28. září 1991

Luthien si při pohledu na zívající Astorii ušklíbla. Sklonila pohled k zemi. Zkoumala své smaragdově zelené oblečení. Za poslední dobu si už zvykla na to, že chodí do Zmijozelu. Se svým osudem se smířila, protože zpátky to vzít nejde.

Vyhrabala se z chuchvalce zamotaných peřin. Přistoupila k oknu. Očima si projížděla bradavické poznámky. Ještě pět let škola bude jejím domovem. Ale co pak? I když před sebou měla více jak tři roky, hlavou jí vrtala její budoucnost.

Čas teče rychle. Ani se nenaděje a roky v Bradavicích zmizí v nenávratnu. Sedm let uplyne jako voda. Snažila se využít všechny možnosti, aby si Bradavice nejvíce užila. Dostala se do famfrpálového týmu, plnila si své povinnosti, ale přece měla pocit, že jí něco chybí a uniká.

Tížilo ji tajemství minulosti. Zdálo se jí, že její rodina něco tají. Když přijela na prázdniny domů, všechno se zdálo jiné. Andromeda s Nymfadorou si šeptaly za jejími zády. Ted jen klonil hlavu k zemi. Kdykoliv přišel dopis s modrou pečetí, poslali ji do jejího pokoje nebo ji Ted vytáhl ven, aby trénovali famfrpál.

Nikdo jí nic neřekl, všechno před ní tajili. Teprve teď si vzpomněla na rozhovor, jež vedla se svou starší sestrou. Jednotlivá slova i věty se jí vpalovaly do mysli, nemohla je vyhnat z hlavy. Přimhouřila oči a nakrčila obočí. Celou situaci a si vybavila do detailu.

Luthien postávala v druhém patře na chodbě u okna. Okno vedlo na zahradu, kterou zakrývala mlha. V tomto týdnu všude hustě pršelo. Provazce dešťových kapek byly studené a do kůže se zabodávaly jako jehličky.

Nymfadora se schovávala za rohem. Od své matky dostala jediný úkol. Měla sledovat Luthien, aby po ničem nepátrala, protože tajemství minulosti její pravé matky by ji zdrtilo. Andromeda se s tím dlouho vyrovnávala, když to o Letě před půlrokem zjistila.

Kousek od Dory se kýval obraz malebné krajiny. Nevšimla si ho. Posunula se o kus dopředu, protože i Luthien změnila svou polohu. Zvedla ruku, aby se přidržela zdi, protože ztrácela rovnováhu. Rukou zavadila o obraz. Ten se rozhoupal. Vlasec nápor nevydržel a obraz spadl na zem. Sklo se roztříštilo na tisíc kousků.

Luthien odtrhla pohled od okna. Její oči se zabodly do Nymfadořiny vyjukané tváře. Nemohla uvěřit svým očím, že ji matka nechala sledovat, aby své odpovědi náhodou nehledala v jejich ložnici.

„Ty jsi mě sledovala!" ukázala prstem na Nymfadoru. Ta sklopila pohled k zemi. Pohrávala si s páskem u kalhot, ale podívat se do očí své mladší sestry se neodvážila. Luthien zasyčela. „Odpověz mi!"

„Víš, máma se o tebe bojí..." začala pomalu Dora, „Od koho máš ten přívěsek?"

Luthien si ho ochranitelsky přitiskla k sobě. Bála se, že její matka změní názor a darovaný náhrdelník jí sebere. Pomalu couvala po chodbě. Nymfadora postupovala za ní. Luthien natáhla ruce. Hledala chladný kov tvarovaný do koule. Konečně nahmatala kliku.

„Luthien, nepociťuješ v poslední době nějaké výkyvy nálad? Nemotá se ti hlava, není ti špatně? Zdáš se mi taková bledá... Dělám si o tebe starosti," natáhla k ní ruce Dora, aby jí sáhla na čelo. Luthien před ní uhla.

„Ne!" zaprskala. Prudce otevřela dveře a zavřela je Doře přímo před nosem. Tiskla si klíč k srdci. Svezla se po stěně a rozvzlykala se. Cítila se zrazená, protože při ní nikdo nestojí. Přišla o všechny na světě, už jí nedůvěřují.

Z pod zavřené dveře si do pokoje našlo cestu tiché zašeptání. Luthien rozpoznala pár slov, než kroky její sestry utichly ona a zmizela na schodech. „Měla by sis chránit svou osobnost, protože rubíny dokáží být nebezpečné kameny."

Luthien se vrátila do přítomnosti. Byla celá bledá a po tváři jí stékal pot. Uvědomila si, že celou tu dobu měla některé odpovědi přímo před sebou. Její dvě kamarádky ji vystrašeně pozorovaly.

„Jsi v pořádku?" starala se Astoria.

„Jo, ale myslím, že budu potřebovat vaši pomoc. Bude to znít šíleně, ale..."

„O co jde?" přerušila ji Maddy.

„Potřebuju se dostat do oddělení s omezeným přístupem." 

OPRAVENO: 25.02. 2019