Lesní nymfy, vyzbrojené luky a šípy, si nervózně povídaly na kraji lesa.

,,Jsou hubené," poznamenal Cibule.

,,A cos čekal? Celý den  běhají po lese po svých," odpověděl Kapitán. ,,To by tobě rozhodně  neuškodilo." Seskočil z koně a podal Cibuli otěže svého hnědáka.

,,Můžeme zůstat tady, Kapitáne?" zeptal jsem se.

Mohutné duby vrhaly příjemný stín a pod nimi rostla hustá tráva.

,,Co myslíš, mladej? Sedím snad ještě na koni?" dobromyslně zabručel.

Ke Kapitánovi mě  přiřadili před dvěma roky, dávno jsem nebyl nejmladší u oddílu, ale  pořád mi tak říkal. Ostatní si to netroufli.

Kapitán se podíval na  oblohu bez mráčku. ,,Pánové, do poledne nám zbývá tak hodina. Vezměte  koně do stínu, odsedlejte je a zkuste se nikam nezatoulat. Jen samotní  bozi ví, co tyhle staré lesy ukrývají."

,,To nejhezčí z nich už určitě vylezlo," poznamenal Tichošlápek a ukázal bradou ke skupině víl. Usmíval se jako mlsný vlk.

Sesedl jsem a odvedl  svoji kobylku Mari pod strom. Povolil jsem podbřišník a stáhl z jejích  rozložitých zad sedlo i se sedlovými vaky. Sklonila hlavu a začala se  poklidně pást. Dřepl jsem si na zem a z kapsy vytáhl červené jablko.  Výjimečně mi ho Mari nechala celé, lesní tráva byla zajímavější.

Před námi se  rozprostírala mýtina ze třech stran ohraničená lesem, naproti se leskla  černá hladina jezera sevřená v soutěsce. Po levém břehu jezera vedla  pěšina, po které jsme přišli a po níž dorazí ještě zbytek oddílu jako  ochrana našeho krále. Ellia, královna víl, vybrala pro setkání  strategicky výborné místo, pro ni.

,,Půjdem se na ně podívat?" nadhodil Tichošlápek.

,,Víš, co ti udělají? Zatancují si s tebou a pak tě roztrhají těma svýma něžnýma ručičkama." Zakoulel Cibule očima.

,,Prý ubližují jen pěkným chlapům," odvětil Kapitán.

,,Tak to je v cajku, to  nám nikomu nic nehrozí." Zasmál se Tichošlápek  hrdelním smíchem. Přes  levou tvář se mu táhla vzteklá rudá jizva. Urovnal si meč, aby si mohl  sednout vedle mě.

,,Co ty na to, Kvítko?" Povytáhl obočí. ,,Půjdeme se seznamovat?"

Už dobře dva týdny jsme  měli smůlu. Vytáhli jsme z hradu a ve vesnicích před námi dcery  překvapivě skrývali. Povzdechl jsem si a podíval se směrem k nymfám.  Byly útlé a vysoké, plavé vlasy spletené do dlouhých copů, oděné v lehké  kožené zbroji. Každá před sebou měla luk a na zádech připevněný toulec.  Smrtonosná krása. O jejich bojových schopnostech jsem nepochyboval.

,,Jestli na nás začnou střílet, tak tě prokleju do desátého kolene."

,,V klidu, děcka neplánuju."

,,A co ty chudinky, co  jsi nechal za sebou?" zajímal se Kapitán. ,,Macek říkal, že do Arga už  se bojíš vstoupit. Prý je tam podezřele moc malých capartů zrzavých."

,,Nemůžu za to, že nás v  Argu upíchli na tak dlouho. ,,A tohle," vzal svůj cop do prstů, ,,není  zrzavá, ale kaštanová," bránil se Tichošlápek.

,,Tak to pak vysvětluj  jejich manželům. Až je mi těch holek líto." Zavrtěl Kapitán hlavou.  Vytáhl ze sedlového vaku kus sušeného masa a uvelebil se na trávě.

,,Vemte to hopem a  zkuste nevyprovokovat mezirasový konflikt. To by nás asi král  nepochválil. A nelezte do toho podělanýho lesa," zakončil Kapitán  debatu.

,,Rozkaz, Kapitáne." zabrblal ironicky Tichošlápek.

,,Cibule, jdeš taky?"

,,Jasan, sice jsou kost a kůže..."

Do stínu po naší pravé straně se sjížděli další vojáci. Měla nás být rovná stovka, taková byla dohoda mezi panovníky.

,,Pohni kostrou, než někdo další dostane podobný nápad."

Cibule zvedl své  těžkopádné tělo. Jeden z jeho předků musel být obr, nějaká menší  varianta. Měl ruce velikosti lopat a pupek, na který měl problém sehnat  opasek. Obouruční meč na jeho zádech vypadal jako dětská hračka. Byl  schopný přelomit chlapa vejpůl holýma rukama, ale děvčata ho měla ráda.  Hezky s nimi mluvil a usmíval se jako medvídek a nejspíš ze strachu, že  by jim ublížil svou velikostí, býval k nim něžný.

Naši trojici od obyvatelek lesa dělilo přibližně dvě stě stop.

,,Běž první, Kvítko. Vypadáš nejmíň děsivě," zavelel Cibule.

,,Skvělý," zabručel jsem.

Našlapoval jsem opatrně  ve vysoké trávě a občas nahlédl do lesa. Mezi mohutnými kmeny dubů  panovala podezřelá tma. Temnější, než jakou může vytvořit stín z korun  stromů. Les vydechoval vlhký a chladný vzduch, nabitý prazvláštní  energií. Sem nepatříme. Otřásl jsem se.

Víly zpozorněly. Vysoké hlasy utichly, za to se ozvalo šustění šípů o toulec a napínání tětiv.

,,Jdeme v míru," zavolal drsným hlasem Cibule.

Být vílou, tak střílím.

Sklonily luky, ale tětivy neuvolnily.

Přišli jsme blíže, meče v pochvách, hrudníky kryté jen koženými náprsníky, jak jednoduchý cíl.

Cibule sundal tlumok z  ramene a zalovil v něm. Vytáhl hrst plnou drobných meruněk. Napřáhl dlaň  k nejbližší nymfě, jako by jí nabízel obětinu. ,,Přicházíme v míru,"  zopakoval.

Mezi vílami proběhla rychlá debata beze slov. Jedna z nich nesoucí na paži zlatý náramek nepatrně  přikývla.

Nymfa stojící nejblíž k  nám se usmála a palouk rozzářilo nové slunce. Plné rty odkryly bělostné  zuby. Zkoumala nás velkýma modrýma očima s fialovým nádechem.

Natáhla štíhlé prsty a vzala si nabízenou meruňku. ,,Díky." Zazubila se.

,,Můžeme se k vám na chvíli přidat?" zeptal se Tichošlápek.

,,Proč ne. Já jsem Sif," odpověděla dívka.

Ze skupinky lučištnic se vydělily další dvě a připojily se k nám.

,,Odkud jste přišli?" zajímala se nově příchozí.

,,Z Treflu." odpověděl Cibule.

,,Tam je ten velký hrad, ne?" zeptala se Sif.

Přikývl jsem. ,,Dostanete se i ven z lesa?"

,,Ano, akorát o tom nesmí vědět královna." Zachichotala se. Asi to funguje všude stejně. Co oko nevidí...

Byla skoro stejně vysoká  jako já, možná o pár let mladší. Ale kdo ví? Stárnou vůbec víly?  Nevnímal jsem hovor, který se rozeběhl vedle nás, viděl jsem jen Sif. V  copech měla vpletené chrpy, vysoké lícní kosti zdobily drobné pihy, jako  by ji někdo posypal hvězdným prachem.

Zakousla se do meruňky. ,,Jak se jmenuješ?"

,,Kvítko." Pokrčil jsem rameny.

Zasmála se a znělo to jako zvonkohra. ,,Máš zvláštní jméno."

,,Sbírám byliny," vysvětlil jsem jednoduše.

,,Ranhojič?"

Přikývl jsem.

Zlehka se mě dotkla na paži. Ruku v ruce jsme poodešli kousek dál mezi staleté duby.

Štěstěna mi přála. Sif  mě nepovažovala za pěkného chlapa s mými chlupatými a zjizvenými  předloktími, chybějícím malíčkem, úzkou bradkou a černými štětinami  místo vlasů, a tak mě obdarovala půl hodinou nebeské slasti. A nebo to  všechno cupování a trhání vnitřností byly jen povídačky.

Zastrkal jsem si halenu  do kožených kalhot a podal Sif ruku. S mojí pomocí se ladně zvedla.  Uhladila si pramen vlasů, který jí utekl z copu. Stoupla si na špičky a  něžně mě políbila na rty. Chutnala jako medovina, jako ranní rosa po  divoké noci. ,,Doufám, že se už neuvidíme."

Nechápavě jsem zvedl obočí. Usmívala se. Asi jsem jí špatně rozuměl. Pohladil jsem ji po hebké tváři.

Mýtinou se rozlehlo troubení rohů, přijížděl náš král.

Přivinul jsem Sif naposled k sobě a spěšně ji políbil na měkké rty.

,,Dělej, Kvítko, nebo  nás Kapitán roztrhne jako hady," zabručel Tichošlápek, zatím co si  dotahoval pás. Zamával přes rameno jedné z víl.

Zpátky jsme už běželi.

,,No to je dost. Sedlejte, pánové, za chvíli je to tady."

Bezmyšlenkovitě jsem  osedlal Mari, která se mi spokojeně třela čumákem o rameno. ,,Jo jo,  holka, dneska jsme tady jen do počtu."

Král Leon uzavřel mír s  Elliou už před měsícem, skončily příhraniční potyčky i zlostné výpady do  nepřátelských území.  Dnes si měli na stvrzení své dohody vyměnit  rukojmí, Leon slíbil předat Ellie druhorozeného syna, Ellia na oplátku  Leonovi svou druhorozenou dceru. A tím měl na západě nastat klid.

Zprostřed lesa vyjela  družina královny Elliy. Šly pomalým krokem na bílých urostlých klisnách,  v jejich středu se nacházela dvojice nymf v jemných světlých téměř průsvitných šatech, na místo  zbroje. Jedné se ve vlasech leskla tenká korunka.

Náš oddíl obsadil  východní část palouku, rozestavěný v dlouhé řadě. Koně přešlapovali a  pohazováním hlavou zaháněli mouchy, které jim poletovaly kolem očí.  Jezdecký oddíl víl se rozestavil podobně jako my, jen před sebou měl  lučištnice. Polední slunce se do nás opíralo vší silou.

,,Jaká byla?" zeptal se Kapitán.

,,Dokonalá." Líně jsem se usmál.

,,Škoda, že se schovávají v těch svých lesích." Promnul si bradu.

,,Myslíš, že ten mír vydrží?"

,,Jako každý mír s Leonem." odpověděl Kapitán hořce.

Takže vůbec.

Královnin průvod dojel  až k Leonovi. Prohlížel jsem si lučištnice a vesele ignoroval rozhovory  mocných, z kterých stejně nebylo nic slyšet.

Z rozmarného lelkování  mě vytrhl jekot a dusot koní. Ohlédl jsem se přes rameno. Z přilehlého  lesa se na nás v plném cvalu řítila jízda nymf. ,,Do prdele." otočil  jsem Mari a tasil meč.    Zasypávaly nás šípy z obou stran.

,,Je to past!" Zaslechl  jsem Kapitána.

,,Plný útok!" zařval, ale nemusel vydávat už žádné  pokyny. Rozdělili jsme se a vyrazili proti vílám sami. Sekl jsem do první holčiny,  která se ke mně dostala dostatečně blízko. Meč jí zajel hluboko do boku.  Se skučením sklouzla pod kopyta vlastního koně.

Mari vztekle dupala a  házela hlavou, vydrážděná rykem a pachem krve. Hnala se cvalem proti  další nymfě. Sekal jsem a bodal do těch krásných holek a snažil se  uhýbat jejich ranám a svištícím šípům.

Na zlomek vteřiny se  Mari natočila šikmo, takže jsem viděl na místo setkání Elliy a Leona.  Dvojice víl v bělostných šatech ležela v tratolišti krve. Obětovaly své  vlastní lidi, aby krále vlákaly do pasti. Kolem Leona se stáhl úzký kruh  nejlepších bojovníků. Rvali se jako lvi, ale ustupovali.

Zavrtěl jsem hlavou a popohnal Mari.

Břichem mi projela palčivá bolest, na jejímž konci se nacházel dřík kopí.

Netušil jsem, že víly ovládají i kopí. Neovládají, do bitvy se přidali horští skřeti. ,,Jsme v řiti!" ozvalo se po mé levici.

Ohnal jsem se mečem po  nejbližší víle, čepel se krásně zakousla do jejího stehna, úder mě ale  vyhodil z rovnováhy. Dělaly se mi mžitky před očima. Zabral jsem do  protisměru, neodhadl jsem svůj pohyb a přes Mařin zadek se odporoučel k  zemi. Nastala tma.

Probral jsem se do  ticha. Opatrně jsem si protřel oči, i ten jednoduchý pohyb mě stál  neuvěřitelné množství sil. Nepatrně jsem natočil hlavu. Bitva skončila.  Koně bez jezdců postávali porůznu na zdupaném a krví nasáklém palouku.  Mezi těly procházely víly a skláněly se k nim, jako pilné včelky k  lučním květům.

Prohráli jsme a já ze  všech nejvíc. Z břicha mi trčelo kopí jako praporec naší vlastní  blbosti. Celé mé tělo pohlcovala spalující bolest šířící se v  pulzujících vlnách z rány v břiše.

Objevila se nade mnou  tvář anděla. Sif. Na obličeji jí přibyly nové pihy. Purpurové. Smutně se  na mě usmála. Přiložila mi čepel krátkého meče ke krku a s prudkým  zkušeným škubnutím ruky mi dala poslední dar.

Díval jsem se do nejkrásnějších očí a z celé duše doufal, že můj poslední dar pro Sif bude černovlasý.

Povídka vznikla na základě Cupcake výzvy, kterou laskavě pořádá baska-jessicawater, aneb jednohubková nesmyslovina z mojí hlavinky trpící konstatntní spánkovou deprivací:-)

Výzva zněla: povídka začínající na danou větu-Lesní nymfy, vyzbrojené luky a šípy, si nervózně povídaly na kraji lesa.