29. listopadu 1990

Na obloze zářilo tisíce hvězd. Luthien je zkoumala svým dalekohledem, kterým dychtivě otáčela ze strany na stranu. Před ní ležela mapa na zakreslování hvězd. Pracovala nejrychleji ze všech studentů, protože chtěla pokořit svou zmijozelskou spolužačku Vileminu.

Ta jediná jí dokázala v tomto předmětu konkurovat. Obě dvě spolu soutěžily už od prvních hodin Astronomie. Každá z nich už vyhrála pár bitev, ale zatím nikdo nezvítězil ve válce, tak zatím ještě neskončila.

Luthien na mapu zakreslovala souřadnice Siriuse, ale její ruka se pohla a ona o pár centimetrů minula jeho souřadnice. Na bílé mapě se skvěla modrá kaňka z inkoustu. Luthien vrhla vražedný pohled po své sousedce.

„Ach, promiň, nechtěla jsem," usmála se na ni sladce Vilemina. „Doufám, že ti to nevadí, ale byla to nehoda," zdůraznila poslední slovo.

„Jasně," hlesla Luthien. Teď si zkazila svou možnost na vítězství. Mohla vyhrát, ale teď jí bude trvat věky, než odstraní skvrnu z čistě bílého papíru. Nejraději by ji shodila z Astronomické věže. Vzkypěl v ní vztek. Už natahovala ruku, aby jí uštědřila poslední ránu, když ji z transu vytrhl Astoriin hlas. Trhla sebou. Rubín na klíči pronikavě rudě zářil.

„Jsi v pořádku?" prohlížela si ji Astoria ustaraným pohledem. Podívala se jí do očí. Luthien sebou prudce trhla a strčila do Astorie. Ta se zakymácela.

„Nemusíš mít starost. Jsem na naprosto normální," zasyčela na ni výhružně. V očích Astorie se objevil strach.

„Nechte toho," zasáhla Maddy. „A ty rozhodně nejsi v pořádku. Nevypadáš tak!"

„Luthien, prosím, vyslechni mě," chytla ji Astoria za rameno. „Poslední dobou se chováš divně. Strašně moc se o tebe bojím. V očích se ti objevuje vražedný lesk, když se rozzlobíš. Jako bys to ani nebyla ty. Měla bys přestat nosit ten klíč s rubínem. Ubližuje ti."

„Cože? Přestaň, Ast! Je to dárek. To nemohu. Jinak díky za starost," zabručela Luthien a otočila se k nim zády. Znovu zkoumala oblohu a zakreslovala hvězdy. Kaňku na papíře vysála svou hůlkou a účinným kouzlem.

Hodiny na protější věži právě odbily půlnoc. Hodina jim skončila. Spousta dětí se začala trousit vyčerpaně do svých ložnic. Oči se jim klížily. Luthien nečekala na své kamarádky jako jindy. Nechala je za sebou. Slyšela jen jejich tlumené šeptání, jak se dohadovaly, proč se najednou tolik změnila.

Luthien přidala do kroku. Už skoro scházela schody dolů, když v protější chodbě uviděla pootevřené dveře a zaslechla hlasy. Z pootevřených dveří vycházel tlumený proud světla.

OPRAVENO: 24.02. 2019