Čas letěl jako zběsilý a nastal čas, aby Popelka a její banda zase vyrazila chránit hradby, snažíc se aby jejich lid přežil. Je zvláštní, že svatby nebyly jedinou věcí, kterou po mě Popelka chtěla. ,,Kmotřičko, potřebovala bych, aby jsi mi dala prášek na chránění věcí, jako tenkrát." Pokrčila jsem nad tím rameny a doběhla jsem do svého skladu přenosných kouzel.  Vytáhla jsem nazelenalý prášek a donesla ho Popelce. ,,Ale hradby-stavící kouzlo nepotřebuješ, že ne? Naposledy jsem sháněla šupinu draka jako šílená a nakonec jsem stejně použila kapří šupinu přivázanou na ještěrce. Draci už se jen tak lehko nenachází." Popelka se na mě usmála a vzala si ode mě prášek. ,,Copak to slyším? Že by bylo tajemství hradeb odhaleno?" Ve dveřích stál Linden. ,,Ale drahý, snad jsi si nemyslel, že jsem je vybudovala kámen po kameni." Linden přišel k Popelce a políbil jí na tvář. ,,Už musíme jít," Popelka si otřela roušku, na kterou jí políbil, a vyšla ze dveří jako první. ,,Nemusíš si dělat starosti. Své rodiče milovala nade všechno na světě a od dvanácti let se jí nesměl nikdo ani dotknou bez dovolení, jinak vyšilovala jak posedlá. Takže jsi dokázal víc, než kdokoliv jiný." Linden vypadal sám se sebou velmi spokojen. Za mého doprovodu vyšel ven, kde už se čekalo jenom na něj. ,,Tak se mějte krásně, děti moje," popřála jsem jim a otevřela pro ně bariéru. Když se blížili k bariéře, tak jsem si všimla smutného výrazu v Thomasově tváři. Já samozřejmě věděla, proč se tak tváří. Jsem víla a nikdo nepozná lásku na první pohled tak dobře jako víly. ,,Stát!" zavelela jsem a celý maličký konvoj ztuhl. ,,Tak mě napadlo, že byste mi tu mohli nechat Gwendolyn. Přeci jen, už nejsem nejmladší a dost by mi tu pomohla. Co vy na to?" Nemusela jsem jí ani nijak pobízet. Bez nějakého dlouhého pobízení se vrátila ke mě. ,,Tak se mějte pěkně!" zamávali jsme a pak jsem za nimi zavřela bariéru.

Popelka vedla neohroženě všechny lesem zpět k hradbám města. Cesta zpět se zdála kratší než ta ke mě domů. Na noc zase ulehli do Krematoria. ,,Zase zpátky," zamručel Josef. Znechucený nebyl  jen on, ale i další cestovatelé, tedy kromě Popelky. Ta byla nadšená že je zase tam, kde to zbožňuje ze všeho nejvíc. Ani post-apokalyptickou anti-zombie komunitu, kterou si vlastnoručně postavila z ničeho, neměla tak ráda jako rodinné Krematorium. Linden se na to místo snažil nahlížet světleji než předtím, když už tedy taky patřil do rodiny. Bohužel se mu to nějak nedařilo. Pořád to bylo místo, kde se spalovaly mrtvoly a kde bylo samo o sobě mrtvo. Když se všichni uložili ke spánku, zavládla tma. Všichni cestovatelé dýchali potichu. Přes větrací otvory pod střechou pištěl vítr a Violet nemohla spát. I když vedle ní oddechoval její nový manžel, tak to prostě nešlo. Jak by taky mohla. Nenáviděla temnotu. Nenáviděla, když bylo ticho. Doma vždy měla svíčku na nočním stolku a potichu jí hrála hrací skřínka, aby mohla spát. Jenže teď? Nebyla tu ani jedna z těch věcí. Těšila se, až se zítra vrátí zpět do bezpečné zóny a řekne matce, že se za Josefa provdala. Matka nebude nadšená, ale už se sňatkem nebude moci nic dělat. Leda by zabila Josefa, ale to by snad neudělala. Nebo ano? Najednou se tichou nocí začaly ozývat zvuky. Kdoví co to mohlo být. Violet ztichla a zaposlouchala se do šramocení venku. Bylo to šoupání. Čeho, nechtěla ani pomyslet. To co byla doteď tichá noc, se změnilo v něco nepopsatelného. Violet se najednou nebála tmy a ticha. Bála se toho, co obcházelo Krematorium. Byl to člověk? Zvíře? Ovšemže jí na mysl jako první přišli nemrtví. Největší hrozba jakou kdy zažila. Kam se poděl svět, kdy její největší starostí nebyl strach o život, ale problémy jako jestli se dobře provdá a jestli náhodou nebude muset sahat na práci. Teď by raději zametala  v aleji podzimní listí, než se bát o sebe a svou rodinu. ,,Popelko? Popelko!" začala budit svou sestru. Měla moc velký strach na to, aby se pokusila spát. Popelka rozlepila oči a ospale zakňourala. ,,Slyšíš to?" zašeptala Violet a Popelka byla najednou naprosto vzhůru. Potichu se zvedla se svého ležení a potichounku se doplazila ke svému pohrabáči u stěny. ,,Tiše..." zašeptala a ukázala na Josefa, který poklidně spal. Sklonila se k němu a zatřásla s ním. Ve chvíli byl na nohou. ,,Pššt," zašuměla Violet prakticky neslyšně a přitiskla mu prst k ústům. Linden se probudil o poznání klidněji. Otevřel oči a když viděl jaký ostražitý pohled má Popelka v obličeji, nemohl než být stejně ostražitý jako jeho manželka. ,,Co se děje?" zašeptal. Popelka jenom ukázala na své uši a naznačila, ať poslouchá. Jen co Linden lehce nastražil uši, uslyšel to, co všichni okolo. Strašidelné šustění a šinutí všude okolo domu. ,,Vezměte si zbraně, hoši. Lindene. Tvojí starostí bude odsud dostat bezpečně Violet. Josefe, ty mi pomůžeš. Ať je tam kdokoliv nebo cokoliv." Linden nesouhlasil. Chytil Popelku za ruku. ,,Tak to tedy ne. Právě jsme konečně spolu. Jdu s tebou a budu tě chránit. Nechci o tebe přijít." Nikoho v Krematoriu v tu chvíli ani nenapadlo, že už nešeptají. ,,Já o tebe přijít taky nechci," zašvitořila Popelka a vložila mu svůj sekáček do ruky. ,,Proto půjdeš s Violet a ochráníš jí. Protože kdyby se jednomu z vás něco stalo, tak to bude horší než moje vlastní smrt." To co řekla, bylo jako rána šípem do Lindenova srdce. Amorova. Měla ho vážně ráda. Na chvíli jakoby ho všechny smysly opustily. ,,Drž se vzadu. A neopouštěj Violet," nařídila mu a sama se vydala k hlavním dveřím s Josefem po boku. ,,Do toho, švagře," pobídla Popelka Josefa aby otevřel dveře, za kterými mohlo být naprosto cokoliv.

Josef sundal ze dveří ohromnou závoru, venku najednou všechno utichlo. Potom ramenem rozrazil vrata a se vztyčenou zbraní vyběhl ven. Popelka ho okamžitě následovala a to co viděla jí naprosto vyrazilo dech. V okolí Krematoria stály asi dvě stovky čerstvých nemrtvých. Některé z nich poznávala. Byli to lidé, kteří přežívali v jiných komunitách, než v Popelčině. ,,Dobrý večer," ozval se z davu velice známý hlas. Dopředu před všechny ostatní vyšel Erik, ze kterého zněl hlas popraveného šlechtice . Popelce se udělalo zle. ,,Zabili jste i Erika?" ozval se Josef. Naštěstí neútočil. Takovou přesilu ani oni dva nemohli přemoct. ,,Co zase chceš? Nevyjádřila jsem se snad minule jasně?" Strnulý Erikův pohled Popelku pálil do očí. Nemohla se koukat, jak na ní mluví jeho mrtvola. Ale neměla zase dost odvahy, aby ho popravila před Josefem. Byly jako bratři. To že zabila svou sestru bylo něco jiného. Ale zabít něčího skoro bratra, to by nedokázala. Nehledě na to, že by jí asi její novopečený švagr nenáviděl. ,,Ovšem. Docela drsně jsi těm lidem roztrhala údy, ale ani jsi mě nenechala domluvit." Popelka před sebou měla dál natažený pohrabáč a nehodlala jej sklonit. ,,Ale to co jsem ti chtěl říct, je už teď neaktuální. Takže jsem zde, abych ti sdělil, že buď s námi půjdeš dobrovolně anebo ne a všichni živí, co jsou tu s tebou, zemřou. Tak jak to bude?" Popelkou v tu chvíli projela vlna zuřivosti, jíž se ze všech sil snažila potlačit. ,,Kdo se prosil o nějaký projev tvé zvrácené milosti?" zakřičela na něj a udělala krok blíž. Ostatní nemrtví se také o krok přiblížili. ,,Jak říkám, máš ještě možnost jít s námi. Slibuji na svou odseklou hlavu, že se tvým přátelům nic zlého nestane." V Popelce to vřelo. Měla chuť všechny probodnout a usekat jim hlavy, ale bylo to nemožné. Kdyby se na ní vrhli, tak by zemřela teď a tady. Josef, Violet a Linden celou dobu poslouchali jejich rozmluvu. ,,O čem to mluví, Popelko? Kam máš jít? Co jsi mu slíbila?" ptal se Linden. Popelka se vyděsila. Jsou manželé teprve den a on už jí nevěří. ,,Nic jsem neslíbila. Celou dobu se ho snažím zbavit!" křikla Popelka na Lindena, aniž by se na něj podívala. Musela si dávat pozor co dělá Erikovo tělo, aby jí nenapadl. ,,Proč jsi mi o tom neřekla? Jsme přeci manželé!" to Popelku dožralo. Jak mohl vytahovat zrovna tohle? ,,Jsme svoji sotva den! Neměla jsem čas ti říct všechna tajemství. To by taky mohlo zabrat několik hodin. Spíš mě bolí, že si myslíš, že bych vás všechny mohla po tom všem zradit. Kdo nastavoval svůj život, aby jsi tady teď byl? Kdo vytvořil zdi? Kdo vám dal možnost žít a nemuset se skrývat do tmy, aby si vás mrtvoly nevšimly? Já, já a zase já! Zamysli se nad tím." Její nynější promluva by určitě zanechala krásný dojem, kdyby jí každý neposlouchal jen na půl ucha. Všichni kdo poslouchali jejich první manželskou hádku, byli zaraženi, že jsou ti dva svoji. ,,Času už ti pomalu ubývá. Tak jak to bude?" Popelka zvažovala všechna řešení svého problému. Vymýšlela i nepravděpodobné scénáře, které by se neodehrály ani za tisíc let. Nakonec se otočila na Erika se skelným pohledem. ,,Josefe. Ochraň Violet. Zataraste se v Krematoriu. Půjdu s nimi." Strnulý pohled na Erikově tváři se změnil. Vytvořil ústy něco jako prohnaný úsměv, který by si každý jiný člověk spletl s vyděšením. Josef zavíral dveře, ale než je dovřel, vyběhl Linden za Popelkou. ,,Jak říkám, jdu s tebou." Na jednu stranu to od něj bylo romantické, na tu druhou to byla naprostá hloupost. ,,Perfektní. Uvidíme se na hřbitově. Tentokrát na živo. Více méně." Erikův pohled naprosto ztratil jakoukoliv jiskru. Popravený šlechtic opustil jeho tělo. Bylo evidentní, že je stejný, jako ostatní nemrtví. Jenom skořápka. Popelka chytla Lindena za ruku a ruku v ruce šli vstříc neznámu, které bývalo pro Popelku tak známé a uklidňující. Chodila tam navštěvovat jak maminku, tak tatínka.