Věřte mi, že na to nikdy nejste sami. I když si myslíte, že proti vám stojí celý svět, vždy je tu někdo, za kým můžete jít, někdo, kdo vám pomůže.
Naděje je tady vždycky. Jen ji občas nejsme schopni vidět.
A nezapomeňte se také dívat okolo sebe. Nikdy nevíte, pro koho jste tou nadějí právě vy.
Pomáhejte. Nechejte si pomoct. A hlavně buďte silní. Protože vy na to máte.

☆☆☆☆☆☆☆

Mike říkal, že to nedopadne dobře. Patřil mezi lidi, kteří se neprojevovali, snažili se zůstat nenápadní a zbytečně neupoutávali pozornost. A přesně to byla věc, kterou se řídil celý svůj dosavadní život – být nenápadný. Ve škole se moc nehlásil, málokdy o hodině nahlas promluvil, udržoval si od většiny spolužáků odstup a volný čas trávil s několika málo přáteli. Byl pro ostatní úplně obyčejný.

Kromě jeho nejlepšího kamaráda nikdo nevěděl, že se doma dívá na dětské seriály, že když je mu smutno, cpe se zmrzlinou a zapíjí to krabicovým vínem, a hlavně nikdo nevěděl, že má přítele. A přesně ten se rozhodl všechno změnit.

Tyler byl jeho pravý opak, všude ho bylo slyšet, přátel měl požehnaně a rozhodně se o něm nedalo říct, že by se snažil utíkat před pozorností. Právě proto ho tolik štvalo, když mu Mike několikrát důrazně zopakoval, že nechce, aby se vědělo o jejich vztahu.

Když toto téma řešili poprvé, šíleně se pohádali a dva dny spolu nemluvili. Podruhé už to bylo lepší, žádná hádka neproběhla, ale atmosféra v místnosti znatelně zhoustla. A potřetí se Mike podvolil, přestože dost hlasitě protestoval. Tvrdil, že to nedopadne dobře. Tyler si z něj dělal legraci, že je jen pesimista, a přesvědčoval ho, že všechno bude fajn. Podle něj bylo totiž vždycky všechno fajn.

Jak se domluvili, tak také učinili. Když každý z nich přišel ze své školy domů, dohodli se na schůzce v parku. Tyler říkal, že to bude pěkné místo na první veřejnou ukázku toho, že jsou spolu. Mike si i po půl roce naprosto přesně vybavoval, jak si nervózně mnul ruce, kousal se do rtu a otíral si zpocené čelo rukávem mikiny, když na Tylera čekal. Bál se totiž reakcí lidí okolo. Jak se budou tvářit, až uvidí dva kluky, co se drží za ruce? Utečou? Odvrátí se? Plivnou na ně?

Jakmile zahlédl vysokého blonďáka v hnědé kožené bundě, trochu se uklidnil. Věděl, že v tom není sám, zvládnou to spolu. Přesto měl pocit, že se samou nervozitou a strachem rozbrečí, když k němu Tyler natahoval ruku s prosbou v očích a tichým příslibem, že se nic nestane. Zavřel oči, letmo se jeho ruky dotknul prsty, ale rychle tu svou stáhl a rozhlédl se okolo. Nikdo se nedíval. Zhluboka se nadechl, zatlačil obavy do kouta mysli a jemně uchopil druhého chlapce za ruku. Pomalu, váhavě, stisk lehký jako dotek motýlího křídla. Znovu se podíval na lidi okolo. Pár z nich je přejelo pohledem, ale nikdo neutíkal, nikdo se neodvracel, nikdo neplival. Ten den si připadal jako vítěz. Překonal svůj strach z odsouzení, překonal sám sebe. Toho dne měl pocit, že všechno bude dobré. Přesně jak říkal Tyler.

Od té doby se drželi za ruce skoro vždy, když byli spolu venku. A Mike si pokaždé připadal stejně jako poprvé – nervozita ho nikdy neopustila, strach byl jeho věrným přítelem. Ale ten krásný pocit vítězství mu za to stál.

Všechno se pokazilo, když je venku zahlédl Mikeův spolužák. Mike se bál, že se něco špatného stane, ale po pár dnech ve škole měl pocit, že se vlastně nic nezměnilo. Jen kolem nich venku chodilo čím dál víc známých lidí. Tylerova přítomnost ho ale vždy uklidňovala, takže si z té jejich nedělal těžkou hlavu. Proč se taky strachovat, když mu bylo tak dobře? Tou dobou si ještě myslel, že pro ten krásný pocit je schopen ustát všechno.

Začalo to celkem nevinně. Jen pár pomluv ve vedlejších třídách, nic důležitého. Kdo by si dělal starosti z neškodných řečí? Paranoia v jeho hlavě se ale činila, takže pokaždé, když v jeho okolí někdo šeptal, měl pocit, že mluví o něm. Ale stejně jako vždy, i nyní ho jeho přítel uklidňoval, že se nic neděje a všechno bude v pohodě. Ano, přesně to říkal – v pohodě, bude to v pohodě. Jenže on neslýchal své jméno z úst jiných lidí, když šel kolem nich, on nemusel naslouchat tichému šeptání spolužáků a necítil hodnotící pohledy ostatních na svých zádech každou vyučovací hodinu.

Zhoršilo se to, když Mike začal nacházet papírky s nadávkami ve své skříňce. Ze začátku jen „pouhé“ urážky, později i výhružky a posměšné poznámky. Vždy se snažil si namlouvat, že to nic není, že se pořád nic neděje a je to v pohodě, jak opakoval Tyler pokaždé, kdy se mu svěřil. Když ale našel vzkaz, ve kterém stálo, že ho autor příspěvku zabije, pokud ho ještě jednou uvidí s tím buzerantem, zpanikařil a okamžitě se rozhodl Tylerovi zavolat. Hlas na druhé straně ho uklidnil, jeho přítel mluvil pomalu, tiše a klidně. Proto mu asi minutu trvalo, než pochopil, co Tyler říká.

„Moc to přeháníš, nikdo ti nic neudělá, jsou to jen planý výhružky. Nedělej z toho takovou vědu.“

Mike by lhal, kdyby tvrdil, že ho ta slova nezasáhla. Připadal si, jako by mu někdo vrazil pěstí do břicha a zároveň na něj vylil kýbl ledové vody. Ztuhl, párkrát zamrkal, aby zahnal slzy, a chladně odvětil, že má jeho přítel pravdu. On to určitě přehání, lže, snaží se upoutat pozornost. Tyhle myšlenky mu zahltily hlavu, obklopily ho jako černý mrak. Došlo mu, že tady se nemůže na Tylera spolehnout, musí si poradit sám.

Proto se toho dne zamkl v pokoji, nešel ven, jak měl původně v úmyslu, a vymýšlel plán na očištění svého jména. Chtělo by to se s Tylerem nescházet. Nedržet se s ním venku za ruku. Nedávat najevo, že jsou spolu – ale to nešlo. Zaprvé by na to Tyler nepřistoupil, zadruhé se toho Mike nechtěl vzdát. Po hodině přemýšlení dospěl k názoru, že to vydrží. Že má jeho přítel pravdu a on zbytečně plaší. Žádné výhružky se nestanou skutečností. Zkrátka bude ty papírky vyhazovat, pomluvy bude ignorovat a oni toho po chvíli nechají, když uvidí, že si z toho nic nedělá. S lepší náladou Tylerovi napsal, jak se rozhodl, on mu odpověděl stejně nadšeně a všechno se zdálo být zase v pořádku.

Ale tak to vydrželo jen týden. Počet vzkazů se zvyšoval, už mu je dokonce lidé lepili na skříňku, pomluvy se stávaly častějšími a občas mu dokonce někdo na chodbě podkopl nohu. Mike se snažil na věci dívat pozitivně, pořád se řídil tím, co říkal Tyler – že to přestane, určitě to bude trvat jen chvíli, potom bude mít pokoj. Neustále si to opakoval, hlavně ve chvílích, kdy na něj vypadla spousta zmuchlaných papírků – což bylo skoro pokaždé, když otevřel skříňku. Když do něj někdo na chodbě strčil, přičítal to vlastní neopatrnosti. Tyler na něj čekal vždycky po škole, usměvavý, pozitivní, přesně to, co po školním utrpení potřeboval. A to Tyler byl hlavní element, který Mikeovi nedovoloval se zhroutit, držel ho nad vodou a podporoval jeho přesvědčení, že to není tak zlé, jak si myslí.

Takto se to dalo vydržet. Špatná byla jen škola, doma se vše odehrávalo bez komplikací, rodiče si ho sice moc nevšímali, ale tím pádem po něm ani nic nechtěli, a s Tylerem mu to klapalo. Upnul se na něj až nepřirozeně moc, museli si spolu psát od rána do noci, když mu druhý chlapec neodpovídal, děsil se, že mu někdo z Mikeových spolužáků něco udělal. Tyler si proto začal dělat starosti, Mikeovo přehnané chování ho děsilo. Napadlo ho, jestli to nesouvisí s těmi událostmi ve škole, takže přesně takovou otázku svému příteli položil. Bál se, jestli mu nějak neublížili. Přece jenom pomluvy a papírky byly jedna věc, násilí by byla věc druhá. Mike ale udělal to nejhorší, co ho mohlo napadnout – vše zapřel a řekl, že už to přestalo.

Jenže to nebyla vůbec pravda. Ba naopak – bylo to několikrát horší než předtím. K žákům se totiž přidali i učitelé. Nejednou dostal špatnou známku, i když všechno věděl. Někteří kantoři si na něj zasedli, dostával těžší otázky než ostatní, v testech za správné odpovědi ztrácel body, pokud neodpověděl přesně tak, jak chtěl učitel, mohl jen doufat, že dostane aspoň za tři. A se zhoršujícím se prospěchem se zhoršoval i přístup rodičů. Když viděli, že se mu kazí známky, začali být přísnější, zakazovali mu věci a dělali mu časté přednášky o tom, že jestli bude takhle pokračovat, nikdy ničeho nedosáhne a skončí akorát někde na ulici. Nic z tebe nebude – přesně to byla jejich oblíbená věta.

Tylerovi o svých problémech neřekl ani slovo, nechtěl ho jimi zatěžovat. Doma neprozradil, že ho ve škole šikanují a učitelé mu dělají ze života peklo, protože neustále poslouchal, jak mají rodiče spoustu práce a starostí. Mike žil ve své malé bublině, o škole nikomu neříkal a snažil se tvářit, že se nic neděje. Vždyť to byly jen nějaké vzkazy a průpovídky, nic hrozného. Nic, co by se mělo řešit.

Jenže Mikeova snaha povznést se nad problémy a nevšímat si jich vedla k něčemu mnohem horšímu. To, co začalo „pouhými“ pomluvami, pokračovalo problémy s učiteli, nastavenýma nohama na chodbách, mlácením na toaletách a v šatnách. Mike všemu, co mu říkali, věřil. Po tom všem, co udělali, jim to věřil. Věřil, že je tak odporný, jak se tvrdí, věřil, že oni mají vlastně právo se mu takhle mstít. Že je vážně úplná nicka. Že umře na AIDS. Že nic neznamená.

Mike se propadal čím dál hlouběji. A nikdo mu nepomohl. Tyler se s ním hádal, protože mu připadal divný a chtěl vědět, co se děje, což mu Mike nechtěl říct. Kdykoliv ale padlo téma „škola“, tvrdil, že to opravdu přestalo a má jen problémy doma. Rodiče na něj měli vysoké nároky, nedovolovali mu kamkoliv chodit a nutili ho se učit. Kamarádi ze školy se na Mikea vykašlali, protože se báli, že by je mohli šikanovat taky. A on se z toho všeho nedokázal dostat.

Připadal si, jako by spadl do nějakého začarovaného kruhu. Na začátku mu bylo tak hezky, kdo by řekl, že se všechno může tolik pokazit? Topil se ve svých problémech, nenalézal úniku a nesnažil se volat o pomoc. Nikomu neříkal, co se tam děje. Hledal vlastní cestu k úlevě – a tu mu poskytly cigarety a malý ostrý předmět, jež ukradl otci v koupelně.

Ta vnitřní bolest už se nedala dál snášet, srážela ho na kolena, brala mu dech, trhala ho na kusy. Každá facka, kterou schytal, ho bolela uvnitř několikrát víc. Každá urážka byla jako sůl do otevřené rány. Každý další vzkaz byl jako kudla v srdci. Snažil se sám sobě ulevit způsoby, které dříve odsuzoval. Plakal, když se mu žiletka zarývala do ramene, ale aspoň na chvilku pocítil lehounkou úlevu – psychickou bolest nahradila fyzická. Na pár minut. Ale i to stačilo.

Vše se v něm stupňovalo, vřelo to v něm a bylo jen otázkou času, kdy vybouchne. Situace ve škole se zhoršovala, násilí přibývalo, učitelé byli čím dál přísnější. Toto trvalo přesně sedm měsíců. Mikeova trpělivost přetekla v květnu, při testu z dějin. Učitel dějin byl jeden z těch, kteří s ním neměli problém, takže se snažil napsat vše, co věděl, ale zbytečně se nestresoval. V průběhu písemky mu na lavici přistála malá kulička. Chtěl ji vyhodit, ale následovalo ji několik dalších – ani je nestíhal počítat. Jednu rozbalil a vykoukl na něj nápis „zabij se, buzerante, stejně nikomu chybět nebudeš“. Jindy by to možná přešel bez nějaké poznámky, papírky by vyhodil a psal by test dál. Jenže tohle nebylo jindy, tohle bylo teď.

Do očí se mu nahrnuly slzy, tlak na hrudi se stal nesnesitelným. Zaťal nehty do pořezaného ramene, ale ani to mu nedokázalo pomoci. Zaplavila ho šílená bolest, jako by uvnitř něj něco vybuchlo a roztrhalo mu to duši a vnitřek těla na kusy. Přes závoj slz skoro nic neviděl, přesto se uprostřed testu zvedl a vyběhl ze třídy. Utíkal dlouhou chodbou, slyšel, že učitel na něj něco volá, ale jeho slova nevnímal. Bylo mu to totiž jedno. Přeběhl dvě ulice jako v mrákotách, auta sotva stačila brzdit, když jim skákal pod kola, ale jeho to nezajímalo. Jakmile doběhl až domů, zabouchl dveře a hlasitě se rozvzlykal. Konečně mohl dát zase průchod svým emocím.

O půl hodiny později stále seděl na zemi, opřený o dveře, pohrával si s žiletkou v ruce, párkrát se o ni řízl do prstu a v levé ruce svíral telefon. Neustále myslel na všechny ty vzkazy, nadávky, ústrky, rvačky, pěsti, facky, kopance. Nemohl se zbavit pocitu, že chyba není v ostatních, ale v něm. Že si za to může vlastně sám. Kdyby on nebyl na kluky, oni by neměli důvod mu ubližovat. Bylo to logické – dělal něco špatného, museli ho potrestat.

Podíval se na telefon uslzenýma očima a velice pomalu zvedl pravou ruku, aby mohl napsat zprávu. Připadal si příšerně unavený. Rány ho bolely, naraženiny také a modřiny ze včerejšího dne nezůstaly pozadu. Znovu zaostřil na telefon, což ho stálo neskutečné množství energie. Poté v kontaktech našel Tylera a několik minut pozoroval jeho číslo. Má to udělat? Vytočil ho, ale ozvala se jen hlasová schránka. Napsal proto krátkou esemesku o čtyřech slovech: potřebuju pomoc.jsem doma.

Když se deset minut neozývala žádná odpověď, Mike znervózněl. Po dvaceti minutách už propadl panice. Po třiceti minutách se smířil s tím, že je Tylerovi úplně ukradený, nezáleží mu na něm a je pro něj jen přítěž. Proč by mu totiž neodpovídal, kdyby mu na něm záleželo? Pomalu a opatrně se zvedl, došoural se do kuchyně, prohledal několik skříněk a konečně nalezl to, co celou dobu hledal – matčiny prášky na tlak. Popadl malou krabičku, otevřel ji a zjistil, že je skoro plná. Odploužil se do svého pokoje, cestou popadl telefon i žiletku, zavřel za sebou dveře a sesunul se na zem.

Všem by bez něj bylo lépe. Ulevilo by se jim, zbavili by se té koule na noze, kterou on byl. Lidé ve škole by ho tam nemuseli trpět, učitelům by nemusel přidělávat starosti, rodiče by přišli o tu nesmírnou zátěž, již představoval, Tyler by konečně byl šťastný. Přesně tak, všem by bylo líp. Budou šťastní, uleví se jim, opakoval si v duchu, když si do ruky vzal hrst prášků. Slzy mu stékaly po tvářích, vzlyky protínaly ticho a on cítil, že takhle to bude lepší. Že udělá správnou věc. Zavřel oči, prášky si nasypal do úst a naposledy pohlédl na telefon.

Nic. Žádná zpráva.

Nové potůčky slz si razily cestu po jeho obličeji. Bolest uvnitř ho úplně drtila, což ho donutilo se rozkašlat, takže pilulky skončily na zemi. Začal je pomalu sbírat, ale s třesoucími se prsty to bylo obtížné. A pak to zaslechl. Bušení na dveře. Naléhavé.

Zůstal sedět, nikam se nehnal. Ten člověk to vzdá, až zjistí, že mu nikdo neotevře. Odejde a nechá ho tu napospas osudu. Znovu se rozvzlykal, složil si tvář do dlaní, poté se rozklepal. Tiše zaúpěl, hystericky se rozbrečel a zhroutil se na zem. Ozvalo se cvaknutí zámku, jak ho někdo odemkl, ale Mike to nevnímal. Ztrácel se ve vlastních pocitech a utrpení, připravoval se na smrt.

Když ho tam Tyler našel, jak leží na zemi, úpí bolestí, pláče a všude kolem něj se válely rozházené prášky, zpanikařil. Rychle se k němu ale sklonil, pohladil ho po vlasech a opakoval jeho jméno.

Mike jako by se probral z transu, ztuhl. Otevřel oči a znovu se rozvzlykal. Poté se Tylerovi vrhl kolem krku. Svíral ho pevně, jako poslední záchranu před utopením – kterou také byl. Brečel mu do ramene, třásl se a snažil se ze sebe dostat smysluplnou větu, což se mu nedařilo.

„Já u-už ne-nemůžu, už nemůžu. Oni, oni... ubližovali. Oni mi tak moc ubližovali. Ne-nenechávej mě tu p-prosím, už nemůžu-u,“ vykoktal mezi vzlyky. Sevřel ho ještě pevněji než předtím, což druhého chlapce sice bolelo, ale nedal na sobě nic znát. Nemohl uvěřit tomu, co se málem stalo.

Objal Mikea nazpátek, začal ho hladit po zádech a šeptal mu do ucha, že ho nikdy neopustí. A sám sobě opakoval, že tohle je jeho chyba. Kdyby mu už na začátku věřil, kdyby ho nenutil k tomu prvnímu kroku, nikdy by se to nestalo.

Mike měl pravdu – nedopadlo to dobře.