Popelka dostala přímo majestátní nápad. ,,Hej ty!" zavolala a od stolu k mapě k ní přispěchal Linden. ,,Nejsem Hej ty." Popelka se zazubila, ale přes roušku to nebylo vidět. ,,Jasně. Takže princátko, odteď papíruješ ty. Já se jdu věnovat bohulibější činnosti." Linden se na ní koukal jako vyvoraná myš. ,,Co?" vyhrkl a pořád nechápal jak to myslí. ,,Prostě je teď všechno papírování, které se netýká kompetence velitele na tobě. A to jenom proto, že jsi určitě naprosto neschopný v boji." To se Lindena dotklo. ,,No dovol! Podle čeho soudíš?" Popelka se na něj zahleděla a oběma se vybavil způsob, kterým vkročil Linden do Bezpečné zóny. ,,Řekněme, že umím odhadnout lidi," prohodila Popelka a zazubila se. Což zase nebylo vidět. Někdy si říkala, že kvůli roušce přichází svět o spoustu  jejích naprosto skvělých vtipů. Ale zvyk je železná košile a navíc nechtěla zemřít jako její rodiče. Rouška tedy spočívala na jejím obličeji jako přisátá. Sundala ji jen tehdy, když si chtěla vyměnit špinavou za čistou. Popelka si nakreslila na mapu rudou čáru. ,,Perfektní. Hej ty! Zavolej mi velitele všech jednotek." Linden vystrčil spodní čelist. ,,Povídám, že-" Popelka ho přerušila. ,,Jasně nejsi Hej ty. Ale teď dělej co říkám. Svolej je." Linden netušil, co má v plánu a raději udělal co chtěla. Společně se všemi veliteli stál ve velitelském stanu. ,,Začněme," pronesla Popelka, když je všechny do jednoho sjela pohledem. ,,Vidíte všichni tuto rudou čáru? Ta čára značí dvě věci. Venkovní hradby města a taky náš další cíl. Nasadíme veškeré schopné členy a uzavřeme hradby. Potom vybijeme všechny nemrtvé v této oblasti a budeme se moct ze stanů zase za nějakou dobu nastěhovat do domů. Jen budeme muset všechno pozavírat a zajistit i sebemenší díry v obraně. Nějaké otázky?" Všichni stáli jako přikovaní. První promluvila nějaká žena, které nemohlo být o moc míň  než Popelce. ,,Jaktože tak najednou? Proč jsme to neudělali už dřív?" Popelka se usmála, ale zase to nebylo možno vidět. ,,Dobrá otázka, Jenette. Dřív jsme nemohli. Sbírali jsme síly. Nikdo z vás nebyl připravený na střet takového měřítka. I z malých bitev se ze začátku vraceli třeba jenom dva lidé. A moc dobře si pamatuji, jak jste mi tu kňourali, že to jsou také pořád lidé a nemůžeme je zabíjet. Víte jakou práci mi dalo, abyste nebyli takový srababy? Teď je pravý čas na útok. Jděte a řekněte to členům svých jednotek. Uvidíme se zítra ráno. Rozchod!" Jakmile byli všichni kromě prince pryč, Popelka si sedla na postel a začala si brousit zbraně. Linden na ní nijak nemluvil a jenom se hrabal v papírech. ,,Tak to vyklop. Na co se chceš zeptat?" ozvala se Popelka a přejela pohrabáč brusem. Linden chvíli přemýšlel, jestli jí to říct. ,,No... Chtěl jsem se zeptat..Jde o to, že na plese jsem potkal překrásnou dívku a snažil jsem se jí najít, ale nevedlo se mi to." Popelka mlaskla jazykem o patro úst a nechala prince pokračovat. ,,Ale pak jsem dorazil do domu madame LaRue. No a tam mi řekli, že má vyvolená s nimi bydlí. Nevíš, jestli tady někdo takový je?" Popelka se vnitřně hrozně smála, ale navenek nedala nic najevo. ,,Je zde madame LaRue a dvě její dcery. Můžeš se jedné zeptat, jestli chceš. Vlastně, zvedni zadek a jdeme. Taky jsem je dlouho neviděla." Popelka nepočkala na jeho odpověď a rovnou vyrazila se svým pohrabáčem ven. Linden jí následoval jako pejsek. V kuchyni byl klid a nikdo už tam v tuto hodinu nezevloval. ,,Za mnou!" zavelela znovu, když v kuchyni nikoho neviděla. Mířila na východ a vešla mezi pár pevných budov, které se vyskytovali v Bezpečné zóně, ale nikdo je neobýval. Byly tam sklady. Zbraní, jídla a další spousty věcí. Třeba i oblečení. Procházeli mezi domy a Popelka najednou ztuhla uprostřed kroku. Zírala před sebe a nemohla uvěřit vlastním očím. Linden se koukal taky, ale raději by to neviděl. Stál tam nějaký muž a líbal se vášnivě s dívkou, které neviděl do obličeje. Popelka se rychle vzpamatovala. ,,Veliteli Josefe Vahači!" zavelela a muž se na ní vyděšeně podíval. ,,Violet LaRue," oslovila už klidněji dívku, která byla rudá jako rak. To, že je klidná, si princ Linden jenom myslel. Byla na prahu výbuchu vzteku. ,,Laskavě mi to oba vysvětlete." Z Popelky sálalo velitelství jaké u nikoho předtím princ neviděl. Josef už chtěl začít mluvit, když ho přerušila Violet. ,,Do toho ti nic není! A opovaž se to říct matce!" pištěla. Popelka k ní přišla blíž a veškerá aura velitelství byla ta tam. ,,Si piš, že jí to povím. Co si myslíš? Josef dost možná zejtra umře!" Violet se zalekla a rozplakala se. ,,To není pravda! A navíc se máme rádi!" pištěla jako smyslů zbavená. Popelka jí chytla za ruce. ,,Jsi pitomá husa, Violet, ale už jsem si na to zvykla. Ale jak ječíš, tak to matce za chvílí vyzradíš sama." Josef a Linden se na ty dvě jenom koukali. Zatím nevinná rozprava mezi Popelkou a Violet po chvíli přerostla v neskutečnou hádku. ,,To se může takhle ječet na velitele?" zeptal se Linden a statný Josef se rozesmál. ,,Ne, to určitě ne, ale ony jsou sestry, tak má zrovna v tomhle směru povoleno naprosto všechno." Lindenovi začal pracovat mozek na plné obrátky. ,,To neuděláš!" zařvala Popelka. ,,Udělám! Sleduj!" zavyhrožovala Violet. ,,Hej! Lindene! Tady Popelka je-" Popelka jí zakryla pusu a Violet jí kousla. ,,Ty potvoro mrňavá!" zaječela Popelka. Byla to chvíle ve které jí jak Linden, tak Josef mohli vidět, jak se chová jako člověk a ne jako velitel. ,,Myslím, si že zajdu pro madame LaRue," zašeptal Josef a vytratil se. Violet  a Popelka se začaly tahat za vlasy. ,,Co to vidím, děvčata!" ozval se ženský hlas za Lindenem. Ten ztuhl, stejně jako Violet s Popelkou. ,,Takto se chovají dámy?" Obě dívky se pustily a pokorně sklonily hlavy. ,,Tak Popelko. Řekni mi co se stalo." Popelka se zašklebila na Violet. ,,Matko, tato slečinka se líbala s velitelem Josefem Vahačem. Chtěla jsem jí říct, že dělá špatně, ale neposlouchala mě." Madame LaRue vypadala vyděšeně, ale než stačila cokoliv říct, tak jí předběhla Violet. ,,A ona zase pracuje s princem a neřekla mu, že-" Popelka jí spražila vražedným pohledem. ,,Ještě slovo a vytrhám ti chlupy z nosu!" vyhrožovala jí, ale Violet se nedala. ,,Žádný nemám!" hádala se. ,,Oh, vážně? Podle mě ti trčí až k bradě. Pokud to není tvůj knír," urážela jí Popelka na oplátku. ,,To by stačilo, dívky," okřikla je naprosto v klidu madame LaRue.  ,,Obě jste udělaly špatně. Ty Violet, se vdáš za nějakého šlechtice. A ty Popelko, by jsi měla princi říct, že jsi ta dáma, které patří to odporné baganče. Ale jestli nechceš, tak mu to neříkej."Popelka v sobě dusila zlost. ,,Právě jsi mu to řekla," zasyčela Popelka a upřela pohled na Lindena, který se schovával za Popelčinou macechou. Ten vypadal že právě našel nirvánu a peklo zároveň. ,,Ale mami! Já Josefa miluji. Žádného šlechtice si nevezmu!" Madame LaRue už chtěla něco namítat, ale do řeči jim skočil Linden. ,,To už asi dost dobře nepůjde. Všichni, vyjma mě, kteří se schovávali na hradě,  jsou teď po smrti." Tato zpráva byla pro všechny přítomné šokující. ,,Jdeme princátko. O tomhle mi musíš říct víc." Popelka ani nepočkala a vydala se zpět odkud přišla. Macecha si odvedla Violet a Josef se vydal pryč. Linden spěchal za Popelkou. Nemohl uvěřit jaké má štěstí. ,,Takže jsi celou dobu věděla, že jsem tě hledal?" Popelka jen něco zamrmlala. ,,Chtěla jsi mi to říct?" Popelka se zastavila a zvedla hlavu aby se podívala Lindenovi zblízka do očí. ,,Nechtěla. A i kdybych ti to řekla, tak je ti to k ničemu. Jsme právě v apokalypse a není čas na takovéhle věci. Až tohle přejde tak to s tebou budu klidně řešit, ale teď ne to není prostor. Laskavě se hni, ať mi můžeš říct, co se stalo na hradě." Popelka vyrazila pryč a Linden tam jen tak stál. Nikdy mu nebylo hůř. Dívka, do které byl na první pohled blázen, ho právě odmítla kvůli neživým nestvůrám. Kladl si otázku. Kdyby tady nebyly ty nestvůry, našel by jí a mohl s ní šťastně žít? Nebo by ho odmítla kvůli něčemu jinému? S hlavou plnou myšlenek se šoural za Popelkou.