17. ledna 1992

Před dvěma měsíci proběhl první famfrpálový zápas. Luthien z něj ještě teď byla pořádně vyklepaná a pamatovala si každý svůj jednotlivý krok. S Nebelvírem prohráli na plné čáře. Někteří se Zmijozelu si říkali, jak je to možné, když posledních sedm let pohár vyhrávali. Nebelvír proti nim neměl šanci, dokud na světlo nevystoupil Harry Potter.

To chlapec s jizvou na čele se stal hvězdou minulého zápasu. Žáci, kteří chodili po chodbách opěvovali to, jak se dokázal udržet na koštěti, které ho málem shodilo. Pro většinu žáků se stal vzorem na celý školní rok.

„Už zase se tím užíráš, Luth? Vždyť od zápasu uběhly více jak dva měsíce," hodila po ní Maddy polštář, aby si aspoň na chviličku odpočinula od svých dotěrných myšlenek. „Tím, že to budeš pořád rozebírat, tak to nespravíš!"

„Ale já to pořád nechápu," otočila se Luthien čelem k ní. „Už od první minuty začal Nebelvír vítězit, všichni okolo křičeli a jásali, takže ho nabudili ještě k větším výkonům. Loni jsme zvítězili my, stejně jako po celých sedm let. A jeden jediný zápas všechno obrátí a Zmijozel leží na zemi? Chápeš to?!"

„Hele, Luthien. Ne, že by mě to neštvalo, ale už je to za námi. Vem si, že vyhrajeme s Havraspárem a Mrzimorem, takže se karta znovu obrátí. Takže se tím přestaň zaobírat a pojď se raději podívat sem ke mně. Mám pro tebe novinku."

„A co je to za novinku, že mě odláká od famfrpálu?" povzdechla si a zabořila hlavu do polštáře.

„Proč by tě od famfrpálu nemohl odlákat famfrpál?" v Maddyiných očích hrály jiskrné plamínky. Luthien si odfrkla, protože nesnášela, když její kamarádka mluvila v hádankách.

„Prosím, mluv srozumitelně. Nemám náladu na to, abych louskala tvoje hádanky. Připomínáš mi tak Havraspár."

„Já jsem ale dokonalá, hodím se do všech kolejí," usmála se samolibě a následně se rozesmála.

„Prosím, nebuď zase tak sebejistá a arogantní," zaúpěla Luthien a převrátila očima.

„Dobře, dobře. Ale víš, že právě vyrábí nový model Nimbusu dva tisíce jedna? Prý to má být nejlepší koště na přelomu tisíciletí."

„Tak to je úžasné. Ale pochybuji, že by mi ho táta koupil, když jsem k Vánocům dostala nové. A máma si myslí, že zbytečně vyhazujeme peníze," svěsila horní koutek. „Kde je vůbec Astoria?"

V tu dobu, kdy se otevřely dveře do ložnice. Dívky ve dveřích spatřily unavený výraz jejich společné kamarádky Astorie. Pod očima měla kruhy, jak se v poslední době snažila usilovně studovat. V očích se jí blýskaly jiskřičky. Luthien ten pohled znala. Tohle se v Astoriině tváři nacházelo vždy, když něco udělala, nějaký pokrok, který ji hnal dál, aby tomu přišla na kloub.

„O kom se mluvívá, nedaleko bývá," prohlásila Maddy ledabyle.

„Musíš jít se mnou," vystřelila svá slova na Luthien. Ta se zatvářila šokovaně a nechápavě zároveň. „O-k-a-m-ž-i-t-ě!" Astoria nebohou dívku vzala za ruku a vláčela ji bradavickými chodbami.

„A já jsem jako vosk?" zabrblala si pro sebe Madeleine. Tu už však dívky neslyšely.

Na chodbách panovala zima a tma. Jen pár měsíčních paprsků si našlo cestu do ztemnělých chodeb. Astoria se zdála neústupná, protože vytrvale stoupala po příkrém schodišti. Luthien s ní stěží udržovala krok.

„Prosím, zpomal," zachraptěla zoufale, když se ocitly u svého cíle. V dříve používané učebně stálo na dvou nohách zrcadlo s podivným nápisem v cizím jazyce.

„To je Zrcadlo z Erisedu. Slyšela jsem, jak si o něm povídá Harry Potter a jeho přátelé. Prý ukazuje to, po čem toužíme nejvíce. Nedala jsem si pokoj a celou dobu ho hledala. A po čem ty toužíš nejvíce?"

„Najít pravdu," hlesla Luthien potichu a přistoupila k zrcadlu. Výjev ji překvapil.

Okolo ní postávaly čtyři postavy. Žena s bledou pletí, tmavými vlasy spadajícími skoro až k pasu a čokoládovýma očima. Hleděla na tmavovlasého muže a držela ho za ruku. Okolo Luthien postávaly o rok mladší děti. Všichni měli stejně tmavé vlasy, ale dívka smaragdové oči a chlapec modré. Všichni se drželi za ruce.

„Takže tohle je pravda?" 

OPRAVENO: 26.02. 2019