1. září 1983

Nymfadora bloudila přecpaným vlakem. Za okýnky viděla rozesmáté studenty Bradavic. Někteří z nich se vydali do Bradavic naposledy. Za rok už nebudou sedět v lavicích, poslouchat nudné přednášky profesora Binnse, bloudit na pohybujících se schodištích, fandit své koleji a jíst u kolejného stolu.

Za rok se jejich cesty rozejdou. Káčátka se promění v nádherné a silné labutě, které se rozletí do širého světa. Mají neomezené možnosti. Lord Voldemort a jeho krutovláda už skončili a oni se nemusejí bát o své holé životy. Můžou dělat, co chtějí.

Ale ty druzí se teprve na svou cestu vydávají. Čekají do jaké koleje je zařadí. Nymfadora se toho obávala. Její maminka jí nechtěla prozradit, jak zařazování probíhá. Nymfadora slyšela děti na nástupišti šeptat o tom, že musí přeprat skřeta. Sice pár kouzel slyšela od svých rodičů, ale sama je neuměla používat. Svou hůlku držela v ruce pouze jednou.

Nymfadora se dostala až na konec druhého vagónu. V jednom kupé tam seděl osamocený chlapec se zrzavými vlasy. Na klíně si prohlížel tlustou knihu s draky. Se zářícíma očima v ní zběsile listoval. Dívka se rozhodla zaklepat.

„Ahoj, je tu volno?" ukázala na druhou sedačku. Chlapec si vyjeveně prohlížel její měnící se vlasy.

„J-jasně," vykoktal ze sebe. Odkašlal si a z druhé sedačky sundal svá zavazadla s krysou. „To je Prašivka a já Charlie Weasley," podával jí ruku.

Nymfadora se hrnula k jeho nabídnuté ruce, aby ji uchopila a představila se. Zakopla přitom o Charlieho kufr. Skončila rozplácnutá na podlaze s nosem zabořeným do země. Sbírala se velmi pomalu.

„Ehm, promiň, jsem Nymfadora Tonksová, ale říkej mi jen Tonksová. Máma mi říká, že jsem nešikovností proslulá," zakřenila se na něj. Charlie jí pomohl zvednout se ze země. Úsměv jí oplatil. Dora se posadila na sedačku.

Cesta za okny jim ubíhala. Povídali si o všech možných věcech. Dora se dozvěděla o Charlieho rodině – pěti bratrech a dvouleté sestře. Přitom pustila svou sovu, která poskakovala na sedadlech a zobala z Dořiných rukou zrní. Pak se rozhovor stočil k její rodině. Vyprávěla mu o matce, svém potrhlém jméně, vtipném otci a maličké Luthien.

Skoro nikdo netušil o tom, že je adoptovaná. Andromeda s Tedem to pečlivě tajili. Když k nim malá Blacková přišla do rodiny, jméno jí nezměnili. Pravdu o jejím původu se dozví, až nastane praví čas. Zatím to vysvětlí tak, že Andromeda jí dala své dívčí jméno, aby se jejich rod částečně zachoval.

O půl jedné dveře do kupé otevřela stará paní s košíkem sladkostí. Nymfadoře při pohledu na ně zasvítily oči rošťáckými světélky. Andromeda jí přílišnou konzumaci sladkostí zakazovala, a proto to teď Nymfadora hodlala porušit.

Za okny se míhala krajina. Louky se zvířaty se změnily na lesy, kopce a hory. Venku se začalo stmívat. Dora si vzpomněla na svůj domov, na rozkvetlou zahradu, třešňový a jablečný sad, kde se s Luthien schovávaly v korunách stromů. Její dětství uteklo rychle. Pomalu se z ní stávala žena. Po domově se jí začalo stýskat.

Domů se vrátí až na Vánoce, kdy se budou z oblohy snášet sněhové vločky a stromy pokryje mrazivá jinovatka. Smutek ji celou pohltil a u srdce ji při šťastných vzpomínkách na krásné dětství bolestně píchalo. Tvář se jí stáhla úzkostí.

K tomu všemu se přidala i nejistota. Netušila, co se skrývá na konci dnešního dne, kdy bude přešlapovat mezi vyděšenými prváky a čekat na zařazení. Vyhlédla ven z okna. Hvězdy neviděla. Když se nudila a bylo jí smutno, matka ji a Luthien zavedla na balkón a ukázala jim hvězdy. Naučila je pojmenovat je. Když se jim stýská, mají je prý počítat, protože poté si vzpomenou na svou rodinu, na svou podstatu, na hvězdný rod Blacků.

Za tu dobu, co vlak uháněl další půlhodinu, je stihla navštívit prefektka a oznámit jim, že za chvíli budou v Bradavicích. Dora Charlieho vyhnala na chodbu, aby se mohla ustrojit. Charlie si s odfrknutím sebral věci a přestrojil se na chodbě. Horkou hlavu si s tím nedělal. Lokomotiva zastavovala.

Ven z vagónů se hrnul dav studentů. Dora se snažila držet s Charliem, ale dav ji smetl opačným směrem. Zamžourala do tmy. Malé nástupiště osvětlovalo pár lucerniček. Ostatní studenti mířili k podivným kočárům černé barvy, které se samy od sebe rozjely po cestě do tmy.

„Prváci, všichni ke mně! Prváci!" křičel vousatý obr, tyčící se nad ostatními. Dora se postavila do řady k němu. Vedl je tmou až k loděnici, kde si poposedali do lodiček. Sám si pro sebe zabral jednu. Dora se rozhlížela okolo, ale Charlieho neviděla.

Brzy se před nimi objevily Bradavice. Do tmy se tyčila spousta věží a věžiček. V pár oknech se svítilo. Malé hlásky překrývaly ty tenké. Byl to dechberoucí pohled. Nymfadoře se z toho zatajil dech. Poté si je převzala profesorka se rty staženými do úzké linky.

Z Dory crčela voda. Při vystupování z loďky stihla spadnout do jezera. Oklepala se. Profesorka jim vysvětlila pár pravidel a se stoličkou a kloboukem je zavedla do Velké síně. Spousta pohledů se upírala na ně. Dora čekala v řadě, dokud proferoka nevyvolala její jméno. Nadšeně se hrnula ke stoličce a nasadila si klobouk. Ten jí sklouzl přes hlavu.

„Nymfadora Tonksová!"

„No ne, dcera Andromedy Blackové. Pamatuji si, jak tu seděla před pár lety. Rozhodovala se mezi sebou a svou rodinou. Nakonec zvolila rodinu, ale osud tomu chtěl jinak. Kam ale zařadíme tebe?" zabručel tichý hlásek.

„J-já nevím," pípla tiše Dora.

„Nebelvír vylučuji, v Havraspáru by ses ztratila a Zmijozel na tebe nesedí. V jádru jsi laskavá, miluješ legraci, ale i odvážnost se pod tím vším skrývá. Často něco zkazíš. Nešikovná. A pro svou rodinu neváháš riskovat. Je to jasné..."

„MRZIMOR!"

OPRAVENO: 17.02. 2019