Dojeli jsme před vilu a já hned běžel dovnitř a do místnosti, kde mě Hiromi učil zvládat mého vlka a to pomalu ta limuzína ani nestačila zastavit. Otevřel jsem teda dveře a vstoupil jsem už jako vlk. Vrčel jsem a pustil se do cupování jedné z figurín, co Hiromi objednal na cvičení bojového umění a myslel si, jak je to Daisuke.

,,Štěňátko? Copak to provádíš?" zeptá se mě Hiromi, co přišel do místnosti jen proto, že mu určitě sluha, kterého jsem potkal, vykecal, že se se mnou něco děje. Kouknu na něj a odfrknu si, jelikož na něj nemůžu být nasranej ani jako vlk. Takže k němu přijdu se staženým ocasem a nechám se pohladit.
,,Špatný den ve škole? Nějak tě naštval ten Kuro? Ale musím tě pochválit, že jsi se ve škole nezměnil," usměje se na mě a hladí mě po hlavě. Jen jsem si povzdychl, lehl si na zem a jeho tak donutil si sednout. Pochopil, že se mi nechce moc mluvit a jen chci, aby mě hladil a objímal.

,,Tak co, už je to v pohodě?" zeptá se mě, když jsem se změnil zpátky do normálu a ležel na zemi a hlavu jsem měl v jeho klíně.
,,Ano... Děkuju," usměji se a natáhnu se pro polibek. I když mě kolikrát štve i on, stejně láska k němu u mě nikdy nepohasne. Je moje alfa a moje všechno.
,,Víš co? Myslím že těch pár smluv, co mi ještě zbývá, tak mě nezabije, když je udělám později, takže co kdyby jsme jeli někam na výlet a prostě si ten víkend udělat hezčí a jen pro nás?" Zeptá se mě a mě zajiskřily oči. Celý víkend s ním někde jinde?! To se dlouho nestalo, aby jsme byli někde mimo město jen my dva.
,,Že se ptáš! Jdu nám zabalit!" vyjeknu šťastně a vyběhnu z místnosti.

Z pohledu Hiromiho:

Jeho reakce mě velmi potěšila, líbilo se mi, jak se kolikrát choval jako malé dítě, co ho dokáže rozveselit i maličkost. Mrzelo mě totiž, že jsem se štěňátkem netrávil tolik času jako předtím. I když, co si vzpomínám, tak co jsme začali spolu chodit, tak ani moc jsem si ho neužil, když mi ho ten parchant sebral dřív, než jsem si s ním mohl něco vůbec zkusit. A to, že se s ním stále baví mě moc nepotěšilo, ale co jsem měl dělat, sice o vlkodlacích vím všechno, stejně nenahradím mu kolikrát pocit té smečky, co od nich dostane.
,,To tvoje štěňátko si mě dneska přivolalo," ozve se najednou za mnou hlas a já ani nebyl překvapen a ani se nelekl, když vím, o koho se jedná.
,,A co chtěl?" zeptám se Daisukeho, když se otočím a pohlédnu na něj. Jeho modré oči se na mě dívaly a já kolikrát měl pocit, že snad mi vidí až do žaludku.
,,To ti musí povědět sám... Já jsem mu slíbil, že ti nic neřeknu," řekne mi a já si povzdychl. Tohle mi dělá naschvál.
,,Tak proč jsi mi to říkal?" zeptám se ho a on se ušklíbne.
,,Mám rád drama... Proč myslíš, že chodím se dvěma holkama," odpoví mi a odejde, když zrovna přijde štěňátko zpátky za mnou.
,,Tak mám sbaleno... Tys s někým mluvil?" zeptá se mě Daiki a já zavrtěl hlavou. Fascinuje mě, jak dokáže za sebou i skrýt pach. Kolikrát mě děsí s tímhle a on to určitě moc dobře ví.
,,To byl fofr štěňátko, neříkej mi, že jsi to měl někde schované už zabalené?" Zasměji se a obejmu ho. Teď se ho ptát nebudu, by poznal, s kým jsem tu mluvil. Daiki jen se zazubil a už mě táhl ven z pokoje a ven z vily.

*O dva dny později*

Víkend jsem si s Daikim moc užil. Snad si to užil i on, přeci jen jsem se snažil, aby jsme si užily jeden druhého a případně trochu polevil i v hledání rodičů a počká opravdu s tím na mě.
,,Tak, běž si připravit do školy a šupky do postele," řeknu štěňátku, když přijedeme domů pozdě v noci a on se na mě koukl stylem - vypadám snad jako malej kluk?
,,Nejsem unavený, když půjdu spát, tak si zase půjdeš dělat svou práci a budu spát v posteli sám. A to jsem si na tebe zvykl přes ty dva dny, že jsem usínal vedle tebe a tulil se k tobě," řekl a obejme mě kolem pasu. Povzdychl jsem si, když jsem ho tak viděl.
,,Slibuju, že půjdu spát s tebou dneska, dobře?" zeptám se a Daiki přikývl a šel si tedy připravit. Já se vydal do pracovny jen proto, že jsem chtěl v rychlosti mrknout, jak je na tom emailová schránka a opravdu jsem přemýšlel, že si najdu nějakou sekretářku, aby mi s tím trochu pomohla, jinak o štěňátko přijdu.
,,Zlatí? Nechceš jít pracovat, že ne?" Uslyším u dveří Daikiho a já hned vypl monitor.
,,Neboj se štěňátko, jen jsem vyvěsil na internet inzerát na sekretářku, aby mi s tím pomohla. Bude mi to organizovat a tak budu mít více času na tebe a na hledání tvých rodičů," usměji se a tím ho chtěl uklidnit. Asi to zabralo, když hned byl u mě a začal mi zulíbávat obličej.
,,Miluju tě, miluju tě, miluju tě!" opakoval u toho a já mezitím se pomalu přesunul k nám do pokoje a do koupelny.

*Z pohledu Daikiho*

Konečně! To mu to trvalo, jde vidět, jak mě poslouchal, když jsem mu to říkal snad milionkrát, že si má na to někoho najmout, ale né - to, abych šel do školy bylo důležitý... Hlavní je, že mu to konečně došlo a pátrání po rodičích se konečně naplno rozjede a snad by mě Hiromi dokázal dostat do té matriky, když tedy JÁ se tam jen tak prej nedostanu. Ale teď na to, že bych měl být na Daisukeho naštvaný, nesmím myslet, když jsem Hiromiho rozdráždil a odmítat ho, když jsem ho teď v tomhle týdnu už párkrtá odmítl, nemůžu. I když nepopírám, že přes naší dovolenou jsme si sexu neužili, to naopak~ Byl to mooooc povedený víkend, snad si ho znovu někdy zvopakujeme~

Ano ano, já vím, jsem hrozná a stydím se za sebe, ale jelikož jsem se před pár měsíci přestěhovala a šla do nové práce, kde jsem si zvykala na nové prostředí, kolegy apod. tak jsem na psaní neměla ani pomyšlení... Teď se mi to trochu už srovnalo a spisovatelský block se pomalu vytrácí (pokusím se z toho vytěžit maximum, už jsem si trochu zase promyslela příběh, kam povede), tak radši sice nebudu nic slibovat, ale pokusím se se zlepšit se. Tak snad jste mě ještě nezavrhli, ale co tak sleduju na tomhle příběhu, tak asi většina ano... Mrzí mě to, ale co si budem - nejsem robot a už nejsem puberťák, co nad psaním může strávit hodiny a hodiny času :/