Téměř ihned po úsvitu se městem El Tauris začalo ozývat frkání koní, občasný dupot nohou a tiché výkřiky. Vindeina družina se připravovala na pátrání, avšak ona samotná nebyla nikde k nalezení. Ve skutečnosti však stála v nejvyšším patře domu Regnearë a pozorovala dění pod sebou. Pár elfů pobíhalo kolem čtyř koní, sedlali je a připravovali výbavu na dlouhou cestu. Nestávalo se často, aby byla bitvami ostřílená elfka něčím znepokojená, avšak když stála u okna a hleděla nejen na přípravy, ale i na krajinu celé Storaxie, vrtaly jí hlavou pochybnosti. Nebyla si jistá, zda má celý její úkol smysl. Nechápala, proč by měla hledat jednu jedinou dryádu. Nechápala, jak je možné, aby jedna jediná dryáda mohla zapříčinit válku. Byla tak hluboce zamyšlená, že si nevšimla Ryally, která vešla do pokoje a položila jí ruku na rameno.

„Pochybuješ?" její hlas byl vždy medový, až přeslazený, avšak si jím vždy bezpodmínečně sjednala aliance a autoritu. „Poznám to, nejsi první voják, kterého znám. Potkala jsem pár veteránů z Temných válek a všimla jsem si, že se všichni chováte podobně. Jen chci, abys věděla, že bych tě nikam neposílala, kdybys tu byla potřebnější. A věř mi, že jsi jedna z mála elfů, kterým bezpodmínečně důvěřuji a říkám pravdu," sama Ryalla věděla, že lže, avšak jinak svou bojovnici přesvědčit nemohla. Jak jinak by byla schopna provést svůj plán, kdyby byla jedna z nejmocnějších elfů ve městě?

„Ryallo, já... jen si nejsem jista, zda je to moudré. Proč zrovna tato dryáda? Nezmizelo jich snad více? Proč jen tahle jedna vzbudila takové podezření a rozruch?" královna se na chvíli zarazila, přeci jen musela dát Vinde nějaké důvěryhodné informace. Přemýšlela jen malou chvilku a poté se s úsměvem podívala Vinde do očí.

„Neměla bych ti to říkat, ale zasloužíš si mou důvěru," rozhlédla se kolem a poté pohybem zápěstí kouzlem zavřela dveře. „Sabrae předtím, než zmizela, objevila jednu ze svých družek mrtvou. Ïella si myslí, že mohla vidět pachatele a ten ji proto unesl. Nejsme si tím úplně jisty, ale s velkou pravděpodobností ji buď vězní, nebo se jí povedlo utéct. A to je váš úkol. Klidně spalte na popel každé město, na které narazíte, ale zapřísahám tě, Vinde, musíte tu dryádu najít!" Vinde strnula, jelikož to nečekala, po chvíli však již zase plně ovládala své emoce. Kvůli své minulosti nemohla odolat a musela královně položit otázku.

„Allabaë, máte nějaký nápad na toho, kdo by to mohl dělat? Já jen, tohle tu přeci jen již bylo, nemýlím-li se?" Ryalla na svou poddanou překvapeně pohlédla, jelikož takovou otázku nečekala. Za dob Temných válek, které se konaly před sto lety, byla ještě v lůně své matky. Proto nemohla vědět to, co téměř nikdo.

„Narážíš na... Nocta? Ale ten je přeci mrtvý, nebo ne?" pohled směřovala ven z okna a nemohla si všimnout neposedné slzy, která stekla po Vindeině tváři. Ta si ji rychle setřela a vážně se na svou královnu podívala.

„Ne, paní. Mám za to, že ho drží v jedné ze strážních věží. Jeho přesnou polohu zná jen velice málo elfů, mezi které nepatřím. Bylo tak vykonáno po dohodách s Paní Ïellou a tehdejším lidským králem. To, že nikdo nezná jeho polohu je... z bezpečnostních důvodů pro všechny strany," Vindeiny pocity se skrývaly za ledovou maskou. To, co spatřila Ryalla, byla lhostejnost, avšak uvnitř byla Vinde zžírána smutkem. „Nuže, měla bych vyrazit, abychom stihli opustit město dřív, než nám v tom zabrání rodina von Aern," na Ryallin nechápavý pohled dodala jen pár slov, „během dne by se tu nejspíš měli stavit... má paní," s lehkou úklonou opustila níže postavená elfka pokoj a celý Dům královnin.

„Vinde! Už jsem nedoufala..." Fleein hlas byl bodrý s lehkým podtónem uraženosti. Jako snad vždy na sobě měla svou tuniku Poslů. Bren stál pár kroků za ní a jeho hnědé oko na ní viselo jako obvykle. Vinde si pro sebe pomyslela, že jejich cesty ještě budou zajímavé.

To už ale beze slova nasedla na svého koně jménem Maerauten a zamlaskala na něj, aby mu dala najevo, že budou brzy vyrážet. Otočila se na své společníky a pobídla je k nasednutí, nedočkavý Bren vyrazil ke své klisně velice rychle, naneštěstí však uklouzl na louži pochybné tekutiny a obličejem se zabořil do obzvláště páchnoucího kobylince, zatímco Flee na svou klisnu vyskočila ladností šelmy a na jejím hřbetě přistála v podřepu. Brenově situaci věnovala jen znechucené ušklíbnutí a klidně se posadila do sedla. Otočila se na Vinde a dala se s ní do řeči o politické situaci v lidském království, – tedy o něčem, co Bren nemohl vůbec znát – která podle ní byla více než politováníhodná.

„Brene, můžeme vyrazit?" Vindein hlas přerušil Flee vyprávějící o údajném půvabu krále Erra a obě elfky se otočily na nejmladšího z jejich trojice. 

„A-ano paní. Můžeme jet!" Vinde se pousmála nad odhodlaností svého žáka a těsně předtím, než svého koně pobídla do cvalu, na něj zakřičela: „Utři si obličej!" poté s Flee a nákladním koněm v rychlejším tempu vyrazila ven z hlavního města elfské říše.

Mladý žák z rodu von Aern nejprve musel vstřebat to, co na něj jeho mistryně zavolala a až poté, co se vzpamatoval, začal ze své torny lovit kus plátna, který s sebou většina elfů vozila. Onen bílý kus látky navlhčil a přejel si jím obličej, aby smyl všechny nečistoty. Na zašpiněný hadr se znechuceně podíval a pohodil ho o kus dál za svou klisnu. Tu poté pobídl a vyrazil stejným směrem, kudy zmizela Vinde s onou překrásně tajemnou Flee.

Město El Tauris se sice nacházelo v lese, stromy tam však sloužily spíše jako domy, než jako výplň volného prostoru a právě proto jich tam tolik nebylo. Až o něco dál se nacházely pravé lesy plné tajemství a nebezpečí. A ačkoli nad Storaxií svítalo, les, kde se naši hrdinové nacházeli, byl stále temný a zlověstný.

Bren měl strach. Nikdy předtím se do lesů nevydal sám. Brával je spíše jako okrasu, než místo, kam by chodil rád. Už od mala mu jeho sestra říkávala, aby nechodil do lesů a zbytečně nevyhledával nebezpečí, po pár rocích však sama udělala pravý opak. Jednoho dne zmizela a zbyl po ní jen vzkaz, že ji lesy pohltí a nikdy už jí neuvidí. O pár úplňků později ji našli... řekněme, že ne ve stavu, ve kterém by si přála, aby ji viděli. Půlka jejích hnědých vlasů byla vytrhána, chybělo jí oko a postrádala pásy kůže. Až o mnoho let později Bren pochopil, co se stalo. Lidé. Ačkoli nevěřili na pohádky a kouzla, uznávali určitý kult božstev, jimž se klaněli a obětovali jim. A jelikož neměli chuť obětovat své dcery nebo sestry, využili zvláštně vypadající dívky, na kterou narazili v lesích.

O několik desítek let později, když bolest stále nepolevovala, se Bren do lesů vydal. Snad chtěl najít ty, kdo tolik ublížili jeho sestře, nebo byl ze své bolesti tolik zoufalý, že doufal, že ho lesy pohltí jako jeho sestru. Nestalo se tak. Místo usmíření v nich nenašel nic, kromě skupinky Padlých elfů – Queall. Vysmívali se mu a provokovali ho k boji. Snažil se, jenže tito elfové byli zoufalí, ačkoli by to nikdy nepřiznali. Neměli již co ztratit a napadali to, co jim přišlo do cesty.

Srazili ho na kolena a stále se mu vysmívali. Jako náhodou věděli o jeho sestře. Vlastně věděli o všem, co se v El Tauris šustlo. Byli mnohem lépe informovaní než on sám. Spoutali ho a rozdělali oheň. Počkali až do večera a poté se k němu začali přibližovat. Brenovi v uších stále zněla slova jednoho z nich.

„Přátelé, buďme blahosklonní. Přeci jen nechceme poštvat „ty hodňoučké" proti sobě. Byla by ohromná škoda jejich krásných tvářiček. Stejně taková, jako bude té tvojí. Vyřiď svým přátelům elfům, aby na nás nezapomínali. Řekni jim, že tu stále jsme a čekáme na den, až budete nejslabší, protože pak – a to nám věřte – vás srazíme na kolena a vy budete jen slouhové, kteří mají pouze právo mlčet," a s těmi slovy přiložil rozpálený meč k Brenovu oku a zatlačil. Toho dne získal Bren mnoho jizev, avšak prázdný oční důlek nenáviděl nejvíce, snad proto, že mu připomínal jeho mrtvou sestru...

„Brene?! Brene! Zastav!" ze zamyšlení ho vytrhl ženský hlas znějící stále autoritativně, zaslechl však lehký podtón starostí. Otevřel oči a na poslední chvíli stihl trhnout otěžemi doleva, stála před ním totiž neznámá osoba. Přešel z klusu do kroku a otočil klisnu, aby mohl lépe vidět, co se děje. Pár kroků za ním stáli další dva koně – Fleein a Vindein, jejichž majitelky z nich právě seskakovaly. S povytaženými meči se k muži stojícímu před nimi vydaly a ani si nevšimly zmateného Brena, který se ve snaze rychle seskočit z koně lehce zamotal do třmenů.

Muž sebou lehce trhl, když dvě elfky přišly až k němu. Pozvedl hlavu a sundal si z ní kápi, jež mu zakrývala obličej. Všichni tři mohli spatřit ostře řezanou tvář orámovanou havraními vlasy s tmavě hnědýma očima, které na ně s prosbou hleděly. Elfky se podivily, jeho tvář jim připomínala ty dryádí, avšak se neshodovala s jeho pohlavím. Jetě více se však podivily jeho slovům, která se ozvala vzápětí.

„Omlouvám se, vzácné dámy, že vás ruším, avšak bych od elfů potřeboval laskavost. Šel bych za dryádami, ty mne však kvůli mému původu zavrhly. Jsem odevzdán do vašich rukou," opsal rukou široký oblouk, jímž zahrnul Flee, Vinde i Brena. „Byl bych si pomohl sám, je jich však moc. A pokud podříznou strom, bude konec..." poslední větu si spíše zamumlal pro sebe. Ani jeden z trojice nerozuměl jeho slovům, Vinde se tedy ujala řeči.

„Nás se bát nemusíš, neublížíme ti. Nemůžeme ti však ani pomoci, pokud nám neřekneš, co se děje," s otázkou v očích se podívala na onoho muže, spíše mladšího, než dospělého.

„Já... bydlím v lesích lehce vzdálenějších, než ty kolem El Tauris. Dny trávím tím, že mluvím se stromy nebo zvěří. Byl bych se přestěhoval do jednoho z elfských měst, ale jsem v nepřízni obou ras. I dryád i elfů. Přišel jsem, abych požádal některého z elfů o pomoc. Blízko mého stromu je vesnice a lidé, kteří ji obývají, se rozhodli, že okolní stromy vyhladí, aby měli více orné půdy. Pokud to však udělají, zemřu. Nebo spíš zemře jedna má část. Byl bych se jim postavil sám, ale je jich moc a já-" jeho monolog přerušila až Flee, která to nezvládala pochopit. A nebyla jediná.

„Co prosím? Jak to myslíš ,tvůj strom'? Copak jsi dryáda? Jak bys mohl... A cos to povídal o elfech a dryádách? Proč bychom tě měli mít v nelibosti, když tě ani neznáme?" dotčení a vzrušení se z jejího hlasu dalo jasně vyčíst. Vinde při pohledu na ni zúžila oči do tenké linky a téměř neslyšně hrdelně zavrčela, aby ji upozornila, že zachází až příliš daleko.

„Kupodivu jsem dryáda. Tedy, jen z půli. Má matka byla dryáda a otcem byl elf. Oba jsou dávno mrtví a ponechali mne napospas tomuto světu. Oh, málem bych zapomněl.Jmenuji se Tio. Tio von Aern," a napjaté ticho přerušilo až Brenovo zalapání po dechu...