1. září 1990

Luthien se suchá držela dál od většiny dětí ve vstupní síni. Ne, že by se jich bála, ale většina z nich byla mokrá a ona nechtěla skončit podobně. Při představě, že by si to v zástupu dětí šinula mokrá a odkapávala by z ní voda, se jí dělalo mdlo.

Její duše se v ní třásla a ona namáhavě oddechovala. Za chvíli to začne. Děsila se toho, kam ji klobouk zařadí, ale zároveň se těšila, protože pozná nové lidi. Přála si najít tolik kamarádů, jako má Dora. Luthien zachytila pohled holčičky vedle sebe. Slabě se na ni pousmála a dívka s nazrzlými hnědými vlasy jí úsměv oplatila.

„Ahoj, já jsem Luthien Blacková," představila se tmavovláska.

„Katie Bellová," zašklebila se hnědovláska.

„Na co ses nejvíce těšila do Bradavic?" nadhodila po dlouhém tichu Luthien. „Nemůžu se dočkat, až usednu na koště, i když už to umím, přesto se létání nemohu nabažit. A OPČM mě taky láká, stejně jako zkoumání oblohy."

„Páni, máme skoro stejné zájmy. Stejně jako ty zbožňuji létání na koštěti. Ale nejvíce jsem se těšila na přeměňování, protože noc mě spíše děsí, než přitahuje," užasla Katie.

Luthien se v duchu zaradovala. Seznamování zřejmě nebude tak těžké, jak si myslela. Šlo jí to lépe, než čekala. A proto se tedy rozhodla pokračovat dál. S Katie proklábosily skoro celou dobu, než přišla profesorka McGonagallová, aby si je odvedla do Velké síně. Dveře před nimi se otevřely.

Luthien svírala svůj klíč. V hlavě ho prosila, aby ji ochránil před trapasem a nebezpečím v místnosti. Okouzleně sledovala strop nad nimi posetý hvězdami na ostatními žáky. Nad její hlavou zrovna proplouvala luna v úplňku. Její tlumené paprsky na chvíli dopadly na Luthieninu hlavu a poté se vpily do rubínu na klíči.

Natáhla ruce před sebe, ale brzy je zase stáhla, protože si všimla, jak divně to vypadá. Luthien pozorně zkoumala síň, kam bude po celý rok chodit na jídlo a trávit většinu volného času.

U velkých oken na konci místnosti stál dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé. Uprostřed stolu seděl na bohatě zdobené židli se sovou profesor a ředitel Bradavic Albus Brumbál. Na všechny příchozí prvňáčky se vřele usmíval. Za čtyřmi kolejními stoly Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru a Zmijozelu seděly zvědavé děti. Natahovaly krky, aby zahlédly někoho známého nebo si jen prohlédly novou krev.

Profesorka rozvinula pergamen. „Až přečtu vaše jméno, vy se posadíte na stoličku. Bellová, Katie!"

Katie se hrnula ke stoličce. Nesměle si ošoupaný klobouk posadila na hlavu. S vykulenýma očima hleděla před sebe, dokud klobouk nezakřičel jmono koleje. „Nebelvír!"

„Blacková, Luthien!"

Na tmavovlásku se stočilo stovky pohledů. Po schodech vystoupala až ke stoličce. Nasadila si klobouk na hlavu a ten jí sklouzl po tmavých vlasech a překryl jí tvář.

Vítej, dítě. Tvůj původ s sebou nese mnohá zatajovaná tajemství. Ale jednou je odhalíš. Teď ti ale doporučuji... Po ničem nepátrej. Jinak ochutnáš nahořklé ovoce, které se může zdát jako sladké vítězství.

„O čem to mluvíš?" vyhrkla Luthien.

Na to přijdi sama. Vynalézavá jsi na to dost. Ale dávej si pozor na to, komu se svěřuješ. Ach ano, pamatuji si to, jako by to bylo včera. Seděla tady na židli, stejně jako ty, a já se nemohl rozhodnout, do jaké koleje ji zařadím. Nesla s sebou mnohá tajemství a zahaloval ji opar nevědomosti, přestože se jí na krku houpal klíč s rubínem. A ty máš ten samý.

„O kom to mluvíte?"

O Letě Lestrangeové přece. Seděla tu před třiceti lety v nevědomosti jako ty. Jste si tolik podobné a v úvahu připadá jen jedna kolej. Myslím, že ji znáš a v hloubi duše té koleji patříš více, než předpokládáš.

„Půjdu snad do Mrzimoru?"

Uvažuješ špatně, a proto nepatříš do Havraspáru. A něco ti prozradit mohu... Četla jsi někdy bajku o darech Smrti a jejích darech třem bratrům?

„ZMIJOZEL!" 

OPRAVENO: 21.02. 2019