Sebastian

Konečně nám skončila škola. Přes noc jsem toho moc nenaspal, takže jsem se musel přemáhat, abych neusnul.

"Hej Baste, půjdeš dneska na ten historický den?" zeptal se mě můj kamarád Alex u skříněk.

"Jasně, že půjdu. Hedr po mě dokonce chtěla, abych tam šel za rytíře." Na dnešní den jsem se jako malý těšil, ale teď mě to už tolik nebere. Chodím tam už jen kvůli mojí mladší sestře Hedr a rodičům, kteří historický den organizují. Jen při zmínce rytíře se Alex začal neovladatelně smát. A prosím tohohle idiota mám zrovna já za kamaráda.

„Sorry, vzpomněl jsem si na minulý rok, když jsi šel za rytíře," bránil se Alex. Poprvé a naposledy, co jsem vyslyšel přání mojí mladší sestřičky a tím se zapsal do rytířského souboje.

"Hej to není k smíchu mít na sobě tunu železa. Víš, jak mě potom bolelo tělo," řekl jsem naštvaně a zavřel skříňku. Loni to byl opravdu špatný nápad, jít za rytíře, ale byl jsem ve skupině, kde jsme si nacvičili pohyby a bojovali proti sobě se zbraní v ruce.

"Proto raději chodím za šlechtice. Za co vůbec jdeš ty, když Hedr nevyšel rytíř?"

"Za zbojníka, mám službu u střílení z luku." Jedno z mých oblíbených stanovišť, protože mi to s lukem docela jde. No podle mě v tom jsem hodně dobrý. Ale ještě lepší je pomáhat krásným sexy holkám, jak z luku střílet. Super způsob, jak se holek dotýkat a nevysloužit si facku.

"Super, aspoň vím, kam potom přivést Sáru."Alexovi cukaly koutky, jak se snažil nevybuchnout smíchy. Ani se mu nedivým, protože jsem musel vypadat určitě velmi komicky, když zmínil tohle jméno. Okamžitě jsem se rozhlédl po okolí, jestli tu někde poblíž není. Sára byla moje ex a byla děsně otravná. Pořád po mě chtěla, abych se k ní vrátil a byla horší než osina v zadku.

"Zkus ji tam přivést a neručím, že jeden z šípů neskončí v tvém těle." Jen z té představy, že by ke mně přivedl tu otravnou blondýnu, se mi zvedal žaludek. Sára byla kapitánkou roztleskávaček, které fandili našemu baseballovému týmu, ale po několika dní jejího otravování a řešení těch jejích blbostí jako je její postava, zadek, prsa či nehty, mě vážně přestala bavit a pustil jsem ji k vodě. Alex zvedl ruce v gestu míru.

"Oukej, beru na vědomí. No nic měj se, kámo," řekl Alex, poplácal mě po rameni a odešel na poslední hodinu. Nebyli jsme ve stejné třídě a mě dnes na rozdíl od něj už škola skončila. Jsem holt šťastný bastard. Teď se jenom stavit domů pro kostým a rovnou na historický den, najít si novou oběť, která bude zábavnější než Sára.

Eorin

Bože to je taková otrava, chodit po tomhle debilním světě a hledat nějakého mizerného lovce, o kterého nestojím. Nejhorší je, že o něm nevíme vůbec nic. Neznáme jeho jméno, věk ani třeba tu zatracenou barvu vlasů. Trmácíme se tady po tom mizerném světě mezi lidmi, kteří ani neví o naší existenci. Pohybujeme se mezi nimi buď na koních nebo pěšky v oblečení, které se od jejich o hodně lišilo, ale díky maskovací broži nás nevidí. A pak, že jejich, jak oni tomu říkají počítače jsou chytré přístroje, ale na naši maskovací brož prostě nemají.

„Můžu se už otočit?" zeptal se mě Elkarn. Zbývalo nám poslední město, kde můžeme toho blbého lovce najít. Tohle by bylo padlé na hlavu. Proč někdo nemůže pochopit, že toho lovce zavolá magie a tohle zatracený hledání je k ničemu. Ještě to není všechno. Ti lidé žijící v tomhle městě mají nějakou přiblblou historickou slavnost, kvůli které se musím obléct do šatů. Tohle je jedno velké utrpení. Co jsem komu provedla, že mě bohové trestají.

„Hej, trvá ti to kouzelnice. Proč se prostě jen neotočíš a nezměníš si ty šaty?" Jemu tak budu vysvětlovat používání magie. Lovci, který si myslí, že stačí lusknout prsty a hned něco vyčaruji. To jsou jen pohádky, pro děti, protože je to totální blbost. Magie má svoji cenu a její užívání není něco lehkého, ale dokáže vás to i zabít, jen když použijete špatné množství ve špatnou chvíli.

Vylezla jsem zpoza spletení větví, za kterými jsem se převlékala, ale i přesto jsem chtěla, aby se Elkarn otočil. Ten, kdo ho nezná, neví jaký je to šmírák. Omylem jsem stoupla na suchou větev, která pode mnou křupla a Elkarn se pohotově otočil.

„To ti tak dlouho trvalo převléct se do těchto šatů?" zeptal se nevěřícně. Jemu se to řekne, dlouho. Ať si zkusí ze sebe sundat jedno oblečení a vyměnit ho za tyhle nepohodlný šaty a zavazovat si korzet jenom prsty, bez magie opravdu není žádná sranda. Vrhla jsem po něm jen nenávistný pohled a mířila ke koním uvázaných u stromů, abych si dala věci do brašny. Zatraceně, zapomněla jsem jak moc nepohodlný korzet je, co se týče šatů, protože normálně mi nevadí.

„Ale za to čekání to stálo." On tu pusu prostě nezavře. Určitě měl na obličeji zase ten svůj úšklebek. Za těch necelých patnáct let, co tu po tomhle světě chodíme a hledáme toho idiota, tak jsem se v Elkarnovi už docela vyznala. Zapnula jsem brašnu a připevnila maskovací brož k sedlu, aby koně nikdo nenašel, mezitím co budeme pryč. Najednou mi přes zadek proletěla štiplavá bolest. To neudělal. Okamžitě jsem se prudce ohnala za sebe a Elkarn ode mě dostal pěstí do obličeje.

„Tohle už nedělej," řekla jsem varovně a musela zatnout ruce v pěst, abych nevydávala velké množství magie, aby temní čarodějové nevěděli o naší zdejší výpravě, protože oni mají své špehy všude.

„Byla to jediná možnost, jak tě donutit se mnou mluvit. Hele, nechápu co tě tolik žere, ale užívej si. Poslední den, poslední město a vrátíme se zpátky domů." Oooo, jaká to radostná zpráva. To mě kvůli tomu musel plácnout přes zadek? Jediné čeho docílil, je že ve mne roste vztek.

„Jo a toho zatraceného lovce jsme nikde nenašli a patnáct mizerných let jsme se tady plahočili pro nic za nic," vyjekla jsem na něm a rozešla se ven z lesa na louku za městem, kde se ta jejich blbá slavnost konala.

„Stále tě žere ten Alasgar," řekl Elkarn, když mě dohnal. Jeho oblek zůstal stejný, protože krásně zapadal mezi ty magory, kteří se převlekli do kostýmů a hrají si na nějakou blbou dobu. Neznají realitu, která je hodně drsná a ne tak vymalovaná, jak ji zde předvádějí. Potřebuji si nějak odreagovat aspoň na chvíli.

„Měli bysme se rozdělit a zkusit ho najít, když ho nenajdeme, vrátíme se ke koním a vrátíme se domů, souhlasíš?" Ignorovala jsem jeho návrh a zamířila ke střelbě z luku, kde nějaký blonďák ukazoval ostatním, jak střílet. Teda, tak jsem to aspoň já usuzovala. Stál špatně postavený asi metr od terče a střílel do něj šípy. Vejtaha. Má jen štěstí, že se vůbec trefí, protože v tomhle postoji by se netrefil v běhu ani do stromu. Uvidíme, jak se bude cítit, až mu ukážu, jak se má správně střílet.

Sebastian

Už nějakou tu dobu jsem stál u terče a ukazoval různým kráskám, jak z luku střílet. Na některé holky byl nádherný pohled, ale stále jsem nenašel novou holku, která by stála za to stát se mojí přítelkyní. Očima jsem prozkoumával okolí a hledal někoho přijatelného, dokud jsem neuviděl ji. Dívku s tmavě hnědými vlasy, které měla volně rozpuštěné a ty v těch šatech skvěle vynikala. S touhle by nemusela být taková nuda, protože její pronikavý pohled byl ojedinělý. A ty rty by se líbali. Myslím, že jsem našel svoji novou favoritku, která si to ke mně mířila pěkně rázným krokem. Teď se před ní musím vytáhnou. Zamířil jsem na terč a vystřelil, ale šíp se trefil zase kousek od středu.

„Co mám dělat, abych si tu mohla zastřílet?" ozval se její hlas vedle mě. Ležérně jsem se na ni podíval, jakoby mě ani nezajímala a prohlédl si ji. Měla zkřížené ruce na prsou, které jí nejen díky korzetu krásně vynikaly.

„Chceš ukázat, jak na to?" zeptal jsem se jí. Ruce jí rychle vystřelily po luku, který jsem držel a sebrala mi ho.

„Není třeba, zvládnu to sama." Její hlas byl tak rázný a ten pohled. Uvolnil jsem jí místo před terčem. Jestli se chce předvést, tak jen do toho. Vzala si šíp, který jsem jí podal a začala si s ním otáčet v ruce. Podívala se směrem k terči a potom o kousek odstoupila od čáry, která značila místo, odkud mohla střílet. Tak to jsem zvědavý, zda se trefí. Zhluboka se nadechla, nasadila šíp do luku a napnula tětivu. Ani dlouho nepřemýšlela nad vzdáleností ani pořádně nezamířila a vystřelila. Postoj teda měla dobrý, ale do středu se trefit nemohla. S vítězným úsměvem jsem se podíval na terč, kde byl šíp zabodnutý přesně uprostřed.

„Jak jsi to?" vysoukal jsem ze sebe. Zatraceně, tohle nedávalo smysl. Pořádně jsem si ji prohlédl a snažil si uvědomit, v kterém může být ročníku na střední, ale neznal jsem ji. Přišla mi povědomá, ale nemohl jsem si uvědomit odkud.

„Chce to jen správné držení těla a moc u toho nepřemýšlet," řekla a vrátila mi luk se škodolibým úsměvem na tváři. Sakra, ta holka se mi líbí.

„Jak se jmenuješ?" Nedokázal jsem si její obličej přirovnat k žádné holce, kterou jsem znal nebo někdy viděl. Její škodolibý úsměv uvadl a nahradila ho kamenná maska.

„To tě nemusí zajímat. Neznáme se dost dlouho na to, abych ti ho řekla, navíc zde nepatří mezi jedno z těch obvyklých jmen," řekla, otočila se na patě a mířila si to pryč směrem k naší provizorní hospůdce, která se skládala ze stanu, u kterého bylo několik dřevěných stolů s lavicemi, na kterých seděli lidé. Neodolal jsem a podíval se jí na zadek, který i přes tu sukni vynikal.

„Sebastiáne," ozval se odněkud uvřeštěný hlas mojí otravné ex přítelkyně Sáry. Nejsem sice nějaký srab, ale tady jsem pěkně na ráně.

„Pohlídej to tu na chvíli," řekl jsem klukovi, který se mnou byl u terče a dal mu do ruky luk. Nejsem sice nějaký srab, ale na Sáru teď opravdu nemám náladu. Rychle jsem se rozeběhl k lesu a tam vyšplhal na jeden ze stromů. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se uvelebil na jedné z větví se pode mnou objevila Sára v oblečení šenkýřky a zběsile se po mně rozhlížela. Tady nahoře mě určitě nenajde.

„Sebastiáne, ty zmetku," křikla, dupla si nohou a naštvaně se vydala pryč z lesa.

„Krávo," zašeptal jsem do větru a slezl pomalu z lesa. Nakoukl jsem zpoza stromu, kde se Sára pohybuje. Stála u stolů poblíž lesa a sledovala ho. Tak odtud teď chvíli nevylezu.

Otočil jsem se a zamířil hloub do lesa. Nic lepšího než se procházet po lese mě teď nenapadlo. Po několika krocích mě tohle chození omrzelo. Nebýt Sáry a jejího děsného dotírání jsem teď mohl stát u terče a balit nějakou krásnou holku, klidně i tu tajemnou brunetu, ale místo toho trčím v lese a chodím sem a tam hlava nehlava. Chtěl jsem si ruce strčit do kapes, ale k mé smůle jsem v tomhle kostýmu žádné kapsy neměl. V lese bylo chladněji než na louce a přes tenkou košili nebo jak se tomu říkalo mi začínalo být zima. Asi jsem si měl nechat oblečenou tu vestu i s pláštěm.

Rozhodl jsem se, že už je na čase se vrátit zpátky na stanoviště. Otočil jsem se směrem, kterým jsem přišel a zahlédl, jak se u jednoho stromu dva lidi muchlují. Toho kluk jsem poznal i zezadu. Byl to Alex a neustále líbal nějakou blondýnu v bílých šatech s nějakými zlatými vzory. Ty šaty byly podobné, jaké měla moje druhá sestra Elizabeth, která byla jen o dva roky mladší než já. Zkusil jsem zahlédnout obličej té holky, a když jsem uspěl, ztuhnul jsem. Nevím, jak mám reagovat, potom co jsem viděl. Jestli dát svému nejlepšímu kamarádovi přes hubu, že mi ošahává sestru nebo dělat, že jsem nic neviděl nebo prostě já nevím. Tohle je šok velký jako mlýnský kolo a já na ně stále zírám. Nakonec ve mně přece jen jeden pocit zvítězil a já si to mířil přímo k nim.

„Padej od mojí sestry!" vyprskl jsem na Alexe a odstrčil ho od Elizabeth.

„Sakra Baste sorry, ale ona to chtěla," řekl Alex a zvedl ruce v náznaku míru. Stisknul jsem ruku v pěst, protože ve mně začala převládat moje ochranářská část a měl jsem co dělat, aby mu jednu neuvalil.

„Alex má pravdu," přidala se do toho Elizabeth.

„Proč jsi líbal mojí sestru," vyprskl jsem na Alexe a stále se krotil. Každý můj sval řval potom, abych mu jednu vrazil.

"Zatraceně brácha, ty jsi tady neměl být ani nikdo jiný a já nechci být  sedmnáctiletá panna." Opravdu tohle řekla moje sestra? Tohle mi k ní nesedělo. Ona bývala ta perfektní a rodiče i já jsme na ni byli pyšní. Měl jsem ji za jednu z těch holek, která touží po romantice a svém princi, který jí snese modré z nebe, ale ne tohle.

„Takže ty jsi chtěla přijít o panenství tady v lese u stromu. Co myslíš, že by na to naši řekli?" zeptal jsem se nechápavě Lízy. Tohle mi k ní prostě nesedělo. Ale jak chce. Ať si dělá, co chce a kdy chce. Zamířil jsem rychlým pryč od nich, abych jednomu z nich vážně nedal přes pusu, protože moje nervy začínaly povolovat.

„Brácha nech si to vysvětlit!" křikla na mě Líza. V okamžiku jsem se otočil a vraždil Alexe s Lízou pohledem.

„Já myslím, že jsi mi to už vysvětlila." Cítil jsem, jak ve mně vře krev, ale teplota okolo nás začala klesat a po zádech mi přejel mráz. Obloha potemněla a mezi větvemi stromů už nepronikalo tolik světla. Co se to děje? Úplně jsem zapomněl, že jsem byl svědkem, jak se můj nejlepší kámoš muchluje s mojí sestrou a věnoval se prudké změně počasí.

„Taky je vám taková zima?" zeptala se Elizabeth a sledovala oblohu, která rychle nabírala černou barvu. Ignoroval jsem to, co se mezi námi před chvílí stalo a přispěchal ke svojí sestře jako pravý ochranářský bratr. Alex se k nám taky přidal a mlčky jsme sledovali, jak temnota naplňuje les. Stromy vypadaly, jakoby se měnily a pohybovaly. Temnota se skrz ně začala blížit až k nám, kde se dotýkala špiček našich bot, ale po chvíli se od nás zase začala vzdalovat zpátky do lesa, mezi stromy. Obloha se zase vyjasnila a stromy skrz větve pouštěli do lesa světlo.

„Co to bylo?" zeptal se Alex zmateně.

„Netuším, ale měli bychom se vrátit zpátky k ostatním než nás začnou hledat," řekl jsem, chytil Elizabeth za ruku a vedl ji mezi stromy zpátky na louku, ale vypadalo to, že se ty stromy opravdu přemístily. Většina z nich stála jinde a já jsem nedokázal najít správnou cestu.

Už jsme šli snad přes půl hodiny a za tu dobu jsme už určitě museli být na louce, tak kde sakra je? Jestli máma zjistí, že ani jeden nejsme na svém stanovišti, tak se promění v bestii, která bude mít chuť trhat hlavy. Konečně jsme se dostali k louce, ale nikdo tu nebyl. Kam všichni šli? Nebo to byla špatná louka?

„Kde to jsme?" položila Líza otázku, kterou nikdo z nás tří doposud neřekl nahlas. Bál jsme se, že jsme se tu ztratili, ale musím najít cestu domů. Uvnitř mě se ozval vnitřní hlásek, který mi říkal, že tohle už není domov ani les, v kterém jsme ještě před chvílí byli. Pokud by, ale měl pravdu, tak kde to sakra jsme?

„Nemám nejmenší tušení," vysoukal jsem ze sebe a pozoroval louku. Snažil jsem se zachytit aspoň jeden známý bod, který by mi poradil jak dál, ale nic jsem nenašel.

Další rok je tady a tím i další rok mého působení zde a Vaší podpory. Přeji vám všem krásného a nového silvestra plného pohody, zdraví a pro někoho i lásky. :) Vaše makena 16.

P.S. Další kapitola bude buď na začátku příštího roku nebo možná i dřív. :)