Útulné domovy se pomalu probouzely v pozdních ranních hodinách, kdy pilné slunce už ozařovalo unavené ulice Scadallu – vyspělé metropole nynějších Spojených států amerických. Honosnou oblohu zdobilo jen pár bělounkých mráčků, jež se chtěly chlubit a pyšnit načechranou vatou. Neúnosné léto již měsíc ovládalo zdejší obyvatelstvo.

Vila Zennet na první pohled vyzývala kolemjdoucí, aby jí věnovali alespoň trochu netrpělivé pozornosti. V odlehlejší části, na malé, přesto výrazné vyvýšenině blížící se k východnímu konci města, rozhodně a sebejistě ukazovala svoji moc moderní, velká, sněhově bílá budova.

Hravé paprsky pronikaly lesklými, širokými okny do prostorné, na současnou dobu zvláštní, čtvercové místnosti. Vzácné, vzorované, hnědé tapety s dechberoucími, okrasnými, černými ornamenty se snažily dělat místnost mnohem historičtější a starožitnější. Na stropě uhelnaté barvy sklesle visel zlatý, menší lustr. Velkou část linoleové podlahy zakrýval mohutný, hrubý koberec v barvě stříbrného šroubu.

Naproti průhlednému sklu táhnoucí se po celé stěně a ukazující výhled na mohutné mrakodrapy se skvěly dvoukřídlé, plné dveře pečlivě vyrobené z ořechového dřeva, nad jejichž rámem se chlubil s bronzovými okraji surrealistický obraz světlých odstínů. Po jejich levici lemovala zeď knihovna stejného materiálu, jež byla plná cenných papírových – tlustých či tenkých – knížek. Na horní polici padal prach na vystavěné blýskavé poháry, většinou jen s jediným jménem – Run Raw.

Protější prostředek stěny krášlila tmavě šedivá, třímístná pohovka s usedlými, dvěma temnými polštáři. Před pohodlným sedadlem s koženými opěradly stál skleněný, širší stůl s malými nohami, na němž někdo položil podšálek se šálkem horkého a zároveň lahodného cappuccina. Levý konec měkkého gauče strážila vysoká, zlatá lampa ukrývající dvě žlutě svítící žárovky.

Hnědovlasá, devatenáctiletá dívka broukajíc melodii nové písně zamyšleně hleděla do mobilního telefonu. V zeleně bažinatých očích se odrážel průhledný displej. To bude mít úspěch, sebevědomě si pomyslela a lehce si odkašlala.

Vilou Zennet se proplížilo tajemné a příjemné ticho. Run se zhluboka nadechla a rázem mrtvo přeťala svým líbezným, drsným zpěvem. Ze začátku se místností linuly hlubší tóny, jež však vystřídaly vyšší. Melodie zrychlovala a zpěvačka se snažila udržet tempo. Z hlasu vyzařovala radost a odhodlání. Chytlavý text průběžně sledovala na přístroji.

Zpěv přerušil dívce známý, pro ni tak protivný zvuk. Křiklavé sirény narušovaly ranní klid. Vydechla, tlačítkem vypnula moderní telefon a svou pozornost přesunula k majestátnímu vchodu luxusního domova.

Run Raw polkla. Pohlédla do lesklého okna. Neposedné zlaté slunce jí osvítilo nalíčený a krásný obličej, který kazila jen tmavší piha kousek od pravého ucha, a znepříjemnilo její ostré vidění. Ale i přes neposlušné sluneční paprsky spatřila – bohužel – dnešního nevítaného hosta. Místní kriminální policii, jež si přivedla nečekané – vcelku silné a ozbrojené až po pás – Chytače.

***

Tento zvláštní, pro mladou dívku stále nepochopitelný stav, při němž Runino kriminálem zkažené vědomí opustí tělo, nikdy nepochopila, ač se o to beznadějně snažila. Bezmocnost ovládla její smysly, neutuchající strach duši, špatné vzpomínky, na které se vždy snažila zapomenout, mysl, hněv krev a zoufalství celou osobnost.

Pár sice krátkých, avšak pro ni velmi dlouhých a nekonečných vteřin před tím, než ji mučící přístroj vrátil ze světa minulosti do kruté reality, jí hlavou a páteří projela nepředstavitelná bolest. Chtěla křičet, chtěla brečet, ale nemohla. Místo toho musela pozřít a strávit to šílené utrpení.

Až když cítila rašení husí kůže po jejích rukou, poznala, že to skončilo, ač si nebyla jistá, zda ji to potěšilo, či více zasmušilo. Dívčina neklidná víčka kryjící vystrašené oči se začala opět klepat. Na hrudi ji zahřál příjemný pocit i přes zimu, jež vládla místností. Lehce škubla dlouhými, hubenými prsty.

Život se Run Raw vrátil do žil.

„Prober se," uslyšela kamenný hlas a i když byl Run velmi známý, nedokázala rozpoznat jednotlivá slova ani osobu. Dovolila si odhadnout netrpělivost linoucí se ze společníka nad svým dlouhým probouzením.

Její přerývaný a hluboký dech se měnil v chladnou páru. Kapky potu jí smutně stékaly po čele. S námahou a jistou nechutí otevřela oči.

I přes rozmazané vidění dobře věděla, na jakém negativně působícím místě se nachází. Pokusila se potlačit nervozitu a strach, ale tyto pocity ještě více zesílily. Tiše polkla.

Po zostření zraku jí vyhrkly drobné slzy z únavy a líně si tvořily cesty tváří. Několikrát zamrkala, malé řasy se slepily, zornice zúžily při prudkém a vysoce zářivém světle vycházející ze dvou čtvercových, širokých svítidel zabudovaných do tmavého, železného stropu.

Instinktivně si chtěla poposednout, ale zlomyslně jí v tom zabraňovala mohutná, ke křeslu připevněná pouta po těle – na krku, rukou, kotnících a štíhlém pasu. Zpocená se snažila nevnímat nepříjemně těsnou, po útoku na úředníka stále oblečenou koženou zbroj. Hnědé vlasy měla rozcuchané a rozčepýřené, pár hravých pramínků jí překáželo ve „výhledu".

„Jak je možné, že jsi upoutala pozornost civilistů...," vyčítal Run a přitom pomalu kroutil hlavou ze strany na stranu mladý muž střední výšky tvořící jedinou společnost v místnosti ve tvaru čtverce. Za mladíkem se lesklo polopropustné, velké zrcadlo se stříbrně vyhlížejícím rámem. Poměrně malou místnůstku používanou na výslechy a pokusy ohraničovaly tvrdé, pevné, kovové, obyčejně suché stěny. Rohy zakrývala tajemná tma. Podlahu vytvářely obdélníkové, celkem kluzké dlaždice.

Dívka nedobrovolně sedící uprostřed rádoby mučírny kamenně odpověděla: „Udělala jsem svou práci, tím jsem úkol splnila." Propalovala pohledem zrcadlo s cílem umlčet zvědavé myšlenky o lidech, co ji napjatě pozorovali. Zatřásla hlavou, ale její vyprahlé rty trpělivě zůstaly nadále rovné.

„Ale měla jsi udělat svou práci bez povšimnutí, jasně, stručně, zneškodnit ho přímo v jeho domě tak, jak ti bylo zadáno," procedil skrz zuby hnědovlasý mladík oblečený ve světle šedé, přilehlé kombinéze. Pod modrýma očima ho hyzdily nafialovělé kruhy vzniklé díky stresu z náročné práce. Výrazné lícní kosti muži přidávaly na kráse a dělaly ho zároveň hrozivějšího.

„To mi nebylo řečeno, bratře," suše namítla, pozvedla hlavu a pohlédla přímo na Terena Raw. Ve tváři se mu zračil vztek a přepracovanost. Nejvíc ale z něho vyzařovala nenávist vůči Run. A ona věděla moc dobře proč. Ale nikdy o tom nemluvili – respektive nenaskytla se vhodná příležitost.

„Tvoje chyba," falešně nařkl Teren o rok a půl starší sestru a dostal svůj pravidelný tik v levém oku. Poté se v jeho drobné vysílačce schované v pravém uchu ozval rozkaz. Ještě věnoval dívce poslední pohled plný opovržlivých emocí, které ona projevit nemohla – měla zakázáno, a odešel dveřmi zabudovanými do stěny po jeho levici. Zanechal Run samotnou a připoutanou k záhadnému křeslu.

Kdyby se ocitla v místnosti bez dohledu kamer a skrytých očí, odplivla by si nenávistí k bratrovi. Vždy její majetnická rodina – hlavně strýc a teta z matčiny strany, jež oba sourozence po většinu času vychovávali – vedla Run k pohrdání jediného sourozence. Ta nesnášenlivost se přenesla i na něho. A zašla až takto daleko.

Unavená dívka se myšlenkami vrátila ke znova prožité špatné vzpomínce. Poslední den, kdy ji objímala v náručí sladká svoboda. Poslední den, kdy svět mohl slyšet její líbezný hlas. Ta písnička mohla být hit... Pamatuji si vůbec ještě melodie svých písní? Pamatuji si texty? Pamatuji si svůj minulý život? Kéž bych mohla vrátit čas, přemítala v hlavě i přes situaci, ve které se nacházela.

Ještě chvíli smutně a truchlivě bloudila v minulosti, než se otevřely na bratrův příkaz automatické dveře. Ozvěna jeho hlubokých kroků vyplňovala spolu se zimou místnost. Teren si uvědoměle upravil zlatou jmenovku s červeným odznakem na levém prsu. V pravé dlani křečovitě svíral malou, černou a lesklou krychli se zářivým, tyrkysovým kruhem na jedné straně.

„Dorazily výsledky analýzy, drahá sestřičko. A máme špatné zprávy," varovně se ušklíbl, „jsi plná emocí. To nevypadá dobře." Mlaskl. Natáhl před sebe ruku s předmětem a hrubě stiskl azurové tlačítko. Najednou protnul mezi sourozenci vzduch fialový, průsvitný projektil, na němž svítilo malé množství textu, graf s tenkou křivkou a stopky. To, co upoutalo Runinu pozornost, byla ale její fotka po zatčení.

„S čím to nevypadá dobře?" optala se nepřítomně, upřela pohled na Terenovu tvář a vyhledávala v ní pozůstatky jejich vzájemné podoby. Ach, ano. Bratr se snaží přetnout jakákoli pouta s naším rodem. Ty menší plastické operace bych poznala vždy, přiznala si v duchu, i když by to ráda řekla nahlas.

Mladík zaujatě pohyboval s interaktivním grafem, konkrétně se stoupající křivkou, která v Run vyvolávala varovný pocit. „Upřímně jsi mě zklamala. Myslel jsem, tedy i moji nařízení, že jsi zvládla ignorovat své emoce. Ale během mise se u tebe vyskytly ty nejvášnivější...," odmlčel se a rukou si přiblížil podrobné výsledky. „Hm, hněv a horlivost. Zajímavé."

„Někdy člověk musí popustit uzdu adrenalinu," odvětila a dala ruce, na nichž ještě zůstaly malé škrábance od skla, v pěst. Pozvedla obočí.

Již chtěl Teren něco namítnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, a tak se na jeho tváři objevil škleb, z kterého čišel nadhled a vyzařovalo sebevědomí a egoismus. Toto chování jeho sestru tak dopalovalo.

Pokračoval ve zkoumání složky bývalé kriminálnice. Ta se snažila cokoli rozpoznat, ač pro ni byla písmena i číslice zrcadlově otočena. Bratr si jejího počínání všiml a ještě více hýřil humorem. „Stejně nic nevyčteš."

Podceňuješ mě, bratříčku, podceňuješ, vysmívala se mu ve své hlavě. Nutkání říct mu tato slova do očí si avšak nedovolila. Radši výzvu spolkla, než aby se jí vydrala z úst.

„Dorazily výsledky tvého bolestivého testu," kývl směrem k mohutnému křeslu, na němž seděla připoutaná Run. „Minulost tě má v hrsti. Pramení z ní tvá vášeň," přiznal.

„A?" zajímalo dívku dál, ač nevěděla proč.

„Konkrétně z jisté události, však ty víš jakou," zadrmolil, ona ho však slyšela. Stejně se o to snažil. „Zoufalost, dokonce tu vidím i smutek... To je mi velmi, velmi líto, má drahá," předstíral a jedním okem na ni šilhal, aby mohl sledovat sestřinu reakci. Avšak Run zůstala kamenná – alespoň to předstírala.

To je takový had, pomyslela si. Kdyby místo elektřiny uměla manipulovat s ohněm, dovolila by pekelným plamenům, aby ovládly její oči.

„To musíme vymýtit, to musíme," zopakoval jako doktor, když provádí diagnózu. Poté místnost vyplnilo ticho.

Prohrábl si krátké vlasy. Vzpomněl si na bezvýznamné argumenty své sestry a zakroutil očima. Otočil ke dveřím, aby mohl situaci prodiskutovat s kolegy.

„Spíše musíte vymýtit to vaše neustálé přikazování," opravila Terena a stále mu věnovala pohled. Zastavil se a hluboce vzdychl. Odvrátil se ode dveří a pozornost namířil zpět ke svému spoutanému sourozenci. Jeho obličej se zkřivil ve výraz, jenž dívku nenechal chladnou.

Přiblížil se k ní, až jí jeho teplý dech zahříval na nose. Ona se k němu natáhla, co jí pouto na krku dovolilo, a pronesla: „Jsem jako hnijící otrok, který sakra dělá každou špinavou práci." On se pouze kysele ušklíbl. Jak já nesnáším jeho úsměv, pomyslela si Run, ale nedala nic najevo.

„Ne, to nejsi. Jsi naše zbraň, která má být přesná, rychlá a hlavně – nesmí podléhat nátlaku citů, emocí a vášně. Touto misí jsi porušila tyto tři pravidla. Ale myslím si, že si příště dáš pozor," upozorňoval Run a jeho grimasa nezmizela. „Protože, Run Raw, jako tvůj bratr tě upozorňuji, že odteď ten jed je smrtící." Poznala, že si tento moment velice užívá.

Neodvažovala se na to nic říct. Věděla, že i kdyby cokoli vyšlo z jejích úst (pravděpodobně by to byla výzva nebo urážka), Teren by tuto jejich hru na kočku a myš – bohužel – vyhrál. A nezáleželo by mu na tom, zda by trpěla – fyzicky či psychicky.

„Konečně jsi sklapla," vysmál se. Poté rukou přímo do zrcadla udělal gesto. Ještě než se dívka stihla pořádně nadechnout, do mučící místnosti vešli v řadě čtyři ozbrojení muži, z nichž ten nejmohutnější svíral sadu pout.