V Krematoriu byla ze začátku zima,  ale jakmile se tam pořádně zatopilo, tak už se tam dalo chodit i v nátělníku. Ale ani jeden ze zúčastněných by se k takovéto akce neodvážil. Tedy... skoro nikdo. ,,Popelko?" Moje drahá neteř se rozvalovala na hromadě oblečení sundaného z mrtvol, které ještě nestačila odvést. Ovšemže se válela jenom v pánských kalhotách a v košilce, kterou každá správná dívka nosí pod halenou. Popelka na rudnoucího Lindena hodila nevrlý pohled a dál žmoulala žemli. ,,Snažně tě prosím, obleč se." Popelka protočila oči. ,,Takhle jsem tady chodila denně. Laskavě mě nepoučuj na mém vlastním teritoriu, v mém Krematoriu a u mojí trouby na mrtvoly." Violet dusila smích a Gwendolyn třeštila oči. Josef se na Violetin povel otočil a jen se šklebil tomu, jak se Linden snaží. Jak všichni věděli, tak Popelkou pohlo máloco. Úspěšné byly zatím jenom psí oči a její macecha. V táboře už zkoušeli i hrubý nátlak, ale vyšli z toho jenom po jedné noze. Tu druhou ohlodávali psi. 

,,Jestli ti to vadí, tak si zalez do márnice,  tam je zima. Jestli se ti tam nebude líbit, tak je tu jenom mrazák, ale tam bych nelezla. Přeci jen, je to mrazák." Linden na protest odkráčel do márnice a tam se usadil na stůl. Byla tam neskutečná zima a smrdělo to tam shnilotinou, ale co čekat od márnice? Chvíli tam seděl v předklonu, ale pak se opřel rukama o stůl a zaklonil hlavu. Rukou zavadil o něco rozbředlého. Nemohl určit co to je, protože všude byla tma. Zašel zpátky za Popelkou a vyprosil si svíci. Tentokrát ho doprovodili naprosto všichni, ale Popelka začala mít vážně divný pohled ve tváři, když se blížili k místu, odkud přišel Linden. Jen tak tak jim skočila do cesty. ,,Ty jsi... Argh! Tohle je mrazák. Neříkala jsem ať sem nelezete?" Než stačila říct něco dalšího, obešli jí a vešli. Violet se posadila na to samé místo, kde předtím seděl Linden. ,,Tady to teda smrdí," poznamenala. Mezitím zapálil Josef svíčku a Gwen, Linden a Josef se měli čemu divit. Violet se nedivila, protože neviděla za sebe. ,,Violet..." začala opatrně Gwen. ,,Neotáčej se." Violet se samozřejmě otočila. S jekotem vyskočila na nohy a převrhla stůl. Popelka to sledovala s povytaženým obočím. Dcera spalovače mrtvol a ječí kvůli mrtvole. ,,Co to má být!?" vykřikla Gwendolyn. Popelka v klidu došla k Violet a postrčila jí směrem k jejímu miláčkovi. ,,To je pan a paní Hrdličkovi. Než jsem je stačila zpopelnit, tak začala invaze nemrtvých a já pak měla spoustu práce. A takhle vypadají po té době. Nic neobvyklého." Linden a i ostatní byli šokováni. Ona je bezcitná nejen k nemrtvým, ale i k mrtvým a jak pak později zjistí, i k živým. ,,Já se divím, že vás šokuje představa, že jsou mrtví, ale ne to, že jsou stále mrtví. Ještě se nezvedli z mrtvých." Jen to dořekla, tak na se ozvalo zasténání. Popelka nevypadala ani vyděšeně, nebo zaraženě a ani překvapeně. Jen popošla ke dveřím a zpoza nich vytáhla dvouhlavňouvou brokovnici. V rychlosti jí nabyla a střelila nemrtvého pana Hrdličku do obličeje. Nezastavilo ho to, ale měl  teď obličej na fašírku. Střelila podruhé do stejného místa a té bestii vypadlo oko a upadla spodní čelist. ,,No nic. Všichni ke kotlům," zavelela Popelka a odvedla vyděšené výletníky ke kotlům. ,,Proč ho nezabiješ?" rozčilovala se Gwendolyn. ,,Protože, má drahá, tu rozhoduji já a já si chci toho chlapa upálit v kotli. Vždycky jsem chtěla vidět někoho živého v plamenech. Toto sice není úplně živý člověk, ale je to nejživější věc, kterou můj kotel zkusí." Jejím spolucestovatelům došla slova. Každému z jiného důvodu. Gwen byla vyděšená, že někdo může myslet na zabití živé bytosti. Violet netušila, že Popelka ještě nezkusila upálit živolu. Josef nevěděl co si o tom myslet a Linden byl zaujatý její osobností. Jak vždy věděl,  ona nebyla jen ta nějaká obyčejná tuctová holka. Ne. Byla to bohyně smrti, chodící v bagančatech, roušce a s vlasy spoutanými šátkem. Popelka dovedla své nové přátele na život a na smrt za kotle. ,,Tady všichni zůstanete. A ani hnout," zavelela. Všichni se skrčili za kotle a muži dávali pozor na bezbranné dívky. Popelka stála u kotle a pořádně pod ním zatápěla. Pan Hrdlička se dosoukal až do její blízkosti. ,,Tak co ty na to? Líbí se ti místo tvého posledního odpočinku? Málokdo ví jak to tu vypadá zevnitř a brzo  to budeš jenom ty, kdo bude vědět jak vypadá kotel i zevnitř." Oživlá mrtvola se na ní vrhla, ale Popelka zareagovala rychleji než blesk a zároveň co uhýbala jejímu útoku, otevírala dvířka kotli. Pan Hrdlička skočil přímo dovnitř. Popelka za ním zaklapla dvířka a zavřela je na petlici. ,,Můžete vylézt!" zavolala na čtyři schované osůbky. Ale ani nemusela. Už byli na nohou a poslouchali, jak pan Hrdlička mlátí do kotle zevnitř a jak se snaží křičet, ale nemá jak. ,,Pojďme se vyspat. K tetičce je to zítra ještě kus cesty." Spokojeně si pak zalezla do peřin a vypadala, jakoby jí vůbec nevadilo, že něco víceméně stále živého mlátí do stěn jejího kotle. ,,Jestli budete nevyspalí, tak to není moje chyba," oznámila jim a spokojeně se zavrtala do postele. ,,Ale co když se vzbudí i paní Hrdličková?" pípla tiše Violet a Popelka vylezla ze svého kavalce s nelidsky znuděným vrčením. ,,Vy jste neskutečný dámičky," rozčilovala se a pochodovala po místnosti ve spodním prádle. Halenka a bombarďáky jí vlály do všech směrů. ,,V klidu si lehněte. Odtáhnu jí ven. Spokojeni?" Vzala si do ruky pohrabáč a chtěla vyrazit. ,,Neměl bych jít raději s tebou?" zeptal se Linden. ,,Víte co jste mi vy dva maníci slíbili, než jsme vyrazili na cestu? Slíbili jste, že ochráníte Violet a Gwen. Jak je budete moci chránit zvenku?" Linden udělal pár kroků k Popelce. ,,Ale dívka, kterou miluji vyráží mezi smrtící příšery s mrtvolou v ruce. Myslíš si, že bych přežil, kdyby se ti něco stalo?" Popelka zůstala klidná, tedy jenom na povrchu. Uvnitř ní byl  naprostý zmatek. Co to proboha řekl?!, křičela uvnitř své hlavy. Jenom ti, co jí znají opravdu dobře, by dokázali rozpoznat, že je naprosto mimo sebe. Jediným člověkem co tozde pozna,l byla Violet. Viděla jemný ruměnec na tváři své sestry. Nemohla uvěřit, že někdo jako Popelka, která se tajně zařekla, že se nikdy nevdá aby neubližovala  svým blízkým až zemře na to samé jako její rodiče. Proto taky stále rouška na jejím obličeji. Že Popelka, která pracovala s mrtvolami a nevadilo by jí zabít ani dítě, se mohla zamilovat. Popelka beze slova odešla a nechala za sebou Lindena, který nemohl uvěřit tomu štěstí, že se zamiloval do dívky, která je tak neohrožená  a statečná. Jeho milovaná se mu nikdy nebude strachy choulit v náručí a ani nikdy nebude potřebovat jeho ochranu. Vždy mu říkali, že se ožení s princeznou, ale princezny nevedly odboje a ani nezabíjely na počkání. Linden si  rychle uvědomil, že jeho vyvolená není žádná princezna, ale neohrožená královna. Královna, která rozhodovala o chodu země a všeho okolo ní. Přesně tato osoba byla ta, kterou se rozhodl chránit i když to nepotřebovala. Přesně tuhle osobu si chtěl jednou vzít za ženu, mít s ní děti. Linden vyšel ven za Popelkou. ,,Popelko!" křikl na ní. Křehce vypadající dívka se nezalekla, když na ní najednou zahalekal. ,,Copak?" zeptala se tiše. ,,Vezmeš si mě?" zavolal Linden, pevně rozhodnut se nevzdat, kdyby ho odmítla. A čekal na její odpověď. Popelka se otočila k mrtvole na vozíku zády a lehce vyděšeně hleděla do očí svého prince. Sejmula si z tváře roušku a po dlouhé době Linden opět spatřil její nádhernou tvář. Nemusela ani nic říkat. Její posmutnělý úsměv mu byl dostatečnou odpovědí.