✷✷✷

✷✷✷

srpen, 1977

Argus seděl mlčky u okna, loket opřený o rám, zatímco jeho pohled se ztrácel v šedi nekonečné oblohy. Venku se kolem vlaku míhala krajina, zamlžená a chladná, jako by odrážela náladu toho léta. Frankie, usazená vedle něj, si tiše povzdechla, než začala nahlas hodnotit nepohodlí sedadel a stísněnost kupé.

Ačkoliv v mnoha ohledech Frankie působila podobně jako Halcyon, Arguse mile překvapilo, že se Frankie tolik zajímá.

Možná to byla jeho havraspárská povaha, ale vždy si vážil lidí, kteří byli zvědaví. Bylo osvěžující být v přítomnosti někoho, kdo se nebál ptát. Frankie měla svůj neúnavný zápal. Přesto vnímal jistou ironii, že Frankie, jako mudla, tyto znalosti nikdy nevyužije. Kontrast s Halcyon byl zřejmý – ta se většinou zajímala jen o to, co nutně potřebovala k životu.

Při pohledu na Halcyon měl Argus pocit, že se něco děje. Opírala se o rám a pohledem zírala kamsi do prázdna. Bylo zvláštní vidět ji tak tichou – něco, co k ní rozhodně nesedělo. Obvykle měla energii připomínající výbuch v kotlíku, ale teď působila, jako by byla duchem úplně jinde. Pravděpodobně její změna nálady měla spojitost s tím, co Frankie říkala o situaci doma.

Když se Frankie nečekaně opřela o jeho rameno, překvapilo ho to. Obvykle by mu to asi bylo jedno, jenomže teď ho omezovala v pohybu. I tak se rozhodl, že ji nechá spát. Regulus se na něj ušklíbl tím svým obvyklým, samolibým způsobem.

Argus se v duchu pousmál. Celá tahle situace byla totálně absurdní. Ještě včera Regulus nazval Halcyon „mudlovskou šmejdkou" a dnes seděl v kupé s její mudlovskou sestrou. Regulus Black, člen vznešeného a starobylého rodu, nyní sdílel kupé s mudlou.

Kdyby tohle někomu vyprávěl, nikdo by mu nevěřil. Přesto tu Regulus byl – očividně nešťastný, pasivně nesouhlasící, ale zůstával. Samozřejmě si Argus nemohl nevšimnout opovržlivých pohledů, které směrem k Frankie vrhal, ale to bylo všechno. Žádná scéna, žádné drama.

A právě to v něm probouzelo něco, co by nahlas nikdy nepřiznal – tichý obdiv a zvláštní hrdost. Regulus byl komplikovaný, tvrdohlavý a vychovaný ve světě, kde byl odpor vůči mudlům hluboce zakořeněný. Přesto si teď kupodivu našel způsob, jak tuhle situaci unést. Argus si pomyslel, že jeho kamarád má možná větší odvahu, než si kdy chtěl přiznat. Samozřejmě, kdyby mu to někdy řekl, Regulus by ho nepochybně okamžitě proklel.

„Posuň se," přikázala Halcyon Regulusovi, který se rozvaloval přes dvě třetiny sedačky.

„Já ti nevím..." protáhl Regulus líně a ani se nehnul.

„Posuň se, nebo si na tebe lehnu," odsekla netrpělivě.

„Zapomeň."

Argus si musel zakrýt ústa, aby nevyprskl smíchy, když Halcyon bez dalšího varování zmuchlala svou bundu a hodila ji do Regulusova klína. Pak si na něj prostě lehla.

Regulus ztuhl, jeho oči se rozšířily překvapením, jako kdyby to bylo to poslední, co by od Halcyon očekával. A aby toho nebylo málo, Halcyonin netopýr Padraig, který do té doby spočíval na jejím rameni, se rozhodl přesunout na Reguluse – vyšplhal po jeho tričku a usadil se mu na rameni.

„Dobře, fajn!" vyštěkl Regulus, tváře mírně zarůžovělé, a rychle uvolnil místo na sedačce, aby si Halcyon mohla pohodlně lehnout.

„V pohodě, Regu?" zeptal se Argus pobaveně.

Regulus mu věnoval pohled plný varování, ale Argus si toho nevšímal. Halcyon se mezitím spokojeně uvelebila na sedačce a zavřela oči.

Cestu vlakem by Argus popsal jako poklidnou, až na jeden okamžik, kdy Halcyon ve spánku zaječela. Argus téměř nadskočil. Regulus polekaně upustil knihu, kterou do té doby tiše pročítal. Frankie, rozespalá a zjevně na takové výjevy zvyklá, se na Halcyon podívala a zamumlala: „Zase ty noční můry." Natáhla nohu a Halcyon do ní bez okolků kopla.

„Ječíš tu ze spaní," oznámila Frankie bez špetky taktu. „Máš nějakej ten svůj lektvar?"

Halcyon něco nesrozumitelně zamumlala. Frankie nad ní protočila oči, popadla Halcyoninu tašku a začala v ní horlivě hrabat, zatímco mumlala: „Co to s sebou sakra nosíš? Kladivo, to jako fakt?"

Když nakonec vytáhla dřevěnou krabičku, Argus ji poznal – patřila Alfredovi. Alfred ji Halcyon během léta poslal, protože věděl o jejích můrách. Přesto Arguse překvapilo, že si ji Halcyon nechala. Očekával, že by něco takového od Alfreda okamžitě odmítla.

„Takže si je nechala," poznamenal spíše sám pro sebe.

Frankie zvedla obočí a podívala se na něj. „Hm? Jo. Ten Alfred je fakt zlatíčko. První dny jsem se nemohla vůbec vyspat. Mám tu smůlu, že jsem ji slyšela přes zeď." Podala Halcyon lahvičku. „Tady to máš."

Halcyon si ji rozespale prohlížela, jako by přemýšlela, jestli ji použít. Argus se na ni povzbudivě usmál. „Neboj, není to lektvar lásky."

„Já vím," odvětila Halcyon tiše. „Jen si je šetřím."

„Když bys ho požádala, jsem si jistý, že—" začal Argus, ale Halcyon ho rychle přerušila. „Ne. Navíc ani nemám sovu."

Regulus, který mezitím sebral svou knihu, se ušklíbl. „Špatný výběr mazlíčka, nemyslíš?"

Halcyon si ho změřila pohledem. „Říká někdo, kdo má hada a kočku zároveň. Není divu, že je Oliver tak depresivní."

„Jak to můžeš vědět? Bavila ses s ním snad?"

„Ne, na to tady máme Arguse," odtušila Halcyon s drobným úsměvem. Neubrání se tichému zasmání, ale jeho mysl se už pomalu ubírala jiným směrem.

Věděl, že Halcyoniny noční můry mají hlubší příčinu. Člověk nemusel být nitrozpytec, aby si dal dohromady, že kořeny těch výkřiků ve spánku sahají k útoku vlkodlaka, kterému čelila na konci školního roku. Ten zážitek na ni musel zanechat stopy – hlubší, než by byla ochotná přiznat navenek.

Argus zvažoval, zda by ji měl naučit lidotvárné kouzlo. Bylo náročné a vyžadovalo značnou koncentraci, ale kdyby ho zvládla, mohlo by jí to dodat něco, co podle jeho názoru zoufale potřebovala – pocit kontroly. Pocit, že není úplně bezmocná, pokud by se něco podobného mělo stát znovu.

Bylo mu jasné, že Halcyon by se na něco takového sama nikdy nezeptala. Neměla ve zvyku žádat o pomoc, a už vůbec ne o tuhle. Přesto cítil, že by to mohl být krok správným směrem.

„Počkejte, takže mi chcete říct, že existují i lektvary lásky?" zeptala se šokovaně Frankie.

„Jo," odpověděla Halcyon s pokrčením ramen.

Frankie se na ni dotčeně zamračila. „Proč jsi mi o nich nikdy neřekla?"

„A co bys s nimi asi dělala?"

„Logicky, sbalila nějakého miliardáře."

Regulus i Halcyon protočili oči téměř synchronně, což Arguse rozesmálo.

✷✷✷

Když vlak dorazil na konečnou, Penzance je přivítalo svým zvláštním kouzlem. Bylo něco po osmé večer, ale slunce se stále drželo vysoko na nebi, barvilo oblohu teplými tóny oranžové a zlaté. Světlo se odráželo od střech domů a vytvářelo dlouhé stíny, které tančily na kamenných dlažbách a klikatých uličkách. Argus vystoupil jako první a zhluboka se nadechl vzduchu, který byl nasycený solí a příslibem moře.

Domy s pastelovými fasádami a úzkými okenicemi se rozprostíraly kolem nich, zatímco nedaleké vlny se lámaly o skalnaté pobřeží. Argus si všiml malého přístavu, kde kotvily lodě, jejich stožáry se houpaly ve větru. Dřevěné lavičky na promenádě byly obsazené lidmi, kteří se dívali na nekonečný horizont.

V úzké uličce naproti nim prošel menší pes na vodítku, ale místo aby šel v klidu dál, začal na jejich skupinu zuřivě štěkat. Halcyon polekaně uskočila, její oči se na okamžik rozšířily strachem. Pes se nedal zastavit, štěkal a škubal vodítkem, zatímco jeho majitel ho rychle přitahoval k sobě. Halcyon popoběhla, držela si od psa odstup a snažila se zachovat klidný výraz, ale Argus si všiml, jak pevně sevřela popruh své tašky.

„Doma máme labradora a ty se bojíš takového drobka!" Smála se jí Frankie.

„Nebojím se," odvětila Halcyon příkře, aniž by na ni pohlédla. „Jen jsem nečekala, že bude tak vyvádět."

„To ti tak věřím," ušklíbla se Frankie a její pohled sklouzl k malému psovi, který se teď neklidně ohlížel za nimi. „A umírám hlady."

„To já taky," přiznala Halcyon. „Ale budeme muset šetřit. Nemáme peníze na to, abychom si mohli dovolit něco velkého."

Argus si vzpomněl, jak Halcyon zmínila, že „rozbila prasátko". Stále přesně nevěděl, co tím myslela, ale bylo jasné, že výprava zatěžovala její rozpočet víc, než předpokládali. Dnešní neplánované výdaje už byly příliš. Rozhodnutí, že pokryje mudlovské náklady, se teď jevilo jako slabší plán. Myšlenka vyměnit kouzelnické peníze u Gringottových byla téměř neuskutečnitelná, poněvadž to v tuto dobu kvůli všemožným ochranným opatřením trvalo věky.

Normálně by navrhl navštívit kouzelnickou hospodu, kde by pár galeonů vyřešilo všechno, ale přítomnost Frankie to zcela vylučovala. Věděl, jaké riziko by neslo, kdyby někdo poznal, že je mudla. Nakonec, snažíc se alespoň trochu odlehčit situaci, promluvil. „Máš to ale štěstí, že máme magii."

„Nech mě hádat, dokážete vytvořit peníze?"

„Měl jsem spíš na mysli duplikaci jídla."

„Takže máte schopnost vyřešit světový hladomor, ale nic neděláte?" pronesla Frankie s kousavým důrazem. Halcyon jí věnovala dlouhý pohled, který jasně říkal, že by si měla podobné poznámky nechat pro sebe.

„A je to tady. Řekni mudlům, že existuje magie, a hned po tobě něco chtějí," odtušil Regulus otráveně.

Halcyon ho loktem šťouchla do žeber tak, že se nepatrně zakymácel. Argus zadržel smích, zatímco se snažil vymyslet, kde by mohli najít něco k jídlu, aniž by tím zcela vyprázdnili Halcyoninu peněženku.

✷✷✷

Fish and chips byly sotva horké, ale všichni byli natolik hladoví, že si na to nikdo nestěžoval. Halcyon je vedla do postranní uličky, kde se mohli schovat před pohledy mudlů. Argus mávnul hůlkou a porce se znásobily.

„No fakt, chutnají úplně stejně" poznamenala Frankie s plnou pusou, drobky jí padaly na klín, když zkusila originál s duplikátem. Halcyon se zasmála a posunula se na kameni, aby našla pohodlnější polohu. Regulus je sledoval s pochybovačným pohledem, držel svůj kornout jako něco podezřelého, co se k němu záhadně dostalo.

Když konečně dorazili na pláž, Frankie zastavila jako přimražená. Rozprostíralo se zde ticho, přerušované jen zvukem vln, které se lámaně převalovaly na břeh. Obloha byla zbarvená do odstínů oranžové a růžové, jak slunce pomalu zapadalo za horizont. Zlaté světlo dopadalo na třpytivou hladinu moře a vytvářelo z něj nekonečný zrcadlový obraz.

„Páni..." vydechla Frankie tiše. Na tváři jí zářilo upřímné nadšení, které se rychle změnilo ve spontánní radost, když se s výkřikem rozběhla k vodě. Boty nechala ledabyle v písku, a aniž by se ohlédla, vběhla do příboje. Kapky vody se rozstřikovaly kolem ní, když se smála a snažila uniknout vlnám, které ji dobíhaly.

„Ještě nikdy nebyla u moře," vysvětlila Halcyon s jemným úsměvem na rtech. Argus si v tom okamžiku všiml, jak se její vlasy v šikmém světle slunce zbarvily do modra. Ten zvláštní odstín kontrastoval s jejíma jantarovýma očima, které teď hleděly na Frankie s překvapivou měkkostí. Na pár vteřin se nemohl ubránit myšlence, jak výjimečně vypadá. Ale neřekl nic.

Ze své tašky vytáhla lahev; jednoduchou skleněnou karafu s úzkým hrdlem, ve které byla pečlivě srolovaná Lucindina básnička. Písmo na pergamenu neslo stopu jejího rukopisu. Argus se nemohl ubránit pocitu, že některé verše patřily jemu. Ta představa ho bodala přímo do hrudi. Myšlenky na Lucindu byly sladké a bolestivé zároveň, jako by každé slovo na pergamenu bylo zároveň útěchou i připomínkou její nepřítomnosti.

Regulus přidržel láhev na hladině. Vlna ji ihned vzala, jen aby ji o chvíli později vrátila zpět na břeh.

„Tak to se nepovedlo," poznamenala Halcyon se smíchem. „Buď to tam musíme hodit, nebo jít trochu do hloubky."

„Nabízíš se?" zeptal se jí Regulus s povytaženým obočím.

„Nekažte ten moment," zamručel Argus, sáhl po hůlce a kouzlem posunul láhev dál na moře, dokud ji proud nezachytil a neunesl do dálky.

Moře ji přijalo tiše, vlny ji pohupovaly jako něco vzácného, co si zaslouží opatrnost. Nikdo z nich pak nemluvil. Stáli vedle sebe v tichém porozumění, ponoření do vzpomínek. Slunce zlatilo jejich tváře a házelo dlouhé stíny na písek za nimi.

Vítr jemně čechral vlasy, přinášel vůni soli a vzdáleného života moře. Bylo to jako okamžik mimo čas – ten druh chvíle, kdy se svět zdá menší, ale zároveň naplněný nesmírností. Lahev se stala symbolem toho, co sdíleli, co ztratili a co chtěli uchovat.

Regulusovy oči se zaleskly a odvrátil pohled. Argus to postřehl a bez váhání ho objal kolem ramen. Regulus na něj vrhl pohled, který by mohl zabíjet, ale neodtáhl se.

„Hromadné objetí!" zvolala Halcyon. Přiskočila a oběma rukama sevřela oba kluky, zatímco se smála jejich neochotě.

„To není nutné," protestoval Regulus tiše, ale jeho námitky byly zcela ignorovány.

A pak už byla lahev jen tečkou na moři, která mizela v dálce. Ale to, co znamenala, zůstalo v každém z nich.

✷✷✷

Tato kapitola se nese ve znamení klidu a Argusových myšlenek. Trvalo mi dýl to napsat, poněvadž jsem měla hrozně moc nápadů, ale zároveň jsem to nechtěla překombinovat. Teď bylo hlavní udělat něco dalšího z Lucindina seznamu - poslat zprávu v lahvi.

Nejvíce se mi líbil hlavně ten konec, kdy z naší trojice Regulus uronil slzičku. Přijde mi to jako hezký kontrast k tomu, jak je normálně prezentován. <3