✷✷✷

✷✷✷

červenec, 1977

Argus se rozhodl na pár dní zůstat u Blackových. Doma si sbalil jen to nejnutnější a na kuchyňském stole nechal krátký vzkaz – věděl, že otec nebude nadšený, ale to mu bylo jedno.

Dům na Grimmauldově náměstí působil na první pohled starobyle a důstojně, ale čím více času tam Argus trávil, tím více ho pohlcovala ponurost domu; obzvlášť kvůli temným dekoracím a děsivému ateliéru s vystavenými skřetími hlavami.

Rodina Blackových byla ještě komplikovanější než jeho vlastní. Mnoho let byl svědkem jejich vnitřních konfliktů, nebo mu o nich vyprávěl Regulus. Zásadní zlom nastal minulého léta, kdy Sirius utekl z domova a tentokrát se nevrátil. Argus si vzpomínal, jak byl u toho, když James Potter s matkou přišli vzít Siriusovy věci, zatímco Walburga a Orion byli pryč. Od té doby se Blackovi změnili – bolest ztráty syna byla všudypřítomná. Orion začal trávit večery v hospodě, zatímco Walburga se upnula na rodinné divadlo Černá Lilie.

Argus si dobře uvědomoval, jak těžce to musel nést Regulus. I on potřeboval někoho, kdo by stál při něm, zejména v těchto časech. Bylo zvláštní, že o Lucindě doma vůbec nemluvili. Argus si všiml, že Regulusovi rodiče ani netušili, kde jejich syn byl toho rána. Regulus zřejmě věděl, jak by mohli reagovat na Lucindu – čistokrevní kouzelníci, jako Blackovi, byli často posedlí rodokmenem a Argus občas přemýšlel, zda jejich posedlost čistou krví není projevem šílenství. Přesto si k nim našel cestu. Pokud se vyhnuli tématům o politice, Blackovi dokázali být příjemnou společností.

Když se vrátili domů, čekalo Arguse vřelé přivítání s mnoha dotazy – hlavně při večeři, kde se Blackovi ptali na jeho plány do budoucna. Argus jim prozradil, že zvažuje kariéru odeklínače.

Walburga si během večeře kriticky prohlédla svého syna. „Řekla bych, že by už bylo na čase se nechat ostříhat, Regulusi. Nechápu, že takhle chodíš mezi lidi... koukni na Arguse, ten to má upravené. A navíc takhle vypadáš jak s- jak nějaká holka," opravila se nakonec. Jak Argusovi tak Regulusovi bylo jasné, co původně chtěla říct – Sirius.

„Vždyť to mám v pohodě." Nechápavě se zamračil Regulus.

„Nemáš. Navíc to takhle mají v módě mudlové, jak jsem si povšimla. Takže zítra spolu někam zajdeme, je to hrozné."

Regulus chtěl protestovat, ale pak jen svěsil ramena na znak kapitulace a řekl: „Dobře tedy."

Walburga se nato rozmluvila o svém divadle a Argusovi vyloženě přikázala, aby se tam šel podívat.

V Černé Lilii byl jen jednou, když mu bylo tak pět let a strýc Tristan jej měl na hlídání. Vůbec nic si z té návštěvy nepamatoval – leda tak celkem vysoký strop.

Třebaže Argusova matka milovala kulturu a umění, tomu divadlu se vyhýbala jako ďáblovo osidlo světlu; tehdy byla s Walburgou pohádaná a dlouhá léta spolu nemluvily. Nikdy se nedozvěděl, kvůli čemu se ty dvě rozkmotřily, ale Walburga toho litovala. Argusova máma totiž zemřela při požáru, když mu byly asi čtyři roky.

„Co jinak máte v plánu dělat?" zeptala se zvědavě Walburga.

„Tak normálně... užívat si ještě poslední chvíle dětství..."

„Nebuď dramatický, Regulusi," napomenul ho Orion s unaveným povzdechem.

Po večeři měli jako obvykle v plánu se co nejrychleji dostat do Regulusova pokoje. Dalo by se to považovat za jednoduchou záležitost, ale bylo to někdy sakra těžký. Nebylo žádným tajemstvím, že Walburga má Arguse velmi ráda – podle všeho v něm viděla i jeho matku.

Tentokrát mu chtěla ukázat obraz, který si nechala namalovat. Byla vyobrazena trochu jinak, než ji Argus vnímal. Na sobě měla tmavé šaty a v obličeji působila o něco starší. Celkově vypadala jako velmi přísná žena a šel z ní krapet strach. Na Arguse se ani obrazová Walburga neusmála.

„Je pěkný." Nic jiného Arguse nenapadlo říct, aby to náhodou neurazilo. Walburga se spokojeně usmívala.

„Tak samozřejmě – jsem tam já." Lehce se zasmála. „Ale je pravda, že je to trochu... něco je na něm špatně. Nedávno Oriona seřvala, protože ho viděla, jak dává starou vázu po prababičce na špatné místo." Ušklíbla se, patrně si představila tu vtipnou scénu. „Já tak uřvaná nejsem."

„Aby bylo jasno, porouchaná nejsem! A ten idiot tu vázu chtěl dát na místo, kde by do ní někdo mohl strčit!" vyjádřila se k tomu nepříjemným tónem hlasu obrazová Walburga.

„Nějak by se dala spravit." Mávla nad tím opravdová Walburga rukou. Pak ten obraz překryla tmavou látkou – ještě jej neměla pověšený.

„Takže to dáte vyměnit?" zeptal se Argus, přičemž přemýšlel nad tím, jak se vlastně takové obrazy malují. Nikdy ho nenapadlo nad tím přemýšlet – pravděpodobně to bylo jen animační kouzlo.

„Ne, ne. Takhle se mi to líbí," pyšně se podívala na zakrytý obraz.

„Když nemůžeme mít psa, tak máme aspoň obraz," dodal k tomu Regulus, načež schytal od své matky pohlavek.

Regulusův pokoj byl v rámci možností uklizený – Krátura, domácí skřítek, se snažil, jak nejlíp mohl. Přesto ale... mladý Black nebyl zrovna dvakrát pořádný. Všude byly roztahané knihy a pergameny, na nichž si hověla tříbarevná kočka Rue.

„Ty sis ji nakonec vzal?" podivil se Argus. Rue patřila Lucindě, její matka ale měla silnou alergii na kočky, proto pro ni hledala nový domov.

„Nabídl jsem se." Pokrčil Regulus rameny a sedl si na kraj postele. „A nikdo jiný o ni nejevil tolik zájem."

„Tak doufám, že ji nenecháš prozkoumávat dům. Člověk tu nikdy neví, co mu jaký předmět udělá. A znáš kočky a jejich zvědavost."

„Nejsem idiot," zamumlal Regulus otráveně. Po chvíli poznamenal: „Rodiče tě mají radši jak mě."

„Eh? Na tos zase jak přišel?" Argus po něm hodil polštář.

„Normálně... předtím se ptali, jestli tu chvíli budeš a potom... objeví se jejich milovaný Argus a po tak sto letech máme zase rodinnou večeři, kde mluvili hlavně s tebou." Polštář hodil na Arguse.

„Mají mě rádi." Vrátil úder, ale Regulus se stihl vyhnout.

„Však to říkám."

„Ale ne víc, jak tebe."

„Ale jo... máma s tebou mluvila o tom pitomém divadle..." Regulus si uraženě zkřížil ruce na prsou. „Kdyby mohli tak tě určitě adoptují."

„To se tě tolik dotklo, že Walburga měla nějaké komentáře na tvé vlasy?" Blackové byli vždy velmi citliví ohledně jejich vlasů. „Chudinko."

„Už bylo na čase se nechat ostříhat, Regulusi, nechápu, že takhle chodíš mezi lidi... podívej se třeba na Arguse, jak to nosí upraveně." Imitoval svou matku. „Tak ty vole, vždyť ty je máš delší jak já! Jen kudrnaté, takže to není poznat."

„Co já s tím...," pokrčil Argus rameny. „Nicméně s tebou máti třeba o tom divadle nemluví, protože pokaždé, když se o něm někdo zmíní, tak se naježíš."

„Mám z něj trauma."

„Já vím... slyšel jsem."

„Kdo?"

„Tehdy, jak mi Wal ukazovala fotky a tys otráveně odešel."

„Proč jsem to album ještě nespálil?" zaskuhral Regulus.

Argus se po dlouhé době zasmál. Regulusovi to ale nepřipadalo tolik vtipný, což Argus chápal – ještě když byl Regulus malý a Walburga neměla pro chlapce hlídání, rozhodla se své syny vzít do své práce. V plánu bylo chlapce posadit k dětskému představení, aby se zabavili – jenomže Regulus se ztratil. Našel se až ve chvíli, kdy celý vyděšený vběhl na jeviště. Obecenstvo si myslelo, že to je součástí představení, když ho tam naháněla stará čarodějnice s černým závojem přes obličej. Jak se ukázalo, Regulus narazil na bubáka, který se zhmotnil do jeho babičky Irmy.

✷✷✷

„Regu?"

„Hm?"

„Já vím, že se něco děje," pronesl klidným hlasem, přičemž sledoval každý Regulusův pohyb, aby z toho něco vyčetl. Cokoliv. A tak postřehl, že Regulus zaváhal před tím, než odpověděl.

„Jak to myslíš?" nechápavě se na Arguse podíval.

„Tak jak to říkám – něco přede mnou tajíš, něco se děje."

Regulus se uchechtl a zakroutil hlavou. „Nevím, kdes k tomu přišel. Co bych asi tak před tebou tajil?" nadhodil nezaujatě.

Argus si povzdechl. Věděl, že se něco děje... měl takové tušení, navíc Regulus se choval jinak. Mohlo to být kvůli ztrátě Lucindy? Samozřejmě, že mohlo, ale proč by se choval tak nervózně? Třeba teď si Argus povšiml, že se Regulusovi klepou ruce... Určitě se něco dělo, otázkou je, jak moc vážné to bylo.

„V posledních dnech se chováš jinak," argumentoval.

„Proč asi..." Zakoulel Regulus očima v sloup, načež otráveně dodal: „a odkdy se ty vlastně tolik staráš?"

„Co tím myslíš? Pokud vím, tak jsem se staral vždycky," bránil se Argus. „Nebo minimálně jsem se snažil."

Regulus se vyhýbal jeho pohledu. „To jsem teda viděl," zamumlal si spíše pro sebe.

Argus mlčel. Nenechal se nějak vytočit Regulusovou pasivní agresí... naopak měl podezření, že se Regulus pokoušel převést pozornost na něco jiného. Všiml si, jak se u jeho nohou plazí had Oliver. Zvedl jej a chytil do ruky.

Argus Fawley totiž ovládal hadí řeč, podle Lucindy to musel od někoho z rodiny zdědit – pravděpodobně to bylo ze strany matky. Tato schopnost byla spíše znepokojující, proto se s ní zrovna nechlubil; přesto se o tom omylem dozvěděly celé Bradavice, načež o Argusovi začaly kolovat různé zvěsti.

Dostat jakékoliv informace z Olivera byl ovšem nadlidský úkon – tento had měl vždy velmi pesimistickou náladu, která se ještě umocnila s přítomností kočky Rue.

Třebaže se od hada dozvěděl jen to, jak je život bez smyslu a proč se vlastně snažit, Regulus si svého hada rychle vzal nazpátek a strčil si ho do kapsy. Argus postřehl, jak se Rue na celou akci koukala s loveckým zájmem.

„Nemůžeš to prostě nechat být, tak jak to máš ve zvyku?" Regulus si prohrábl rukou vlasy. Vztek se mu zablýskl v jeho šedých očích.

„Chci ti jen pomoct. Ať už to je cokoliv, můžeš mi věřit, to přece víš."

Regulus od něho odvrátil pohled, vypadalo to, že se mu v hlavě odehrává vnitřní boj. „Strejda Cygnus je vážně nemocný. Ostatní se snaží mermomocí najít nějaký lék, ale nevypadá to nadějně."

„To je vše?" zeptal se Argus opatrně.

Regulus zaváhal. „Jo. Jen chtějí zkusit cokoliv, aby tu nemoc zvrátili."

„To mi je líto," hlesnul Argus, ale jeho mysl byla už někde jinde. Věděl, že mu Regulus neřekl všechno – to napětí, ten neklid v jeho hlase mluvil jasně.

Argus si v duchu spojil všechny střípky, které za poslední dobu nasbíral. Pokud byl Cygnus opravdu tak vážně nemocný, Blackovi hledali všemožné způsoby, jak ho zachránit. A Argus už několikrát slyšel Reguluse mluvit o Bellatrix, o jejím nadšení pro Vy-víte-koho, o tom, jak dokáže nemožné. Co když se obrátili právě na něj?

Argusův pohled se nechtěně stočil na stěnu za Regulusovou postelí. A tam, pod rodinným erbem Blacků, zahlédl ty staré novinové výstřižky. Oslavné články o Voldemortovi, o jeho „vizi", o „očistě". Už tak dlouho byly součástí Regulusova pokoje, že na ně Argus zapomněl. Teď ale pocítil, jak se v něm vzedmula vlna znechucení a vzteku. Ty články oslavovaly někoho, kdo mohl za smrt Lucindy.

Pomalu přešel ke stěně a prstem přejel po jednom z výstřižků.

„Proč to tu pořád máš?" zeptal se tiše, ale naléhavě. V jeho hlase se mísila bolest i zmatení. „Proč tu máš pořád tyhle žvásty, Regu?"

Regulus se napjal a jeho tvář se zkroutila, jako by přemáhal něco hlubokého, něco temného. „Nejsou to žvásty," protestoval slabě.

Argus se zamračil. „Tohle jsou jen hovadiny," řekl s hořkostí. „Vážně si myslíš, že tomu tvému Temnému pánovi jde o tvé blaho? Že z dobroty duše se rozhodl očistit kouzelnickou společnost? Jde mu jen o moc a šíření strachu. Je to stejné jako s Grindelwaldem. Na začátku taky sliboval velké ideály – silnou, sjednocenou kouzelnickou společnost, kde by čarodějové vládli mudlům pro jejich dobro. Ale jak to dopadlo? Místo míru a prosperity přinesl jen chaos a smrt.

A teď, Regu, vidíš, jak se historie opakuje? Ty-víš-kdo je ještě horší než Grindelwald. Jeho sliby jsou jen prázdné fráze. Kdyby vyhrál, nepřinesl by kouzelníkům mír, ale pouze strach. A ti, kteří ho teď obdivují, si neuvědomují, že budou první, kdo padne, jakmile přestane být užitečný."

Regulus znovu odvrátil pohled. Na chvíli to vypadalo, že se vzdá, že něco řekne, ale pak se jeho tvář znovu stáhla do té chladné, nečitelné masky. „Ty tomu prostě nerozumíš," řekl, ale tentokrát v jeho hlase nebyla zloba.

„Tak mi to pomoz pochopit," naléhal Argus. Přistoupil k němu blíž, až stáli téměř tváří v tvář. „Proč tohle pořád máš? To tomu fakt pořád věříš?"

Regulus zaváhal, na okamžik se zdálo, že něco uvnitř něj povolilo. Argus viděl, jak se mu klepou ruce, jak těžce polyká. „Měl bych tomu věřit," pronesl nakonec tiše. „Rodiče podporují to, co dělá. Kdybych to dal pryč, mohli by mít otázky."

„Až moc se strachuješ, co si o tobě budou myslet. Není to tak, že když se toho zbavíš, tak tě okamžitě vydědí."

Regulus si povzdechl a jeho výraz byl směsicí únavy a odporu. Argus věděl, že pro Blacka je to těžké. Rodičovské očekávání bylo na něm jako těžký kámen. Ale Argus nemohl připustit, aby se Regulus ještě více utápěl v temnotě.

S jedním rychlým pohybem hůlky vzplanuly novinové výstřižky. Oheň se rozprskl z jeho špičky a pohltil papíry, které oslavovaly někoho, kdo způsobil nesmírné utrpení. Vzduch se naplnil pachem spáleného papíru, a jak se plameny kroutily, Argusovi se ulevilo.

„Co... co to děláš?" Regulus se na něj šokovaně díval, jako by viděl ducha.

Argus mávl hůlkou a popel, který zůstal, zmizel v kouřovém obláčku. Bylo to symbolické gesto, ale Argus věděl, že odstraněním těchto výstřižků se nic nezmění. Regulus byl stále uvězněn v rodinných očekáváních a temnotě, která ho obklopovala.

„To, co jsem měl udělat už dávno."

✷✷✷

Myslím, že tahle scéna nám toho odhalila hodně. A je fajn, že aspoň Argus má nějaký historický nadhled a chápe, jak tací jako Voldy fungují.

Celkem se divím, že se o tomhle kluci nebavili dřív (možná nějaké debaty probíhali a pak jak to u kamarádů bývá se o tom spolu prostě nebavili...), ale tak mám takový pocit, že Arguse nakopla smrt Lucindy, že se takhle už vyhranil.

Samozřejmě, nejdůležitější informací této kapitoly je to, že si Reg k sobě vzal Rue. Což od něj je velmi milé (dostává ode mě plusové body), ale chlapec to moc nedomyslel, když má jako domácího mazlíčka depresivního hada.

Aaaa pamatujete si někdo, když byly v módě fanfikce, kde hlavní postava měla nějakou speciální schopnost? Já si pamatuju, že jsem jednou psala příběh, kdy hlavní hrdinka uměla ovládat vodu. Funny bylo, že jsem pak v dalších kapitolách na to zapomněla. Protože jsem to tam prostě jen tak hodila, aby hlavní hrdinka byla "speciální".

U Arguse tu sice máme tu schopnost, že umí mluvit s hady, (A ne, tohle není příběh o dětech Voldyho, což je taky oblíbený koncept) ale je to důležité pro příběh a budoucí zápletku.