,,Kde je Popelka?" rozčilovala se macecha. Sám princ vyhlásil hledání jeho nastávající. Objížděl domy šlechty a všechny šlechtičny si musely vyzkoušet jednu botu. Prý jí ztratila dívka do které se zamiloval. Všem dívkám to připadalo jako ta nejromantičtější věc pod sluncem. Macecha ovšem měla podezření, že to byla Popelčina bota. Každé úterý měla madame LaRue sedánky s dalšími šlechtičnami. U mnohých se už princ zastavil, ale všechny odmítly na sebe nasadit takový škrpál. Až už se dívky chtěly za prince vdát či nikoliv, tak takovou odpornou botu by na sebe nikdy nenazuly. Macecha si vyžádala podrobný popis a byla si skoro jistá, že je to Popelčina bota. Princ už se blížil ke vchodovým dveřím. Zaklepal, macecha uklidnila své tři dcery a otevřela dveře. ,,Dobrý den, jsem zde aby si všechny vaše dcery vyzkoušely botu."

 Bylo to jedno z Popelčiných bagančat. Tyhle boty by macecha poznala všude. ,,Tak tyhle jsou určitě Popelky," ohrnula nad škrpálem nos Pearl a Violet jí jenom dozvukovala. ,,Popelka?" zeptal se princ a zněl zaujatě. ,,Naše nevlastní sestra," osvětlila Violet a pokynula princi aby vstoupil. Princ vstoupil a dobrovolně se usadil v čajovém salónku. Dostal  kávu a macecha přinesla i nějaké zákusky, kterých se Popelka, Pearl a Violet nesměly ani dotknout. ,,Takže tato botka patří vaší sestře? Kdepak je? Je-li to ona, tak jí přeci poznám." Violet se začala smát jako požární siréna. ,,Promiňte mi, ale ta se nedá jen tak  poznat," vysvětlila Pearl. ,,Nebojte. Do chvíle by měla být zpět. Tedy pokud se jí po cestě z práce nic nestalo," začala se strachovat madame LaRue. V tu chvíli se v dálce ozvaly morové zvony. Do dveří vběhla Popelka celá od krve. ,,Všechny do sklepa. Začali nám vstávat mrtví." Nějakého prince si ani nevšimla. Zahnala svou matku a sestry do sklepa, kde je zajistila aby se k nim nikdo nedostal. Měly tam zásoby na dva a půl měsíce, když tam s nimi nebude Popelka. ,,Hlavně nechoďte ven. Já si umím jako jediná otevřít. Jezte jenom podle rozvrhu a kdyby se k vám přeci jen dostali, tak utečte do mého pokoje. Zevnitř se zataraste sejfem." Doinstruovala je a popadla vidle. ,,Promiňte mi slečno, ale-" Popelka se na prince podívala a on pod tíhou jejího pohledu zmlkl. ,,Laskavě se schovejte na hradě. Tohle je apokalypsa. Mrtví se hrabou z hlíny a zabíjí nevinné. Myslím si, že na tohle taková tvářička jako vy nemá dostatečný žaludek." A vyrazila na mrtvoly.

O dva měsíce později

Nad královským městem se vznášel podivný smutek a nihilismus. Nikdo do toho města nechodil. Všichni věděli, že tam žije smrt. Doslova. Všichni kdo zemřeli se zase zvedli a zase se hýbali jako nějaké kreatury, bez života, bez osobnosti. Samozřejmě to obyvatelé města nebrali na lehkou váhu. Po celém městě byly barikády. V centru města žili ti, co ještě nebyli chyceni mrtvými. Tam žili zatarasení ti, kteří se nedokázali bránit a ani útočit. Bojeschopní jedinci byli právě v akci. 

Jedna z pětičlenných skupin se vyřítila z úkrytu a začala dělat jedinou věc, kterou šlo dělat. Sekali hlavy podivným stvořením, kterým šlo jenom o zabití co nejvíce živých osob. Velitel tohoto týmu nebýval vždy zabiják. Býval to syn hrobníka. Stejně jako ostatní kdo byli vysláni do akce. Jeden z jeho podřízených býval pekař. Jakmile usekali hlavy všem zombie v okolí, začali tahat jejich těla na hromadu. Syn hrobníka, Josef, znal spoustu lidí, kteří už nebyli mezi živými. A zrovna je tahal na hromadu. Potom škrtli zápalkou a podpálili všechna těla. Potom už jenom odcházeli zase zpět na základnu, která se nacházela uprostřed bezpečné zóny. Do té se dalo dostat jenom jediným vchodem, který byl hlídaný asi jako královská rodina v hradě. Jednotku pustili dovnitř a Josef zamířil přímo do velitelství. Chvilku počkal, než odešel předchozí velitel jiné jednotky. Vešel dovnitř a poklonil se. Ne že by to po něm nebo ostatních někdo vyžadoval, ale nikdo ani nepřemýšlel, že by to nedělal. Přeci jen, hlavní velitel byla jedna z nejschopnějších a nejodvážnějších osob, které kdy mohl kdokoli poznat. A taky z ní šel strach jako z nikoho. Vešel do stanu, který všem sloužil jako znak naděje. Alespoň trochu, protože uvnitř pracovali lidé, kteří byli nadějí na lepší životy. ,,Tým pět se vrátil," oznámil a od stolu se ozvalo jenom zaneprázdněné 'hmm'. Josef se zvedl. ,,Mám odejít, veliteli?" zeptal se a velitel na něj pohlédl. ,,Uklidni se. Neříkej mi veliteli. A taky se neklaněj. A taky to vyřiď ostatním. Jak dopadla mise? Jsou všichni v pořádku?"  Josef se tvářil vážně. ,,Dobrá  tedy, Popelko. Ale zasloužíte si aby vám všichni prokazovali poctu." Popelka se zvedla ze židle a došla k Josefovi. ,,Hele. Vážně mi to vadí. A jak teda ta mise?" Josef se postavil do pozoru a neušel mu Popelčin otrávený výraz. ,,Všichni jsme v pořádku. Vyčistili jsme severní úsek zdi." Popelka zamyšleně přikývla a došla ke stolu, kde si něco poznamenala na papíry. ,,Dobře. Svolej všechny k večeři. Můžeš jít." Josef se uklonil a při odchodu uslyšel povzdechnutí. Popelka byla velice zvláštní. Alespoň tak jí viděla většina populace v bezpečné zóně. Všem co byli naživu zachránila životy, ale zároveň však životy brala jako mávnutím kouzelného proutku. Její výstřední oblékání jí nedodalo na důvěryhodném vzhledu, ale i přes to jí všichni věřili. Všichni měli tajný plán až tahle mrtvolná situace skončí. A nehodlali jí to za žádnou cenu vyzradit. ,,Večeře!!!" zařval Josef od stanu a všichni si to už dál řekli. Ti co předtím fungovali každý sám za sebe, byli kvůli téhle apokalypse nuceni spolupracovat. Bezpečná zóna fungovala na principu: Jeden za všechny a všichni za jednoho. Nakonec se všichni shromáždili u stolů. Ženy roznesly jídlo a někdy vprostřed večeře vylezla Popelka ze stanu. Všichni se postavili. Popelka jim rukama naznačila ať si zase sednou. Všichni tak udělali a čekali co se stane. Popelka si upravila roušku a významně se na všechny podívala. ,,S těžkým srdcem vám oznamuji, že jsme dnes přišli o Colea. Byl členem druhé jednotky a všem zanechal ránu v srdcích. Jeho spolubojovníci byli nuceni ho zabít. Po večeři poprosím všechny, kdo ho měli rádi, aby si dostavili před velitelský stan, bude pro něj zahájena ceremonie. A taky bych chtěla všem oznámit, že mě neskutečně unavujete s těmi hloupostmi jako poklony a zvedání se, když jdu okolo. Taky mi vadí, že mi říkáte veliteli. Napravte to." Pak dala najevo, že odchází pro jídlo a všichni se postavili. ,,Vy mě asi vůbec neposloucháte," procedila mezi zuby a odešla si pro svou porci polévky. Byla z toho mála, co měli. Popelce se nedávno s několika jednotkami podařilo oplotit obrovskou zdí kus pole a louky, takže mohli pěstovat, ale nebyl kdo by pěstoval a taky jak by se tam dostal. Ale byl to dobrý začátek. Po večeři proběhla mše za Colea. Když smuteční hosté odcházeli, Popelka jim ještě řekla: ,,Pošlete mi sem pátou a sedmou jednotku." Pak už jen chvilku počkala až se dostaví.

 ,,Co se děje veliteli?" zeptali se a Popelka málem protočila oči až do mozku. ,,Bude to ode mne sobecké, ale mám na vás jednu prosbu, která je velmi osobní," načala jemně téma a čekala jak zareagují. ,,O co jde?" zeptal se velitel sedmého týmu. ,,No... Mám macechu a dvě nevlastní sestry. Jsou zavřené v krytu pod naším domem a za nějaký čas jim dojde jídlo, tak mě napadlo pro ně zajít." Všem v místnosti spadly brady. ,,Máte příbuzné a nejsou tady? Proč?" Popelka pokrčila rameny. ,,Celou dobu jsem se starala o chod tohoto místa a životy a smrt ostatních. Neměla jsem moc příležitostí myslet na něco jiného, než to co se děje za zdmi. Takže mi to došlo asi tak... dneska na ceremonii." Muži před ní jí evidentně soudili, ale co čekat. Oni tady byly kvůli svým rodinám a ona tu svou nechala ve sklepě. ,,Takže...půjdete se mnou?" Pátý a sedmý oddíl okamžitě souhlasil a Popelka začala spřádat plán, jak se tam přes ty nestvůry dostat.