21. prosince 1992

Dva měsíce už uběhly od krvavého nápisu na stěně. Bradavicemi opět kolovalo mnoho povídaček. Především těch, že Tajemná komnata byla znovu otevřena. Spousta mladých a kouzelníků se pohybovala po skupinkách. Nikoho byste nenašli jít samotného a v noci už vůbec ne.

Malé děti se choulily u krbů, poslouchaly krvavé povídačky svých spolužáků. Třásly se po celém těle, ale neodešly spát, protože chtěly vědět, co se stalo dál, aby zjistily, na co si mají dávat pozor.

Zmijozelská kolej si z toho nic nedělala. Smála se přitom, když menší spolužáci prchali pryč před tajemným netvorem. Nikdo ani nevěděl, kdo se ukrývá v komnatě, ale všichni se ho báli. Během listopadu vyvstalo i pár otázek, kdo by mohl být dědicem Salazara Zmijozela. Podezření padlo na žáka, který loni zachránil školu před samotným Voldemortem, aby znovu nepovstal a nechopil se své ztracené vlády.

V listopadu se všude nacházely plakáty s oznámením, že Zlatoslav Lockhart zakládá Soubojnický klub na obranu. Účast pro všechny povinná. Luthien by se tam ani nedostavila, kdyby nebyla zvědavá, co je může tak neschopný profesor, jako on, naučit. Její odpověď byla jasná. Absolutně nic zajímavého.

Při souboji Harryho Pottera a Draca Malfoye, kdy na sebe většinou sršeli jen jiskry, Malfoy z hůlky pomocí zaklínadla vypustil hada. Ten zamířil k žákovi Mrzimoru. Z Harryho úst vyšlo pár syčivých slov a had se stáhl. Luthien se na něj dívala s otevřenou pusou. Škubla sebou. Po Velké síni se rozléhal potlačovaný, ale hlasitý šepot. Harry Potter byl jeho dědicem, to on jistě otevřel Tajemnou komnatu.

Při tom všem zmatku, který vypukl během pár následujících týdnů, se nakonec Luthien podařilo podstrčit Charlotte vzkaz, aby se těsně před prázdninami setkaly v dívčích umývárnách. Bylo to naléhavé. Právě teď na ni čekala u umyvadla.

Asi pět zrcadel odráželo její zamračený obličej, do kterého jí spadaly tmavě krátké vlasy. Každým dnem její pokožka nabírala bledší odstín. Odhrnula si vlasy z očí. Z těch tmavě hnědých se každým dnem vytrácel život díky probdělým nocím.

Ufňukaná Uršula opět kvílela za zástěnou dveří v záchodových trubkách. Luthien to dráždilo v uších, ale naštěstí nic neřekla. Nechtěla si přidělávat zbytečně další hádky. Už i její nejlepší kamarádky protestovaly proti tomu, aby pokračovala dál ve výzkumu týkajícího se Charlotte. Měly o ni starost a ona se stále více propadala do svých apatií.

Dveře na druhé straně klaply. Dovnitř vešla nádherná dívka s vlasy až po pás. Oči jí narozdíl od Luthien hrály životem. Byly si neuvěřitelně podobné, ale obě dvě si to odmítaly připustit, ignorovaly to.

„Chalotte," vychrlila na ni překotně Luthien, než se dívka lekne a uteče. „Jsi dcera Lety Lestrangeové alias Blackové. Musíš se před ní mít na pozoru. Je nebezpečná, sedí zavřená v Azkabanu."

„Já už to dávno vím, ale ty jsi zjevně zaslepená. Nejsem sama, kdo je její dítě. Kromě mě a Oriona porodila ještě starší dceru. Neříká ti to něco, Luthien?"

„Ne," zavrtěla dívka odmítavě hlavou.

„Až si to připustíš, víš, kde mě máš hledat." S těmito slovy ji její sestra opustila. Zůstala sama.

Opřela se o chladivý povrch umyvadla. Za ní se ozval šramot. Vyskočila na nohy jako postřelená a vytřeštila oči. Poslední, co zahlédla, byly žluté oči. Padla k zemi bez života jako Ufňukaná Uršula. Byl konec. Z jejích čokoládových očí vyprchal život. 

OPRAVENO: 01.03. 2019