Run Raw, stále devatenáctiletá dívka, kterou před rokem a půl zatkla scadallská policie za několik úspěšných loupeží známých bank. Později však poznala, že cíl a záměry zatčení, byť za její kriminální skutky by zasloužila pobyt v jedné z nejhlídanějších věznic, byly jiné, než si myslela. Ale to, co ji potkalo... Nikdy si takovou hrůzu nedokázala představit. Nikdy.

Jeden z mnoha obtížných, někdy i životu nebezpečných úkolů zadávaných tajnou vládní organizací SOSW se stal těžším, než čekala. Zneškodnit a zajmout vládního úředníka Jordana Wasona za korupci – pašování drog a padělání peněz pomocí své vyšší funkce. Nastaly komplikace, je načase je smazat...

Půlnoční měsíc svítil v celé své kráse, doplňovaly ho již už pohasínající, velmi vysoké mrakodrapy. Schylovalo se k té nejtemnější hodině, k přelomu dnů. Nedočkavá a netrpělivá auta mizela, avšak lidí po cestách neubývalo.

Rušná ulice dívku pohltila hned, jak vyběhla po mramorových schodech. Pár zářících vozidel, spěchající kolemjdoucí, skupiny nahlas poslouchající hudbu. Mírně se jí ještě dělalo mdlo po vypuštěné menší dávce jedu z jejích pout. Zmateně se rozhlížela do všech směrů. Silnějšího oholeného muže s kulatou hlavou oblečeného do bílé košile však nespatřila.

Jakmile ji nepříjemný pocit nevolnosti kompletně opustil, dlouze mrkla, aby kontaktní čočky s nočním viděním vypnula. Mnohem lépe se jí ostřil zrak a více zbystřila. Svůj cíl ale přesto nemohla najít. Snažila se zachovat si vážnou kamennou tvář, ale divoké srdce Run bušilo nervozitou při pomyšlení nad tím, co ji čeká při nesplnění tohoto lehčího úkolu.

Procházející lidé dívku obcházeli s velkým obloukem a něco šeptali svým společníkům či kamarádům. Run to zpozorovala a poté si uvědomila, že elektřina stále objímala její předloktí. Mlaskla, když si k opasku pokoušela připnout svou novou zbraň. Poté nervózně a hbitě z malé, ale prostorné kapsy nahmatala volnou rukou prázdnou speciální zkumavku s neobvyklým, bažinatě zeleným otvorem, jenž měl uprostřed malou díru krytou průhledným plastem.

Run hlouběji nepřemýšlela a spěšně sejmula dvěma prsty drobný uzávěr dírky a levým malíčkem na ni namířila. Myslí udala jasný pokyn své schopnosti a elektrický proud poslušně pomalinku začal mizet škvírkou do nádobky. Po naplnění krytku vrátila zpět na místo a vložila zkumavku do nenápadné kapsičky a uzavřela ji. Elektřina se v ní přelévala a tvořila tak zdroj světla, který ale zanikal při záři metropole.

Mnohem větší úleva, pomyslela si. Ale tím jsem se zdržela.

Alespoň na tebe lidi konečně tak nezíraj, hanlivě jí odpověděl hlásek v její hlavě a ona s ním ráda souhlasila.

Pohlédla na otevřené dveře přepychové vily. Kdyby byla jenom návštěvník a ne lovec, určitě by si ji zblízka a detailně prohlédla. Bílošedý luxusní dům tvořila tři velká patra. Každé z nich mělo tvar kvádru a konstrukce se snažila vyvolat pocit, že samotné obydlí jsou pouze tři na sobě položená geometrická tělesa. Druhé, posunuté více doprava, nejvrchnější – třetí – zas doleva. Vchod a sněhové mramorové mohutné schody se skleněným zábradlím působily majestátně. Vše osvětlovaly speciální solární lampy.

Run jednala impulzivně, musela si ale zachovat chladnou hlavu a přesnost. Bez žádného výrazu na své pohledné tváři uchopila menší přístroj na opasku. Na první pohled vypadal jako svítící černá klíčenka ve tvaru široké dešťové kapky. Když však zmáčkla velké, červené kovové tlačítko, z vyčnívajících válcovitých, na první pohled ozdob stříbřité barvy na vnějších bocích bot se ozvalo skoro neslyšné cvaknutí.

Procházející lidé si soustředěné dívky ani zvláštností již nevšímali a klidně pokračovali dál. Run se dále snažila zprovoznit raketové boty.

Opilá parta, jež se ploužila okolo ní, dělala na ulici ten největší hluk. Ale pro Run jako by neexistovala. Když v tu do ní vrazil hnědovlasý mladík s ošoupanou a páchnoucí mikinou a roztrhanými džíny.

„Hej, ty, krásko, nechceš si někdy vyrazit, kotě? Ten tvůj sexy vobleček ti fakticky sekne," snažil se provokativně nabídnout. Naneštěstí dívka při nárazu upustila ovládací přístroj a ten spadl na širokou silnici. V překvapení jí mezi prsty problikla jiskra elektřiny.

Než stihla pohotově zareagovat a vzít si techniku zpět, přejelo ji a tlakem rozdrtilo rychlé oranžové auto. Když si toho všiml slizký balič, věděl, že by měl odejít.

„Ou, holka, tak to promiň. Já už radši du," zalekl se a spolu se svou čekající skupinou se snažil co možná nejrychleji zmizet a v dáli zabočit do jiné ulice.

Než Run mohla něco udělat a alespoň na mladíka pohlédnout, tentokrát do rukou jí automatická pouta vpustila další menší dávku omamného zdrcujícího jedu. Pocit na zvracení se snažila utlumit polykáním, slzy ani skuhrání si dovolit nemohla.

Když se plně vzpamatovala z otravy, uběhly další čtyři vzácné minuty důležitého času. Lidí na ulici stále neubývalo, na nebi se začaly objevovat temně působící široké mraky s cílem zastínit oslňující a nádhernou zář krále noční oblohy. Mrakodrapy postupně pozhasínávaly.

Sakra, sakra, sakra. Musím začít improvizovat. Muž má náskok už tak sedm minut, přemýšlela a snažila se zastavit své neústupné myšlenky a urovnat si informace v hlavě. Od svých dlouhodobých trýznitelů věděla, že muž má dnes v ranních třech hodinách propašovat drahé drogy do vyspělého evropského Londýna. Letiště... To je celkem daleko od vily, uvědomila si a pohlédla směrem, kterým má běžet.

Ostře zabočila doleva.

Měla pocit, jako by se klepal celý svět, když se – nedobrovolně vycvičená k rychlému běhu – snažila zoufale dohonit prchajícího vládního úředníka. Nohy ji bolely od sprintu. Hbitě se vyhýbala procházejícím, ti se na Run zvědavě, dotčeně nebo zmateně ohlíželi. Dýchala zhluboka v přesvědčení, že takový muž jí není schopen utéct.

Po zabočení několika ulicemi se udýchaná ocitla na středně velkém čtvercovém náměstí, kde prostředek vyplňoval lesklý modrý prosklený, již tmavý mrakodrap. Z obvykle rušné části města vedly čtyři široké, tří pruhové silnice. Semafory stále činně přikazovaly, plac ohraničující budovy studených barev byly už dlouho v hlubokém spánku. Jedině barům stále svítily neonové zářivky.

Run Raw se rozhlížela po poloprázdných zastávkách rychlobusů, zda nespatří svůj cíl, avšak neúspěšně. Zakroutila očima a po oběhnutí celého náměstí se vyčerpaná zastavila.

„Takhle to dál nejde," mezi výraznými a hlasitými výdechy pochmurně vzdychla a očima kontrolovala, jestli někdo v blízkosti jí nevěnuje pozornost. K jejímu překvapení ale na náměstí si noční život užívalo velmi málo lidí.

Z malé kapsy na opasku nahmatala jednu ze čtyř zkumavek s elektřinou uvnitř. Při dotyku ji svrběla ruka, když si důkladně zblízka prohlížela předmět. Zaujal ji nápis Lehká. Opatrně ochrannou krytku vyjmula a sevřela do volné dlaně. Z malé dírky nepříjemně prskaly zářivé jiskry. Otočila nádobu vzhůru nohama a přiložila k pravému ukazováčku. Elektřina se jí znovu začínala obmotávat kolem hubeného předloktí. Když se zásobník vyprázdnil, Run ho uložila i s plastem zpět na skryté místo. Díky své moci nic svítící proud na dívce nenapáchal.

Budu muset improvizovat, povzbudila se a pohlédla na raketky svých speciálních bot. Přimhouřila tmavě zelený zrak a hlasitě polkla. Nechala náboj, aby se rozdělil a přenesl i na druhou ruku. A poté, i když neměla sebemenší tušení, jak přístroj po převzetí vnějšího zdroje energie bude reagovat a co to bude mít následky nejen na ní samotné, si dřepla a se zavřenýma očima pevně a jistě uchopila raketky na černých raketových botách a spirály elektřiny zmizely...

Takové vysoké napětí Run už dlouho nepocítila. Náporem moci jí v zorničkách tak zajiskřilo, že na malou chvíli nedokázala rozpoznat a spatřit okolní svět. Síla v jejím pružném a rychlém těle proudila, jako kdyby se stala kabelem. Hnědé, mírně rozcuchané vlasy se jí nadzvedly, mezi prsty čas od času problikla miniaturní, elektrická fascinující vlákna. Nabývala pocitu, že její hrudník ovládal přísný spalující oheň – pálil jako nikdy předtím. Dýchala přerývaně a zhluboka, aby ohromný nadbytek moci dokázala strávit. Po čele jí stékala první kapka potu.

Místo hořících plamínků vycházely z raketových bot zářící malé blesky. Run se sklonila, aby se ujistila, že je vše připraveno. A poté – jako rychlý výbušný šíp – vzletěla nad ploché střechy budov.

Zbývající lidé na prostorném náměstí nad neviditelnou vlnou vyvolanou vzletem dívky křičeli a vyděsili se. Jejich oči se snažily zaostřit na Run Raw, jež hledala alespoň vysokou nápisnou ceduli letiště. Vyjevení zdvihali hlavy, někteří si zázrak zaznamenávaly elektronickými čočkami či chytrými brýlemi.

Devatenáctiletá dívka s kamennou tváří si jejich zvědavého počínání nevšímala. Nervozita jí ovládala myšlenky, neboť i přes výraznost budovy, po níž se ohlížela, ji nebyla schopna najít. Výš letět nemůžu, i teď je mi v celku zima, pomyslela si.

V tu chvíli uslyšela rušivé brzdy rychlobusu, který ji vyrušil z jejích úvah. Na první pohled Run hned zaujala cílová stanice. Letiště Paula Berra. Tak si na něho nepočkáme na letišti, ale překvapíme ho dříve.

Raketové boty ji nadnášely, vítr neposedně hrál s jejími vlasy, když vyčkávala, než se rychlobus rozjede po těsných kovových kolejích. Na osvícené zástavce nikdo nevystoupil ani nenastoupil. Počkám do další zastávky.

Automatické dveře se za zvuku hlasitého pípání uzavřely a vozidlo připomínající tvar zkoseného kvádru na nic nečekalo a velkou rychlostí mířilo dále... Run ho následovala.

Udržovala si náskok a podle lesklých kolejnic lehce našla další skleněný přístřešek. Prudce se zastavila a specifickým pohybem těla udala pokyn. Plně nabité boty s nesouhlasným cvaknutím začaly dívku stahovat k zemi.

Rakety zafuněly, když klesla vedle liduprázdné zastávky na tvrdou dlážděnou zem. Několikrát zamrkala při návalu teplejšího vzduchu. Pomalu se snažila zklidnit svůj přerývaný dech a vymazat adrenalin proudící v její krvi. V krku cítila nepříjemné šimrání. Protáhlý, světle šedý rychlobus jí byl v patách.

Autopilot díky nařízenému algoritmu zastavil přesně u místa, kde nyní stála Run. Ta již čekala na jediné – otevření dveří, neboť s jistotou věřila, že hledaný vládní úředník si určitě vybral pohodlnější cestu než jít pěšky či utíkat. V rychlobusu se tlumeně ozval ženský elektronický hlas oznamující zastávku a otevírání tří vchodů. Run Raw automaticky vešla bez jízdenky či povolení do vozidla a vyrazila přímo k druhému konci.

A poté se jejich pohledy setkaly. Jeho vystrašený a překvapený, její neúprosný a bez jakékoli emoce.

Muž s peněženkou sevřenou v levé ruce okamžitě vyběhl z nejbližších, pomalu zavírajících se dveří. Dívka se bez váhání neohrabaně vrhla proti skoro již uzavřeným a celou svou vlastní silou je otevřela.

Malá postava Jordana Wasona zoufale pomalu utíkala zpátky k náměstí. Run Raw nastartovala své – nyní elektrické – boty a ulicí se přímo rozletěla na jeho záda. Lidé okolo pozorovali scenerii s vyjeknutím a údivem, někteří vzali nohy na ramena.

„A mám tě," procedila lovkyně skrz zuby a v ten okamžik bolestivě chytla muže za široká ramena, až švy bílé košile praskly. Pod těžkou váhou ji boty přestaly poslouchat. Neovladatelně se zajatcem vletěla do výlohy rádoby moderního butiku. Lesklé a čisté sklo se roztříštilo a zanechalo za sebou elektricko-skleněnou show.

Poslední, co bývalá zpěvačka Run Raw vnímala, byl alarm a postupně ji ovládající ukrutná bolest způsobená vypuštěním kompletní dávky jedu ze všech pout po jejím těle...