17. července 1989

Venku se stmívalo. Luthien seděla u stolu v pokoji své sestry a prohlížela si její dopis z Bradavic, který přišel před šesti lety. Přejížděla po jejím jméně na obálce. Přála si, aby už poslední rok do jejích jedenáctých narozenin uběhl rychle. Nic jiného si nepřála.

Každý rok chodila s rodiči a svou sestrou na Příčnou ulici, kde pozorovala, jak si Dora kupuje školní potřeby do školy. Všude se za ní táhla jako ocásek a vyptávala se, na co to všechno potřebuje. Sestra jí blahosklonně všechno vysvětlila. Ukazovala jí, jak funguje kotlík a učila ji létat na starém koštěti po Tedovi, které spolu vyhrabaly v kůlně.

Luthien si přála koště, jaké měla Nymfadora. Nový model Nimbusu tisíc. Sice se dívala na všechno, co si Dora kupovala, směla si to podržet v ruce a prohlédnout, ale její věci jí nekoupili. Jako útěchu dostala sladkosti a zmrzlinu. Považovala to za cenu největší útěchy.

Ale až rok uplyne, i ona dostane svůj dopis z Bradavic. Přinese jí ho ta největší a nejkrásnější sova, jakou kdy v Bradavicích měli. Koupí si svou hůlku, učebnice a potřeby do lektvarů. Nejvíce se však těšila na hůlku a na učebnice. Když v ruce držela Nymfadořin kouzelný proutek, zalilo ji příjemné teplo, které se jí šířilo od konečků prstů. Nepocítila s hůlkou spojení, jako by patřila jen jí, ale měla radost, že se jí mohla jen dotknout.

Luthien se zvedla od stolu a došla k poličce na knihy, kde si Dora schovávala učebnice. Vytáhla jednu z nich, která jí přišla zajímavá. Obranná a útočná kouzla proti černé magii. Luthien teď nezajímala kouzla. Otevřela knihu na příslušné stránce.

Nasála její vůni do nosu. Voněla po kouzlech, která se chtěla dostat ven, a ohni. Připomnělo jí to rodinné večery o Vánocích, kdy v krbu Ted zapálil oheň. Obě sestry se usadily na huňatý koberec s horkým čajem v ruce. Později, když čas neúprosně utíkal, si Luthien položila hlavu do Nymfadořina klína. Sestra ji bavila svými schopnostmi. Nechala si měnit nos a barvu vlasů. Obývakem se rozléhalo jen dívčino chichotání, jak pozorovala sestru.

Luthien tyhle rodinné večery milovala. Hleděla do praskajícího ohně, ze kterého neustále létaly jiskry. Všechno se jí zdálo tak krásné. Jako pohádka, ale poté se ponořila do své paměti. Pamatovala si surový vítr, který jí bičoval tvář a zanášel do očí prach, až jí z toho slzely. Za krk jí zalézala mrazivá temnota.

Za nedlouho oblohu pročísl blesk. Za ním následoval druhý, jež osvítil celou scenérii před nimi. Vysoko do zamračeného nebe se tyčila kamenná budova. Její okna tvořila díry v kameni, do kterých pršelo. Luthien připadalo, jako by ji ohlodal zub času.

Netušila, kde se tahle vzpomínka vzala v její mysli. Na nic takového si nepamatovala a budovu nikdy nenavštívila. Považovala ji za výplod své bujné fantazie, která s ní často hrála. Ale než představu jí to spíše připomínalo noční můru. Ty se Luthien zdály často. Obvzlášť o stvoření v šedém plášti, díky němuž se z okolí vytratily všechny šťastné emoce a vzpomínky.

„Luthien!" pročísl vzduch Andromedin hlas. Sálala z něj rozčilenost. Možná už ji volá déle než pár sekund a ona se neozývala. Z kuchyně do patra se k ní linula vůně bramborové polévky. Zakručelo jí v žaludku. Dnes se vrátili pozdě z Příčné ulice a Andromeda stihla uvařit večeři teprve teď. Luthien vyběhla z pokoje své sestry. Na schodech si div něco nezlomila, aby se dostala k talíři jako první. V žaludku jí kručelo.

Před ní přistál talíř s polévkou. Horká tekutina s chlebem jí brzy nasytila žaludek. Díky ní se i trochu zahřála, protože při vzpomínce na zakuklence v kápi jí běhal mráz po zádech. Její tělo rázem stuhlo, nemohla se ani pohnout.

Nymfadora se smála dívčinu hltání. Málem převrhla svůj talíř. Zrudla, protože trocha polévky skončila rozcáknutá na stole. Andromeda si hluboce povzdechla. Ihned utíkala po své dceři utřít stůl.

Ted si prohlížel svou mladší, hltající dceru. Uchechtl se. „Luthien, čím bys chtěla být, až vyrosteš?" usmál se na svou dceru. Luthien se zamyslela, než se její tvář rozzářila nadšením.

„Lékouzelnice nebo bystrozorka," vyhrkla rychle. „Ale raději lékouzelnice, která pracuje v terénu a hledá raněné. Škoda, že jsem se nenarodila o pár let dříve, protože bych mohla žít v těch dobách, kdy panovalo temno. Zajímalo by mě, jaké to je být ve službách Pána zla."

Andromeda upustila skleničku na víno, kterou držela v ruce. Prostorem se nesl zvuk tříštícího se skla. Žena stála jako solný sloup. Nemohla se ani pohnout. Její srdce bilo závratnou rychlostí. Šok rozdýchávala pomalu, když se jí srdeční tep zrychlil. Lapala po dechu. Ted střílel pohledem mezi dcerou a manželkou. I Nymfadora se třásla po celém těle, když zaslechla, co její mladší sestra vypustila z úst. Stuhla v polovině pohybu.

„Luthien, pojď se mnou," zašeptala potichu. Její hlas byl bez emocí. „A ty, Doro, taky." Andromeda je vedla do patra na balkon.

Luthien okouzleně vzhlédla. Všechny hvězdy zářily, některé více. Její pohled zabrousil do části oblohy, odkud na ni shlížel Regulus. Její srdce poskočilo. Připadalo jí, že Regulosova záře dnes přebila i Siriusův svit. Ta hvězda zářila jen pro ni.

„Luthien, tohle už nikdy neříkej. Doufám, že jsem tohle z tvých úst slyšela vypustit naposledy. Náležíš k prastarému rodu Blacků, ale nejsi jako oni. Nikdy nebudeš. To nedovolím," probodla ji Andromeda pohledem. 

OPRAVENO: 19.02. 2019