim, kdy jsme spolu," vyslovil tiše, asi trochu neplánovaně.

„Přála bych si, aby byl poslední pro oba."

Po téhle větě Dalton viditelně změknul. Clara potvrzovala, že bez něj nechtěla žít. I když by to nepřiznal, slyšel to rád –⁠ chtěl vědět, že někdo stál na jeho straně. Nemohla mu dát lepší dar. Posledních pár minut, pomyslela si naposled při pohledu na něj. Zasekla nehty do rukávů vězeňské uniformy a rychle nimi trhla vpřed. Muž se nebránil; zvedl tělo ze židle a naklonil se vpřed, zoufale lačný po bližším kontaktu s milovanou osobou. Políbil ji, ale ne vášnivě. Spíš z bolesti. Sdělil tak víc, než uměl slovy. Hladově přimknul svá ústa k jejím, zapomínající, že kdy existoval okolní svět. Tak moc chtěl zase prostě jenom cítit Clařinu sladkou vůni, ucítit jaké to bylo, když vás měl někdo opravdu rád. Ublížil jí, té jediné, na které mu kdy záleželo. To ho drtilo nejvíc.

Na posledních pár minut to byli oni dva. Clara schválně přesunula ruku na jeho hruď, aby cítila tep srdce. Knedlík v krku se zvětšoval; neuměla si představit, že tohle srdce mělo zastavit. Nezajímalo jí, co provedl. Tohle byl její Dalton.

Láskyplně opřela čelo o jeho a dýchla mu do rtů: „Ne, mě nepřesvědčili."

To právě jí děsilo nejvíc –⁠ fakt, že věřila v Daltonovu nevinu. Že byla od začátku přesvědčená, že obvinili špatného. Přišla sem dnes samu sebe sobecky přesvědčit o opaku. Rukou nějakým způsobem doputovala až do manželových vlasů. Nevydržela a prsty pročísla tmavé kudrliny. Přitiskla si ho k sobě, neschopná přemluvit samu sebe, že tohle stačilo. Její polibky opětoval se stejným, až zuřivým smutkem. Chtěl jich víc a víc protože věděl, že byly poslední. Na jazyku ucítil sůl. Někdo z nich plakal a těžko říct, kdo tentokrát. Viděli před očima stejné momenty; kupování knížek, pití karamelového mocha a milování na chlupatém koberci. Naposledy to spolu prožívali všechno dohromady, bez ohledu na okolní svět.

„Tolik jsem tě chtěla ochránit," šeptala černovláska zatrpkle, „ať už před čímkoliv."

„Ochránila jsi. Za tohle nemůžeš."

Celým Clařiným tělem projela vlna husí kůže, jak jeden z dozorců chytil Daltona za rameno a zatáhl ho k opěradlu židle. Druhý mu přispěchal na pomoc. Zůstala sama. Znovu. Znovu odtržená od manžela. Emoce, které potlačovala a se kterými jí terapeutka pomáhala, se ozvaly znovu –⁠ akorát silnější. Vyrazila ze židle, před očima Daltonův vylekaný výraz, plná touhy ho chytit a nikdy nepustit. Panikařila.

„Nechte ho na pokoji!" vykřikla zoufale, „nechte ho být!"

Opět popadla jeho ruce, dozorci se bránili, žena do jednoho z nich nevědomky strčila.

„Ne, to je v pořádku! To je dobrý, Clary!" snažil se ji nepřesvědčivě uklidňovat Dalton, sám na konci sil, neschopný otevřít oči.

„Nechte ho být! Je nevinný! Máme přeci právo na polibek!"

Někdo hrubou silou cukl s Clařiným tělem dozadu a znehybnil obě její ruce. Rozzuřeně sebou trhla, černé vlasy prolétly vzduchem. Další dozorci se hrnuli dovnitř.

„Nemůžu o tebe přijít! Nemůžu!" vzlykala tak hlasitě, až se nepříjemný zvuk rozléhal napříč blízkou chodbou, „slyšíš? Nemůžete mi ho vzít! Miluju tě, Daltone. Miluju."

Vězněný silně zavrtěl hlavou při těch posledních slovech, jako kdyby toužil je vytřást z mysli. Také krátce vykřikl. Už nemohl mlčet. Snad nikdo se neuměl smířit s takovým osudem. Clara viděla, že už jí k Daltonovi nepustí. Že už ho nikdy nepolíbí a nikdy mu nekoupí mocha. Že parfém z šály vyprchá. Dlouho si to nepřiznávala. Ale teď stála tady, vysoký muž z ostrahy jí bránil v pohybu a uvědomovala si, že nemohla dělat víc. Že jejího milovaného manžela definitivně připraví o zbytky života. Zoufale brečela, kopala nohama. Jako malé dítě. Zády se co nejvíce odtrhla od dozorce, až málem udělal krok vpřed. Teď už chtěla, aby všichni věděli, že milovala vraha. A že toužila zemřít s ním.

„Patřím k tobě. Rozumíš?" dostala z prosolených, chraptivých hlasivek ještě, „jestli to znamená být vrahova žena, tak jsem. Jsem! Patřim k tobě, Daltone Fairfielde."

Vězeň s číslem 451 se opíral o židli, oči zavřené, zhluboka dýchal. Čelisti sevřené, koutky mu cukaly. Kdyby mohl, zbil by ty dozorce na jednu hromadu a Claru chytil a už nikdy nepustil.

„Patřim k tobě," potvrdil jí nakonec šepotem, „Claro Fairfieldová. Celou dobu jsem patřil a vždycky budu. Zachránilas mě."

Hleděli si do očí, i nadále ignorovali okolí. Navazovali tak přímý oční kontakt, jak jen mohli. Tak silný a upřímný jak jen milenci, manželé, přátelé a spřízněné duše v jenom mohli. Z jejich pohledu se svět na pár sekund přestal točit; věděli, že jejich láska bude věčná.

Kroky. Do samotky vstoupil další muž, vyšší, tmavší pleti, podle černého kabátu patrně někdo výše postavený. Velice rychle si prohlédl celou situaci a nespokojeně oddechl. Clara ignorovala i jeho. Hodlala věnovat veškerou pozornost jen a jen Daltonovi. Jejímu Daltonovi s kaštanovými kudrlinami a nevinným výrazem vylekaného štěněte.

„Daltone Fairfielde, i nadále máte právo nevypovídat. Budete přesunut zpět do vaší vězeňské cely a to až do doby znovuotevření soudního jednání," zarezonoval místností mužův hluboký hlas.

Třesoucí se muž ve vězeňské uniformě nadechl trochu kyslíku: „Cože?"

„Bratr vaší ženy tvrdí, že spáchal zločiny, ze kterých jste obviněn. Doznal se i k dalším nelegálním aktivitám a to sice spolupráci s mafií a vydírání vás samotného. Dlouho jsme po něm pátrali, představuje důležitou hlavu místního podsvětí. Mimoto křivě přísahal u soudu. Jednání začne znovu," potvrdil chlápek, „Daltona Fairfielda odveďte do cely, jeho ženu ke mně do kanceláře."

Dozorce z překvapení mírně povolil sevření Clařiného zápěstí. Instinktivně se podívala směrem, kde stál předtím Jay; stál tam stále. Upřeně jí hleděl do tváře, na rukách pouta, držený členy ostrahy. Ten blonďák s modrýma očima, ten perfektní manžel andělského vzezření, její starší bratr, se doznal k tak příšerným věcem. Ten, který jí jako menší ochraňoval, se kterým strávila dětství. Stál tam a zíral na ně. A tím jediným pohledem vypověděl hodně –⁠ jeho svědomí to neuneslo. Srdce černovlásky vynechalo tep. Vycukla se dozorci a bezhlavě padla Daltonovi kolem krku. Chtěli ji zastavit, ale šéf to nedovolil. Pousmál se. I on viděl pravdu.

Nemohla uvěřit. Kaštanové kudrliny smáčely její slzy, zděšeně k sobě tiskla manželovo zesláblé tělo. Poslouchala ten jeho rychlý, šokovaný dech. Očima bloudil po místnosti, potom rychle přitiskl hlavu ke svojí Clary. Zoufalstvím se rozesmál. Clařino srdce celou dobu nelhalo. Měla pravdu. A nebýt bratrova slitování, popravili by nesprávného. Oba se ohlédli jeho směrem; Jay krátce pokývl hlavou, rozhodnutí nelitoval. Jeho sestra sice nedokázala pustit manžela, ale tiše mu děkovala, poznal to v jejím výrazu. Zároveň však vznikla v srdci černovlásky další puklina –⁠ měla nyní nejspíš přijít o bratra.

Neuměla se ovládnout. Ještě jednou k sobě Daltona přitiskla a dlouze ho políbila. Nepotřebovali slova. Oči opět vyhledali Jaye, už tam nestál. Odváděli ho.

Za spolupráci na vraždách 40 lidí, obchodování s mafií, vyhrožování smrtí a křivou přísahu dostal Jay Wallson trest doživotí. Bylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem. Pomohl odhalit hlavní hráče Kanadské mafie, kteří byli následně zatčeni též.

https://youtu.be/POqEVwROEQs

Vancouver, Kanada, 1/11/2018

Seděli na lavičce v parku, drželi se za ruce a pozorovali první spadané listí. Oranžovou a červenou ve větvích, občasně střídané žlutou se zbytky zelené. Dalton v pravačce svíral karamelové mocha, vděčný a šťastný za každou takovou chvíli. Clara mu se spokojeným oddechem položila hlavu na rameno, věděla, že vzpomínal na to špatné. Zasmála se a pevně stiskla jeho dlaň; připomínala, že už nemusel. Nadechla sladkou vůni mocha, zavírajíc oči. Nechtěla už myslet na nic a nikoho. Život zase dával smysl.

„Už kope," špitla vzrušeně.

Dalton odložil mocha a volnou rukou pohladil Clařino velké bříško, schované pod červeným kabátem. To nejdražší, co měl. Se slzami téměř na krajíčku ji políbil. Ochotný udělat všechno jen a jen pro to, aby jejich syna čekal dobrý život. Aby mu nikdo nikdy nevyhrožoval tak, jako jemu několik let místní mafie. Aby se nemusel bát o život vlastní ženy. Fakt, že se náhodou zamiloval zrovna do Clary Wallsonové, ho skutečně zachránil –⁠ jeho rodina dlužila mafii staré dluhy a Dalton jediný z rodiny zbyl. Jay by ho nechal odpravit, kdyby se nešťastnou náhodou nezamiloval zrovna do jeho sestry. Pro něj byla Clara naprosto opravdovou záchranou. A kdyby se před rokem a půl nevyskytoval ve špatný čas na špatném místě, nemohli by na něj hodit ani ty vraždy, které nikdy neudělal. Zamrkal; už na to přeci nemusel myslet. Usmál se. A slastně zavřel oči, jako to dělával, když ho Clara pohladila po krku. Oba měli hodně jizev na duši. Ale také hodně času, aby je společně nechali zhojit. Ano, minulý podzim byl poslední – ten poslední špatný.