Už několik dní se řešilo, kdo bude vybraný a poslán do jiné říše, aby našel posledního lovce magie. Podle mého názoru ho ani nepotřebujeme, ale mě nikdo neposlouchá. Všichni tu skáčou kolem mého otce jako cvičené opičky a já musím taky a to mě příšerně vytáčí.

Mým pokojem se rozeznělo klepání od masivních dřevěných dveří, které se vzápětí otevřely. Tady se slušného chování člověk nedočká. Otráveně jsem zvedla hlavu od knihy, která mi po matce zůstala a zabodla svoje oči do narušitelova obličeje.

„Tvůj otec si tě žádá u zasedání," pronesl otcův pobočník a rozevřel dveře.

„Copak, už se dohodli, koho tam pošlou? Netuším, proč to tak dlouho řeší, když je to náš problém a ne někoho z jiné země, navíc pokud ho má magie zavolat," pronesla jsem naštvaně, zabouchla knihu a položila ji na mramorový podstavec.

„O tom rozhoduje tvůj otec, ne já." Probodla jsem pobočníka pohledem a nasupeně k němu došla.

„Správně o tom má rozhodovat věštkyně a nebo nejvyšší z Devítky, ale rozhodně ne můj otec. Jenže se mu nikdo z vás nechce postavit," vyprskla sem na něj a mířila si to rázným krokem k místnosti, kde se zasedání konalo.

Od stěn se ozývaly zvuky mích rázných kroků, které dopadaly na kamennou podlahu. Tohle není možný, jak mě během několika vteřin dokáže někdo naštvat. Mám chuť někomu zlomit ruku nebo prohnat šíp tělem, jen aby se mi ulevilo.

Byla jsem jen kousek od místnosti, kde se zasedání konalo. Zpomalila jsem svůj krok a zaposlouchala se. Snažila jsem se uchytit, alespoň útržky z jejich rozhovoru, abych věděla do čeho jdu, ale nic jsem neslyšela. Někdo otevřel dveře a mně se naskytl pohled na několik židlí, které tvořily kolečko a mužů, kteří buď seděli na židlích, nebo chodili po místnosti.

„Pojď dovnitř a zavři," ozval se hluboký hlas mého otce a já ho nerada poslechla. Zavřela jsem dveře a posadila se do jedné z volných židlí. Čekala jsem, kdo z nich konečně promluví a já se dozvím, proč tu jsem. To ticho, které přerušovaly kroky mého otce, jak chodil po místnosti sem a tam. Tohle mě dokázalo vytočit ještě víc, než jsem byla.

„Tak poví mi už někdo konečně, proč tu jsem?" zeptala jsem se naštvaně a neskrývala svoje pohoršení. Otec se konečně zastavil a s několika muži si vyměnil pohledy.

„Jde o to, že už jsme se rozhodli, kdo pojede na výpravu," řekl konečně otec a zadíval se na mě. Proč se na mě tak dívá. Tohle se mi nelíbí a už vůbec ne to ticho, které potom nastalo.

„A to znamená?" zeptala jsem se nedočkavě. Jestli mě sem pozvali jen proto, abych se dozvěděla, kdo je vybrán, tak budu zuřit ještě víc, pokud jim ho teda nemám jako mág schválit. Jenže to by tady ani nešlo. Na můj názor se tady přece vůbec nehraje.

„Rozhodli jsme se, že na tu výpravu budeš vyslána ty a Elkarn." Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.

„S vysláním Elkarna nemám problém, ale se mnou nepočítejte. Jsem mág a na tu výpravu by měl jet spíš někdo míň potřebný než já. Navíc brzy je Alasgar a já na něm nesmím chybět," odpověděla jsem rázně a zaťala ruku v pěst. Nemůžou mě připravit o Alasgar. Byla to moje nejoblíbenější doba, kdy mají lovci mezi sebou klání a ten, který získá nejvíc vítězství, bude vítěz. Byla to moje jediná možnost, jak ukázat lovcům, že i když jsem mág, tak se jim dokážu vyrovnat i bez použití magie.

„Pojedeš společně s Elkarnem a nemíním se o tom víc bavit. Běž se připravit, na cestu vyjíždíte za svítání," nařídil mi přísně otec a nespouštěl ze mě pohled. Měla jsem velkou chuť do něčeho praštit nebo někomu zakroutit krkem.

„Proč já? Proč nemůže jet někdo jiný! Je to snad za trest! Co jsem provedla, že jsem poslána na nějakou pitomou výpravu, když toho zatraceného posledního lovce má přivést magie k nám a ne my jeho hledat bůhví kde na jiné zemi!" začala jsem křičet přes celou místnost a jediné čeho se mi dostalo, byly přísné pohledy.

„Tohle je důležité poslání a ty by sis ho měla vážit! Byla jsi vybrána a to je pocta, která se neodmítá, takže přestaň odmlouvat a běž si sbalit věci!" Nasupeně jsem se zvedla ze židle a rázovala si to ke dveřím, se kterými jsem za sebou rázně třískla. To nemůže myslet vážně. Proč zatraceně zrovna já musím jet na tu mizernou výpravu, obzvlášť s Elkarnem.

Přímo jsem vletěla do svého pokoje a vytáhla si sedlové brašny. Začala jsem do nich dávat zbraně a knihu po matce. Nějaký lovec mi přinesl jídlo a položil ho na stůl k brašnám. Okamžitě jsem ho zabalila a vložila ho do nich. Přibalila jsem si ještě nějaké kusy čisté látky a bylinných odvarů. Srolovala jsem si deku a dala ji k brašnám. Vzala jsem si pásek s mečem a dýkou a dala si ho kolem pasu. Ještě jsem si přes sebe přehodila plášť a přes ústa si přetáhla šátek.

Žijeme odděleně na hradu zvaném Celtarn a ostatní lidé nás znají jako Celtarnské jezdce či Celtarnskou hlídku. Tak nás nazývají a my jim jen neradi ukazujeme naše tváře. Znají nás jako lovce sbírající magii, jako zabijáky temné magie a jejich stoupenců, jako lidi, kteří jen zřídka projeví soucit a lidskost, ale opak je pravdou. Všechny tyhle vlastnosti známe, ale pro naše bezpečí si je nepřiznáváme a ani neukazujeme ostatním. Je to naše záloha k poklidnému životu.

Zhluboka jsem se nadechla, přehodila si sedlové brašny přes rameno, do ruk si vzala smotanou deku, toulec se šípy a svůj luk a vyšla z pokoje. Šla jsem přes temné chodby osvětlené slabím světlem, které vrhaly louče pověšené na zdech až ke stájím, odkud se ozývalo několik hlasů. Chtěla jsem vejít dovnitř a vyvést si svého koně, ale někdo mě už přeběhl. Můj krásný černý kůň s dlouhou hřívou a pronikavými oči stál uvázaný u zdi a sledoval mě. Položila jsem k němu brašny s ostatními věcmi a pohladila ho po lysině. Přiložila jsem k jeho hlavě svoji a uklidňovala se, dokud se za mnou neozvaly kroky.

„Zase jdeš pozdě," řekla jsem a zahleděla se svému miláčkovi do očí. Měl v nich jiskřičky. Jak to tak vypadá, tak aspoň jeden z nás se na výpravu těší.

„Ty jsi ještě neodjela, takže bych řekl, že tu jsem v čas," odpověděl mi Elkarn. Podívala jsem se na něj. Byl oblečený v lovecké uniformě a přes rameno měl přehozené sedlové brašny. Prošla jsem kolem něj do sedlovny, kde jsem si vzala sedlo s uzdou a vrátila se k mému koni.

„Ty jsi, ale dneska příjemná," pronesl Elkarn a sedlal si svého koně. Jen jsem nad tím protočila oči a nasadila Bregovi uzdu. Překvapilo mě, jak snadno si ji nechal nasadit, protože raději jezdí bez sedla a uzdy. "Budeš tolik tichá i na výpravě?"

„Můžeš už konečně mlčet a věnovat se sedlání?" zeptala jsem se ho otráveně a dala Bregovi na hřbet sedlo.

„To se takhle budeš chovat i venku?" On tu pusu prostě nebude držet.

„Tak hele, buď budeš mlčet nebo uvidíš a pocítíš sílu magie." Už mě vážně začínal štvát a vyhrožování mi šlo. Připevnila jsem k sedlu i sedlové brašny s dekou a vyhoupla se do sedla. Pozpravovala jsem si třmeny, a když jsem se v sedle znovu narovnala, před obličejem se mi objevila ruka držící stříbrnou brož se smaragdovým kamenem. Zadívala jsem se do obličeje Elkarna a pozvedla obočí. Šperky si mě na svoji stranu nezíská.

„Máme to kvůli maskování a přecházení mezi dimenzemi," řekl a já si od něj vzala brož a protočila oči. "Asi bys měla dávat víc pozor, během přednášek než myslet nad způsoby, jak někoho zabít."

Připevnila jsem si brož k plášti, vytáhla z opasku dýku a přiložila mu ji ke krku.

„Momentálně přemýšlím jenom o tom, jak zabít tebe, pokud nezmlkneš." Schválně jsem mu ji přitlačila blíž ke krku a nechala přes ni proudit kapku svojí magie, takže čepel začala zamrzat.

„Rád vidím, že spolu vycházíte, takže přeji hodně štěstí a příjemnou cestu," ozval se otcův hlas od brány. Zastrčila jsem dýku zpátky do pouzdra u opasku a chytila otěže. Už teď mám po krk téhle stupidní výpravy a to ani nezačala. Zhluboka jsem se nadechla a projela bránou ven na louku, kterou pokrývala ranní rosa.

Zde je prolog, ale další kapitolky nejspíš budu vydávat až budu mít něco dopsaného. Takže pokud vás příběh zaujal dejte si ho do knihovny a až se tak stane tak můžete číst další kapitolky a už ho nemusíte hledat. :)

P.S Přímo nahoře v médiích je hlavní představitelka.