✷✷✷

✷✷✷

srpen, 1977

Ticho noci v domě Alpharda Blacka narušoval nářek ghúla z podkroví – táhlý, skřípavý a neskutečně otravný. Halcyon si přetáhla deku přes hlavu, jako by to mohlo ten zvuk utišit, ale kvílení se zarývalo do její mysli jako tupý nůž.

„Pitomý ghúl," zamumlala a vztekle se převalila na bok. V hlavě se jí zrodila myšlenka; třeba by ho dokázala umlčet hudbou. Byla si matně vědoma, že ghúlové takhle vyjí, když je v domě příliš ticho. Ale samotná představa, že by se v cizím domě pustila do experimentů s gramofonem, ji odradila.

Se smíšenými pocity sáhla do tašky a vytáhla malou lahvičku bezesného spánku. V posledních týdnech byl jedinou obranou proti nočním můrám, které ji pronásledovaly od útoku vlkodlaka. Cítila ale, že se na lektvar spoléhá víc, než by měla.

Nakonec ji z toho rozhodování, zda si ho vzít, přemohla žízeň.

Chodby domu byly ponořené do temnoty, která připomínala rozlitý inkoust. Mihotavé světlo jejího zapalovače kreslilo po zdech fantaskní vzory; vypadalo to, jako by ožívaly stíny starých portrétů.

Když konečně dorazila do kuchyně, opatrně zapálila svíčku stojící na stole a mihotavé světlo odhalilo opotřebovaný nábytek a oprýskané poličky, na kterých spočívaly porcelánové hrnky pokryté tenkou vrstvou prachu. Když se nadechla, ucítila vůni vosku smísenou se slabým odérem starého dřeva a čehosi, co připomínalo vlhké kameny.

Napustila si sklenici vody, přiložila ji ke rtům a lokla si. Studená tekutina jí sklouzla hrdlem s osvobozujícím pocitem, ale ten byl okamžitě přerušen hlasem, který proťal ticho.

„Proč tu vůbec jsi?"

Lekla se, až jí voda zaskočila. Začala kašlat, její hrudník se bolestivě sevřel, zatímco si dlaní zakryla ústa, aby zadržela další zvuky. Sklenici položila na stůl a rychle si otřela bradu rukávem pyžama, přičemž se kolem sebe horečně rozhlížela.

Stál ve stínu u dveří, ruce ležérně založené na hrudi. Svíčka osvětlila jen polovinu jeho tváře, ale jeho oči se na ni upíraly s takovou intenzitou, že měla pocit, jako by ji propaloval pohledem.

„Měla jsem žízeň," vysvětlila Blackovi a snažila se znít klidně, i když jí srdce bušilo jako o závod. Zkoušela získat zpět svou rovnováhu, ale před jeho pohledem se to zdálo nemožné.

„Ptám se, proč jsi s tím souhlasila," zopakoval, tentokrát ostřeji. „Nemáš nic lepšího na práci, než plnit seznam mrtvý holky?"

„Argus mě o to požádal," odsekla. „A já měla zrovna volno."

Black si pohrdavě odfrkl. „Tak blbá snad nejseš."

Halcyon na něj upřela chladný pohled, i když uvnitř cítila, jak jí vře krev. Typický Zmijozel, pomyslela si. Nikdy nebral věci tak, jak byly. Vždy musel hledat motiv, který za tím vším stál. Rozhodla se hrát jeho hru.

„Copak, Blacku," pronesla sladce s náznakem výsměchu, „bojíš se, že všem budu vyprávět, jak jsem s tebou strávila část léta?"

Black se uchechtl. „Ne, všechno bych to popřel."

„Podceňuješ důkazní sílu fotografií," odvětila Halcyon a na okamžik jí očima probleskla škodolibá radost.

Black k ní vykročil, jeho pohyby byly ladné a tiché jako kočka na lovu. Halcyon si uvědomila, jak se vzdálenost mezi nimi zmenšuje, a její sebevědomí začalo kolísat. Byl nebezpečně blízko. Teplo, které z něj vyzařovalo, působilo jako žár, ale v jeho očích byla chladná propast. Neměla v plánu ustoupit, ale jeho intenzita byla nečekaná.

„To mi vyhrožuješ?" zeptal se tiše, jeho hlas byl provokativní, ale ne rozzuřený. Spíš zvědavý, téměř pobavený.

Halcyon cítila, jak se jí svírá žaludek, ale odmítla před ním ustoupit. „Ber to, jak chceš."

Black stál teď tak blízko, že cítila jeho jemnou kořeněnou vůni. Pozoroval ji, jako by hodnotil její reakci, pak sklonil pohled k její jizvě. Dlouhý okamžik na ni hleděl, studoval ji tak pečlivě, až to bylo téměř nesnesitelné. Halcyon si všimla, že jeho pohled není jen posměšný – bylo v něm něco, co ji zneklidnilo, něco nečitelného

„Škoda, že jsi mudlovská šmejdka," prohlásil nakonec. „Protože Zmijozel by ti slušel."

Zůstala stát na místě, ale její klidná tvář byla jen maskou, za kterou to vřelo. Obvykle ji slova jako „mudlovská šmejdka" nechávala chladnou. Ne proto, že by byla nad věcí, ale proto, že je nikdy nemusela brát osobně – nebyla mudlorozená. Vždycky ji bavilo sledovat, jak ten, kdo se ji snažil tímto způsobem ponížit, vlastně střílí mimo.

Tentokrát to ale bylo jiné. Tentokrát ta slova zabolela, protože jí připomněla Lucindu. Připomněla jí, co všechno tato pokřivená ideologie už zničila.

„Jestli by ses někoho měl ptát, co tu dělá, seš to ty, Blacku," pronesla pevně. „Lucinda zemřela právě kvůli takovým kecům. Je mi z tebe zle."

Bez dalšího kolem něj prošla, aniž by mu věnovala další pohled. Její kroky byly rychlé, téměř vzteklé, a snažila se ignorovat, jak se jí ruce nepatrně třásly. V hlavě měla chaos – směs vzteku, zklamání a bezmoci. Už si zvykla na Blackovu povahu, na jeho sarkasmus a chladnou nadřazenost, ale tohle bylo příliš.

Plácla sebou na postel a zabořila hlavu do polštáře. Celou dobu to čekala. Byla si jistá, že se to stane – že Black jednou vytáhne svůj slovník čistokrevných předsudků. A třebaže její předpoklad vyšel, zklamalo ji to. Nebyla si jistá proč. Snad proto, že naivně doufala, že člověk, který se přátelil s někým, jako byla Lucinda, by mohl být jiný.

Jak mohl někdo, kdo znal Lucindu, která měla k mudlovskému světu tak blízko, vyslovit něco takového? Jak mohlo jejich přátelství vůbec vzniknout?

Halcyon se přetočila na záda a zírala na strop. Cítila, jak se její myšlenky obrací k seznamu. Pokud měla něco dokončit, pak to byl právě on. Byla odhodlaná splnit každý bod, aby Arguse nezklamala. Už mu to slíbila, a sliby vždycky plnila. Nenechá si to pokazit Regulusem Blackem a jeho předsudky, které byly stejně vyčpělé jako staré rodové tradice, na kterých si stavěl svou pověst.

✷✷✷

Slunce, nenápadně pronikající skrz závěsy, ozařovalo pokoj jemnými zlatými odstíny, což vnímala jako výsměch její neochotě čelit novému dni. Zavrtěla se a upřela pohled na trám nad sebou, kde klidně spal Padraig, stočený do těsného klubíčka. Jak typické, pomyslela si. Ani pitomý ghúl, který s oblibou kvílel z podkroví, ho nevyrušil.

Zatímco ona se neustále převalovala, Padraig si mohl v noci poletovat, jak se mu zlíbilo, a pak celý den prospat jako poleno. Ta představa ji přiměla zvednout se a natáhnout po svém skicáku. Byl už notně opotřebovaný – černé desky nesly stopy častého používání, rohy byly zohýbané a občas z něj vypadl potrhaný pergamen.

Většina jejích kreseb se hýbala, magicky očarované obrázky byly jejím tajným útočištěm hlavně během hodin dějin čar a kouzel. Byly plné tematiky válek skřetů, legendárních duelů a čarodějnických procesů, přičemž mezi její oblíbené postavy patřila Vendelína Výstřednice, která si z upalování na hranici udělala skoro životní koníček. Obdivovala její drzost – nechat se chytit sedmačtyřicetkrát, pokaždé v jiném převleku, to už něco znamenalo.

Zarazila se, když její oči padly na poznámku, kterou rozhodně nepsala. Kresba rytíře s obřím mečem byla doplněna výmluvným popiskem: „Stoprocentně si kompenzuje malou hůlku." Další poznámka, kterou našla u skřetího povstání ji rozesmála. „Skřet vlevo vypadá jako můj bratr."

Sirius Black, pomyslela si okamžitě. Mizera. Musel jí skicák šlohnout během jejich společného pobytu na ošetřovně.

Rozhodla se, že bude kreslit. Sedla si s tím ke stolu, uchopila brk a pustila se do náčrtu Padraiga. Špička brku rychle zanechávala tenké linky, které zachycovaly jeho křídla, malé drápky, i jeho klidně stočené tělo. Soustředěně kreslila, dokud se ghúl nerozječen znovu a hlasitěji.

Leknutím jí ujela ruka a na Padraigovo křídlo přibyla tlustá čára. Naštvaně zaklapla skicák. Byl čas s tím něco udělat, než ji ten zatracený ghúl a její vlastní frustrace doženou k šílenství.

Hned u dveří ale narazila na problém. S klikou ani nehnula. Chvíli na ni zírala, jako by se chtěla ujistit, že ji jen šálí oči. Pak silně zatáhla. Nic.

„To má být vtip?" zabručela si pro sebe. Ještě jednou s dveřmi zakroutila, a když stále nejevily zájem spolupracovat, zabušila na ně pěstí. „Hej! Otevřete!" Její hlas zazněl do ticha, ale odpověď nepřišla.

Najednou se na dřevě objevil text, který se začal linout v rytmických vlnách, jako kdyby ho psala neviditelná ruka.

V temnotě svou září vládnou,

přes den jejich stopy vadnou.

Nikdy však nezmizí zcela,

jejich síla stále bdělá.

Halcyon si hádanku přečetla nahlas, pak ještě jednou, pomaleji, a pak potřetí, jako by doufala, že se slova sama vysvětlí. „To si ze mě děláte prdel."

Bylo moc brzy na to, aby zapojovala svou mozkovnu, proto se rozhodla pro jinou taktiku – začala vyjmenovávat všechna možná slova, která by čekala od svou krví posedlého Zmijozela. „Čistokrevnost. Had. Ambice... zkáza mudlovským šmejdům?"

Ani jedno z nich ale nefungovalo. S povzdechem sáhla do své tašky a vytáhla očarovanou sponu, která byla jejím tajným klíčem na všechny zámky. Zasunula ji do klíčové dírky a čekala na cvaknutí. Opět nic.

Promnula si spánky a přemýšlela. Opravdu ji štvalo, že jí ještě nebylo sedmnáct, poněvadž teď by ze všeho nejraději ty pitomý dveře vyhodila do povětří.

Rychle přešla k výsuvnému oknu a opatrně ho otevřela. Studený ranní vzduch ji okamžitě ovanul a rozcuchal vlasy. Na moment zaváhala, když se zadívala na střechu, která se táhla podél domu, kluzká od rosy. Přesto ji představa Blackova triumfálního úsměvu přesvědčila.

Jakmile se ocitla na venkovním parapetu a její ruce pevně svíraly okenní rám, opřela se zády o okenní křídlo, aby se zorientovala. V tu chvíli slyšela tlumené zaklapnutí. Prudce se otočila a s hrůzou zjistila, že okno se zavřelo. Natáhla se, aby ho zkusila otevřít, ale nešlo to – křídlo bylo pevně zaseknuté. Ztuhla a upřímně zalitovala svého spontánního rozhodnutí.

Studený vzduch ji ovanul ještě intenzivněji, jak stála na kluzkém povrchu, zatímco ostré sluneční paprsky se odrážely na mokré měděné střeše v oslepujících záblescích. „No skvělé. Prostě paráda," zašeptala a zadívala se na střechu pod sebou.

Neměla na výběr – cesta zpátky byla zablokovaná a představa čekání na někoho, kdo by ji našel, byla stejně příšerná jako Blackův vítězný výraz, kdyby zjistil, že jeho trik na ni zabral.

Přitiskla se k fasádě domu, její ruce nahmatávaly každý možný úchyt. Povrch střechy klouzal mnohem víc, než si představovala, a její jistota mizela s každým dalším krokem.

„Jestli tohle přežiju, Blackovi to nedaruju," zamumlala mezi zaťatými zuby a opatrně postupovala vpřed, sotva dýchajíc.

Cesta po střeše byla úzká – dekorativní zastřešení přízemního patra poskytovalo jen úzký pruh prostoru, který sotva stačil na jednu nohu. První část střechy byla téměř rovná, ale hned za ní se přes zaoblený přechod svažovala do strmého sklonu.

Každý její posun byl provázen záblesky obav, že měděný povrch pod jejími chodidly povolí a pošle ji přímo k zemi. Oporu si našla v sytě červených režných cihlách, které elegantně tvořily celistvý pás mezi jednotlivými okny pokojů a tím vkusně doplňovaly jinak dokonale hladkou třpytivě zelenou omítku, jež tvořila zbytek fasády.

Když konečně zahlédla první okno, ucítila příval úlevy, poněvadž bylo otevřené. Na okamžik zaváhala. Vážně chce skončit u Blacka? Jenže pohled dolů ji okamžitě přesvědčil. Raději riskne jeho poznámky než zlomený vaz.

Odhodlaně pokračovala k oknu, když ji z koncentrace vyrušilo náhlé zaprskání a prudký pohyb. Než stačila zareagovat, něco malého a chlupatého na ni skočilo.

„Aargh!" vykřikla, když se Rue, která si ji očividně spletla s vetřelcem, zabořila drápky do jejího torsa.

Halcyon ztratila rovnováhu. Nohy jí podjely a sklouzla po zaoblené části střechy o několik desítek centimetrů níž.

Naštěstí pro Halcyon architekt navrhl odvodnění zaoblené střechy tak, že po zakončení zaoblení následovala relativně široká okapová římsa a v ní žlab, jako kdyby čekal, že bude muset někdy zachytávat i něco jiného než jenom vodu ze střech.

S tupým žuchnutím do něj dopadla zády a okamžitě pocítila nepříjemnou vlhkost, která jí prosakovala přes oblečení. Žlab nebyl prázdný – vedle zbytků vody z posledního deště tam bylo i vlhké listí, kousky větviček a další nepořádek, který se za roky na střeše nahromadil.

S naštvaným sykáním se snažila posunout, aby se alespoň trochu zvedla, když ucítila, jak se Rue napnula. Sotva si uvědomila, co se děje, kočka se odrazila, přeběhla jí přes obličej a zmizela. Podle ostrého pálení na tváři jí bylo jasné, že jí zanechala nepříjemnou památku.

„Rue?!" zazněl seshora hlas Blacka, překvapivě znepokojený a plný naléhavosti. „U Merlina, co tam děláš?"

Halcyon vzhlédla právě včas, aby spatřila Rue, která se jen před chvílí klopýtavě hnala po střeše, jak náhle vzlétla do vzduchu, jako by ji něco neviditelného táhlo pryč – letěla elegantním obloukem přímo do Blackovy náruče. Očividně na ni použil přivolávací kouzlo.

Rue při přistání zachrochtala a rázem se mu vykroutila z náruče, jako by jí bylo jedno, že jí právě zachránil. Halcyon ještě zahlédla její ocas mizející někde v hloubi jeho pokoje.

Pomalu se vyškrábala na třesoucí se nohy. Když se konečně narovnala a pohlédla nahoru, spatřila Blacka, jak se dívá z okna. Jakmile ji zaregistroval – její rozcuchané vlasy plné mokrého listí a škrábance na tváři – trhl sebou, jako by spatřil ducha. Než stihla cokoliv říct, přibouchl okno s takovou rychlostí, až se sklo zachvělo, a okamžitě zatáhl závěsy.

„To si děláš srandu," zamumlala nevěřícně. Nestihla se pořádně vzpamatovat, když z jeho pokoje zaslechla tlumený výkřik – zoufalý, skoro kvílivý, který mohl klidně konkurovat nářku ghúla. Povytáhla obočí, nejistá, jestli se má smát, nebo cítit obavy.

Z tváře si setřela mokré zbytky listí, které se jí lepily na kůži, a pokusila se – neúspěšně! - vysvobodit několik větviček a listů zapletených ve vlasech. Přitom tiše nadávala, hlavně na Blacka, Rue a všechny další, kteří se rozhodli udělat její ráno ještě horším.

Závěsy se opět odhrnuly, okno se otevřelo a v něm se objevil Black, který se asi chystal něco říct, jenomže nakonec se rozesmál – hlasitě, od srdce, jako by právě viděl něco neuvěřitelně absurdního.

„Co tam u Merlina děláš?" zeptal se jí Black mezi záchvaty smíchu. Jeho pobavení bylo tak zjevné, že Halcyon měla chuť ho proklít na místě.

„Koupu se," odsekla s falešnou nenuceností, i když její pošramocená hrdost přímo křičela bolestí. „Jako co to asi vypadá?"

„Víš, uvnitř jsou i koupelny," vypravil ze sebe Black a znovu se rozesmál, tentokrát až lapal po dechu. „Ale chápu, že to pro tebe asi musí být moc nóbl."

„Je fajn, že se bavíš, fakt," procedila skrz zuby. „Ale spíš bych ocenila, kdybys mi pomohl nahoru. Je to tu kluzký a nemůžu se odsud dostat."

Black si založil ruce na hrudi, jeho výraz byl náhle vážnější, ale koutky úst mu stále cukaly. „Já ti nevím, Proudfootová, dostala ses do toho sama. Možná bys měla najít způsob, jak se z toho dostat taky sama."

„Kdybys mi nezamknul ty pitomé dveře, tak bych sem vůbec nechodila!"

Black na ni zmateně zamrkal. „Co? Jaké dveře?"

„Nedělej, že nevíš!" rozhořčeně máchla rukou. „Objevila se na nich nějaká pitomá hádanka a nešly otevřít."

Na to se Black opět začal smát. Tentokrát se musel opřít o rám okna, aby se udržel. Halcyon zaťala pěsti, její trpělivost už byla na vlásku. „Přestaň se smát! Je mi zima a z hladu už skoro vidím dvojitě! Takže... pomůžeš mi?"

Black se mírně předklonil, jeho pobavení nahradila lišácká výzva. „Popros."

Halcyon ztuhla. Její hrdost stála mezi ní a bezpečím, ale okolnosti byly neúprosné. Zhluboka se nadechla, zadívala se na něj a s námahou promluvila: „Dobře. Prosím tě, Blacku. Pomoz mi."

Black na ni chvíli zíral, pak si tiše zamumlal něco, co znělo jako nadávka, a začal se soukat z okna. Přisunul se k ní, opřel se kolenem o zaoblený plech a chytil se spodní strany otevřeného okna.

„Chyť se mě," poručil.

Halcyon váhala jen vteřinu, než k němu natáhla ruku. Pevně ji uchopil za předloktí a plynulým pohybem ji vytáhl zpět na střechu. Jakmile byla na nohou, pustil ji a napřímil se.

„Pozor na—" začala, ale varování přišlo příliš pozdě. S hlasitým cvaknutím se okno zavřelo. Zvuk zněl tak škodolibě, až Halcyon přemýšlela, jestli vila náhodou nemá nějaký zvrácený smysl pro humor.

✷✷✷

Tak schválně - jaká je odpověď na tu hádanku :D. Jestli vám přijde, že ji Halcyon měla okamžitě uhádnout, tak faktem je, že bez snídaně odmítá přemýšlet. Což bylo taky vidět, když kvůli své pitomosti skončila na střeše, žejo.

Psaní první části pro mě bylo takové, no Regulus je prostě debil. Nicméně taková interakce nastat tak nějak musela, když vezmeme v potaz jeho rodinné zázemí. Ve druhé části si to ale polepšil. Líbí se mi jeho vztah s Rue, je alespoň vidět, jeho lepší stránka.

A ano - kočky chrochtají. Moje Zuřilka se často v pro ni krizových situacích (interakce s psem) tak rychle nadechla, až zachrochtala.