1. září 1990

Luthien si dobalila pár svých posledních věcí do kufru. Zaklapla ho. Se smutným úsměvem se rozhlédla po pokoji a zastrčila si pramen tmavých vlasů, sestříhaných do mikáda, za ucho. Opouštěla svůj domov, který zbožňovala. Vstala a přešla k oknu.

Po tváři ji pohladily sluneční paprsky. Jako by se s ní loučily, protože ona je deset měsíců neuvidí. Odjíždí totiž na sever. Do země chladu a mrazu, kde panuje po celý rok déšť. Ale i přesto se do Bradavic těšila. Tam začne nový život a najde si přátele.

Dora jí vyprávěla o svých přátelích, bradavických zákoutích, kde tajně popíjela máslový ležák, hrála karty a lokala si ohnivé whisky. Luthien toužila po stejném životě plném přátelství, tajných útěků před školními duchy, kouzlech a nabitém programu.

Slýchávala i o Vánocích. Její sestra tam zůstala pouze jednou, když rodiče odjeli s Luthien do Ameriky navštívit Tedovu mudlovskou sestru a její rodinu. Dora za tetičkou Mary odmítla jet. Raději strávila Vánoce v okruhu svých přátel.

Vyprávěla o dvanácti vzrostlých borovicích, jež zdobily Velkou síň, zpívajích brněních, která prozpěvovala vánoční koledy s chybějícími slovy, a lahodných pokrmech skřítků, která okamžitě zasytila žaludek.

Luthien se odvrátila od okna. I když se do Bradavic těšila, své rodiče neopouštěla snadno. Budou jí chybět. Ale aspoň tam má Nymfadoru, která tenhle rok končí. Je její poslední. Odfoukla si z tváře vlasy.

Pohledem se loučila se zelenými závěsy ve svém pokoji, postelí s vyrytými ornamenty, plyšovým medvídkem. Vzpomínala, jak ho svírala a běžela za vlakem pokaždé, když sestra mizela na dlouhé měsíce studovat do Bradavic.

„Luth, jsi v pořádku? Zdáš se mi bledá a nesvá," přešla k ní Andromeda. Její matka vklouzla do místnosti, když byla dívka zabraná do sebe. Ustaraně si ji prohlížela. Luthien zavrtěla hlavou.

„Ehm, ne díky. Jsem v pořádku. Potřebuješ něco, mami?" posadila se dívka na postel. Zkoumala Andromedu pohledem. Žena se na ni dívala se zvláštním skelným pohledem v očích.

Luthien se ošila. Tenhle pohled nesnášela. Připadala si jako pod drobnohledem. Nenáviděla to a bylo jí to nepříjemné. Andromeda sklonila oči k zemi. Dívka se na ni zamračila. Tahle situace se jí nezamlouvala. Poznala na své matce, že něco skrývá a nepřišla za ní jen tak, aby se rozloučila.

„Víš, Luthien, mám pro dárek. Takový malý netradiční dárek," hlesla Andromeda. Luthien jí udělala kousek místa na posteli. Její matka měla tvář staženou smutkem. Z očí se jí koulelo pár slz. Nepatrně si je kapesníkem otřela, aby dívka nic nezaznamenala. Ale ta je viděla.

Andy z kapsy vyňala podivný náhrdelník. Na konci stříbrného řetízku se houpal stříbřitý klíč osázený rubíny. Luthien se zatajil dech. Vypadalo to, jako by náhrdelník do sebe pohltil všechny paprsky v místnosti. Přímo se do něj vpíjely.

„Ptala jsi se na Letu Lestrangeovou. A já ti dávám nápovědu, kdo to byla, dál ale musíš hledat sama. Tohle je teď tvoje, patřilo to právě Letě a teď to patří tobě," vtiskla jí do ruky Andromeda přívěsek. Teď máš něco od svých obou rodičů, pomyslela si Andy rozezleně.

„Já to ale nemohu přijmout. Proč mi to vůbec dáváš? Já ani nevím, co s tím!" převalovala si v rukách přívěsek.

„Leta tě milovala, dokud se z ní nestalo to, co byla, a nezemřela. Byla jsi její oblíbenkyní. To proto to teď patří tobě. Ona by si to tak přála. Užívej ho dobře, dokáže to být nebezpečná zbraň."

„Jak to myslíš?" zvedla oči vyděšeně.

„Má v sobě starou magii. Nevím, odkud ho Leta získala, ale je velmi starý. Nevím, komu patřil předtím. Chová se tak, jako jeho majitel. Pokud je majitelovo srdce zlé, stává se z něj smrtící zbraň. Pokud je světlé, slouží dobru."

Luthien si ho pověsila na krk. Náhrdelník ji přitahoval, jako by čekal pouze na ni celá dlouhá léta. „Odkud asi přišel?" položila si otázku.

„Luthien, prosím, nepátrej po tom, co má zůstat skryto, jinak za to tvrdě zaplatíš." 

OPRAVENO: 21.02. 2019