Tohle je k ničemu, přesto je přesvědčena, že ještě nechce jít pryč. Snad protože by to tu k něčemu mohlo začít být nebo protože se aspoň podvědomě chce poddat své nechuti k blízké budoucnosti.

Už na tebe čeká, zní jí v hlavě, ale oči ne a ne přestat bloudit. Iris se stahuje a roztahuje v nepravidelných rytmech v závislosti na tom, jak oko brousí po hledaném objektu za soustavou zvětšujících skel v mikroskopu. Úlomky a jen další úlomky mrtvých buněk určitě nejsou to, co má být nalezeno. Prsty nedočkavě a možná již trochu vyiritovaně točí s ovladačem posuvů preparátu po stolku. Zpocené prameny vlasů se lepí zplihle k čelu chladu vzduchu navzdory, ušní bubínky vibrují za tónů linoucích se ze sluchátek, jež jen více podporují narůstající napětí z vidiny neúspěchu a zárověň z adrenalinového opojení v rámci pocitu stopování kořisti. Celodenní celková strnulost jen podporuje exponenciálně zintenzivňující se agonii vyvolanou svalovým tonem skoliotických zad.

Rána. Dvě rány. Sled a změť nechutně a zárověň orgasmicky hlasitých ran procházejících skrz vzduch, skrz okenní tabule, skrze tělo.

,,Tss…” unikne mezi rty. Plameny obarvené těžkými kovy se zmítají v květinových obrazcích na obloze. Výbuchy v roztodivných tvarech. Brokátové koruny, chryzantémy, létající rybky, padající listí. Výbuchy ve znamení několikaminutového třeskutí. Výbuchy ve znamení radosti všech na Zemi a jejich lehkomyslných oslav. Sami sebe a ty okolo sebe tráví při každém odpalu, plaší a stresují zvěř, neberou v potaz zneužívání dětí pro účely výroby těchto nádherných pum. Ne, vůbec je neberou v potaz. I kdyby věděli, nic na světě je nemůže zastavit, aby naplno žili své životy třebas na úkor jiných, aby jejich děti poznaly to jedinečné rozjaření ze zářících praskajících jisker a ohňů na obloze. Sladká nevědomost. Sladká nepřijatelnost. Sladké to opojení přítomností.

Argumenty racionalizují postoj, racionálno postoj tříbí, avšak pocit z ochuzení o nostalgii a následující lítost poněkud nepříjemně vyplouvají na povrch osobě dívky (spíše než ženy) vsugerovávájící si nechuť k právě probíhajícímu pozdvižení a jeho následkům. Přikovaná k židli v laboratoři pod záminkou, ale s podmíněným osobním bojem. Soukromá aréna dětských vzpomínek a faktů o pyrotechnice.

Neexistující obilí v místnosti se ohýbá pod neexistujícími poryvy větru v místnosti a je osvěcováno světelnými záblesky hustého dýmu nasycujícího prostředí za okny. Představy běžících srn se prolínají s obilím a v dále plynoucími pláněmi.

Anna s kruhy pod očima své oči zavře, odtáhne se od mikroskopu a ještě chvíli naslouchá jakoby dunění na pozadí bicích oblíbené části své oblíbené písně, po níž playlist končí. Pár dalších minut se neděje nic zvláštního a vůbec nic, proto následuje vyhodnocení a zároveň přijetí vlastního neúspěchu v podobě konečného vypojení aparatury z elektřiny, uložení preparátu do lednice a odchodu z místnosti.

Anna má ve zvyku šálu omotávat natřikrát, a to i v případě, že se v pračce scvrkla. Obsese jasně převládá nad diskomfortem. Kabát krásně přilne na unavená ramena, klíč se v zámku nadvakrát otočí proti směru pomyslné kliky, prsty ztuhlé v kloubech automatickým pohybem zakódují právě opuštěný prostor.

Návštěva toalety před vydáním se dlouhé cestě domů. Anna dbá zkušenosti. Čtení si básní neznámých autorů z řad studenstva napsaných na vnitřní straně dveří kabinky potvrzuje zvyk s původem v nedostatku intelektuální aktivity při vysedávání na záchodové míse za nepřítomného vylučování odpadu.

Nemáš mi co věřit,

Tyhle stěny nejsou zdi,

Ty jsou jenom stěží

Vlastní malé myšlenky

Co ti mysl šeří

 Anna nechápe, proč v budově tohoto typu existují básně tohoto typu a proč vůbec lidé píšou rýmované básně, když neumějí rýmovat. Vůbec. Myšlenku též nepochytila, možná to byl jen vzkaz autorce samotné a nikdo jiný nemá být rozluštitelem řádků, tím spíše žena, která dokonce pravděpodobně navštíví dámské toalety.

Ale možná je to celé jen má vlastní neschopnost porozumění, bariéra neempatie a celkově výsledek ovlivněný původní skepsí, shrnuje to Anna, řekněme, že ten, kdo to napsal, je génius, a já jsem fakt mimo.

Anna téměř energicky splachuje a sleduje, jak se vše točí ve víru a následně mizí v útrobách porcelánového chřtánu. Ruce si řádně desinfikuje a omývá dle nástěnného manuálu z čekárny nemocnice, v níž s kamarádkou z oboru měly brigádu.

,,Nashledanou,” očekávané jako fráze padnoucí z Anniných úst do ticha, když prochází kolem otevřených dveří profesora, je nečekaně zodpovězeno přáním šťastného Nového roku.

Ozvěna kroků se pak dál nese prázdnou chodbou.

Kterýkoliv jiný zimní den, potažmo noc, by hned, jak vyjde z budovy, Anna začala blekotat zuby, ale mnohem intenzivnější než percepce mrazu je nyní smrad z vybouchaných petard.

Anna prudce otevírá dveře jediného auta na parkovišti, jedná se o starší béžový Ford Fiesta s bokem poškrábaným od mince. Při zabouchnutí dveří spolujezdce se opět zhasne. Krátké ticho nabídne jen pár zamyšlení na téma ,,Co oči nevidí, to srdce nebolí”, jež se náhodně shoduje u obou přítomných ad hoc.

,,Nevypadáš dvakrát nadšeně,” vyjde po chvíli z úst ženy za volantem. V protisvětle parkovištní lampy, které se dovnitř dostává z levoboku, se rozplyne obláček páry.

,,Čekáš dlouho?” Anna se ptá upřímně, ale neupřímně odvádí hovor od nepreferovaného tématu.

Helena jasně chápe.

,,To možná ano,” začíná poněkud nejistě, ale klidným hlasem pokračuje, ,,Koneckonců tu bylo na co se dívat. Nemyslím tím jen tu světelnou a hrombijící spoušť.”

,,O co dalšího jsem teda přišla?” Anna hledí na Helenu s unaveným výrazem tváře, jehož příčinu reflektuje i tón hlasu.

,,Rvačka.”

,,Krvavá?”

,,Kr-va-vá,” vyslabikuje s křivým úsměvem Helena dívaje se čelním sklem na rozhlasovou věž v dáli.

,,No tak jak to bylo?” Anna se snaží přijít na jiné myšlenky. ,,A mohla bys prosímtě nastartovat a vyrazit? Je tu děsná zima.”

Helena nastartuje, lazeno na neutrál, auto zůstává stát pod vlivem ruční brzdy - nečekané oproti předpokladu Anny. Z přídě se začne linout zatím neohřátý vzduch.

Helena se otočí na Annu, v očích očividnou otázku.

,,Co?"

V tom rázu je Anna obalená Heleninými pažemi, její unavená ramena pod křídly osoby jindy hřejivé, nyní promrzlé, trochu ucuknou. Je zvláštní, jaká slabost z Helenina objetí nyní čiší, determinováno čistě teplotou. Je to jako být pokrytá uschlým listím.

,,Doufám, že budeš mít větší štěstí v dalším roce."

Helena Annu nelituje. Helena v Annu věří. Vtiskne jí obličej do vlasů. Dýchá pach chemikálií pro fixaci preparátů a kdo ví co dalšího. Objetí trvá. Křik těl kristalizuje v prostorách auta. Probíhá tělesná tepelná výměna. Jakmile je završena, Anna se odtáhne a Helena zařadí jedničku a povolí páku. Auto se ne moc ochotně rozjede, ale za chvíli už si na jízdu zvykne a kola se točí hladce.

Za městem se za tmou tmoucí krčí zmrzlá krajina. Aby byl porušen tok nicoty, Helena začne vyprávět.

,,Víš, jak ses mě ptala, jestli náhodou nejsem vlastníkem Citadely od Exupéryho? Ještě než jsem jela přímo k tobě, zastavila jsem se u Miraje pro tuhle a další knihy, protože kromě tvojí aktuální potřeby už byl nejvyšší čas, aby mi je vrátil. Půjčil si je totiž někdy minulý podzim, dokonce ještě před tím, než se přistěhoval k Terce. Každopádně," Helena výstražně pozdvihne ukazováček a zas ho položí zpět na volant, ,,před tím jsem mu zavolala, aby se mnou počítal. Přijela jsem přesně na čas v devět večer, ale stejně jsem jak debil musela asi dvacet minut čekat, protože šel vyvenčit psa a Tereza nebyla doma."

Helena se odmlčí a pak se ušklíbne, je to vidět díky světélkujícím prvkům palubní desky.

,,Nenávidím lidi, co v tom nemaj systém!"

,,Víme, známe," odpoví Anna poněkud frázovitě, ale pobaveně.

,,Každopádně, nakonec jsem se dočkala. Řekla bych, že to stálo za to. Ale nevím, jestli Mňamina to moje poňuchňání přežila."

Anna se ušklíbne, sama by sloveso poňuchňání v Heleny případě vyměnila spíše za mučení, a to ne v hyperbolickém slova smyslu. Ale nakonec musí uznat, že by to nebyl jediný případ a ani ne ten nejhorší. Mnoho lidí působí bolest pro svoje potěšení nebo dokonce aniž by si to vůbec uvědomovalo. Anna si vzpomene na video, ve kterém žralokům odřezávali ploutve a pak je živé hodili zpět do moře.

Odmlka poskytuje čas potenciálem k usnutí, Anna se však zapře a pobízí Helenu k dalšímu vyprávění, protože ji doopravdy zajímá, jak moc krvavá kr-va-vá rvačka byla.

,,Kdybych ti měla vyprávět, jak mi Miraj nabízel kafe a to, že bychom spolu mohli strávit Nový rok, a nechtěl mi říct, kde je Terka, a nechtěl mi říct, proč místo venčení psa a toho, že mi vrací knihy, není někde na párty, když je tak párty člověk, zabralo by to dost času. Hlavně to přemlouvání. Dokonce vytáhl album ze střední. To jsem fakt neměla zapotřebí, no uznej."

,,Jak to myslíš?"

Helena si povzdechne a otázku ponechá bez odpovědi. Ví, že Anna ví, že to s Mirajem na střední nebyla procházka růžovým sadem. Netřeba zmiňovat podrobnosti, možná jen to, že byli tak trochu šikanátoři, že jejich společná rádoby umělecká dráha dost pobuřovala nejen učitelský sbor, ale též většinu studentů onoho gymnázia, a to zejména na školní oslavy demokracie v říjnu. A také ten potrat. Helena ale také ví, že Anna neví, že ví, že to ví. Helena o tom nechce mluvit. Ani s Mirajem, ani s Annou a ani s nikým jiným.

Chvíli se zas jede jen ve znamení ticha a prázdna a nicoty v něm. Anně začne vystřelovat do nohy bodavá bolest od páteře. Není možné ji uvolnit, ale přesto následuje marný pokus změnit pozici na úsporně vymezeném prostoru autosedačky. V této poloze Anna setrvá z důvodu ušetření energie, a to vsugerovávaje si alespoň minimální zlepšení.

,,Co se děje?" nahodí Helena úkosem dívaje se periferně na Annino nepřirozené ukotvení těla pod bezpečnostním pásem.

,,Jen mě chytla noha z toho dlouhého vysedávání."

,,To fakt nemůže být zdravý, zvlášť když to nijak zvlášť nekompenzuješ. Kdyby sis šla třeba zaběhat, nebo zaplavat…"

,,Jo, o tom jindy,"

,,Hmm…" Helena stáhne koutky úst dolů ve smyslu "Když myslíš".

,,No, tak pak jsem si ještě zaskočila do sámošky, která byla úplně jako zázrakem otevřená. Koupila jsem si bagetu s přáním sníst ji během čekání na tebe."

Anna si všimne podlouhlého plastového obalu se zbytky salátu a majonézy rozkydnutými uvnitř, vyčuhujícího ze dveřní přihrádky na vesty a škrabky na okna, které by tam narozdíl od jaksi nechutného odpadku být měly, ale nejsou. Anna též pochybuje o tom, že do výbavy tohoto vozu patří například autolékárnička či náhradní zářivka. Netřeba se stresovat.

,,No a tak jsem přijela na parkoviště, zabrala své oblíbené místo a pustila se do večeře. V rádiu běžela reportáž o aktuálním stavu Brexitu, což fakt nechápu. No uznej, někdy v deset. Dvě hodiny před ohňostrojema. To přeci nemůže nikoho zajímat. Čekala jsem spíš nějakou novoroční řeč. Ale nu což. Už to plánují dokončit, ale kdo ví."

,,Jo, jasně. Fakt trable." Annu to celé dosti uspává, ale zarputile čeká na drama.

,,No a pak," dostává se Helena konečně k jádru věci, ,,pak sem přijelo bílé auto. Taková ta dodávka bez zadních oken. Smykem zastavilo a otevřely se zadní dveře, jakoby od úložného prostoru, chápeš. Vyšli čtyři lidi, jeden mi připadal jako ženská. Kvůli postavě, celkově působila jinak než ostatní tři, ale moc jsem to na dálku neviděla. A dodávka odjela."

,,Divný."

,,No počkej, to ještě není ono."

,,To je mi jasný, vždyť na to taky pořád čekám."

,,Za pár minut přišlo z parku dalších pět, o něčem spolu mluvili. Ztlumila jsem rádio, abych zkusila, jestli uslyším aspoň něco, ale byli asi moc daleko. Nerozuměla jsem jim. Když ten druhý domluvil, kývli na sebe a najednou ten první od těch z dodávky dal druhému pěstí do obličeje. Jak z nějakého filmu. Toho druhého to povalilo na zem. A pak se mezi sebou všichni začali mydlit."

,,Hmm?" Anna si to představuje, ale celé je to dost fantaskní a ne moc naturalistické. Tiše se vysměje neautenticitě své fantazie.

,,Seděla jsem ani ťuk a celkem mi i bušilo srdce, ale zároveň jsem měla pocit, že jsem mimo tu bitku. Že jsem v bezpečí svého auta a tak. Dokonce jsem zapomněla kousat sousto, co jsem měla v puse. Až když jsem ucítila sladkou chuť doprovázející štěpení škrobu, vzpomněla jsem si, že bych aspoň to jedno sousto mohla spolknout."

Helena, jako by si vzpomněla, že má sucho v ústech, naprázdno polkne. Annu to zaujme tak jako vždy, protože Helena podivným způsobem stahuje svoje krční svalstvo a i mimika se zdá být ne úplně normální. Ačkoliv nikdy není možné konkretizovat, v jaké části jejího obličeje to celé tkví, Anna se vždy v tom krátkém okamžiku pokouší vystopovat, kde ona změna nastává. Stejně tak její pokus proběhne nyní, ale opět bez výsledku.

Helena se zmateně zadívá do Anniny fascinované tváře, ale poté zřejmě usoudí, že situace Anniny zvědavosti není natolik vážná, aby byla i zvědavost z Heleniny strany třeba. Proto opět upře pohled zpět do silnice v mezích dálkových světel auta a pokračuje ve vyprávění.

,,Celou dobu jsem měla pocit silného déjà vu. Bylo to opravdu zvláštní. Samozřejmě, ve svém životě jsem už hodněkrát cítila velmi silné emoce. Když se naštveš, když máš strach nebo když třeba cítíš takovou tu absurdní bezpodmínečnou lásku. Ale tohle bylo celé nějakým způsobem zvrácené, takové nečisté. Já jako divák, oni jako obraz něčeho, co už jsem někdy musela zažít. Něco jako Platónovo podobenství o jeskyni s obrazy skutečnosti. Svět Idejí, který se otiskl do mé duše a který jsem v tom momentě na daném místě vystopovala. Jakýsi prapůvodní zdrojový kód světa, podle něhož žijeme my tady a ostatní taky."

Anně to celé přijde zvláštní, protože Helena nemá obvykle ve zvyku přecházet tak rychle k takovým filozofickým tématům. A vůbec, Helena teď začíná působit poněkud rozpačitě a možná nejistě. Jakoby si sama vzpomněla, že to není její přirozeností, že by se měla chovat přirozeně a nemluvit o nepřirozených věcech, které navíc nejspíš neexistují. Přesto se opět rozpovídá.