1. září 1983

Hodiny na věži nádraží odbily půl jedenácté. Okolo spěchali pracující lidé na vlak. Nebe se během posledního týdne prázdnin zatáhlo šedivými mraky. Nacucaný příkrov mraků se táhl nad Londýnem a pokračoval dál. Ve vzduchu byla cítit vlhkost. Lidé vzhlíželi k nebi, jestli se náhodou nerozprší. Už pár dnů ale nespadla ani kapka.

K mrakům stoupal šedivý kouř z továren. V ulicích páchl smog. Auta divoce jezdila po silnici. Netrpěliví chodci na chodníku čekali, než se rozsvítí zelená. Někteří z nich se schovávali pod deštníky. Nebyly jim nic platné, mraky si na obloze vesele hověly dál.

V zapadlé uličce za nádražím se ozvalo lupnutí. Z oblaku zvířeného prachu vyklopýtal muž. Hluboce kašlal. Do pusy mu vlétla muška. Za mužem vycupitala žena s dlouhými, světle hnědými vlasy. Přešla ke svému muži a plácla ho mezi lopatky. Muška vyletěla.

Za ruku se jí držela čtyřletá holčička s tmavým mikádem. Zaujatě se rozhlížela po ulici. Na jednom balkónku se železným zábradlím se na šňůře ve větru třepotalo mokré prádlo. Pár kapek se sneslo na tváře dívky. Nechala si je stékat po obličeji. Tmavýma očima bloudila po okolí.

Poslední člen rodiny svíral kufr. Dívka s fialovými vlasy, které se měnily podle nálady a jak chtěla, držela velký kufr. Před ní stála klec s velkou sovou pálenou. Rozčileně houkala. Dívka se přitom tvářila důležitě, protože dnes nastal její první den, kdy se vydala do kouzelnické školy, kam nastupovalo každé dítě v jedenácti letech. Do Bradavic.

Ale ne každé dítě mělo to štěstí. Tu nejlepší školu v Evropě navštěvovaly jen speciálně nadané děti, které se narodily do kouzelnických rodin. Občas se i některé nadané narodilo do mudlovské rodiny. Spousta z nich se domů dostávala jen letní prázdniny. Každý z nich studoval v jedné koleji – Mrzimor, kde všichni rádi přiložili ruku k dílu; Havraspár, kolej bystrých lidí; Zmijozel, odkud většinou vycházeli nadaní kouzelníci, jež se občas vydali na špatnou cestu; a Nebelvír, kolej hrdých a statečných lvů.

Ta starší ze sester ještě netušila, kam se vydá. Do Nebelvíru ne, protože její nešikovnost byla proslulá, a do Havraspáru by nezapadla. Ta mladší milovala všechny koleje, i Zmijozel. Zatím ji to táhlo ke všem kolejím.

Fialovlasá dívka vzala do ruky kufr a rozešla se zapadlou uličkou, ze které vyšla na hlavní silnici. Kolem ní projížděla auta. Chodci opět znuděně čekali na přechodu. Malá dívenka se vyklonila ze stínu své matky a pozorovala rychle jezdící pekelné stroje. Se zamyšlením si pomyslela, jak sedí za volantem jedním z nich a rychle se řítí uličkami Londýna.

Žena, Andromeda Tonksová, pocházející z jednoho nejčistokrevnějšího rodu mezi kouzelníky, stiskla dívčinu ruku pevněji. Andromeda, zamlada Blacková, se provdala za kouzelníka z mudlovské rodiny. Rodina ji vydědila. Jediná zmínka, co po jejím původu zůstala, byla vypálená díra v rodinném gobelínu s rodokmenem.

Ted Tonks pomohl své nejstarší dceři s kufrem. Společně přešli silnici azamířili do budovy nádraží, kde už nepanovalo takové dusno. Dívka si naložila zavazadla na vozík.

Mudlové se po nich otáčeli s pozdviženým obočím. Sova hlasitě vřeštěla a tloukla křídly. Už se jí v kleci přestávalo líbit. Lidé si prohlíželi zvláštní barvu dívčiných vlasů. Andromeda přistoupila ke své dceři.

„Nymfadoro, říkala jsem ti, ať vlasy schováš pod klobouk, nebo si změníš jejich barvu hned ráno," sykla na svou dceru.

Jmenovaná svou matku probodla pohledem. „Neříkej mi Nymfadoro, mami. A víš, že mi to ještě nejde moc ovládat."

„Doro, je to tvoje jméno, které jsi dostala při narození," hádala se dál Andromeda.

„A tobě by se snad líbilo, kdyby tě tvoje potrhlá matka pojmenovala takhle střeleným jménem?" vyprskla Dora.

„Nymfadoro, takhle se svou matkou nemluv!" okřikl ji Ted.

Nymfadora poté zmlkla. Adromeda už také neřekla nic. Stáhla se do sebe. Nymfadora udeřila do citlivého místa. Ona žádnou matku neměla. Její rodinu tvořila ona, Ted a malá Luthien. Její matka Druella ji zavrhla v momentě, když se Andromeda Blacková zamilovala do nesprávného člověka.

„Mami, promiň, já nechtěla...," pípla potichu Dora.

„Ne, to je v pořádku, už jdi," setřela si slzu z oka.

Zastavili se před přepážkou mezi nástupišti devět a deset. Dora si od otce převzala svůj vozík. Rozeběhla se proti přepážce, pomalu nabírala rychlost. Před koncem chtěla zabrzdit, ale nohy ji neposlouchaly. Profičela temnotou. Luthien na druhém konci vystrašeně kníkla.

Dora otevřela dosud zavřené oči. Na kolejích se vyjímala majestátní lokomotiva s pěti vagony. Její černá barva přecházela do černé. Nymfadora Tonksová to se zaujetím sledovala. Zatím viděla jen lokomotivu, jež vyfukovala šedou páru. Poté se pára rozestoupila a ona spatřila nástupiště plné štěbetajících kouzelníků.

Matky se loučily s nadšenými dětmi a udělovaly jim poslední rady. Na její rameno dopadla ruka. Ohlédla se. Za ní stál její věčně usměvavý otec a starostlivá, milující matka. Za ruku ji svírala její malá sestřička s dotěrnými otázkami.

Dora své rodiče objala. Ke své malé sestřičce si musela kleknout na koleno. „Slib mi jednu věc: že mi budeš psát spoustu moc dopisů," upírala na ni psí pohled. Nymfadora se rozesmála.

„Přece jsem ti to slíbila a já své sliby plním," objala Dora drobné tělíčko.

Dívka jí zabořila hlavu do vlasů. Hodiny odbily jedenáctou. Lokomotiva zahoukala a průvodčí zahoukal. Dora vklouzla otevřenými dveřmi do vlaku. Lokomotiva uháněla do otevřených polí na sever. Vyfukovala oblaka páry a vezla natěšené děti. Některé z nich ani netušily, kam jejich cesta povede dál. Rodina na nástupišti osaměla.

„Kdy pojedu do Bradavic já?" fňukla dívka.

„Neboj, Luthien, i ty se jednou dočkáš, ale to si ještě chvíli počkáš," posadil si ji Ted na ramena. Dívka se ho křečovitě držela a smála se, když ji šimral na chodidlech. 

Takže tedy slíbená první nová kapitola a přepis celé knihy. Zdá se vám to lepší nebo horší? Vyhovuje vám vyprávění formy er/ nebo raději ich forma z pohledu Luthien? Budu moc ráda za názory. Příští kapitola bude zítra. :D

OPRAVENO: 17.02. 2019