Cesta ke mě domů netrvala zase tak dlouho, jak si všichni mysleli. Vyrazili po obědě a navečer se už drápali do kopce za kterým bydlím. Bylo vidět, že pohled na můj dům jim vyrazil dech, teda až na Popelku, kterou nikdy nic nevyvedlo z míry. Můj dům je malý, útulný s velkou zahradou s nejroztodivnějšími květinami. A nejhlavnější věc je kouzelná bariéra okolo mého domku.  Popelka na nic nečekala a vyrazila přímo ke dveřím. Věděla jsem o tom. Celou dobu přeci vím, co dělají. A proč? Sleduji je přes křišťálové koule. Víte kolik křišťálu mám teď ve sklepě, když už ty koule nepotřebuju? Hodně. Ostatní jen chvíli němě stáli a koukali se na tu neuvěřitelnou nádheru mého domku. Když se dostatečně vynadívali, vyrazili za Popelkou. Ta už postávala před bariérou a čekala. Na koho? Na mě.  Vyšla jsem ze dveří a přišla až k nim. Beze slova jsem otevřela bariéru a když byli bezpečně uvnitř, vřele jsem je uvítala. ,,Zlatíčko, jak dlouho jsme se neviděly. Už to bude dobrých sedm let," vyčetla jsem jí a užívala si pohled na její dospělou tvář. Naposledy jsem jí viděla naživo když jí bylo dvanáct. ,,Promiň mi to, kmotřičko. Ale když zemřela maminka, tak to pro mě bylo těžké období a potom, když zemřel i otec se někdo musel starat o rodinou firmu," odpověděla mi. Moc dobře věděla, že se rozzlobím. ,,Tetičko. Jsem tvoje tetička. S tvou matkou jsme byly sestry." Popelka se ušklíbla. Sice to přes roušku nebylo jen tak vidět , ale jsem přeci jenom její teta. ,,Ale kmotřička víla zní líp než tetička víla," dělala si ze mne srandu. ,,Víla?" ozval se nápadník mé neteře.  ,,Ovšemže," odvětila jsem a zamávala svými křidélky ve vzduchu. Popelka se jenom trochu šklebila, když si uvědomila, že nikdo z nich nikdy o vílách neslyšel. Tedy asi slyšel, ale netušil, že by mohly existovat. ,,Takže umíte kouzlit?" Nezbylo mi než se usmát. ,,A nechtěli byste se mě na to zeptat uvnitř? Přeci jen začíná být zima." Popelka nemeškala a vešla do mého domu. Líbilo se jí pomyšlení, že zase někoho překvapila. Uvařila jsem jim čaj a usadila si je k jídelnímu stolu. Všichni až na mou drahou neteř se rozhlíželi okolo. Ani se jim nedivím. Celý dům je v kmeni jednoho velice starého dubu. ,,Takže, co ode mne potřebujete?" zeptala jsem se plna očekávání. Popelka mě spražila pohledem a ostatní se nechápavě koukali. ,,Vlastně jsi nám, myslím, neřekla proč vlastně k té tvé vílí příbuzné jdeme," ozval se Josef. Popelka se postavila a pohlédla na mě. ,,Tady tetička moc dobře ví, proč jsme sem přišli." Trochu mě to zaskočilo, ale měla jsem tušit, že to nebude jenom tak. Usmála jsem se svým nejlepším úsměvem. ,,Jsem tak nadšená, že jste s tímhle šli za mnou. S radostí vás oddám!" vykřikla jsem a sledovala reakce svých hostů. Linden zíral na Popelku. Josef a Violet si stiskli ruce, Gwen jenom valila oči. Jediná Popelka vyvalila oči a zaječela: ,,Co!?" Prohnaně jsem se zazubila. ,,Myslela jsem, že sezdám jenom Violet a Josefa, ale když se chceš vdávat taky, budiž." Sjela mě pohledem, před kterým by se i Lucifer třásl strachy. Violet přerušila její zírání jedinou otázkou: ,,Opravdu náš sezdáš, tetičko?" Vypadala velice šťastně. ,,Jsem já to ale dobrá duše, co?" odpověděla jsem otázkou a dodala: ,,A nejsem tvoje teta. S tvojí rodinou nemám co dočinění a nevypadám tak staře abys mi musela říkat teto." Vyčetla jsem jí a v tu chvíli vešel do dveří jeden z mých chlapců. ,,Thomasi," přivítala jsem ho a políbila ho na tvář. ,,Děťátka, tohle je můj syn Thomas." Můj chlapeček je kývnutím pozdravil a otočil svoji pozornost na Popelku. ,,Netušil jsem, že i ty by jsi mohla vyrůst v krásnou dívku. Čekal jsem, že se z tebe vyklube spíš šimpanz." Popelka protočila oči. ,,Ha ha ha," sarkasticky ho počastovala výsměchem.  Naštěstí to oba mysleli jako vtip. ,,To jsou tví přátelé?" zeptal se Popelky a ta si prohlédla své souputníky. ,,No... tohle nevinné stvoření je Violet, moje nevlastní sestra. Tamta temná entita v rohu je Gwendolyn, Violetina kamarádka. Tenhle svalouš je Josef, Violetin snoubenec. A tohle je Linden, princ naší země. A venku jsi mohl potkat Cornelia." Thomas jí vzal okolo ramen. ,,To jsi si jako vážně namluvila prince?" Popelka protočila oči. ,,Už to tak bude," zabrumlala. Linden v tu chvíli nemohl uvěřit svým uším. ,,Pojď pozdravit Marka. Už tě dlouho neviděl." Popelka a Thomas zmizeli ve dveřích. ,,Violet, Josefe. Běžte se připravovat na svatbu, alespoň trochu. Gwen, jdi jim pomoci. A ty Lindene, pojď se mnou." Vzala jsem ho do své zahrádky, kam jen tak někdo nesmí ani vkročit. ,,Proč jste mě sem vzala?" zeptal se podezřívavě. ,,Drahoušku. Popelka už od dvanácti let nemá matku a tak budu muset převzít její roli  já. Protože princ, neprinc, Popelka si zaslouží jen toho, kdo jí upřímně miluje," začala jsem a bylo na něm vidět, že tohle vážně nečekal. ,,Já vaši neteř miluji. Je to jediná-" Zadržela jsem jeho vylévaní srdce jednoduchým zvednutím ruky. ,,Já vím, že jí máš rád jako nikdo, ale dovol mi něco říct předtím, než mi sdělíš, že si jí chceš opravdovsky vzít." Usadili jsme se na lavičce. ,,Buď si jist, že tě sem nevzala jen tak pro zábavu. Pozítří jí bude dvacet jedna. Dokud se nevdá do dvaceti jedna let, tak veškerý její majetek připadne jejímu sousedovi. Takže ona a ani její sestry nebudou mít sebemenší nárok na jedinou minci. Před pár lety jsem se s ní domluvila, že jestli nenajde svého vyvoleného, tak se provdá za Thomase. Nejsou si tak blízce příbuzní a navíc by majetek zůstal v rodině. Ale dneska s sebou přivedla tebe. Chlapce, který jí už požádal o ruku a taky chlapce, za kterého riskovala život. Ptám se tě proto: Vezmeš si mou neteř s čistým štítem a bez postranních úmyslů?" Linden se moc dlouho nerozmýšlel. ,,Ovšemže. Nikdy jsem neměl postranní úmysly. Když jsem se do ní zamiloval, tak jsem neměl ani tušení kdo je. Když jsem jí potkal podruhé, tak jsem jí nepoznal a potom se stejně zamiloval do jejího charakteru. A pak zjistil, že obě ty osoby jsou jednou a tou samou." Chlapec mi dělal radost. ,,Dobře. Pojď," vyzvala jsem ho bez cavyků a on mě následoval jako pejsek. Dovedla jsem ho do sadu. Párkrát jsem máchla rukama ve vzduchu a ceremonie byla připravená. ,,Přiveď sem všechny," zadala jsem mu úkol a po chvíli se tam všichni shromáždili. Ceremonie pro Violet a Josefa byla krátká, ale dojemná. ,,Teď se odeberte na večeři." Nikdy jsem nebyla ten typ co by nerozkazoval. Popelku a Lindena jsem si zdržela. ,,Tak vy dva. Provedeme to rychle." Popelka neměla tušení o co jde. ,,Lindene, bereš si mojí jedinou neteř Popelku za ženu?" Linden okamžitě souhlasil. ,,Popelko, vdáš se za prince naší země, bez toho aniž by to bylo kvůli jeho majetku?" Popelka těkala očima ze mne na Lindena. Netušila co se to právě děje a měla chuť utéct. Trvalo několik minut, než se rozhodla, ale Linden to cítil jako hodiny. Už ztrácel naději. ,,Já... Já si nejsem jistá. Co když zemřu na diopatickou plicní fibrózu?" Linden se zašklebil. ,,Hlupáčku," zašeptal jí a ona ho objala. ,,Pak tedy ano." Nemusely znít zvony a ani potlesk hostů. Oba byli šťastní. On, že ho konečně přijala dívka, kterou ze srdce miloval. A ona, protože ten, který se jí vkradl do srdce byl smířen s tím, koho si vzal. Byl smířen s tím, že by mohla zemřít. A to klidně velice brzy. Oba se políbili a já se mohla jenom hloupě culit. Vrátili jsme se na oslavu. Jedli jsme a pili a já zaregistrovala velice zajímavou událost. Vypadá to, že tady bude brzo další zamilovaný pár. Thomas vzal Gwendolyn do stájí a ukazoval jí všechna zvířata. Dovolil jí pohladit si Marka, svého koně. Měla jsem ze svých dětiček radost. Škoda že to nemůže vidět Thomasův otec.