Kojoti napadli smečku, a já čekala až se má stráž připojí k boji a já budu moci utéct. Vrazil do mě vlk který pravděpodobně prchal před kojotem, který se teď v té bitce ztratil.
Vyběhla jsem ven a strážci za mnou ve snaze mě zastavit. Prokličkovala jsem skupinkou vlků a pohledem hledala Alfu. Ten proti sobě měl párek větších kojotů a nehrozilo že by se o mě zajímal. Doběhla jsem na kraj lesa a zavyla, chtěla jsem vidět jak se budou tvářit když jim budu utíkat. Kojoti se na chvíli zastavili, vlci se na mě podívaly a já se otočila a začala pomalým během odcházet. Kojoti se zpamatovali a pokračovali v přerušeném boji. Jeden vlk pro ně nic neznamenal proti celé smečce.
Slyšela jsem za sebou pár vlků, kteří se ale po chvíli stratili, kvůli naštvanému Alfovi.
Zvedla jsem čumák ke korunám stromů a zavětřila. Cítila jsem tu pár nepodstatných pachů, a hledala jsem pach řeky. Zabočila jsem k lesní cestičce, vyšlapanou zvěří. Zpomalila jsem a hledala pokud možné i stopy kořisti. Došla jsem ke břehu, nevelkého jezera. Na druhé straně se pásla laň a zatím o mě nejevila zájem.
Začala jsem pít, a pomalu jsem pozorovala laň. Po dlouhé době jsem konečně do sebe dostala čerstvou vodu. Potom jsem se pomalu odplížila, do křoví a obešla jezero.
Laň si mě naštěstí nevšimla a pásla se dál. Už jsem chtěla zaútočit když, se z křoví na druhé straně vylezl kolouch.
Zarazila jsem se uprostřed skoku, a sledovala jak se matka otočila a láskyplně olízla ouško malého.
Nedokázala jsem zaútočit. Nešlo to.
Ze vzpomínek se mi vynořila vzpomínka na matku.
Otočila jsem se a větřila dál.
Ten den jsem narazila na párek menších králíků a na krkavce.
Ulehla jsem s poloprázdným žaludkem, a se vzpomínkou na rodinu.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Venku zuřila bouřka, a problém byl v tom že v takovém to počasí žádné pachy nejsou a stopy nejsou vidět.
Vyšla jsem ven a můj suchý kožich byl rázem mokrý, a od bláta.
Packy mi klouzaly na blátě a já doufala že se brzy objeví nějaká laň, nebo králík. Neustále někde hřmělo a já se snažila vyhýbat vyšším stromům. Ve větší hloubce lesa jsem narazila na králíka který se snažil skrýt před deštěm. Nevšímal si mě a já se dostala za něj, a vyběhla. Králík mě ani nestihl zaregistrovat a už ležel s prokousnutou hlavní tepnou. Snědla jsem ho překvapivě rychle. Nakonec jsem si lehla a čekala až bouřka skončí.
Zemní Vlčice to ale asi neměla v plánu a pršelo celý týden. Týden za který jsem nic nesnědla.

Kratší kapitola, ale doufám že se líbila.