15. října 1984

Ozvalo se hlasité prásk. Na útesu, který se svažoval do moře, stála Adromeda Tonksová. Za ruku držela malou Luthien. Ta se tvářila vykolejeně. Její tvář se stáhla strachem. I útroby v žaludku se jí svíraly. Andromeda se tvářila naprosto klidně.

„Mami, co tady děláme?" rozhlédla se nechápavě okolo.

„To brzy pochopíš, Luthien, nezapomeň, že sem se nikdy nesmíš dostat," informovala ji Andromeda.

Pod nimi bouřilo tmavé moře. Z ocelově šedého nebe, které zakrýval tlustý příkrov mraků, se snášely těžké dešťové kapky. Dopadaly na prašnou zem před nimi. Nebylo vidět ani na krok. Před nimi se táhla hustá mlha.

Luthien se vystrašeně schovala za svou matku. Studená dešťová voda jí stékala za kabát. Otřásla se. Raději by teď seděla v teple svého domova u praskajícího ohně, ze kterého vylétaly červené jiskry.

V dálce zaduněl hrom a k zemi sjel blesk. Moře se rozbouřilo. Naráželo na skalnatý útes, ze kterého se odlamovaly kusy skály. Zasvištěly pod hladinu, kde zmizely v ledovém sevření. Za prvním bleskem následoval ještě silnější.

Tenhle rozehnal mlhu a jim se tak poskytl výhled na budovu před nimi. Zlověstně se tyčila nad ostrovem. Vlastně se to nedalo považovat za ostrov. Andromeda je prostě přemístila na kamenný výběžek vystupující z moře. Luthien si přikryla oči. Budova jí naháněla hrůzu.

Vypadala, jako by tu stála celá staletí a za tu dobu ji ohlodal zub času. Vycházel z ní mrtvolný chlad. Doplazil se až k dívčiným nohám. Luthien cítila, jak se jí plíží po nohách a hrudníku, až vklouzl do jejího srdce. Šokovaně nadskočila. V srdci rázem pocítila prázdno. Všechno tohle nahradily studené emoce. Radost, štěstí a ostatní pozitivní emoce se vytratily. Její pokožka úlekem zbělala.

V budově zahlédla malinká okénka, kterými by se ven nedostala ani myš. Slyšela tiché kvílení, ze kterého jí přecházel mráz po zádech. Malé jehličky strachu se do ní zabodávaly. O krok ustoupila. S tímhle nechtěla mít nic společného, avšak Andromeda ji táhla za ruku dál.

Obě dvě stoupaly po prašné cestě. Vítr jim surově bičoval tvář a hnal jim do očí prach. Čokoládově hnědé oči Luthien slzely. Adromeda se zadívala na mraky. V Anglii sice pořád pršelo a bylo ponuro, ale tohle počasí uprostřed Severního moře dodávalo všemu příslib brzké smrti. Dostoupaly až k široké ocelové bráně.

„Andromeda Tonksová, jdu navštívit velice nebezpečnou osobu," hlesla hnědovlasá žena. Bystrozor si ji překvapeně prohlížel.

„Ach, no jistě, jdete za svou milovanou sestřičkou?" rozsvítila se mu tvář poznáním. Andromedě se tvář zkřivila hněvem.

„Ne, ale přebývá tu jistá Blacková, zastánkyně toho, jehož jméno nesmíme vyslovit," probodla ho pohledem. Nasadila nečitelnou a formální masku, kterou ukazovala těm, kdo se zmínili o její rodině.

„Vy myslíte tuhle špínu," odplivl si bystrozor. „Račte mě následovat."

Procházeli okolo cel se železnými mřížemi. V rohu se choulily malé postavičky. Vězni si pro sebe šeptali, jako by se zbláznili. Někteří se zlověstně chechtali. Pruhovaná uniforma na nich visela jako na kostře. Jídlo na tácích zůstávalo netknuté. Pohledy vězňů je provrtávaly.

Luthien měla pocit, že jí dohlédnou až na dno samotné duše. V jejich očích bylo úplně černo. Jako by se bělmo a duhovky vytratily a zůstala jen černá panenka. Luthien zabořila tvář do Andromedina kabátu.

Stoupaly po točitých schodech, dokud nedorazili do sekce s nejnebezpečnější ostrahou v celém Azkabanu. Tady byli uvězněni oni, chladnokrevní zabijáci, kteří se přidali na stranu Pána zla. Oni nikdy nepřišli o své radostné vzpomínky, protože žádné neměli.

U zamřížovaných dveří stáli zahalenci v kápi. Tmavý plášť jim sahal až na zem. Luthien nezahlédla jejich oči ani nohy. Stáli rovně a nehnutě. Luthien sebou trhla. Vytřeštila oči. Dusila se.

Zakuklenci jí vysávali vzduch z plic. Ze světa se rázem vytratily všechny pozitivní pocity. Její šťastné vzpomínky zmizely. Nahradila je čeronočerná prázdnota. Její oči se rozšířily. Z dálky k ní přicházel srdceryvný pláč ženy a tlumené šeptání. Stále dokola opakoval jedno jediné jméno: Regulus. Luthien se poprvé setkala se svým strachem. S mozkomorem. Tahle vzpomínka ji bude strašit ve snech, i když jí někdo změní paměť, aby si na tenhle incident nevzpomněla.

„Expecto patronum!" švihla hůlkou Andromeda.

Z její hůlky vylétla bílá labuť. Namířila si to proti mozkomorovi. Do místnosti rázem vniklo teplé světlo, které Luthien zahřálo u srdce. Vznešená a ladná labuť mozkomora odehnala. Dívka klesla na kolena. Andromeda ji chytla těsně, než by dopadla na zem a bouchla by sebou o kamenné dlaždice. Vložila roztřesené dívce do úst čokoládu.

„Oblivaite," zašeptala. Z hůlky se objevilo matné světlo. Dívčiny oči se na chvíli zastavily, z očí jí zmizela špetka citu, ale brzy se zase vrátila. Andromeda jí vzpomínky upravila, aby si na tohle nevzpomněla. Nemohla dopustit, aby si nesla trauma na celý život.

„Proč jste si toho mozkomora nehlídal. Mohl mé dceři ublížit, kdybych nezasáhla!" vykřikla hystericky. Luthien svírala v náručí.

„Vy jste sem to dítě taky neměla tahat. Můžete si za to sama," usadil ji bystrozor. Andromeda zalapala po dechu. I když utekla od rodiny, tak s ní vždy každý mluvil s úctou. Probudila se v ní starost o dceru.

Prudce odstrčila bystrozora z cesty. Sama se vydala k cele, kam měla namířeno. Ze všech stran je obklopovaly temné stíny. Vzadu slabě poblikávala žárovka, jediný zdroj světla v temné chodbě.

„Drahá Andromedo, vítej. Přišla sis snad pro svou celu?" ozval se z temnoty nakřáplý hlas ženy.  

Nějaké názory na dnešní kapitolu? Kdo si myslíte, že je schovaný ve stínech a promluvil na Andromedu? Samozřejmě předpokládám, že vám to došlo. Příští kapitola zase v sobotu. :D

OPRAVENO: 18.02. 2019