Kdyby ji nesmlouvavě nevedli spoutanou a nestřežili jako vzácný, blyštivý diamant, kolena by Run Raw dávno neunesla a donutila mladou dívku klesnout neutuchající únavou na tvrdou, studenou, kovovou podlahu. A nezáleželo by jí na neuspokojivém pohledu skrytých bezpečnostních kamer.

Z polovičního transu ji probouzel skřípající zvuk ocelových pout hlídajících její tělo, když náctiletou kriminálnici do malé a skromné cely doprovázely dva páry ozbrojených, svalnatých agentů se stále přísným, hrůzou působícím výrazem. Muži ji obklopovali z každé světové strany tak, že společně tvořili dokonalý kříž.

Její dříve drzá, nyní kamenná ústa pečlivě zakrývala železná maska. Husí kůže Run rašila po rukou, když pocítila, jak jí osobní stráž, o kterou zcela nestála, pohledem propalovala záda. Lepší už být fakt v té hrozné kobce, pomyslela si a zatřásla hlavou. Byla by přísahala, že agenti v tmavě šedých uniformách, jež obepínaly jejich těla, zpozorněli.

Tísnivé chodby postavené ve stejném negativně působícím stylu se podobaly výslechové mučící místnosti, kde dívka před malou chvílí vedla napjatý rozhovor se svým bratrem, jenž se poté vytratil jako - podle ní - rychlá fretka. Nad tím pojmenováním se šibalsky usmála, avšak škodolibý výraz nikdo nespatřil, nanejvýš pouze vzácné zajiskření v očích.

Během rychlé a rázné chůze, kterou musela Run přesně dodržovat, neboť by si poté vysloužila ještě větší střeženost, pozorovala spěchající kolemjdoucí, již se na ni ostře a pohrdavě ohlíželi. Kéž by toto místo smetlo tornádo, zlé myšlenky jí ovládaly hlavu. Nesnažila se je zkrotit, i když věděla, že by bratr kriminálnici dávno na místě nemilosrdně prostřednictvím jedu v upjatém nákrčníku usmrtil.

Skupina s vězněm zahnula doleva. Zastavila se před nekonečným, temně vyhlížejícím schodištěm a vyčkávala. Muž po Runině pravém boku z brašny připnuté k mohutnému opasku vytáhl brýle tvarově podobným těm lyžařským. Jakmile jí je sice pečlivě, ale spěšně nandal a připnul na suchý zip, díky sklíčkům viděla pouze temnotu. Nemohla tedy dále znát z důvodu bezpečnosti cestu do své vlastní cely. Ovšem, klasická rutina, klasický stereotyp. Ten umíte nejlíp, co?

„Jdeme," zavelel suše strážce po jejím levém boku a Run polkla. Nejistě našlápla na první schod a poté se už musela zařadit do rytmu chůze ostatních. Tuto trasu si za poslední rok dokonale nacvičila, i když ji pokaždé ovládl nepříjemný pocit slepoty a bezmoci.

Po chvíli monotónní cesty, během které dívka pro svoji zábavu napočítala pět zahnutí, se agenti zastavili tak prudce, že vězenkyně hekla, avšak rádoby roubík utlumil hlas. Vždy ji tato protivná a krátká zastávka překvapí. Zbystřila smysly.

Na pár únavných vteřin pocítila neviditelnou skenovací vlnu, jak prohledávala nejen ji, ale i její doprovod. Krátce na to se odněkud vzadu ozvalo pozitivní, hlasité pípnutí. „Jdeme," zopakoval kamenně muž.

Nekonečně rovnou chodbou vládlo smutné ticho zdobené pouze písní řetězů. Prázdné věznice hnily vzduchem a samotou, elektronické, téměř nerozluštitelné zámky na složité číselné kódy stonaly. Run si na depresivní tmu zabraňující vidění poměrně zvykla... jako každý den.

„Hotovo," zastavil se strážce po dívčině boku a ostatní jeho krok kromě kriminálnice, jež měla v úmyslu pokračovat dál v cestě, avšak řetězy jí v tom zabránily, automaticky následovali. Jemným dotykem zapnul vysílačku připnutou k levému uchu. Hlasitě a hluboce vydechl. „1246X536# je připravená k nástupu do své věznice," ohlásil, načež to ještě jednou - pro perfektní jistotu - zopakoval.

***

Když se za Run Raw hbitě zavřely dveře od skromné cely, nerada si to přiznala, ale oddechla si a zavřela vyčerpané oči, jež jí je vypalovala malá zářivka zabudovaná hluboko ve stropě, aby vězenkyně nemohla využít její elektřiny.

Ač byl zdroj světla malý, osvětloval celou místnůstku vybavenou pouze postelí s nepohodlným polštářem a červenou dekou, čistou toaletou, matně šedým umyvadlem a dvěma objemnými knížkami o historii Druhého světa, které dívka přečetla již čtyřikrát, položenými vedle nohy lůžka.

Hluboce se nadechla a vydechla. Zelené oči se jí klížily únavou. Olízla si suché rty a mlaskla. Strážci ji však zbavili ocelových pout, krutých brýlí a masky na ústa, ale tenká elektronická pouta s nyní smrtelným jedem ji neustále lehce škrtila na krku a znavených zápěstích. Nutkání promnout si je těžce přemohla.

Sice na ustlané, rudé přikrývce skrývající postel vyrobenou ze železné podpěry netrpělivě už dlouho čekala tmavě modrá, volná, celkem hrubá košile a kalhoty stejného stylu a látky, avšak Run si nechala oblečenou stále těsnou bojovou uniformu, když se zády sklouzla po kovových dveřích své věznice, kde jedinou škvírou - a nyní navíc zavřenou - tvořilo výdejní okénko.

Ještěže půl dne mám ten zatracený trénink. Kdybych měla strávit svoje dny pouze v této kobce, zbláznila bych se z toho, přemítala, zatímco si okusovala nehty. Toho zlozvyku se nikdy nezbavila, ačkoli jí to maskéři za dob její slávy pěkně vyčítali. Vypěstovala si to z nervozity. Teď ji mírně opustila, ale nedokázala s tím přestat.

Ukazováčkem se dotkla matně šedivého nákrčníku, kterého - jestli se to tak dá pojmenovat - zdobily miniaturně svítící vystouplá, malá kolečka obsahující jedovatou látku. Přejela po nich prstem. Jakmile uslyšela pro ni známé, nebezpečně znějící cvaknutí, okamžitě strhla ruku a položila na stehno takovou silou, až ji poté chvíli ještě bolelo. Potichu se laškovně zasmála. Tohle adrenalinové pokoušení dělala vždy. Ale teď se jí klepala ruka. Teď to mohlo být smrtelné.

Stále se šklebem se dlaněmi odrazila od jediného možného východu z cely a zamířila ke svému lůžku. Poraženě pohled věnovala čistému vězeňskému oblečení. Dnes nebude ani sprcha? Hm... Teď by zrovna bodla, pomyslela si a vzdychla. Uchopila vrchní část oděvu a rozložila na přikrývce. Úsměv se jí z tváře smazal.

Když si sundala koženou a zpocenou kombinézu již bez chráničů a opasku, měla na sobě pouze blankytné spodní prádlo. Okem nejistě zašilhala na levé předloktí. Nedobrovolné, černé tetování říkajíc její identifikační číslo jí hyzdilo tělo. „1246X536#," přečetla po tichu a na hrudi pocítila ten tíživý pocit. Hned si navlékla košili a poté i kalhoty, aby ho utlumila. Obyčejné, černé boty, které jí zřejmě vyměnili za ty raketové, poté co ztratila vědomí, si schovala pod prostornou postel.

Lůžko zlehka zavrzalo, jak si odevzdaně sedla. Zahleděla se do beznadějného prázdna, jako by to bylo jediné, co ji uklidňovalo a skrývalo před okolními lidmi, před vnějším vlivem, před vnitřními zrůdami i démony. Samota dívku s nevídanou chutí objímala.

Záludné myšlenky ji zavedly k dnešnímu mrazivému výslechu a k Terenovi. Dříve bratr, dnes nenáviděný dívkou kandidát na Chytače.

Vzpomínka na dětství jí z čista jasna zaplnila hlavu. V jeho pěti letech se náhodou zjistilo, že jako jediný z majetnického a vysoce postaveného rodu Rawů nedokáže manipulovat s elektřinou a může mu ublížit. Jakmile se to dozvěděli pozdější hlavní vychovatelé Run a jejího bratra, teta a strýc z matčiny strany, nastal chaos a vytvořila se krutá nenávist nejen k Terenovi, ale i k rodičům sourozenců, Jenovi a Maritin Raw.

Dala ruce v pěst při matné a vzdálené vzpomínce na onen den před osmi lety, kdy během soukromé hodiny zpěvu... Bránila si v mučivém utápění minulostí pokračovat.

„Bratře...," vydechla a na chvíli se odmlčela. Nikdo ji neslyšel. Tlusté zdi vyrobené z kvalitního materiálu pohlcovaly veškeré zvuky a hlasy a nechávaly si je jen pro sebe a své shnilé potěšení.

„Bratře, nevím, zda mám být naštvaná či smutná či brečet. I když ty poslední dvě věci dávno neumím. Už ne. Ty jsi mě udělal tím, kým jsem. Ty jsi ze mě smyl vliv emocí. Ty jsi ze mě udělal jejich zbraň. A... A já z tebe udělala tu zrůdu. Já tě připravila na budoucnost. Já tě připravila na tvou roli... Na-na roli otrokáře... Já tě zabila, ač to nikdo z těch lidí nepoznal." Nepocítila smutek, ani vztek, jen jí žilami projel ten pocit prázdnoty.

Několikrát za sebou rychle zamrkala a zakašlala. Promnula si studené ruce a záměrně se dotýkala menších škrábanců, jež obdržela při misi. Polkla a mdlé rty tvořily pouze tenkou přímku na tváři. Zářivka pilně poukazovala na hnědé, neučesané vlasy. Bojový oblek líně ležel pod šedým umyvadlem.

Lehla si na tvrdou postel. Zamračila se, když nesouhlasně zavrzala. Dívka se nadechla a z jejích úst vyšlo pár uklidňujících, pomalých tónů, které ji mírně konejšily. Zpěv se rozléhal po celé menší místnosti a zvědavé zdi mrazivě naslouchaly. Melodie vycházející zevnitř zničené Run zněla tak sladce, až ji to překvapovalo.

Po dozpívání jedné z jejích písní se odmlčela. Protáhla krk a dlaněmi si podložila hlavu. Žízeň začínala mírně sužovat Runino hrdlo a hlad prázdný žaludek.

Svůj pohled věnovala skrytému světlu. Ty jsi takový můj jediný přítel, že? Nikdy nezhasínáš, ukazuješ mi tu falešnou naději. I přes to si tě cením, bláznivě si pomyslela a se zamručením se otočila na levý bok.

Oční víčka ji pomalu, ale jistě zklamala a zakryla ostrý zrak. Dobrou noc, krutý světe...