✷✷✷

✷✷✷

srpen, 1977

„Skvělé," vydechl Black podrážděně. „To mám za to, že jsem tě tu nenechal... Nepředpokládám, že ty sebou hůlku máš." Jeho vlastní hůlka ležela na parapetu za zavřeným oknem, nedosažitelná a výsměšně blízko.

„Nemám," přiznala Halcyon s jistou neochotou. Na okamžik uhnula pohledem, protože věděla, že to byla chyba. „A moje okno se mi taky omylem zavřelo."

Black se na ni podíval a krátce, hořce se zasmál.

„Je fajn, že tě smysl pro humor neopustil," poznamenala suše. „Ale co nejdříve bych se odsud chtěla dostat."

„Můžu tě shodit," navrhl a v jeho šedých očích se zableskla škodolibost. „To by bylo dostatečně rychlý, ne?"

„Klidně to zkus, ale vzala bych tě s sebou." Sladce se na něj usmála.

Black se uchechtl a otočil se zpět k oknu. „Můžeme zkusit..." jeho hlas se náhle vytratil, když si všiml pohybu za sklem. Halcyon sledovala jeho pohled a také spatřila Rue, která se přiblížila k oknu.

„A hele, záchrana přichází."

Kočka se na ně zadívala zcela neosobním pohledem, typickým pro kočky, a pak, s naprosto dramatickým kašlem, se pozvracela – přesně na místo vedle Blackovy hůlky.

Halcyon se na něho opatrně podívala, už si představovala, že jí opravdu shodí dolu. K jejímu překvapení se tvářil nezvykle klidně, až smířlivě, jako kdyby se podobné scény děly pravidelně.

„Střecha vede dál a na konci se dá dostat na terasu. Když to zvládneme, můžeme se tam vyhoupnout," oznámil Black.

Při pohledu na to, jakou vzdálenost budou muset překonat, se jí sevřel žaludek. Věděla, že lézt na střechu byla totální pitomost a upřímně toho litovala.

Její pohled padl na zavřené okno; třeba by to šlo otevřít...přece jenom ugandský čarodějové hůlky k čarování nepotřebovali. Zhluboka se nadechla a natáhla ruku před sebe, jako by hůlku držela, a prstem namířila na okno. „Alohomora," pronesla soustředěně.

Black se okamžitě zarazil a přimhouřil oči. „Co to sakra děláš?"

„Zkouším bezhůlkovou magii."

Black pozvedl obočí, jeho pohled byl směsicí nedůvěry a pobavení. „Vážně? A co uděláš, až tě to odpráskne a sletíš dolů?" Halcyon protočila oči a stáhla ruku. „Nebudu tu čekat, až se nás Argus rozhodne hledat," pokračoval. „Takže hejbni zadkem."

Přesunula se k parapetu, znovu se zachytila o zeď a znovu našlápla na onen uzoučký chodníček. Kluzký povrch jí nedovoloval žádné zbrklé pohyby.

Jako by toho dnes neměli málo – režné zdivo najednou vystřídala hladká, až zmijozelsky zelená omítka. Žádné výčnělky, žádné místo, kde by se mohli pořádně zachytit. Halcyon potlačila zaklení a opatrně postupovala dál, zatímco hledala jakoukoli skulinku nebo okraj, který by jí mohl pomoct udržet se na nohou.

Museli překonat několik metrů, než se před nimi znovu objevila další skupina oken a s nimi pruh cihel, který jim nabídl trochu bezpečnější oporu.

„Jestli spadneme, tak ti přísahám, že tě vlastnoručně zabiju," zavrčel Black. „A zrychli trochu, nechci tu strávit celý den."

Blížili se k rohu budovy, kde se střecha stáčela do zaobleného úhlu. Zpomalila, vědoma si, že kluzký povrch střechy a zúžená cesta vyžadují maximální soustředění. Každý její pohyb byl rozvážný, jak opatrně přecházela roh. Black, který šel za ní, už na ni neviděl, a netrpělivě postupoval dál, aniž by věděl, že zpomalila.

Halcyon ucítila, jak do ní Black jemně drcnul, načež zavrávorala. Při jejich rychlosti pohybu rozhodně nehrozilo, že by slétla dolů, přesto ji jeho paže přitáhla zpátky a přitiskla ji na okamžik k jeho tělu. Jeho prsty byly ledové, ale stisk pevný, bezchybně jistý. Halcyon se na něj zmateně podívala. Black ji pustil stejně rychle, jako ji chytil, a jeho pohled byl znechucený.

„Fuj, v čem všem ses to válela?" zeptal se. Halcyon na něj chvíli jen zírala, třásla se zimou i tím nečekaným záchvatem adrenalinu. Nedokázala se rozhodnout, jestli ji víc rozčiluje jeho poznámka, nebo to, jak si během vteřiny zničil moment, který mohl být téměř milý.

Nemělo smysl se hádat – pohled na ni musel být žalostný a ani ona nechtěla vědět, co všechno v tom žlabu nachytala.

✷✷✷

Argus seděl v pohodlném křesle v salónku, dveře na terasu byly otevřené a ranní světlo pronikalo skrz francouzská okna. Na malém stolku před ním stála čajová konvice, z níž se linula jemná pára. V jedné ruce držel šálek čaje a druhou si opřenou o stůl pomalu otáčel stránku knihy s výrazem naprostého klidu, což byl ostrý kontrast k tomu, co slyšel zvenku.

Když se jeden z těch idiotů konečně objevil na terase, málem vyprskl čaj. Prudce si odkašlal a odložil šálek na stůl, jak se snažil nezadusit.

Halcyon vypadala... katastrofálně. Vlasy měla vlhké, přilepené na tvář i krk a plné listí a drobných větviček. Mokré skvrny na její oblečení jen zvýrazňovaly celkovou zuboženost jejího vzhledu. Argus na ni zíral s nevírou, zatímco koutky jeho úst cukaly, až se nakonec neubránil smíchu.

„Tak tohle..." začal, ale smích ho opět přerušil. Zvedl na znak omluvy ruku a pokusil se uklidnit. „Tohle vážně předčilo všechna má očekávání."

Halcyon ho ignorovala. Se zachmuřeným výrazem si zula boty, které byly promočené a špinavé, a aniž by cokoliv řekla, prošla kolem něj a zmizela ze salónku. Argus pomalu zavrtěl hlavou. „Tohle bude ještě dlouhý den," zamumlal tiše.

O pár okamžiků později se na terase objevil Regulus. Jeho vlasy byly mírně rozcuchané, ale jinak vypadal jako vždy – upraveně a bez známky únavy. Došel až k Argusovi, zastavil se vedle stolu a sarkasticky prohodil: „Tvá slabost pro Mrzimory nás jednou zabije."

Argus se opřel loktem o opěrku křesla a zamžoural na Reguluse s lehkým úsměvem. „A já myslel, že to bude tvé ego. Čaj?" Pokynul hůlkou směrem ke konvici, která se sama nadzvedla a nalila Regulusovi šálek čaje.

Regulus vzal šálek do ruky a krátce přičichl k jemnému aroma, než se na Arguse podíval. „Měl bych si asi začít zvykat, že ranní klid s vámi dvěma je nedosažitelný luxus," pronesl s lehkým povzdechem, než se usadil naproti němu.

Halcyon je záhy opět poctila svou přítomností, pořád ve svém žalostném stavu. Bez jediného slova přešla k malému stolku, sebrala z něj sušenku a kousla si. Zatímco si Argus a Regulus vyměnili pohledy, Halcyon vyfoukla Argusovi šálek, který sotva odložil, a sprostě se z něj napila.

Argus otevřel ústa, aby něco namítl, ale pak je zase zavřel. Jeden pohled na ni mu napověděl, že tento komentář by taky nemusel přežít.

Jestli si spálila jazyk, nebylo jasné – nedala na sobě nic znát. Přesto Argus tajně doufal, že za svůj zločin zaplatila. Položila šálek zpátky na stůl a s úsměvem, který byl až nepříjemně klidný, prohlásila: „Nemůžu se dostat do pokoje. Ty zasraný dveře jsou stále zamčené."

Regulus se okamžitě začal smát. „Zkusilas je poprosit?" zeptal se sarkasticky, zatímco se opřel v křesle a bavil se na její účet.

Argus zvedl obočí. „O čem to mluvíte?" zeptal se, ale Regulus se jen škodolibě ušklíbl.

„Když seš tak chytrej," odsekla nasupeně, „tak si to jdi zkusit sám." Načež si bezostyšně vzala další sušenku.

Argus a Regulus šli za ní, všichni tři se zastavili před jejími dveřmi. Argus si přečetl text hádanky, která se stále vlnila na dřevěném povrchu – dle jeho názoru byla docela primitivní a nechápal, kde je problém.

„Vážně, Proudfootová?" Regulus se na ni otráveně otočil. „Kvůli tomuhle jsi... U Merlina."

Halcyon sevřela ruce v pěst, ale dřív, než se stihla rozčilovat, Argus ji předběhl. „Jsou to hvězdy."

S tichým cvaknutím se dveře otevřely. Regulus jen zavrtěl hlavou a podotkl: „Kdybys byla v Havraspáru, asi bys pořád čekala před klepadlem, co?"

Halcyon ho ignorovala, aniž by na něj vrhla jediný pohled, a vešla do svého pokoje.

„Hlavně s těmi dveřmi už netřískej," varoval jí právě v čas Argus. „Tyhle jsou náladové."

Halcyon něco zavrčela, ale jeho radu kupodivu poslechla. Dveře za ní se zavřely s tichým cvaknutím. Následující ticho však dlouho nevydrželo – opět ho přerušil táhlý, skřípavý nářek.

„Vyřešte laskavě toho pitomého ghúla!" zaznělo tlumeně skrz dveře.

Regulus se uchechtl a opřel se zády o rám dveří. „Mně se takhle ale líbí," pronesl s lišáckým úsměvem.

„Promiň, kamaráde," povzdechl si Argus, „ale tohle je už moc i na mě, a to žiju s třema duchama. Tamtudy to je na půdu?"

Regulus se na něj podíval s výrazem, který byl až zbytečně dramatický. Jeho oči zábleskově odrážely šibalství. „Mám žízeň," oznámil teatrálně. „Ty určitě taky." A než mohl Argus cokoliv namítnout, vydal se zpátky do salónku.

Argus ho následoval, už rezignovaný na to, že s Regulusem věci prostě nemohou jít přímočaře. Regulus mezitím zamířil ke skleníku s broušenými skleničkami, chvíli se přehraboval, a nakonec vytáhl jednu konkrétní, jemně zdobenou. S tichým klik se stěna vedle skleníku pootevřela a odhalila tajné schodiště vedoucí kamsi nahoru.

Argus zavrtěl hlavou. „Kolik tajemství tenhle dům ještě schovává?" zamumlal, spíš pro sebe.

„Tohle jsou jen maličkosti. Divil by ses co tu je všechno je."

Argus a Regulus stoupali po úzkém schodišti, které skřípalo pod jejich kroky. O chvíli později dorazili na půdu, kde se před nimi otevřel chaotický prostor zaplněný zaprášenými krabicemi, starým nábytkem a pavučinami. Na opačné straně místnosti postával ghúl – jeho ohavná, kolozubá tvář byla zkřivená v nepřirozeném grimase, zatímco se žalostně kolébal z jedné nohy na druhou. Tentokrát však jeho sténání nebylo jen hlučné, ale přímo zoufalé.

„Myslíš, že má zácpu?" nadhodil Argus pobaveně.

Regulus zvedl obočí. „Pochybuju, že je to zácpa," podotkl a ukázal hůlkou směrem ke ghúlovi. „Podívej na to za ním."

Jakmile to Argus zahlédl, ztuhl. Zpoza ghúla se vynořila temná postava, která se pomalu formovala do podoby – a jeho srdce se zastavilo. Vypadala jako jeho otec. Ležel tam na zemi, bezvládný a zkrvavený, se skleněným pohledem upřeným do prázdna. Vzduch v místnosti se zdál být najednou těžký, skoro nehybný.

„Myslím, že mi tvůj strejda zabil tátu," pronesl Argus tiše, jeho hlas byl překvapivě klidný, i když mu pevně sevřel hruď ledový pocit.

Regulus se na něj podíval koutkem oka. „Argusi... je to bubák," řekl po chvíli a jeho hlas byl tentokrát jemnější.

„Jo, jasně, že je," zamumlal Argus, aniž by odvrátil zrak od obrazu před sebou. „Ale ta iluze je zatraceně přesná."

Regulus mlčel a nechal Arguse, aby se s tím vypořádal po svém. Ten vytáhl hůlku a párkrát ji převrátil v prstech. Jeho sevření bylo pevné, ale mírně se mu třásla ruka. „Ridikulus," pronesl pevně a namířil přímo na obraz.

Bubák se však nezměnil okamžitě. Zatímco Argus zíral na obraz svého otce, zdálo se, že se místnost na moment propadla do nepříjemného ticha. Až teprve po druhém „Ridikulus!" se postava začala měnit. Bezvládné tělo se roztříštilo do šedého obláčku dýmu, který se ve vzduchu pomalu rozpustil. Po bubákovi nezůstalo nic než prázdno.

Argus se hlasitě nadechl, jako by si až teď uvědomil, že zadržoval dech. Regulus stál bokem a díval se na něj, nekomentoval, jen zvedl hůlku a skříň, odkud vylezl bubák, pečlivě zavřel.

Regulus se opřel zády o jeden z komínů a spustil ruce podél těla. „Aspoň že to máme z krku," prohlásil.

„Ještě musíme umlčet tamtoho fešáka," pronesl Argus s pokusem o lehký tón, zatímco kývl směrem ke ghúlovi, který teď fascinovaně sledoval místo, kde předtím stál bubák. Jeho hlas však nebyl tak jistý, jak si přál – bylo v něm něco těžkého, co nedokázal skrýt. Cítil, jak mu něco svírá hruď. Při každém nádechu měl pocit, že nedokáže dostat do plic dostatek vzduchu.

Bylo mu vedro. Uvnitř hrudníku ho pálilo, a přesto mu tělo připadalo zvláštně strnulé. Rozhlédl se kolem a opřel se o jeden z komínů, nehledě na prach a saze, které se okamžitě vznesly do vzduchu. Potřeboval chvilku. Prostě jen chvíli klidu, aby to mohl rozdýchat.

Regulus, který Argusovi většinou nechával prostor, se teď však zamračil. Na chvíli na něj zůstal mlčky zírat, než naklonil hlavu na stranu. „Co je s tebou?"

Argus zavřel oči, cítil, jak se mu potí dlaně. Zhluboka se nadechl – nebo se o to aspoň pokusil – a přinutil se k odpovědi. Jeho hlas zněl klidně, téměř nezúčastněně, i když uvnitř měl pocit, že ho něco dusí. „Nic, jen si musím dát chvíli na rozdýchání." Sklonil hlavu a opřel si čelo o chladnou cihlu komína. Chlad mu pomohl udržet myšlenky jasné. „To nic není."

Regulus pozvedl obočí. „Argusi... byl to jen hloupý bubák," pronesl opatrně. „Tvému otci se určitě nic nestalo."

Argus se pomalu otočil a pohlédl na něj. Jeho tvář byla klidná, ale v očích měl neklid, který nešlo přehlédnout. „Jak si tím můžeš být jistý?"

Regulus lehce pokrčil rameny. „Předpokládám, žes na váš dům použil snad všechna ochranná zaklínadla, která znáš."

Argus odvrátil pohled a přikývl, ale napětí v jeho těle nepolevilo. „Ale i tak... možná by bylo nejlepší, kdyby utekli. Pryč. Ze země, z tohohle šílenství. Jenže on je tak tvrdohlavý..."

Regulus se nadechl, aby něco řekl, ale od schodů se ozval hlas Halcyon. „To tam máte nějaké dostaveníčko, nebo proč vám to trvá tak dlouho?"

Za okamžik se u nich objevila. Už byla čistá, oblečená do nového oblečení, a zdála se být v bezvadné náladě. „Co ty vážné pohledy?" zeptala se, když si všimla Arguse a Reguluse, kteří se k ní otočili.

„Ten ghúl tu měl celou dobu bubáka," odpověděl Regulus a založil si ruce na hrudi. „Proto tolik ječel."

„Hmmm. To dává smysl," uznala. Její pohled pak sklouzl k Argusovi. Napětí v jeho ramenou už trochu povolilo, ale přesto v něm zůstával zbytek neklidu. Jeho pohled se krátce setkal s jejím, a v jantaru jejích očí zahlédl náznak soucitu.

Bez dalšího komentáře sáhla do kapsy a vytáhla čokoládovou žabku. Lehce ji hodila k Argusovi, který ji chytil. „Dej si, pomáhá to na nervy," usmála se na něj. „Ale tu kartičku chci zpátky."

Argus se na ni překvapeně podíval a pak žabku rozbalil. „Sbíráš je?" zeptal se.

„Příležitostně," odpověděla Halcyon s pokrčením ramen.

„Já už mám všechny," prohlásil Regulus s patrnou hrdostí v hlase.

„Nic jiného od tebe ani nečekáme," zamumlal Argus, který právě ochutnával čokoládu. Pak se podíval na kartičku a mírně se pousmál. „Super. Máš Phillipuse Aureoluse Theophrastuse Bombastuse von Hohenheim."

Regulus se zarazil. „To je nějaká nová?"

Argus mu kartičku ukázal, a když se Regulus zadíval blíž, jen si odfrkl. „Aha. Je to jen Paracelsus."

Halcyon se rozesmála. „No jo, ale musíš uznat, že s jeho plným jménem to zní mnohem lépe."

Argus se k nim připojil se slabým smíchem, a napětí v místnosti konečně úplně povolilo. Regulus si jen odfrkl a opřel se o starý trám, přičemž se neubránil lehkému úsměvu.

✷✷✷

Tak a touto kapitolou se rozloučíme s Alphardovým domem. V další se už vydáme vstříc dobrodružství! No, teď jen otázka, co je bude čekat tam venku, protože jak na to tak koukám, když tak ráda týrám své charaktery, tak to bude zajímavá jízda, hah.

Doufám, že jste si tuto kapitolu teda užili, ačkoliv ke konci s bubákem to začalo být takové vážnější... úplně původně se s bubákem měla setkat Halcyon a Regulus, ale tak nakonec to byl Argus, hlavně kvůli té hlášce „Myslím, že mi tvůj strejda zabil tátu."