Když náhle zazněl tak hlučivý, sluch oslepující alarm zabudovaný v každé monotónní, depresivně působící zašedlé chodbě ve stropě doplněný zářivými širokými světly, tiché ospalé, jindy velmi nebezpečné zbraně si oddechly a mohly opět v příjemném klidu objímající ledový a nepřívětivý vzduch dřímat. Těžké kovové a kvalitní plastové, odolné vůči jakékoli střelbě chrániče na holeně, stehna, předloktí a další části těla na rozdíl od strojů beroucí vzácné zdraví a mladé či starší zkušené životy neskonale toužily při hlasitém zvuku, oznamující nečekaný útok zákeřných Agresorů, připojit se do počínajícího boje Chytačů a agentů organizace SOSW. Nekonečný pobyt v profesionálně vybavené a prostorné zbrojnici je mučil.

Po okamžiku, kdy se automatické železné posuvné dveře na povel přesných, hbitých a vycvičených pracovníků se skřípavým cvaknutím otevřely a dunivé, rušící kroky začínajíce se rozléhat po místnosti, kterou má tak hodně v oblibě Yren Mon, viditelně značily, že mají všichni napilno a strach z nepřátel, jejichž základnu – a její proklaté souřadnice – dodnes neznaly, se stala hlavní zbrojnice nejrušnějším a nejnavštěvovanějším místem.

I ti s nejmenší a nejzbytečnější hodností dostávali příkazy a rozkazy v ušních skrytých vysílačkách a následně je řádně plnili s tou největší přesností a dokonalostí. Nechtěli přijít o nadprůměrně placenou práci – a někteří i o svůj „domov". Hnala je tíživá touha v kamenných a pohrdavých srdcích ukázat se co v nejlepším světle a získat vyšší pozice. Lidé Druhého světa byli na tento systém a způsob získávání moci zvyklí – a vůbec jim nevadil. Avšak bývalá zpěvačka si prokletý chtíč uvědomovala, a proto se naučila člověku nevěřit, i když už rok v tomto zapřísahání dosti selhávala.

„Chytači 14, doprovoď 1246X536# do hlavní zbrojnice, aby se řádně vybavila a připojila se do obrany. Já mezitím budu hlídat vchod," upozornil zatvrzele mlčícího Terena muž středního věku, ostříhaný na krátko, a rukou více pevně uchopil cinkavý řetěz ocelových pout svírající po těle napjatou Run Raw, kterou nyní oslepovaly zatemňovací mohutnější brýle a umlčovala železná maska. Připadala jí zbytečná celá tato bezpečností opatření, neboť ji kdykoli mohli usmrtit prostřednictvím jedu v jejím elektronickém nákrčníku. Zbytečné zdržování, pomyslela si během vyčerpávající a celkem i riskantní cesty. Doufala, že nepotkají nepovolané a vezmou zasažené místo velkým obloukem... Alespoň prozatím.

Nově povýšený bratr devatenáctileté vězenkyně nesouhlasně mlaskl a během nudné chůze, doprovázenou ozvěnou kožených bot, překřížil na vypjaté hrudi ruce. Pohlcen svými myšlenkami si nevšímal spěchajících agentů ve světle šedých, oranžových a bílých upjatých kombinézách. Až teď si uvědomil, že jeho tvrdohlavost ho dovedla skoro až k nesplnění prvního rozkazu Yren Mon, obávané mučitelky a velitelky nekompromisních Chytačů. Nevědomě zatnul zuby při pomyšlení nad zaslouženým trestem. Moc dobře věděl, že ho nemine díky bezpečnostním nenápadným kamerám zaznamenávající každý sebemenší pohyb. Proklínal svoje nevyzpytatelné chování a nerozvážné sérum podporující agresi, krutost a hněv.

Dvanácté... Kolik jich ještě bude? počítala si pro zábavu odvážná dívka počet zahnutí, protože ji nesmírná nuda začala ovládat unavenou mysl. V duchu se modlila, aby konečně – a bylo jí jedno, zda prudce či s varováním – zastavili a sundali jí pouta a jiné věcičky sloužící k oslabení smyslů. Přiznávala si, že i čekání u doktora se jeví jako mnohem lepší ztráta času.

Svalnatý pracovník po Runině levém boku jemně stiskl ukazováčkem červené tlačítko své vysílačky připevněné na uchu a potichu pronesl: „Jsme tady. Opakuji, 1246X536#, Chytač 14 a Chytač 9 dorazili do hlavní zbrojnice v Sektoru 4." Kriminálnice zakroutila zelenýma očima při vyřknutí jejího číselného kódu. Ukrutně nesnášela jednotlivé jeho číslice, písmeno X a koncový křížek, jako Teren své příjmení.

Vězeňkyně zlehka hekla a zlomyslný řetěz vydal jasnou melodii, když jí osmnáctiletý mladík do pravého ucha nepříjemně pošeptal: „Už jsme tady, sestřičko." K svému znepokojení nebezpečně usoudila z bratrova chování, že se dlouho napjatá nenávist mezi nimi přibližuje k bodu zlomu – a k němu mohlo kdykoli dojít... A to ji děsilo ze všeho nejvíce.

S napětím v rukou náhle zastavili a ona si uvědomovala, že za pár minut už bude muset bojovat – a do toho se jí opravdu nechtělo. Radši tu hnusnou kobku, než boj, pomyslela si, avšak tyto myšlenky brzdil fakt, že v rádoby bitvě se s Agresory střetává i jediná osoba, na které jí záleželo. Ale tak vzchop se, sakra, ozval se ten dobrý hlásek v nitru a ona mu dala to svolení ji výjimečně ovládat.

Chytač 9 se už nadechoval k upozornění o sundání brýlí, ocelové masky a pout na drobný klíček, ale Teren zvedl obočí a s varovným výrazem utvrdil moudřejšího a mnohem méně emocionálního kolegu v mlčení. Jakmile spoutanou sestru zbavil všech těch zbytečností, oslepila ji záře vycházející ze světel zabudovaných do středně vysokého stropu barvy obyčejného kamene.

Bez dalších slov muž v tmavě modré uniformě pobídl spěšně hlavou, aby oba sourozenci vkročili do otevřeného širokého vchodu prostorné místnosti s dvěma dalšími, rychle vybírajícími agenty v bílých kombinézách s několika tmavšími chrániči. Skryté zbraně pečlivě zamaskovali a připravovali se vyrazit do obrany – z jejich výrazů čišel strach, ale i velké odhodlání.

„Dáma má vždy přednost, ne?" sarkasticky a provokativně pokynul suchou rukou mladík, aby do kvalitně vybavené zbrojnice vešla jako první Run. Jeho oči jaksi potemněly a připomínaly hrůznou noční oblohu bez žádných oslňujících krásných strážců měsíce – hvězd. Tu noc, kdy by člověk řekl, že ho budou pronásledovat padlé sny až do mírumilovného a osvobozujícího probuzení.

***

Jakmile s elegantní chůzí vyšla sebevědomě dívčina hubená postava, bezpečnostní kamery s ostřížím zrakem okamžitě bystře zpozorněly a dávaly si velký pozor, aby jim neunikla žádná nebezpečná či zakázaná činnost. Jejich objektiv zaujala nově ozbrojená Run Raw, nuceně připravená jít do napjatého a Agresory okupovaného Sektoru 1, který se za necelou půlhodinu stal srdcem rebelie a improvizovaným bojištěm, za každou prachbídnou cenu.

„Můžeme jít?" začal kamenný Chytač 9 s rukama schovanýma za zády a do teď čekaje na mlčící, do myšlenek ponořenou dvojici. Hrubě – a zároveň drsně – si odkašlal a promnul znavený krk s výrazným ohryzkem.

Až po chvíli si muž uvědomil vylepšený oděv mladé vězeňkyně a čokoládovým zrakem si ji zběžně přeměřil. Nejvíce ho zaujal malý elektronický doplněk sloužící k lepšímu zaměřování soků a zjištění různých poloh. Vždy se zachytil za ucho a lehkou technologickou součást v části obličeje nahrazovalo limetkově zelené, jemně průhledné sklíčko, nyní zakrývající kriminálnici levé oko. Runina ramena a kousky paží zakrývaly černé jako temnota kožené chrániče, pravé předloktí, obě stehna a holeň jí skrývaly zase těsné neprůstřelné plastové. Klidně zvedající hruď a rovná záda obepínal tmavě šedý korzet s kosočtverečným vzorem vyrobený z tvrdé kůže. Štíhlý pas dívce svíral kovový opasek se stříbřitou přezkou ve tvaru přesného čtverce, na němž byly připevněny vedle sebe dvě ořechově hnědé kapsičky – jedna ukrývala šest drobných skleněných lahviček naplněné elektrickým proudem různých sil, druhá náboje do střelných zbraní –, smrtící rudý laser a nenápadnou pistoli, přející si prolití rudé krve. Poloholeňové boty vyměnila za vyšší a i sobecky hezčí, sahající jí po kolena.

„Můžeme," předběhl chladnokrevný Teren Run nadechující se pro odpověď. Ještě více se zachmuřila a musela se pořádně přemáhat, aby hloupě nevypustila z drzých úst uštěpačnou poznámku na účet bratra vyzbrojeného podobně jako ona.

Pociťovala, jak ji pomalu začalo ovládat vycepování a nucení být tou zbraní, jakou si oni přáli mít. Každou proklatou vteřinu, minutu, nekonečné týdny a měsíce se snažila si tento osud neustále upírat, nepodlehnout tomu nevýslovnému tlaku linoucí se na ni ze všech stran, z úst agentů. Hlídací systémy ji nutily hrát chladnokrevnou, krutou, bez emocí živoucí bytost. Ale teď, když měla bojovat proti skutečným Agresorům, ji ta vůle starého já opustila a ukryla se hluboko ve zkaženém srdci. Je načase probudit tu zbraň, našeptával jí štiplavý hlásek a ona jako zhypnotizovaná mu důvěřovala.

Hloubka bažinatě zelených očí vězeňkyně změnila podivně svůj vzhled a výrazné jiskřičky v ní se dávno vytratily. Kriminálnice se kousla do rtu a výraz, jenž se jí vykouzlil na strhané a ztrápené tváři, nevyhlížel vůbec bezpečně. Propalovala chladnou monotónní podlahu a přísahala by, že se tajemné stíny radši stáhly do jiných koutů budovy.

Z prazvláštního stavu a změny vědomí ji probudil cinkavý, jí tak nenáviděný zvuk řetězů, když bratr bývalé zpěvačky dostal do oka tik a ještě více křečovitě sevřel ocelová pouta. Nervózně mlaskl a tiše zaskřípal zuby. Ohlédla se na něj a uvědomila si, že při pohledu na jeho obličej jí žílami neprojela ani kapka, ani sebemenší touha ho nenávidět. Hříšné emoce dívce z těla vyprchaly a utlumená duše doufala, že se snad vrátí.

„Tady Chytač 9. Spolu s Chytačem 14 a 1246X536# míříme do Sektoru 1. Opakuji, míříme do Sektoru 1," prohlásil strojeně do ušní vysílačky pracovník v tmavě modré uniformě. Poté už k náctiletým sourozencům vyřkl: „Terene Raw, půjdeš první, já poslední." Run jasně tušila, že ona se mezi ně vmáčkne doprostřed.

Trojice již na nic nečekala a zamířila rovnou cestou při pravidelné melodii ozvěn jejich kroků do zasaženého sektoru tvořený komplexem mučících místností...