✷✷✷

✷✷✷

červenec, 1977

Argus Fawley zůstal celý den v posteli. Jakýkoli pohyb byl pro něj obtížný. Cítil obrovský zármutek a bolest, která se rozpínala po celém jeho těle jako jed. Dokonce i tak banální záležitost jako dýchání mu dělala problém. Přál si tak moc nic necítit.

Proč ona?

Proč si vybrali zrovna Lucindu Winstoneovou?

Nedokázal tomu uvěřit. Zmizela tak náhle a nečekaně. Přece... ještě před několika dny ji prosil o odpuštění. Ještě včera měl v plánu se za ní v následujících dnech stavit a nějak to mezi nimi urovnat. Dokonce si i vymyslel méně chabou omluvu, kterou by jí řekl.

To se ale už nikdy nestane – byla pryč.

Navždy.

To, že se jí už nikdy nebude moct podívat do jejích hnědých očí nebo spatřit její jedinečný úsměv... to bolelo nejvíce. Už nebylo žádné příště, žádná další šance. Byl jednoduše konec.

Musel se tak smířit se vzpomínkami... vzpomínkami, které časem vyblednou, a většina z nich se ztratí. Člověk si najednou není jistý detaily a... Nechtěl ji ztratit.

Vždy pevně věřil, že toho Lucinda během svého života tolik dokáže. Sama snila o tom, že se podívá do světa a zažije nejrůznější dobrodružství – dokonce i měla seznam věcí, které chce splnit před smrtí.

Svět byl krutý.

Čistota krve... jeden z hlavních důvodů, proč přišla o život. Kvůli původu. Argus si byl jistý, že to nebyla náhoda, že smrtijedi napadli zrovna ji. Šuškalo se, že někteří starší studenti se připojili k obávanému Voldemortovi.

„Panejoo...ten kluk vypadá vážně zle."

„Nech toho! Jak by ses cítil ty, kdyby ti zemřel, někdo blízký?"

„Třeba to byla jeho holka."

„To měla celkem blbej vkus, ti povím."

„Proboha! Můžete být vy dva trochu milý? To nemáte ani špetku pochopení? Možná jste už pár desítek let mrtví, ale to neznamená, že se tak i musíte chovat!"

„Žiš, nebuď tak citlivej, Tommy."

Argus v duchu zanadával. Přál si umět se vypařit. Za normálních okolností by ta strašidla už během prvních pár vteřin nějak vyhnal, teď na to ovšem neměl vůbec energii. Byl opravdu rád, že si už během dne stihl přetáhnout peřinu přes hlavu – vadilo mu ostré slunce, které vycházelo z okna.

Tito tři strašidla bylo překvapení, které je čekalo, když se do tohoto domu před pár lety nastěhovali. Argusův otec – Viktor Fawley – toto stavení zdědil po svém vzdáleném strýci, který se o to zrovna moc nestaral.

Na strašidlech bylo fajn, že Viktora Fawleyho neměli zrovna moc v lásce, a tak si z něj čas od času dělali blázny. (Bohužel po roce Viktor zjistil, jak je zastrašit, aby přestali.) Viktorova přítelkyně Vivien tuto partu komediantů měla kupodivu ráda, což Arguse překvapilo - pak zjistil, že tato mudlovská žena byla fanouškem nadpřirozena.

„Tvé kamarádky mi je opravdu líto, Argusi." Thomasuv hlas byl celkem blízko. Z trojice strašidel byl nejvíce citlivý. Bohužel často spadal do hluboké melancholie, tudíž se s ním vést zrovna normální rozhovor nedalo.

„No snad z ní není duch."

„To teda vážně doufám, bylo by smutné, kdyby skončila jako Tommy, kterej se stará jenom o ten jeho pitomej obraz." Toto byla Oswaldova snaha znít mile, nebyl v tom zrovna dobrý. „Ehm, snad se nerozhodla stát se strašidlem na Příčné ulici, by pak některé obchody mohly zkrachovat... Ale horší by asi byl fakt, že by musela bezcílně bloudit po světě... navěky věk-"

„Raději mlč, Oswalde!"

Arguse ani ta možnost, že by se z Lucindy mohl stát duch, nenapadla. Ačkoliv by si ze všeho nejvíc na světě přál s ní mluvit a říct jí vše, co měl na srdci... rozhodně nechtěl, aby byla odsouzena na dlouhá staletí takto existovat.

„Ten kluk nějak mlčí, nezdá se vám? Že by byl tak hloupý, že by... kdyby spal, tak chrápe, chápete." To byl Bernard.

Ač se Argusovi vůbec nechtělo, musel se nějak ozvat, kdo ví, co by mu byli schopni udělat, jen aby se přesvědčili, že stále dýchá. Nic příjemného by to rozhodně nebylo.

„Nechcete jít otravovat někoho jiného?" zamručel.

„Rádi bychom, ale tvůj fotr. Zakázal nám mluvit na Gregora, že by zas dostal infarkt. Takže vyhrožoval, že prej mi už fakt rozbije tu sadu šálků," vysvětlil Oswald a zněl celkem dotčeně - nesnášel, když mu někdo chtěl šahat na sadu porcelánu.

„No... a kromě toho nás Pan Fawley poprosil, abychom se na tebe podívali."

„Když odsud odmítáš vytáhnout paty... Jak vůbec chodíš na záchod?"

„Bernarde!"

„Co je? Jen zvědavost."

„Nicméně, kluku, máš prej půl hodiny na to se dát do kupy. Protože musíš s nimi povečeřet. Nic hrozného."

„Fajn... teď zmizte," zachrčel Argus.

Chvíli mu trvalo zcela vstřebat informaci. Vážně ho otec nutil s nimi večeřet, ačkoliv věděl, že je tak trochu v háji z toho, že mu zemřela kamarádka? Má snad právo na to s nikým nemluvit a ležet v posteli a utápět se v lítosti. Možná to bylo depresivní, ale jemu to tak rozhodně vyhovovalo.

Odhrnul peřinu - už se mu lépe dýchalo - a zjistil, že se venku již smráká. Nějak nechápal, proč se měl převlékat do normálního oblečení, když stejně za hodinu zase skončí zpátky v posteli.

Vysprchovat se ale mohl.

Jenže zjistil, že to byl nadlidský úkon. Už několikrát se takhle cítil – jednoduše nebyl schopný udělat ani tak triviální věc, jako zapnout sprchu. Nenáviděl tyhle chvíle. Bylo to, jako by se v něm něco vzpíralo. Stačilo přece jen natáhnout ruku, ale i to bylo nesmírně těžké. Nějakou chvíli tam jen stál, nehybný, s hlavou plnou myšlenek.

Zvažoval, že by se na to vykašlal a jednoduše znovu zalezl do postele. Ale to by pravděpodobně vyvolalo větší a úplně zbytečné drama. Jeho otec dokázal být tvrdohlavý, když se rozhodl, že na něčem trvá. Argus věděl, že mu nic jiného nezbývá. Musel jít dolů.

Jak tenhle dům nesnášel! Ať se jeho otec snažil jakkoliv, Argus prostě nemohl přijmout tu idylickou představu šťastné rodiny. Po smrti matky ho otec nechal samotného. Místo toho, aby s ním byl, posílal ho buď k nemocnému strýci Tristanovi, nebo k Blackovým. Otec byl pořád v práci, jako by to bylo to jediné, na čem mu záleželo. Malý Argus zoufale potřeboval, aby tu pro něj někdo byl, ale místo toho ho opakovaně odkládali.

Když si před pár lety otec našel novou ženu, Vivien – a ještě k tomu mudlovskou! – Argus ztratil poslední kousek úcty, který k němu měl. Byla to snad ta nejhorší volba, kterou v tu chvíli mohl udělat. Ve světě, kde Voldemortovi stoupenci získávali na síle, si jeho otec tímhle namaloval obrovský terč na záda. Poslední věc, kterou si Argus přál, bylo jednoho dne přijít domů a spatřit nad jejich domem znamení zla. Jak mohl být jeho otec, tak bezohledný? Bylo mu snad jedno, jaké riziko tím přivolává na svou rodinu?

Viktor se teď snažil znovu navázat kontakt, ale bylo příliš pozdě. Kde byl, když Argus ztratil svou matku? Kde byl, když zemřel strýc Tristan, jediný člověk, který ho v té době dokázal rozveselit? Tristan byl nemocný, ale aspoň na Arguse měl čas. Dával mu pocit, že ho někdo má rád. Ale i on byl pryč, a Argus od té chvíle ztratil zájem o všechno.

Vivien byla celkem milá, což Argus nedokázal vystát. Čím víc se k němu snažila chovat hezky, tím víc mu to lezlo na nervy. Uzamkl si pokoj, aby se vyhnul jejím starostlivým pokusům nosit mu jídlo. Ráno, když se probudil, našel na stole sklenici vody a chléb s pomazánkou, ale ani se toho nedotkl. Bylo to jako pokus hrát si na rodinu, kterou nikdy nebudou.

Argus měl tu špatnou vlastnost, že když byl smutný nebo v depresích, úplně přestával jíst. Před čtyřmi lety býval trochu obtloustlý kluk, který se snažil rozesmát ostatní. Poté, co začal cítit tíhu ztrát, které ho zasáhly, přestal jíst. Hubnul rychle a během roku byl jen stínem svého někdejšího já. Otec si jeho změny všiml a dost ho to vyděsilo. Od té doby se snažil dohlížet, aby Argus znovu nezačal hladovět. To bylo zřejmě jediné, v čem se otec opravdu staral.

Argus věděl, že pokud nepůjde dolů a něco nesní, vyvolá to drama. Otec a Vivien by ho k jídlu donutili, a to by nedopadlo dobře.

Cítil v sobě zlost. V posledních dnech často. Emoce v něm vřely, ale nevěděl, jak je ventilovat. Nechtěl křičet, mlátit do zdí nebo trhat papíry, ale zároveň na nic z toho neměl energii.

Vzpomněl si, jak mu kdysi Lucinda řekla, že si psaní deníku může pomoct pročistit mysl. „Jako bys někomu svěřoval svá tajemství," říkala. Zhluboka se nadechl a vydechl. Nakonec se mu podařilo překonat ten pocit paralýzy a vysprchovat se.

Úspěch.

Na chodbě bylo mrtvolné ticho, což ho krapet znervóznilo. Nebylo by lepší zůstat v pokoji? Na nikoho nechtěl narazit ani se s nikým bavit... co když ale na něho budou mluvit? Vivien někdy byla celkem upovídaná...Začal o tom všem pochybovat.

„Na co čekáš?" ozvalo se mu u ucha.

Leknutím nadskočil. Zejména Oswald miloval takhle strašit lidi. V ten nejvíc nečekaný okamžik se k nim přiblížit a zašeptat jim něco do ucha. Člověk z toho pak měl celkem infarkt. Nejhorší na tom bylo, že strašidlo za to ani nešlo nějak praštit.

„Okey, okey... promiň, kluku, nemohl sem si prostě pomoct." Smál se Oswald. „Teď máš jedinečnou šanci si poslechnout rozhovor dospělců o tobě. Vivien dává starému sadu, což je celkem nezvyk, tak bych být tebou našlapoval potichu. Gregory je naštěstí ve svém pokoji a tam si leští svůj... fotbalový pohár, ještě že nic jiného."

Gregory, syn Vivien, byl přímo posedlý fotbalem. Argus ten sport nesnášel právě proto, že o tom Gregory pořád dokola mluvil a každého tím obtěžoval. Možná by to pro Arguse byla i zajímavá hra, ale nevlastní bratr mu to prostě znechutil.

Oswaldovi poděkoval a poté co nejopatrněji sešel ze schodů. Naštěstí už v tom měl celkem praxi.

„Takhle na něho nemůžeš jít, Viktore. Vem si... jak by bylo asi tobě. Jako jo, je blbé, že padá do takových stavů... ale musíš mu dát čas na to, aby se z toho sám oklepal. Nemůžeš na něj prostě tlačit, pochop. Takhle to nefunguje."

„Neříkej mi, jak mám vychovávat vlastního syna. Snad nejlépe vím, co na něj funguje... a dát mu čas? Prosím tě. Od smrti Tristana to budou bezmála tři roky a něco a on se přes to celé nepřenesl... za ty celé tři roky se nezměnil a chová se stále jako troska. A já rozhodně nechci, aby z něho vyrostl takový člověk, kór když tu je válka!"

Polil jej studený pot. Slova jeho otce se mu zaryla do paměti. Ať se sebevíc snažil si to zapírat, ta slova jej ranila. Troska.

„Právě proto bys na něho měl být o to přívětivější. Co kdyby to byl příště on, koho takový osud potká... A jako ty víš, co na něj funguje? No to jsem teda minulej rok viděla, jaks to zvládal. Vyhodils ho z baráku a pak ho celé odpoledne hledal. A on strávil noc pod mostem. V šestnácti letech. Jo, to jsi přímo zazářil."

Vivien byla opravdu naštvaná, takovou ji Argus vůbec neznal. Vlastně ani nebyl vyloženě svědkem toho, že by se ti dva nějak hádali, nebo po sobě řvali.

Nechtěl slyšet již další slova, která by byla na jeho osobu. Proto si odkašlal a vešel do kuchyně. Vivien se na něj smutně usmála a jeho otec odvrátil zrak, načež prostě odešel. Argusovi se celkem ulevilo, poněvadž být v tichu se svým otcem se mu zrovna dvakrát nechtělo.

„On to tak nemyslel-,"

„Já myslím, že jo." Přerušil ji ihned. Nepotřeboval, aby se snažila omlouvat otcova slova.

„Má jen v poslední době hodně starostí...Když se děje to ve světě..." Potřásla hlavou. „Nechceš udělat něco k jídlu?" zeptala se nakonec s milým úsměvem.

„Ne," odtušil Argus prostě. Věděl sice, že mu bude dlouho trvat, než najde něco, co by byl schopen sníst, ale neměl zájem, aby mu tato žena dělala nějaké laskavosti.

„Ah... no dobře." Kývnula a poté opustila místnost. Argus tam zůstal v tichu. Pokusil se nalézt něco, co by mohl sníst... ale nešlo to. O chvíli později znovu objímal postel.

✷✷✷

Lucindina pohřbu se zúčastnila celá její rodina a někteří přátelé, většina z nich z Havraspárské koleje. Emily White, její nejlepší kamarádka, si u očí držela kapesník a tiše plakala, zatímco se ji Desdemona Fox pokoušela utěšit.

Nejvíc srdcervoucí byl pohled na Lucindinu rodinu. Olivia Winstoneová, její matka, vypadala vyčerpaně, oči měla zarudlé a černé šaty na ní jen visely. Argus si neuměl představit, jak těžké to pro ni celé muselo být. Její bratr ji držel kolem ramen a něco jí tiše šeptal. Nedaleko od nich stála Viktorie, Lucindina sestřenice, a tiše si povídala s Regulusem.

Před začátkem obřadu Argus přistoupil k paní Winstoneové, aby jí vyjádřil soustrast. Okamžitě ho objala a zjevně se snažila potlačit slzy. „Teď mi dělá velkou oporu rodina. Bez nich bych nevěděla, co si mám počít," řekla s unaveným úsměvem.

„To jsem rád... kdybyste cokoliv potřebovala, paní Winstoneová, jsem tu pro vás." Myslel to vážně. Měl ji rád; když u nich byl minulé prázdniny, byla k němu velmi laskavá. Lucinda jí byla skoro věrnou kopií.

„To seš hodnej... myslím, že Lucinda by chtěla, abys měl některé její věci... Ještě nemám sílu se v tom přehrabovat, ale věřím, že by chtěla, aby někdo četl třeba její knížky a tak..."

Argus polkl. Ani on nebyl připraven jít do jejího pokoje. „Určitě se stavím."

Lucindina rodina se rozhodla uspořádat obřad v kostele, ačkoli Lucinda sama nebyla zrovna nábožensky založená. Jako malá však ráda navštěvovala kostel a na krku nosila malý krucifix, který pro ni měl osobní význam.

„Držíš se?" objevil se vedle Arguse Alfred Belby, jehož starostlivý výraz prozrazoval, že má obavy. Argus mu neodpověděl na dopis, protože na to neměl energii, ale jeho přátelství si nesmírně vážil.

„Upřímně nevím," odpověděl po chvíli mlčení. „Tohle... jsem prostě nečekal." Pohledem sjel na Lucindinu fotografii, kde jí bylo asi deset. Měla na sobě nadýchané světle modré šaty a korunku na hlavě, a její oči zářily radostí.

„To nikdo..." povzdechl si Alfred, než se podíval přes rameno. „Ah, už je tu i zbytek."

Argus se otočil na přicházejícího Nathana a Terryho. Než stihl říct jediné slovo, Terry ho pevně objal. Všechny kolem to vykolejilo, protože Terry Freemen obvykle objetí nerozdával. „Je mi to tak líto, Argusi," zašeptal Terry.

Argus jen zaraženě přikývl. Když se od něj Terry odtáhl, měl červené oči – patrně od pláče.

„Proč tak na mě všichni koukáte?" Terry si otřel nos do kapesníku. „Mám taky city, abyste věděli... nekoukejte na mě jako na jednorožce."

Smuteční řeč pronesl místní kněz a nejedno oko nezůstalo suché. Argus té řeči až tak nerozuměl, protože obsahovala mnoho odkazů, které mu byly cizí. Nathan jednou rukou objímal Terryho, který měl stále svou slabou chvilku, a Amoret Montfordová se opírala o Reymonda.

Vedle Arguse se najednou objevil černý pes. Pes na něj krátce pohlédl, ale nedal se pohladit. Místo toho zamířil k Regulusovi, který si ho sotva všiml.

„Toho psa znáš?" zeptal se Argus tiše, když k němu Regulus přistoupil. Vítr mu rozcuchal tmavé vlasy.

„Místní tulák," odpověděl s pokrčením ramen. Pes se k němu přiblížil a čumákem strkal do ruky, jakoby se snažil získat jeho pozornost, ale jeden přísný pohled od Reguluse stačil, aby pes lehl a přestal otravovat. Argus si vzpomněl, že Regulus odjakživa chtěl psa, a tak ho překvapilo, jak se od toho zvířete držel dál. Rozhodl se to raději neřešit; už tak byl ten den dost podivný.

Pohřeb netrval dlouho. Všichni dostali do ruky květinu, kterou pak položili na Lucindy hrob. Toulavý pes ji ukradl Regulusovi a přiběhl na místo určení – asi to měl nacvičené, pomyslel si Argus.

„Ty chudáčku," vzlykla Emily Whiteová, když k ní zvíře přiběhlo. „Kdybych měla něco k jídlu, tak ti to klidně dám." Klekla si k psovi, který jí olízl tvář. Emily se znovu rozplakala, patrně dojetím. „Je mi tak líto, že nemáš domov."

„Emily, moc na něj nesahej, může být zablešenej, a kdo ví co všechno... viděla jsem jednoho takového žrát krysy," varovala ji Amoret Montfordová.

Pes se na ni dotčeně podíval, jako kdyby přesně rozuměl, co o něm právě řekla.

Pak už nikdo nic neřekl. Ostatním došlo, že Argus a Regulus chtějí zůstat u jejího hrobu sami. Emily chtěla zůstat s nimi, ale už nemohla zadržet slzy, a tak ji ostatní odvedli, aby se trochu uklidnila – třeba by to pomohlo i Terrymu.

Pes zakňučel a pak dlouze zavyl.

A v té chvíli ho Regulus poprvé a naposledy za tu dobu pohladil po hlavě. Argus měl stále pocit, že mu v tom všem něco uniká... zakroutil hlavou.

Měl hodně věcí, které chtěl Lucindě říct jako nějaká poslední slova, ale v tu chvíli ho nic nenapadalo. Jen doufal, že je na lepším místě.

✷✷✷

Argusovu depresivní část kapitoly jsem chtěla původně vyškrtnout, poněvadž děj tolik neposouvala dál. Na druhou stranu jsme se teda dozvěděli něco málo o jeho životu - rodinné tragédie a neshody s otcem. Odlehčení naštěstí můžeme vidět v mých oblíbených strašidlech. A ten pohřeb náladě zrovna nepřidává, žejo.