Opravdu znamenité odpoledne to bylo~ Daiki byl neúnavný a to se mi zamlouvalo, jelikož je pravděpodobnost, že se tohle vždy po škole bude odehrávat~ No, ale bohužel práce je práce a tak když štěňátko bylo konečně ukojené a spalo v posteli, tak jsem šel opět do své kanceláře. Nojo, od doby, co jsem to lehce zanedbal, když mi ten idiot Yoshihiko Daikiho sebral, tak jsem tu práci dost zanedbal, takže to musím horko těžko dohnat, abych nepřišel o to, co jsem si tak horko těžko vybudoval.

,,Myslel jsem si, že tě tu najdu," uslyšel jsem známej hlas a když se kouknu ke dveřím, stál v nich Daisuke, můj kamarád, informátor a taky jeden z naší slavné trojky. Nezávidím mu, že si nabrnkl zrovna dvě ženský.
,,Dai... Copak potřebuješ? A pro jednou by tě neuškodilo se ohlásit, že přijdeš..." řeknu a pohledem opět sklouznu k papírům.
,,Pokecat, dlouho jsme si nepopovídali, co ty máš Daikiho zpátky, tak jsi buď s ním a nebo máš práci," řekne mi a já vydechnu.
,,Nepřekvapuje mě, že to víš, ale co můžu dělat, když od Daikiho unesení jsem na práci moc ruku nevztáhl... Víš, kolik firem a dlužníků mi málem uniklo?" zeptám se jej a on se zasměje.
,,Tak na těch pár minut to zase odlož a pojď si se mnou dát sklenku," usměje se Dai a sedne si ke konferenčnímu stolu, kde jsem kolikrát řešil různé věci s klienty či s obchodními partnery.
,,No dobře, ale jen jednu, mám toho fakt až moc..." vydechnu, zvednu se a šel si k němu sednout.

No, z jedné se stalo asi deset těch skleniček, takže jsme byli lehce lízlí a smáli se historkám, co jsme vše prožili, koho jsme měli v posteli, koho jsme případně zabili...
,,Počkej, počkej... Takže královna Viktorie... TA královna Viktorie... Že se nechala svést takovým prosťáčkem, jako jsi ty?" smál jsem se, když mi to vyprávěl a on mě praštil.
,,Noco, byl jsem mladej, líbil jsem se jí... No tak jsme na to vlítli... To mi snad nevěříš?!" zeptá se mě Dai se smíchem a já se napil.
,,Mladej... Jsi vůl, kolik ti bylo, když se to tedy stalo?" zeptám se ho se smíchem.
,,Co tu vyvádíte vy dva?" slyšeli jsme hlas od dveří a v nich stálo moje štěňátko. Měl ruce křížem a sledoval nás celkem povrchně, protože cítil ten alkohol, co se linul přes místnost. A taky dle výrazu tu byl asi docela dlouho, takže doufám, že neslyšel moje historky. Ještě bych kvůli sobě o něj přišel a to bych nepřežil.
,,Štěňátko~" zavrním a už si to k němu jdu, abych ho obejmul a upusinkoval.
,,Fuj, nepřibližuj se ke mě, smrdíš po alkoholu," odstrčí mě s těmito slovy a já zesmutněl a udělal na něj smutnej kukuč.
,,No tak jsme to trochu přehnali... To se stává štěňátko... Tak se na mě nezlob~" zakňourám a i přes jeho odstrkávání jsem se snažil o to, abych ho objal.
,,Dai, to jsem rád, že tě vidím... Mohl bys prosím pro mě něco udělat?" zeptá se najednou štěňátko mého společníka a šel k němu, takže jsem tam stál s rukama nataženýma a sledoval ho se smutným výrazem. //Pozn.: asi tak jako je v giffu ↓ :D

,,Copak potřebuješ Daiki?" zeptá se ho a Daiki si k němu sedne. Takže jsem využil situace a šel si sednout k němu. To mě naštěstí už nechal, akorát když jsem se mu snažil dát pusu, tak mě odstrčil.

Z pohledu Daikiho:

,,Co víš ty o mých rodičích. Podle Hiromiho jsi nejlepší informátor, jaký kdy je," řeknu mu narovinu a sleduju ho. Stále byl pro mě záhadou, co vlastně za nadpřirozený druh je, ale podle Hiromiho je to složité.
,,Musím tě zklamat Daiki, ale zapřísahal jsem, že se nebudu zajímat o víly. Řeknu ti jedno - střeží si jejich existenci tak přísně, že jen vypátrat, kde se zrovna nějaká vílý vesnice nachází, je dost hardcore i na mě," řekne mi Daisuke a já zakňourám. To jsem fakt slyšet nechtěl.
,,A víš proč si to tak moc střeží?" zeptám se jej a on se zamyslel.
,,Každý si svoji pravou identitu střeží jinak. Od doby, co lovci upírů zanikly, tak upíři se směle pohybují po světě jakoby nic. Vlkodlaci se spíše zdržují u lesů, jelikož tam můžou jít, když je úplněk a neohrozí tak obyvatele toho města či vesnice. Jenže víly svou existenci kolikrát těžko skryjou, křídla schovaná moc dlouho bolí a tak se radši ukrývají pod existencí jejich kouzel a různě se stěhují, aby je případně jiný nadpřirozený druh nelovil kvůli jejich kouzlům," odpoví mi Dai a napije se ze skleničky. Hmm, na to, že asi musel vypít to co Hiromi, tak to na něm nejde poznat. Je fakt zvláštní.
,,Aha... Takže stručně řečeno - ty mi neporadíš, proč se zrovna moji rodiče ukryli mezi lidi a vychovávali mě jako obyčejného člověka," vydechnu poraženecky a zvednu se z křesla.
,,Je mi to líto Daiki," zaslechnu jen a nechal jsem je tam. Takže jsem zase na začátku. Jupí.

Šel jsem do kuchyně, kde už nikdo ze sloužících nebyl a vytáhl si z lednice kus dortu, co tam vždy měli kvůli mě, protože vědí, jak moc miluju sladké a začal jej jíst. Jediný co vím o rodičích je to, co si pamatuju a co mi řekl Yoshi, ale co když Yoshi kecal a chce mě svést na jeho stranu? Ale to hned zavrtím hlavou, Yoshi se změnil, miluje Zera a proč by mi jinak vyprávěl o mé matce? Dobře, to že byl do mé matky zamilovaný je docela divný, když pak byl zamilovanej do mě, ale... Dlouze vydechnu a dám si vidličku s dortem do úst.
,,Divím se, že po tom našem odpoledni ještě dokážeš sedět," uslyšel jsem ode dveří Hiromiho, který taky nějakým zázrakem vypadal, jako kdyby alkohol dneska nepožil a přišel ke mě. Obejme mě a uloupne kousek dortu, který jsem jedl.
,,Nemám náladu na to se červenat nad tím, co se stalo odpoledne. Víš, že normálně bych po tobě házel vším a totálně rudý... Ale to, že jsem s pátráním po mých rodičů se nijak nepohl, to mě teď štve..." zamručím a obejmu ho.
,,Já vím, štěňátko... Ale jestli si víly tak moc potrpí na tom, aby se skryli před světem, tak..." začal Hiromi, ale já ho musel zarazit.
,,Jestli řekneš, že to mám vzdát, jdu bydlet k Yoshimu... Ten by mi aspoň pomohl," zamručím to na něj a koukl. Ta bolest v jeho očích šla vidět, stejně tak i v jeho grimasech v obličeji, jak jeho rty se proměnily v úzkou linku.
,,Za prvé - au, to bys mi udělal? A za druhé - kdyby jsi mě nechal domluvit, řekl bych ti, že ti chci pomoct. Vím, že to pro tebe dost znamená, dozvědět se, proč jakožto syn víl, ti to nikdy neřekli. I mě to zajímá, ale věř, že kdyby se to nestalo, tak by jsme se my dva nikdy nepotkali... Miluju tě štěňátko, šel bych pro tebe klidně do jámy samotného ďábla, jen abych tě zachránil," usměje se Hiromi a když mi vezme bradu, aby mě políbil, s radostí mu to oplatím.
,,Taky tě miluju Hiromi~" zašeptám a přitulím se k němu.
,,Tak šup, dopapej a jdeme spinkat. Pro dnešek opravdu bylo práce dost a jelikož to budu pomalu mít, tak se pustíme do pátrání. Hlavně mi slib, že nebudeš pátrat na vlastní pěst a počkáš na mě..." řekne mi Hiromi a já sice přikývl, že slibuju, ale měl jsem překřížené prsty za zády. Dojedl jsem s ním společně ten dort, šli si vyčistit zuby a rovnou do postele. Ráno musím opět do školy...

Tááák, další kapitolka na světě a světe div se - kdybych to vydala skoro 3 hodiny zpátky, tak bych přidala dvě kapitolky v jednom týdnu 😱😂 ale nestalo se, ale i tak - KAPITOLKA JE NA SVĚTĚ!! 🥳 takže opět slibovat nic nebudu, prostě až bude, tak bude 😁 papa u další kapitolky 🥰