,,Všichni se připravte, protože větší řež jste ještě nikdy nezažili!" ukončila svou motivační řeč Popelka za jásotu všech bojovníků. Popelka si bezděky upravila roušku, i když byla naprosto správně daná. S pohrabáčem v ruce si hrdě stoupla do čela armády, když tu se jí vedle hlavy ozval otravný hlas. ,,Jak se jmenujete?" Popelka se probudila. Utřela si slinu do roušky, která teď byla vlhká a protřela si rudé oči. ,,Co to sakra..." Mumlala a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kdo to mluví. ,,Sakra, už mlč," zakňourala Popelka a mžourala na prince, který se rozhodl pracovat s papíry jako Popelka. ,,Řeknete mi, velitelko, jak se jmenujete?" Princ byl neodbytný. ,,Veliteli. Ne velitelko. Říkej mi veliteli jako všichni ostatní. Protože tu velím. A jelikož tu velím, tak si dáváš přestávku a jdeš se najíst. Teď.Hned." Princ odešel jako zpráskaný pes a šinul si to do kuchyně, kde mu dají najíst. Alespoň mu to dnes ráno řekla velitel. Víte, jak znám Popelku, tak ze spolupráce s princem nebyla zrovna nadšená. Měla ráda svůj klid. I v Krematoriu pracovala sama. Tedy, měla tam Cornelia, ale to byla vítaná společnost. Vlastně by se co nejdřív měla Popelka podívat do stájí, jak se Corneliovi vede. Princ došel do kuchyně a okamžitě upoutal pozornost všech mladých žen. ,,Můj bože! To je fešák!" pištěla potichu Fili Gwendolyne a Violet do ucha. Violet na něj zírala a nemohla popadnout dech. ,,Dobrý den, poslala mě velitel, že se mám jít najíst." Theresa s Klárou a vlastně úplně všechny přítomné se začaly smát. Princ netušil která bije. ,,Zlatíčko z toho si nic nedělej," uklidňovala prince jedna stařenka, která obírala nasušené bylinky. ,,Jenom když mluvíš o veliteli, tak celou větu formuluj v mužském rodě. Jinak se ti všichni vysmějou. Jako teď." Princ ani nemrkl a opravil se: ,,Poslal mě velitel, že se mám jít najíst." Fili mu s přitroublým úsměvem podala misku s polévkou. Od nádobí se najednou ozvala Violet. ,,Vy jste princ pane, že?" Princ zbledl a zakuckal se. ,,Co? To si mě s někým pletete slečno..." Violet se usmála. ,,LaRue. Violet LaRue." Princ potichounku zaklel. To u ní doma byl, když toto celé šílenství začalo. Už měl svou vyvolenou na dosah ruky, ale pak se rozezvonily zvony a ta služebná, která byla nápadně podobná veliteli, je odtáhla do sklepa a on svou Popelku od plesu znovu nepotkal. ,,To zní jako šlechtické jméno," podotkl. ,,Jsem Baroneta. Ale na titulu teď moc nezáleží. Spíš mi povězte, jak se jmenujete." Violet vyřkla otázku, po které prahly všechny svobodné dívky, které byť jen zahlédly princova záda. ,,Linden." Violet zadusila smích a dál myla nádobí. ,,Aha. A lépe tě pojmenovat nechtěli? Já nevím. Co třeba rovnou Javor?" Linden se na ní skepticky podíval a Violet sklapla. Stejně věděla, že to princ je. ,,Mohly byste mi něco o veliteli říct?" Všechny ženy se začaly poušklíbávat. Klára se jako vždy chopila role vypravěče. Ostatní jenom pokračovaly v práci, poslouchaly a přišlo jim roztomilé, jak se tenhle maník okamžitě do velitele zakoukal. A bude o to víc užaslý, až mu Klára něco povypráví. ,,Velitel je velice schopný," začala, ale byla okamžitě přerušena. ,,Já vím. Zachránila mi život. Viděl jsem jak pobila pohrabáčem a sekáčkem na maso dvacet nemrtvých zombie. Bylo to naprosto úžasné! Potom je natahala na hromadu, a když už ožívali, tak je podpálila." Najednou se karta obrátila. Místo toho aby Linden hltal všechna Klářina slova, tak všechny ženy v kuchyni hltaly Lindenův příběh, který nebyl domněnka, ale viděl to na vlastní oči. ,,Povídejte. Jaká je? Jaké jiné skutky udělala?" Klára se rychle vzpamatovala. ,,Je to nejčestnější člověk na světě. Když se na všechny vrhli nemrtví, tak byla tak úžasná, že nás zavedla do těchto hradeb a uzamkla nás před nimi. Je tu bezpečno. Zároveň se stará, abychom měli co jíst, co si oblékat a chce nám všem zajistit dobrý život. Povídá se, že tyto hradby vybudovala sama během jedné hodiny. A taky se povídá, že umí lítat, takže nemůžeme věřit všemu, ale rozhodně věř, že ona je nejnebezpečnější stvoření v celém městě. Protože jak všichni víme, tak zabila svou vlastní sestru, když se změnila v nemrtvou." Linden rychle dojedl a raději se vytratil. Byl trochu vyděšený. Zaprvé, to tu vede žena. Zadruhé, dost nebezpečná a bojeschopná žena. Zatřetí, je všemi respektována a nikdo nepřemýšlí nad tím, že nemá společenský status. Princovi vždy říkali, že titul a postavení je jedna z nejdůležitějších věcí, tak proč teď najednou všichni rujnujou ideologii, ve které vyrůstal? Na druhou stranu to chápal. Zachránila je a dala jim šanci na život, zatímco on a jeho rodina se schovávali na hradě. Stejně jim to schovávání bylo k ničemu. Ještě teď Linden živě viděl, jak jeho otci rozdírají hrdlo až na hrtan a jeho matce rvou srdce zaživa z těla. Ještě teď viděl, jak se oba už několik hodin po smrti zvedli a byli sto zabít i svého syna. Jediného syna. Linden se pomalu vrátil k veliteli do stanu. ,,Jsem zde," zahlásil, ale stejně ho nikdo neslyšel. Na stole pokojně oddechovala dívka, která mu zachránila život. Při pohledu na ní přesně věděl, jak se ti lidé cítí. Všichni už by byli touhle dobou mrtví, nebýt téhle jediné bytosti, která měla dost kuráže a soudnosti, aby se zvedla a zničila nemrtvé, aby lidé, které určitě všechny neznala, mohli dál žít. Přišel k veliteli a lehce jí vzal do náručí. Ani si toho nevšimla. Položil jí do postele a přikryl jí peřinou. Popelka se zachumlala do pokrývek a slastně spala dál. Pak prince napadlo, že se jí musí v tom oblečení špatně spát. Pomalu jí sundal boty, pás se zbraněmi, šátek z hlavy a už už jí chtěl sundat i roušku. Jenom se jí však lehce dotknul a Popelka otevřela oči, jakoby vůbec nespala. ,,Co jsi to dělal?" syčela na něj a posadila se na posteli. Bez šátku na hlavě mu někoho připomínala, ale kdoví koho. ,,Jen jsem tě ukládal do postele. Usnula jsi na stole. Tak jsem ti sundal boty a zbraně. Myslel jsem si, že v masce se ti musí špatně spát." Popelka ho propalovala pohledem. ,,Nikdy mi na roušku nesahej. Nikdy!" mluvila tiše a výhružně. ,,Dobře. Nikdy se jí nedotknu. Přísahám!" vykvikl a Popelka spokojeně pokývala hlavou. ,,Teď jdi k sobě do stanu. Taky si odpočiň." Linden už byl skoro u dveří, když se ještě otočil na Popelku. Chtěl jí něco říct, ale při pohledu na ní se mu všechno vykouřilo z hlavy. Za tu chvilku si stačila vyměnit bílou roušku za bílou roušku s nakresleným kočičím obličejem. ,,Co to k čertu.." Popelka se zasmála tím nejhezčím smíchem, jaký kdy Linden slyšel. ,,To je moje rouška na spaní. A teď už dobrou noc." Princ Linden odcházel jako ve snu. Doteď měl hlavu plnou jenom té tajemné dámy, kterou potkal na plese, ale jediné zasmání velitele jeho hlavu donutilo, aby nemyslel na tu dívku v červánkových šatech a bagančatech, ale na mocnou ženu s rouškou na obličeji, pohrabáčem u pasu a paradoxně i bagančatech na nohách.