Netrvalo ani týden a nastal Popelčin nejšťastnější den. Ne určitě to není to, co si pod šťastným dnem představujete vy. Na zámku se konala veřejná poprava šlechtice, za zavraždění rodiny bankéřů a následného vykradení. A navíc toho šlechtice nikdo neměl rád. Popelka byla zaplacená aby si odvezla tělo a zpopelnila ho. Zaprvé, upálí svého prvního člověka co bude mít hlavu mimo tělo a nemůže za to ukopnutí hlavy koněm. Zadruhé to byl  její druhý šlechtic a první, kterého má tu čest upálit bez hlavy. S hlavou spálila jenom jednoho a to proto, že byl moc chudý na pohřeb. A zatřetí bude konečně na oficiální popravě jako čestný host. Tak moc se těšila, že ani dospat nemohla. Cornelia už měla připraveného z předchozího dne, stačilo ho jenom zapřáhnout a přehodit ho černou dečkou. Aby vypadal lépe. Jede přece do města. A  bude tam i král, tak Cornelius musí vypadat k světu. Sama si vzala svetr, montérky, nová černá bagančata, roušku, a vlasy si stáhla do neuspořádaného uzlu. Potom si hlavu převázala černým šátkem. Vypadala jako alergik na společnost, ale ve svých očích byla podle svého vkusu nejlépe oblečená za poslední rok. Vlastně si nevzpomínala kdy jindy vypadala tak dobře. Asi naposled  při smrti otce. Ovšem, smrt matky byla hrozná a otec byl necitelný, když si pořídil novou ženu, která už měla dvě děti, ale smrtí otce se Popelce změnil život od základů. Ještě si zastrkala podolek do kalhot a vyrazila zapřáhnout Cornelia. Když si vše obstarala, tak nasedla na kárku a vzala otěže. Spokojeně si vyrazila na popraviště, kde jí čekala skvělá scéna. Viděla sekeru, kterou mu useknou hlavu a nemohla se dočkat. Odchytl jí nějaký muž a ptal se kam směřuje. ,,Já? Já jsem z Krematoria. Odvezu si mrtvého k zpopelnění," vysvětlila a snažila se nevypadat nijak nadšeně. ,,Tak to bude omyl. Toho, kterého dnes popravíme budou pohřbívat, ale ten zloděj před ním se asi bude muset zpopelnit." V tu chvíli se Popelce zbortil svět. ,,Co prosím?" ozvala se a slezla z kozlíku. ,,Takže žádný šlechtic bez hlavy?" zeptala se znovu a nemohla uvěřit souhlasu toho muže. ,,Jestli bude třeba, tak si popravím nějakého šlechtice sama," zamumlala si a stiskla muži rameno. ,,Chcete říct, že voláte baronety, aby si dojeli pro zákazníky sami? Mě je vozí pohřební služba. A abyste věděli, tak tady zůstanu i s vozíkem. Doufám, že vás bude žrát svědomí." Zavrčela a sedla si do kárky, kde obyčejně vozila mrtvoly, jejich šaty, vlasy nebo popel. Uvelebila se přímo u popravčího před pódiem a všichni na ní volali nadávky, že absolutně nic nevidí. Jen jim je vrátila a řekla kdo je, tak zmlkli jako pěny. 

Nastal čas popravy. Popelka byla stále uražená, ale taky měla nejlepší výhled, vlastně se odsouzenému dívala přímo do očí. Co do očí. Pravděpodobně jí postříká i jeho krev. Zloděje, kterého si měla Popelka odvést když už přijela, popravili rychle a bez cavyků. Ale po něm přišel ten šlechtic. Byl to vysoký blonďatý muž, který nevypadal, že by něco mohl provést. Ale Popelka přirozeně nevěřila lidem s orlím nosem, takže nemohla věřit ani tomuhle muži. 

,,Máte právo na poslední přání," oznámili tomu blonďatému. Chvíli přemýšlel. ,,Chci, aby moje rodina nebyla nijak diskriminována," oznámil. Popelka byla v tu chvíli zaujata. Myslela si, že na ně bude něco vztekle ječet, ale on vypadal, že je naprosto v klidu. Ani si to neuvědomila, ale promluvila na něj, když zrovna něco vyhlašoval hlasatel. ,,Vy se nebojíte?" zeptala se tiše, ale šlechtic s hlavou na špalku jí slyšel. ,,Věděl jsem, že se to stane, když zabiji vraha mého otce a vezmu si zpět co patří mé rodině." Popelce došlo, proč to udělal, ale její slovo by stejně nic nezměnilo. ,,Jste statečný," pokračovala v konverzaci a ani si neuvědomila, že na ní a něj kouká celé náměstí. Nikdo ale neměl odvahu přerušit jejich rozhovor. Popelka na to nevypadala, ale měla dost nechvalnou pověst. Jednou vyhnala vidlemi partičku výrostků od Krematoria. Ten večer pršelo a ona měla otcův starý pršiplášť. Všichni se jí od té doby tak nějak báli. ,,Děkuji slečinko. Ale myslím, že tou statečnou jste tu vy. Nikdo s odsouzenci nemluví." Popelka se zašklebila, ale nebylo to přes roušku vidět. ,,Prosím vás. Já spaluji mrtvoly. Ten odvážný jste tu pořád vy." Usmála se lehce. ,,Vlastně jsem původně přijela pro vás, ale budete mít pohřeb," řekla, když se ozval hlas z tribun. ,,Tak už ho popravte!" Byl to sám princ. Popelka k němu vzhlédla a propalovala ho pohledem. Potom jí došlo, že toho chlápka zná. Byl to ten, kterého sejmula botou v královských stájích. Takže byl doopravdy princ. Teď se za sebe zastyděla. ,,Jen mě popravte!" Zakřičel šlechtic a najednou vypadal jako šílenec. ,,Jen co se moje tělo dotkne mé rodné země, tak povstanu znovu k životu a se mnou další stovky pochovaných, jen počkejte!" Ozval se svist vzduchem a Popelce vyšplíchla krev přímo do obličeje. Sotva kat zvedl svou sekeru, skutálela se šlechticova hlava z podstavce přímo Popelce do klína. Zírala do mrtvých očí onoho muže. Ještě před chvílí mu v nich jiskřila nenávist ke všem živým. Lidé se rozprchli a k Popelce přijel pohřební vůz tažený čtyřmi černými koňmi. Vylezl z něj stařík, jeho syn a syn jeho syna. ,,Slečno. Rád vás znovu vidím. Jak se vám celou tu dobu vede?" Popelka jen  pokrčila rameny a podala staříkovi hlavu blonďatého šlechtice. ,,Není to nijak úžasné. Tahle hlava je pro vás." Popelka měla pořád celý obličej od krve. Hlavně roušku. Naštěstí nosila i náhradní. Celou krvavou si sundala a okamžitě si nasadila čistou. Kapesníkem si taky otřela krev co byla jinde než na roušce. ,,Ten zloděj je můj. Naložili byste mi ho?" Stařík neváhal a poslal vnuka a syna, aby dámě donesli mrtvolu. ,,Někdy se stav na oběd. Moje žena by tě chtěla znovu vidět. Prý musíš být zase kost a kůže." Popelka se zasmála, nasedla do svého vozíku s mrtvolou a pobídla Cornelia. Chvilku potom, co Popelka odjela, tak přiběhl princ a budoucí král v jedné osobě. ,,Pánové. Kdo byla ta dáma co právě odjela?" Jenomže pohřebáci měli dost práce. ,,Kolegyně," sykl stařík a uložil s pomocí svých příbuzných rakev do vozu. Potom rychle zmizeli. Princ se tedy nic nedozvěděl. Měl pocit, že je to stejná dívka, která ho trefila botou do hlavy. Jenže to byla nějaká šlechtična. Ty by nepracovaly s mrtvolami. Raději by na ní zapomněl. Vrátil se k otci, který se otřásal záchvatem kašle. Nebyl v dobré kondici. Už dlouho kašlal krev a zdravotní stav se mu také nezlepšoval. Princ už mu nepřipisoval moc dlouhý čas mezi živými. Ovšemže měl svého otce rád, ale nevypadalo to s ním dobře. Nicméně od plesu se nezajímal o nic moc jiného než o tu dívku, které patří ta bota, která ho trefila do čela. Královi o ní taky vyprávěl a král mu požehnal -  když jí najde, má svolení se s ní oženit. Pro případ, že by jí nenašel dřív, než se král odebere na onen svět.