1. září 1992

Luthien už potřetí seděla u stolu stříbrných hadů. Občas se divila, proč někteří v její koleji nesyčeli. Neřekla by, že všichni ve Zmijozelu byli špatní, ale našli se i tací, kteří se se ke svému cíli nebáli jít přes mrtvoly. Takové ona nenáviděla, protože se moc přetvařovali.

Stále jí vrtalo hlavou, jak to Andromeda mohla před ní tak dlouho tajit. Nyní před sebou viděla všechny propletené lži, které se táhly jejím životem jako stín. Všechno a všichni se zakládali pouze na lži. Vlastně už ani nevěděla, kdo vlastně je. Pořád nesla jméno Luthien, ale jako by se uvnitř změnila.

Uprostřed Velké síně opět stál početný zástup prvňáčků, kteří se letos vydávali do školy. Jejich duše se chvěly, když na ně přišla řada. Luthien si vybavila, jak tam takhle stála ona, když ji profesorka McGonagallová vyvolala. Klopýtala a málem zakopla před ostatními spolužáky. Klobouk jí spadl přes uši jako všem ostatním.

Do toho dne rozhodně netušila, kam povede její osudová cesta dál. A teď stojí tady, ve třetím ročníku. Už tři roky uběhly a pět jich ji ještě čeká. Ani se nenaděje a bude skládat NKÚ s OVCE.

Profesorka Mcgonagallová si znovu odkašlala, než zavolala další jméno. Řady vystrašených prvňáků řídly, až jich tam zbyla jen hrstka. „Charlotte Rookwoodová!" znělo jméno vyvolané dívky.

Luthien se s ní setkala jen párkrát, protože při jejich pobytu u nich v domě moc nevycházela. Těžko protrpěla celé prázdniny. Teprve teď si všimla, jak se Charlotte vlastně podobá té dívce, jež před třičtvrtě rokem spatřila v zrcadle z Erisedu. Nepídila se po tom dále, nechala to ležet, i když Astoria si přála něco jiného.

Spíše by ji považovala za identická dvojčata. I ten chlapec, se kterým se držela okolo ramen, byl jako on. Stejná tvář, délka i barva vlasů, stejně vytvarované kosti i nos do strany. Podobná křivka obočí, která se mírně táhla do špičky.

Klobouk Charlotte přepadl přes oči, takže zakryl jejich smaragdovou záři. Ale její vyděšená tvář zůstala odkrytá. Luthien si všimla, jak se jí klepe horní ret. Připomínala jí vystrašené tváře, které se lapilo do pasti. Připadala si zahnaná do kouta. Všechny oči v místnosti se na ni upíraly a o na neměla jak utéct.

„Havraspár!" zaryčel zvučný hlas. Charlotte si viditelně oddechla. Svůj pohled naposledy věnovala svému bratrovi, který skončil ve Zmijozelu. Byli dvojčata, ale jejich cesty se v tomto momentu rozešly. Charlotte svýma očima zavadila i o Luthien, kterou napadla děsivá teorie. Co když je ona ztracená dcera Lety Lestrangeové? Charlotte Blacková. 

OPRAVENO: 28.02. 2019