✷✷✷

✷✷✷

srpen, 1977

„Vítejv Liverpoolu," zazubil se na ni.

Vevnitř to rozhodně vypadalo jinak než v sídle Blackových na Grimmauldově náměstí. Alphardův dům měl mnohem světlejší a vzdušnější atmosféru, se světlými tóny dominujícími interiéru. Velká okna vpouštěla dovnitř spoustu přirozeného světla, které se odráželo od stěn a vytvářelo dojem prostornosti. Přesto však Alphardův domov nebyl místem bez tajemství a nástrah; každá místnost byla plná podivuhodných a často magických předmětů, které přivezl ze svých cest po světě. Nábytek byl elegantní a exotický, a přestože vypadal pohodlně, Argus věděl, že některé kousky mohou být očarované a potenciálně nebezpečné.

S tichým pufnutím se před nimi objevila domácí skřítka Falby. Byla drobná, sotva dosahovala Argusovi po kolena, a její šedozelená kůže se zdála ještě bledší ve srovnání s jejími velkými, vypoulenými očima, které měly barvu lesklého měsíčního kamene. Její uši byly dlouhé a špičaté, téměř jako netopýří křídla, a zpod nich vykukovalo pár stříbrných chomáčů vlasů. Na sobě měla jednoduchou látku, která připomínala starou utěrku, pečlivě přepásanou provázkem.

Hluboce se jim uklonila, ale na rozdíl od Krátury se špičkou nosu nedotýkala podlahy. Na Halcyon bylo vidět, jak jí je to přivítání nepříjemné. „Pan Regulus na vás čeká ve společenské místnosti," oznámila pisklavým hlasem.

Když vstoupili do společenské místnosti, Regulus seděl v jednom z křesel a v klíně měl stočenou tříbarevnou kočku, Rue, která spokojeně vrněla. Argus se nad tím pousmál – Rue byla známá tím, že by celý den na někom jen ležela a tulila se. Měl radost, že si ji Regulus k sobě vzal; vypadalo to, že jim to spolu klapalo.

„Co vám tak dlouho trvalo?" zeptal se Regulus, aniž by se pohnul. Rue se na nově příchozí otočila, načež si sedla a mohutně si zívla. Regulus jí začal více hladit, jako kdyby jí přemlouval, aby se neměla k odchodu, což se povedlo, neboť se opět schoulila do klubíčka.

„Dorazili jsme relativně včas," namítl Argus.

„Možná by bylo na čase si seřídit hodinky, co říkáš?" opáčil Regulus s vážnou tváří, avšak v očích se mu zablýskly jiskřičky pobavení. Pak jeho pohled padnul na Halcyon; samozřejmě si ji kriticky prohlížel. Halcyonin styl byl kapku jiný, než bylo zvykem v kouzelnickém světě – měla potrhané džíny (před pár dny si je zničila, když lezla na strom), na hlavě uvázaný šátek s lebkami a na nose posazené sluneční brýle.

Argus ale musel uznat, že vypadala celkem normálně v porovnání s mudly, které sem tam potkal na ulici. Halcyon mu vysvětlila, že se jedná o hnutí punk. Nejdivnější na nich asi byly ty jejich šílené účesy.

„Vezmi, prosím, Proudfootovou do jejího pokoje," přikázal Regulus domácí skřítce a poté se obrátil k Halcyon. „Na většinu věcí radši nesahej, někdy mohou být zakleté."

Dívka pouze přikývla, ale zdálo se, že je natolik zaujatá interiérem, a jeho slova sotva vnímala. Společně s Falby pak zmizela po schodech nahoru.

„Vypadá to tu jinak, než si pamatuju," pronesl zamyšleně Argus. Jediné, co zůstalo nezměněné, byly malé lokomotivy, které stále jezdily po stropu. Alphard měl vlaky v obrovské oblibě.

„S Falby jsme to tu museli trochu poklidit... víš, jak je Alphard posedlý těmi prokletými předměty." Argusovi okamžitě vytanula na mysli vzpomínka na to, jak se jednou nechal napálit prstolapem. Trvalo mu věčnost, než se z té věcičky osvobodil.

„Sakra," vyklouzlo náhle Regulusovi.

„Co je?"

„Jaká je šance, že mě ta holka poslechla a nedotkla se-"

V tom se shora ozval křik a Regulus zbledl. „Samozřejmě... nechal jsem tam tu pitomou kožešinu."

„Tu, co je u Irmy?" zhrozil se Argus.

Regulus neodpověděl a místo toho okamžitě vyrazil po schodech nahoru. Argus ho následoval, trochu zmatený, co přesně má očekávat. Halcyonin pokoj byl v zadní části prvního patra, a jakmile se dostali ke dveřím, Regulus je prudce otevřel.

Obraz, který se jim naskytl, byl zvláštně groteskní. Halcyon seděla na podlaze, levou nohu přitáhla k tělu a rukama si tiskla kotník, z něhož pomalu odkapávala krev, tvořící na podlaze rudé skvrny. Vedle ní ležela kožešina s vycpanou hlavou medvěda. Čelisti byly stále rozevřené, jako by se s posledním zoufalým pokusem snažila zakousnout. Podlaha kolem medvěda byla potřísněná krví.

Na druhé straně místnosti stála domácí skřítka Falby. Její uši sebou nervózně škubaly, ruce si křečovitě tiskla k hlavě a vydávala tiché kňourání. Poté se s tichým zaskučením vrhla na podlahu a začala se mlátit do hlavy, mumlajíc: „Falby špatná, Falby neuhlídala... Falby zaslouží trest!"

„To stačí!" přerušil ji ostře Regulus, jeho hlas zazněl s takovou autoritou, že skřítka okamžitě ztichla a zůstala na podlaze, třesoucí se v zoufalství. „Tohle není tvoje vina. Vstaň."

Falby se pomalu zvedla na vratkých nohou, stále se křečovitě držela za uši a oči měla sklopené. „Falby... Falby selhala..."

„Falby," řekl Regulus tišeji, ale s důrazem, „potřebuji lékárničku. Hned." Skřítka okamžitě zmizela s tichým pop.

„Jsem v pohodě," vyhrkla Halcyon, jako by se snažila předejít jakýmkoli výčitkám nebo starostem. Její hlas zněl klidně, ale v očích jí probleskovala bolest. „Doufám, že jste toho medvěda nechali očkovat proti vzteklině. I když nevím, jestli vycpané hlavy přenášejí vzteklinu."

Argus přimhouřil oči a poklekl k ní. „To se ti povedlo, mluví z cesty," zamumlal směrem k Regulusovi. Hůlkou rychlým pohybem zastavil krvácení.

„Co já?" ohradil se Regulus okamžitě. Stál dál u dveří, ruce založené na prsou, pohled pevně upřený mimo zranění. „Kdyby mě poslechla, nic by se nestalo."

„Mohls být konkrétnější..." ozvala se Halcyon. „A co jste to vůbec za rodinu, že si tu necháváte věci, které vás chtějí rozsápat?"

Argus se tlumeně zasmál. „Vítej u Blacků. Tohle je standard."

Falby se znovu objevila s tichým popnutím, třesoucí se rukama podávala lékárničku. Argus si ji vzal, poděkoval a vytáhl lahvičku s esencí z třemdavy. „Bude to pálit," varoval ji krátce, než nalil několik kapek na zranění.

Halcyon tiše zasyčela a zavřela oči, zatímco z rány stoupala jemná pára. Kůže se začala pomalu hojit, ale její tvář prozrazovala, že to nebyl zrovna příjemný proces.

„Zůstanou ti tam malé jizvy," oznámil jí Argus, zatímco zkontroloval výsledek.

„Hodí se do sbírky," zabručela Halcyon a nevesele se zasmála.

Regulus si odkašlal. „Mělas mě poslechnout."

Halcyon vzhlédla, tvář pořád lehce pobledlá. „Poslechla bych tě, kdybys mi řekl, že mě tu může pitomá kožešina málem rozsápat."

✷✷✷

Bylo to poprvé, co se nacházela v sídle někoho, jako byl Alphard Black. Samozřejmě si to místo představovala, jako nějakou gotickou stavbu; proto ji dost překvapilo, že se jednalo spíše o styl dvacátých let. Dokonce by se jí ten dům opravdu líbil, kdyby se v něm ovšem nenacházely náhodné a vcelku nebezpečné předměty.

Když si totiž po dramatickém incidentu s medvědí kožišinou chtěla oddechnout v obývacím v pokoji, křeslo, na které si sedla, se jí najednou pokusilo pohltit. Naštěstí si to uvědomila dost rychle a stihla z něj vyskočit.

To místo ji děsilo.

Byla v místnosti sama a již se neodvažovala na cokoliv šahat. Sedla si na dřevěnou podlahu a pozorovala lokomotivy na stropě, jak z nich jde kouř, který se ihned rozplynul. Na chvíli se zamyslela, zda by spadly na zem či by se udržely, kdyby po nich něco hodila.

„Zdá se mi to nebo ta socha supa umí mrkat," poznamenala zadumaně, když do místnosti vešel Argus. Vpravo se nacházelo velké okno, na jehož parapetu se nacházela vycpanina supa.

Argus se na ni nechápavě podíval, asi mu nešlo do hlavy, proč sedí na podlaze. Pak se ale podíval k oknu. „On... ne. Tohle není socha."

„Tak co?"

„No, prostě Alphardův mazlíček. Je to jeho jedinečný fénix."

Halcyon přikývla. Znovu pohlédla na podivného opeřence. Na první pohled vypadal jako podivně zbarvený sup, jenže při bližším zkoumání odhalil určité zvláštnosti. Peří měl tmavé, téměř černé, místy s nazelenalým leskem, což kontrastovalo s šedavě bílou hlavou, jež mu dodávala vzhled vetchého tvora. Tělo měl hubené, s dlouhým krkem a jemně vyklenutým zobákem, který se na světle zaleskl lesklou jakoby kovovou špičkou.

Sledoval ji takovým zvláštně pronikavým pohledem, až jí z toho přeběhl mráz po zádech. Bylo na něm cosi děsivého – snad jeho truchlivý výraz, nebo ten nevypočitatelný klid.

Pak jí došlo, co to vlastně Argus řekl. „Tohle a fénix?" Čekala, že se opraví, ale on mlčel. „Vždyť vypadá jako nějaký zakrslý sup na dietě."

„Ale je to fénix."

„Ne, není."

„Sázka?" nadhodil s ledabylým úsměvem. Sedl si na pohovku, která se jej nepokusila – k Halcyonině překvapení – nějak sežrat.

Halcyon se zařekla, že se s Argusem už nikdy nebude sázet, protože to vždycky nějak záhadně vyhrál. Přesto si byla naprosto jistá, že tenhle tvor fénixem není – něco v tomhle domě ho určitě muselo zasáhnout matoucím kouzlem. „Fajn, klidně. Alespoň tentokrát mi ty budeš dlužit máslový ležák."

Pták na parapetu je zřejmě vnímal, protože na ni upřeně pohlédl. Ozval se od něj hluboký, vibrující zvuk, který jí nepříjemně rezonoval v kostech. Husí kůže se jí rozlezla po zádech, ačkoli navenek se snažila tvářit, jako by jí to vůbec nevadilo.

V tu chvíli vešel Black, jen tak letmo pohlédl na Arguse a pak na Halcyon. „Už se znáš s Tedem?" zeptal se a ukázal na podivného ptáka.

„S kým?"

„Tedem... Alphardův fénix," odpověděl Black tónem, ve kterém bylo sotva znatelné podráždění.

Halcyon na oba nevěřícně pohlédla. „To jste oba spadli z koštěte, ne?"

Black naklonil hlavu, zvedl obočí a odvětil s jízlivým úšklebkem: „Je zajímavé, že to říkáš zrovna ty. Chápu, že když pocházíš z mudlovského prostředí, tak asi nejsi zvyklá na civilizovaný nábytek, ale tohle, tohle tady je k sezení."

„Ale jo, taky máme křesla a sedačky," pronesla kousavě, „které se nás ovšem nesnaží sežrat!" A ukázala na jedno z křesel, které na první pohled působilo normálně, ale ona věděla své.

Argus s Blackem vyprskli smíchy. „Jo... to je Alphardovo. Nechce, aby mu ho lidi zabírali, tak si ho takhle očaroval."

„Jsem ráda, že jsem se to dozvěděla včas." Falešně se na mladého Blacka usmála.

„Nemáš zač." Kývl hlavou. „Pozor, aby ti ten prst třeba neuklovl," poznamenal poté, co na něj Halcyon ukázala zdvižený prostředníček.

Halcyon mu věnovala chladný pohled, ruku ale přeci jenom raději schovala, čemuž se Black tiše zasmál – blbec. Byla v tomhle domě sotva hodinu a vážně doufala, že to celé bylo jen nedorozumění... a že jí tu nic nezabije.

Pták za jejich zády náhle vydal hluboké houknutí. „Víš, Uric Podivný jich měl prý dokonce padesát," prohodil Argus lehce, zatímco Black se tvářil znuděně, jako by ten příběh slyšel už stokrát. „Tehdy se říkalo, že jejich zpěv je předzvěst smrti, takže si myslel, že je duch a snažil se projít zdí."

Uric Podivný... To jméno jí bylo až příliš povědomé. Vzpomněla si na všechny ty vtipy a příběhy, které o něm kolovaly – a dokonce i Binns o něm často mluvil, i když Halcyon většinou během Dějin čar a kouzel spala. Podle toho ostatně vypadal i její výsledek na NKÚ.

„Jestli to měla být nápověda, tak se stále nechytám," prohlásila upřímně. „A ne – chci krátkou odpověď. Žádné dlouhé povídání, kdy se nechytám a pak nějak záhadně máš pravdu. Prosím. Bez detailů. K věci."

Argus se zatvářil mírně zklamaně, ovšem jeho dlouhá historická okénka byla chvílemi strašně otravná a často mluvil o věcech, které ji rozhodně nezajímaly. „Auguron se taky nazývá irský fénix," vysvětlil jí. „Takže to je další máslový ležák pro mě," zasmál se.

Halcyon protočila oči, opravdu by se měla poučit a už se s tím všeználkem nesázet.

„Achjo, sss. Sssám tu mussím bloudit sss."

Strnula v pohybu. Netušila, zda se jednalo o jednoduchý výplod její fantazie, nebo vážně někdo mluvil syčivým hlasem. Podívala se na Arguse, který taky zpozorněl a začal se rozhlížet kolem sebe.

„Co je?" zeptal se jich Black.

„Asi se ti ztratil Oliver," odpověděl mu Argus.

„Jakej Oliver?" Halcyon se zmateně podívala z jednoho na druhého.

„Had."

„Cože?!" vyskočila rychle na nohy až se jí mírně zatočila hlava. Svým pohybem vyděsila augurona Teda, který chvatně opustil místnost. „To je teda výborný. A akrumantule tu nemáte?"

„Oliver je stále v depresích. Na sebe nechá i šlápnout." Mávnul nad tím rukou Argus.

„A jak to asi můžeš vědět?" Rozhodila zoufale rukama. Možná přece jenom ovládá hadí jazyk, napadlo ji. O Argusovi kolovalo mnoho klepů, avšak mnozí studenti tvrdili, že u toho byli, když Argus mluvil s hadem.

Při té myšlence jí hlavou probleskla dávná vzpomínka. V dětství se chtěla vyšvihnout před Snapem, poněvadž ji uráželo, když si o ní myslel, že je hloupý mudla. Řekla mu a Lily o své schopnosti rozumět hadům. Snape ji samozřejmě nařknul ze lži, poněvadž hadím jazykem podle něho mluvili jen velicí čarodějové. Chtěli, aby to dokázala, ale Halcyon netušila jak.

„Nahradí mě sss sssza lítajícssí myš sss."

Argus se zkoumavě podíval na Blacka. A skutečně – netopýr mu lezl po rameni. Halcyon si to ani v tom všem zmatku neuvědomila, že se jí ho povedlo ztratit. Což nebylo nic nového, Padraig jí často jen tak mizel a poté ho musela různě hledat.

„Regu, počkej."

„Co?"

„Vydrž máš na sobě netopýra."

Blackovi oči se rozšířily a instinktivně se podíval na své rameno. Jakmile spatřil černého netopýra, který se mu usadil na plášti, vyděšeně zaječel a prudce vyskočil na nohy, jakoby se ho chtěl okamžitě zbavit. Normálně by to Halcyon pobavilo, ale teď měla o Padraiga vážně obavy.

„Vydrž! Vydrž, sundám ho!" volala a rychle k Blackovi přiskočila.

„Pospěš si," zasyčel Black, aniž by se na ni podíval. „A jestli mi zničí hábit, prokleju tě."

„Tak sebou tolik nešij!" přikázala mu mírně podrážděně, přičemž na malou chvíli zaregistrovala, že Black zadržel dech, nejspíš zoufale doufal, že jeho drahý hábit neutrpí. Soustředěná na netopýra, natáhla se po něm, když si uvědomila, jak těsně před Blackem stojí, téměř v jeho osobním prostoru. Nervozita jí najednou projela celým tělem – nejenže Black voněl překvapivě dobře, jemně kořeněnou vůní, kterou by od něj nečekala, ale také cítila váhu jeho pohledu.

Celou situaci jí to ještě znepříjemnilo; s čím větším vypětím se snažila, aby mu náhodou neponičila látku hábitu, tím těsněji se musela k němu přiblížit. Dotknout se ho rozhodně nechtěla, a tak neobratně balancovala na špičkách a rukama opatrně, ale pevně uchopila Padraiga. O krok ustoupila a Padraiga si přitiskla k sobě, aby už nezpůsobil další problémy. Konečně mohla trochu vydechnout.

„Jako kdybys při lektvarech nešahal na horší věci," podotkl Argus pobaveně.

Black se na něj ušklíbl. „Přísady do lektvarů po mně většinou nelezou."

„To je pravda," uznal Argus, zatímco se rozhlížel po místnosti. Ruka mu záhy vklouzla pod jeden z polštářů na pohovce a vytáhl Olivera – zeleného hada, který se mu okamžitě pokusil zalézt do rukávu.

„Já chci domů sss. Můj život sss nemá sscenu."

Bez váhání ho podal Blackovi, který si ho zlehka vzal a zastrčil do kapsy svého hábitu.

„Hele... je na zahradě něco, co by se mě pokusilo sníst či jinak zabít, zmrzačit nebo ohrozit?" Věnovala chlapcům vážný pohled.

„Možná bych nechodil ke všem kytkám...," poradil jí Black.

✷✷✷

Alphardův dům miluju... sice je celkem nebezpečný, ale i tak... myslím, že z knihovny tam má skluzavku do kuchyně. Šťastný to muž. 

Děj této kapitoly je sice takový divoký (chudák Halcyon), ale tak vidíme, jak zábavný Alphard je, že jo. Líbí se mi hlavně, že ta kožešina je v pokoji Irmy - to dost vykresluje jaký vztah má asi se svou matinkou.

Nejzajímavější přesto je to, že jak Argus, tak Halcyon rozumí hadí řeči, takže se můžeme těšit v budoucích kapitolách na vysvětlení, které rozhodně bude dramatické. Nemusíte se obávat, že bych to neměla promyšlené, není to schopnost, kterou bych tam jen tak hodila, aby se postavy zdály být zajímavější. A ne - tento příběh není o dětech Voldyho, vím, že Voldyho dcera je oblíbený koncept, ale zde ho nenajdeme.