Na hřbitově se válela zelená mlha a všude se linul pach mrtvol. Popelka nebyla ráda, že jde Lilnden s  ní. Nemohla si být jistá, že se mu nic nestane. Ale šla dobrovolně. Tak by snad mohl ten zpropadený šlechtic dodržet slovo a Lindena, Violet a Josefa nechat na pokoji. To byla jediná věc, která jí právě ležela v mysli. Ani si nevšimla, že se zastavili. ,,Zdravím tě. Jak už je to dlouho co jsme se neviděli osobně?" Popelka se probudila z hloubek své mysli. Pohlédla na zlo, které právě přes dva měsíce ničilo celé město ve kterém žila. Měla před sebou výjev, který byl dost podobný tomu, který už kdysi viděla. Muž klečící na zemi a jeho hlava, válící se před tělem. Až na to, že to tělo kdysi spadlo a ani se nehnulo, ale teď šlechtic lezl po zemi a hledal svou hlavu, která mu tam spadla. ,,Popelko, co to má být?" zašeptal Linden k Popelce. Ta ale nespouštěla zrak z člověka, kterému po smrti držela hlavu. ,,Hodně dlouho. To víš, do návštěvy mi něco vlezlo. Ale to ty moc dobře víš," zasyčela nasupeně Popelka a pohledem blýskla po svém pohrabáči a sekáčku, které jí nemrtví sebrali, Lindena úplně ignorovala. ,,Ale, nebuď tak naštvaná. Vždyť víš jakou křivdu mi učinili. A taky víš co jsem všem těm podrazáckým lidem slíbil." Popelka přesně věděla co slíbil, ale nikdy si to nespojila. Vlastně, dokud jí to neřekl v tom domě, když na ní poprvé promluvil skrz nemrtvou ženu, tak neměla páru, že by to mělo nějakou spojitost. ,,Jen co se moje tělo dotkne mé rodné země, tak povstanu znovu k životu a se mnou další stovky pochovaných!" zarecitoval Linden a šlechtic se na něj se zájmem podíval. ,,Tenhle ňouma si to pamatuje slovo od slova. Kdo jsi chlapče?" Linden se zhnusil. Ten co tu vraždí nevinné lidi se směje a tváří se jakoby se nic nestalo a nedělo. Popelka nevypadala, že by té arci mrtvole chtěla něco říct. ,,Kdo jsi? Ptám se tě," zavrčel varovně bezhlavý před nimi. ,,Není to jedno? Spíš řekni co chceš ty!" štěkla na bezhlavého Popelka. ,,Tobě to nedošlo? Chci aby ses jako moje dobrá přítelkyně přidala ke mě a dělala mi společnost. Ani nevíš jak může být takovéhle žití nudné." Popelka se chvilku zatvářila šokovaně a pak se rozesmála. ,,Tak o to tu jde?" zubila se jako šílenec a Lindenovy z toho šel mráz po zádech. ,,Snad jsi si nemyslel, že se dobrovolně stanu zrůdou a ještě tu s tebou budu vysedávat? To teda ne, ne po tom co jsi všechno zničil." Z Popelky šel opravdový strach. Linden tušil, že to nedopadne dobře. ,,Nebuď nerudná. Chtěl jsem si jako společnost přivést svou ženu, ale pak jsem si vzpomněl, že by mě ta stará čarodějnice jenom vytáčela. A jediná osoba se kterou jsem si tak nějak rozuměl jsi byla ty. Ber to jako laskavost za velice příjemný rozhovor před smrtí." Popelka byla sto se plácnout do čela. ,,Děkuji, že jsi si na mě vzpomněl, ale nemám nejmenší zájem tu s tebou tvrdnout a ani se přidat na tvou stranu, zatímco mě lidé potřebují." Šlechtic seděl na svém vlastním náhrobku se svou hlavou na kolenou a najednou se začal nekontrolovatelně smát. ,,Vypadá to snad, že máš na výběr?" Popelka se pohnula takovou rychlostí, že to nikdo pořádně nezaregistroval. Až ve chvíli, kdy držela v rukou své zbraně si uvědomili co se vlastně stalo. ,,Já myslím, že mám," usmála se Popelka a Lindenovi se na jednu stranu ulevilo a na druhou ho docela děsil Popelčin výraz. ,,Moc to nedramatizuj. Ať chceš nebo ne, zanedlouho budeš jednou z nás." Popelka ztuhla a přešlápla z jedné nohy na druhou. ,,Copak? Bolí tě noha?" zaskřehotal bezhlavec. Popelka sevřela v ruce svůj pohrabáč silněji. Než mohl kdokoliv cokoliv udělat, v Šlechticově už tak oddělené hlavě trčel zaseklý sekáček na maso. Bezhlavý sebou začal cukat a cloumat. Odnikud vytáhl meč. Žádný nemrtvý se jim nevměšoval do souboje. Popelka se bila jako lvice a šlechtic proti ní neměl nejmenší šanci. Byl to asi nejdelší boj jeden na jednoho, který kdy Popelka zažila. Na druhou stranu byl jediný, který kdy zažila. Tělo se hýbalo i bez hlavy. Popelku to nijak nerozhodilo. Jednoduše uhýbala jeho úderům a když po ní vystartoval další zbraní, nožem, který vytáhl z pod kabátu, tak se elegantně vyhnula otočkou. Z té otočky se jí povedlo pohrabáčem probodnout ruku svého protivníka. Hlava na zemi se zasmála. ,,Bude to chtít víc na to abych zemřel!" Chechtala se šlechticova hlava. Popelka si uvědomila co musí udělat. Začala tělo vzdalovat od hlavy. Šlechticovi došlo o co se Popelka snaží a co se jí povedlo, ale to už bylo pozdě. Po chvíli už hlava neviděla co tělo dělá. Neviděla vlastně ani Popelku. Popelka si nebrala servítky a zavřela bezhlavé tělo v domku na nářadí. Žádný z nemrtvých jí nestál v cestě. ,,Na ní, vy hloupé mrvoly!" ozvalo se z místa, odkud se Popelka v zápalu boje dost vzdálila. Jenom se ušklíbla. ,,Potvory," ulevila si. Rychle si vykasala svojí spodní spací halenku. Okolo pasu měla přivázané nějaké užitečné věci. Nejdůležitější teď byla placatka s ne-tak-vodkou a sirky. Znovu otevřela dveře nářaďovny a chrstla obsah placatky na šlechticovo bezhlavé tělo. Škrtla sirkou a tělo vzplanulo. Nijak se nebránilo. Jenom sedělo a už se ani nehýbalo. Jakoby Šlechtic neměl sebemenší chuť posmrtně žít. Popelka byla spokojená sama se sebou. Otočila se čelem k hordě mrtvol před sebou. Vrhla se mezi ně jako kočka mezi nebohé myši.

___________________

,,Proč jsi je prostě nesejmula okamžitě a neušetřila mi nervy?" zlobil se Linden. Popelka si otřela svůj pohrabáč o svoje už tak špinavé spodní prádlo. ,,Pořád bychom měli na krku toho, co je všechny ovládal," osvětlila Popelka a šla k šlechticově hlavě, ve které pořád trčel její sekáček. Vytáhla ho a vyděsila se, když na ní hlava promluvila. ,,Jsi mnohem schopnější než jsem si myslel." Popelka se tak moc lekla, že ani neuvažovala nad odpovědí. Dupla na hlavu, ze které už slézalo maso tak silně, že ji rozdupla na kaši. Její zbytky tam nechala ležet a obchvatem okolo hořící hromady lidských mrtvol se vracela zpět ke Krematoriu. Linden šel po jejím boku. Oba kráčeli tiše. Museli si ujasnit co se právě stalo. ,,Bolí tě ta noha pořád?" zeptal se Linden po dlouhém mlčení Popelky. Ta se zastavila. ,,Už ani ne," odpověděla, ale neznělo to nijak  upřímně.  Linden to nechal plavat. Měli teď celý zbytek života, aby si všechno řekli. Dorazili ke Krematoriu a tam na ně čekalo překvapení. Všude okolo ležely ostatky mrtvol.  ,,To bych do vás neřekla," usmála se Popelka ve dveřích na Violet a Josefa. Zjevně nechápali o čem to mluví. O nějakou dobu později zjistila, že když zničila bezhlavého šlechtice, tak zničila i všechny ostatní oživlé mrtvoly. Lidé vyhráli. Popelka vyhrála. Všechno se mohlo vrátit do starých kolejí.