✷✷✷

✷✷✷

červen, 1977

Vlak nakonec dorazil do Londýna. Zatímco slunce pomalu zapadalo za obzor a soumrak zahaloval město, Halcyon byla poslední, kdo vystoupil z kupé. Když se chystala vyjít ze dveří, málem narazila do havraspárské dívky Amoret Montfortové.

„Promiň," zamumlala Halcyon a zvedla pohled. V tu chvíli ztuhla. Vedle Amoret stál Alfred Belby, jeho typicky rozcuchané, tmavě hnědé vlasy, které si nervózně prohrabával, spadaly v lehkých vlnách kolem obličeje. Jejich oči se setkaly a mezi nimi zavládlo napjaté ticho. Amoret se na Halcyon lehce usmála, v jejím výrazu byl náznak pochopení. Pak se naklonila k Alfredovi a něco mu tiše pošeptala, než odkráčela z vlaku.

Alfred zůstal stát na místě. Jeho modré oči, obvykle tak klidné a přátelské, teď zoufale hledaly Halcyonin pohled. „Hal, můžeme si promluvit?"

Cítila, jak jí úzkost stoupá do krku. Snažila se ovládnout své pocity a přikývla. „Dobře."

Odešli na stranu, dál od zvědavých pohledů kolemjdoucích.

„Nechci, aby to skončilo takhle," začal Alfred, jeho hlas zněl tiše, ale naléhavě. „Uvědomuju si, že jsem asi řekl... že jsem na tebe byl zbytečně nepříjemný. Mrzí mě to."

Halcyon se pokusila zachovat klid. „Nebylo to poprvé, Alfrede. Nevím, asi na mě moc tlačíš – prostě potřebuju čas na přemýšlení a na vstřebání toho všeho, co se stalo."

Alfredova tvář se zkřivila bolestí. „Ale já tu jsem pro tebe, můžem to překonat spolu."

Halcyon si povzdychla a pokusila se o slabý úsměv, který však zůstal trpký. „Toho si sice vážím, ale... ne. Uvidíme se po prázdninách ale." Už se kolem něho chystala projít.

Alfred se napřímil a jeho štíhlá ruka se natáhla, aby ji chytila za zápěstí. „Počkej!"

Halcyon se vytrhla. „Nech mě být, Alfrede!" vykřikla, aniž by si to uvědomila. Jakmile ta slova vyšla z jejích úst, okamžitě jich litovala.

Alfred pomalu stáhl ruku a jeho výraz, stále zmítaný zmatkem a lítostí, se proměnil. „Dobře, jak chceš. Jen se opatruj, Hal." Jeho hlas změkl, i když v něm zůstával stín bolesti.

„Ty taky," zamumlala tiše, než se otočila a beze slova odešla. Ani jednou se neohlédla.

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Musí najít tetu a strýce a jet domů.

Halcyon vystoupila z vlaku a okamžitě se ocitla v hustém davu čarodějů a čarodějek – převážně studentů, kteří se nadšeně vítali se svými rodinami. Musela se prodírat mezi nimi, zatímco její pohled neklidně klouzal po hlavách okolo. Hledala své příbuzné. Konečně, mezi tím zmatkem, zahlédla záblesk rudých vlasů, které nemohly patřit nikomu jinému než její sestřenici Lily. Úzkost v jejím nitru sílila s každým krokem a cesta k nim se zdála být čím dál obtížnější, jako by jí nohy těžkly pod tíhou vlastních myšlenek.

Hrůza odrážející se v očích tety Evelyn byla jasně postřehnutelná, zatímco strýc Edwin vedle ní působil klidněji, jako by se snažil udržet celou situaci pod kontrolou.

„Halcyon!" vykřikla teta Evelyn, sotva se k ní přiblížila. Její ruka se okamžitě vymrštila, aby Halcyon chytila za bradu, dotek byl nečekaně pevný, téměř tvrdý. Halcyon zaplavil nával studu. „Co se ti stalo? Tvá tvář... proč jsi byla tak neuvěřitelně pošetilá?" Tetin hlas byl ostřejší, než by si přála, plný starostí, ale také zklamání, které Halcyon bodlo jako nůž.

„Nemůžou ti tu jizvu nějak odstranit?" pokračovala teta, tentokrát s naléhavostí v hlase. „Byla jsi tak krásná..."

Halcyon zůstala stát beze slova, pocit selhání ji tížil jako kámen.

„Věř mi, bylo to mnohem horší," ozvala se odměřeně Lily. V jejích smaragdových očích probleskla lítost, sotva postřehnutelná, ale přítomná.

Strýc Edwin stál stranou, tiše, s rukama hluboko v kapsách svého kabátu. Jeho obličej zůstával kamenný, emoce nebyly jeho silnou stránkou, ale v jeho postoji bylo cítit napětí, které ho zrazovalo. Po chvíli přistoupil blíž a jemně položil ruku na Halcyonino rameno.

„Tvoje teta se jen bojí, má drahá," pronesl měkce, jeho hluboký hlas měl neobyčejně uklidňující tón. Pokusil se o povzbudivý úsměv, ačkoli ten působil nuceně. „Jsme rádi, že jsi v pořádku. To je přece to hlavní, ne?" Lehce ji poplácal po zádech, jako by to mohlo smazat všechny starosti.

Teta Evelyn si povzdychla, zjevně se snažila potlačit svou frustraci. Po chvíli naplněné tichým napětím, kdy Halcyon zvedla svůj kufr a připravila se k odchodu, se Evelyn přiblížila a promluvila s vážností:

„Halcyon, musím ti říct něco důležitého. Když se Judith dozvěděla o tom, co se stalo, byla tak rozčilená, že uvažovala o tom, že přeruší tvoje studium v Bradavicích. Snažila jsem se jí to rozmluvit, ale... nejsem si jistá, zda mě poslechla."

Halcyon nasucho polkla. Situace byla opravdu horší, než předpokládala. Přišel jí sice rozčílený dopis od Judith, ale nenapadlo by jí, že by byla schopna zajít až tak daleko.

Když auto zpomalilo a zastavilo před jejich domem, tma se kolem nich zahalila, zatímco pouliční lampy vrhaly slabý, chladný svit na okolí. Skromný rodinný dům v chudší části Cokeworthu se v šeru zdál být ještě osamělejší a ponuřejší, ale přesto to byl Halcyonin domov.

„Všechno bude v pořádku, Halcyon," zopakovala Evelyn měkčím hlasem, jako by se tím snažila přesvědčit i sama sebe.

Strýc Edwin přikývl. „Dobrou noc, drahá."

Halcyon jim popřála dobrou noc a zamířila domů, srdce jí svíralo strachem a pochybnostmi o tom, co ji čeká za dveřmi. Tma ji obklopila ze všech stran, ale ta, kterou cítila uvnitř sebe, byla mnohem hlubší.

✷✷✷

Ulice Londýna byly plné života i v pozdních hodinách. Alfred Belby a Argus Fawley se pomalu proplétali davem mudlů, kteří se bezcílně pohybovali ulicemi, jako by je unášel neviditelný proud. Sem tam se za nimi někdo otočil, když si všiml Alfredovy klece s havranem, ale oba kluci byli na podobné pohledy dávno zvyklí.

„Tak co se vlastně stalo mezi tebou a Proudfootovou?" zeptal se Argus opatrně, zatímco kráčeli po chodníku a vyhýbali se dalším mudlům. Na okamžik věnoval Alfredovi zkoumavý pohled.

„To tě navedla Amoret, že?" zeptal se Alfred s povzdechem, aniž by se zastavil.

Argus pokrčil rameny, jeho štíhlá postava působila uvolněně, jako by ho nic nemohlo vyvést z rovnováhy. „Možná ano. Nic to ale nemění na tom, že mě zajímá, proč se můj kámoš najednou nebaví s holkou, o které ještě před chvílí mluvil jako o zázraku z nebes."

Jelikož na to Alfred nijak nereagoval, tak Argus pokračoval: „Jestli si o tom chceš promluvit... anebo se jen můžeme opít, víš jak, rodina vlastní pajzl." Na jeho rtech se objevil rošťácký úsměv.

Alfred se nad ním pousmál a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Něco bych si dal," odpověděl nakonec, smířen s tím, že se ten večer bude točit víc kolem sklenic než kolem jeho problémů.

Hostinec U Potrhlého kance měl kdysi pověst živého a hlučného místa, kde se kouzelníci scházeli po dlouhých dnech k uvolněné zábavě. Teď to však vypadalo jinak. V době, kdy byl Voldemort v plné síle, se lidé obávali vycházet a místní podniky to pocítily. Stoly zůstávaly poloprázdné, rozhovory byly tlumené a atmosféra spíše napjatá než uvolněná.

Místnost byla potemnělá, u stropu se stále vznášel oblak dýmu z několika málo dýmek, ale šepot, který naplňoval vzduch, byl teď tichý a obezřetný. Místní hosté seděli roztroušeni u svých stolů, tváře schované pod kabáty nebo klobouky. Těžké závěsy u zaprášených oken byly zatažené, a světlo starých luceren, které visely u stropu, vrhalo dlouhé, temné stíny na dřevem obložené stěny.

V minulosti se odtud často ozýval smích a hlučné rozhovory, ale dnes byl hostinec tichý, téměř zamlklý. Jediným zvukem bylo tiché praskání kouzelnického rádia v rohu a občasné vrzání parket pod nohama.

„A hele! Koho to tu máme! Tak ses tu zas po letech ukázal?" zahlaholil starý hostinský Ben, který si udržel svůj přátelský tón, ačkoliv i on vypadal více unavený a ostražitý než kdy předtím. Plešatá hlava a šedivý plnovous byly pořád stejné, ale v jeho očích bylo cosi znepokojeného.

„To víš – přišli jsme zapít konec roku a složené zkoušky," odpověděl Argus, když zamířili k jednomu z prázdných stolů v zadní části místnosti.

Ben jim přinesl ohnivou whisky, přičemž poznamenal, že se k nim brzy vrátí, aby si vyslechl jejich školní historky.

„A co tvoje máma?" zeptal se Argus, když nalil zlatavou tekutinu do dvou sklenic. Jednu postavil před Alfreda, výzva mu zasvítila v očích - věděl, že to bude Alfredova první zkušenost.

Alfred si sklenici s ohnivou whisky pečlivě prohlížel. Poté, co ji nakonec přiložil k ústům, jen lehce upil, načež se rozkašlal a obličej mu zčervenal. Argus se rozesmál.

„Musíš to do sebe hodit celé," poradil mu s úsměvem, sledujíc Alfredovo snažení.

„Táta říká, že je to s mámou lepší, ale...," promluvil po chvíli, hlas měl chrčivý. „Pořád nechce chodit mezi lidi. Je to na hovno."

Alfredovu matku pokousal vlkodlak. Stalo se to před Vánoci a celkem dost se to dotklo jeho rodiny. Alfredova matka se do sebe úplně uzavřela. Byla známá jako famfrpálová hvězda, která si vzala velmi úspěšného lektvaristu, zúčastňovala se různých akcí a trénovala některá družstva. Po této nehodě od toho všeho odstoupila. Pro Alfredova otce to bylo těžké vidět svou ženu, jak se ztrácí přímo před očima.

„Všechno, co se teď děje, je na hovno," řekl Argus nakonec. Pak do sebe jedním hltem hodil pálivou tekutinu.

„Jo, a Ty-víš-kdo má stále větší převahu. Do téhle války půjdeme i my, a já se pořád cítím, jako bych se teprve učil levitovat peří," dodal Alfred s trpkým úsměvem.

„Jo," přikývl Argus. „Ale v tom stresu je někdy dobré si vzpomenout na Leviosa."

Stačily dvě sklenky ohnivé whisky, aby se Alfred rozpovídal o Halcyon Proudfootové - Argus nemohl tvrdit, že by se z toho vyprávění dozvěděl něco nového, jen to, že si Proudfootová na nic nepamatuje a asi psychicky nezvládala Alfredovu starost. Taky v celé té situaci ztěžka hledal smysl - šlo o to, že Proudfootová nebyla zrovna hloupá a do Zapovězeného lesa by jen tak nešla.

„Možná se stala obětí nějakého vtipu," zamyslel se Argus, opíraje se o stůl. „Třeba se to zvrhlo. Nebo, s ohledem na to, že si nic nepamatuje, jí to někdo udělal naschvál. Pokud se nemýlím, je mudlorozená, že?"

Alfred přikývl, ale jeho pohled se stáhl k podlaze, kde zkoumal praskliny v dřevě, jako by mu měly dát odpověď. „Jo, myslím, že jo," přiznal, jeho hlas byl naplněn pochybnostmi. „Merline, jsem úplně idiot," mumlal zoufale, zatímco si zakrýval obličej rukama, jako by se snažil skrýt své zklamání.

Argus se opřel o opěradlo židle. „Jsou to jen spekulace," vydechl nakonec, snažíc se nabídnout útěchu. „Ale myslím, že bys jí měl dát prostor a čas, aby si to všechno srovnala."

Když se k jejich stolu vrátil Ben, jeho přítomnost rozptýlila těžký vzduch mezi nimi. Hostinský se usmíval a přistoupil blíže, jeho plešatá hlava se leskla v matném světle lampy. „Jinak co, kluci? Jak to jde ve škole?" zeptal se a položil na stůl další sklenku.

Alfred se na něj podíval s mírným úsměvem, jako by se snažil přepnout svou mysl na méně tíživé téma. „Ve škole?" zopakoval, zvedajíc obočí.

„Ano, ve škole," přitakal Ben.

„Tak normálně. Rok od roku je to náročnější... stal se takovej spor zprvu mezi Nebelvírem a Havraspárem," pověděl Alfred. „Pak to samozřejmě pokračovalo... a najednou se všichni zbláznili a všude lítaly kletby."

„Nepovídej! To, že se u vás děje?" žasl hostinský Ben.

„Ano, a skoro každej na to doplatil. Začalo to ukradnutím obrazu Buclaté dámy a skončilo to, když... když měl Brumbál svůj dlouhej proslov o tom, jak v téhle době máme držet spíše pospolu."

„Tak to za nás by všichni viseli za palce ve sklepení," zasmál se starý Ben.

✷✷✷