✷✷✷

✷✷✷

srpen, 1977

„Začínám o tom všem mít pochybnosti," zamumlal Regulus, sotva Halcyon zmizela za roh. Prsty nervózně poklepával po vyřezávané opěrce křesla, ačkoliv pohled upíral na starožitný stůl mezi nimi.

„Opravdu?" Argus si přehodil nohu přes nohu, jeho klidný hlas byl v naprostém kontrastu s Regulusovou napjatostí. Pohodlně se opřel a na tváři mu pohrával jemný úsměv. „Já mám naopak pocit, že to jde docela dobře. Teda, až na ten začátek. Ale nebyli bychom u Alpharda, kdyby se něco takového nestalo. „Jsem rád, že jsi ty obzvlášť zákeřné věci schoval."

Regulus pokrčil rameny, jako by jeho zásluhy nestály za zmínku. „Musel jsem kvůli Rue. Nesnáší být sama v pokoji, a když ji pustím—" Nedokončil. Ve chvíli, kdy se odmlčel, zpoza pohovky s elegantní mrštností vyskočila tříbarevná kočka a dopadla přímo na Alphardovo křeslo. Polštář na opěradle se roztáhl, jako by ji chtěl spolknout. Reflexy chytače se zablýskly – Regulus natáhl ruku a kočku zachytil dřív, než by mohla zmizet v útrobách vražedného nábytku. Rue vyděšeně zasyčela a vyškrábala se mu na rameno, kde se pohodlně usadila, její ocas se mu otíral o tvář.

„No, netušil jsem, že je tak složité udržet jedno zvíře naživu," podotkl vyčerpaně. Kočka mu na oplátku věnovala jeden ze svých pověstných podrážděných pohledů.

„Celkem se divím, že jsou oba pořád naživu," pronesl Argus s úšklebkem, zatímco sledoval Rue, jak přeskakuje na sofa vedle něj.

„Kočka a had pod jednou střechou... kdo mohl čekat, že to bude problém," povzdechl si Regulus.

Argus mávl hůlkou a vyčaroval několik drobných, křiklavě žlutých kanárků, kteří se okamžitě rozlétli po místnosti. Rue se napjala, její oči se zúžily do tenkých štěrbin, zatímco sledovala svou kořist. Její drápy se zabořily do polstrování pohovky, když se pustila do lovu. Vydávala u toho roztomilé zvuky a Argus si vzpomněl, jak se Lucinda vždy ve společenské místnosti rozplývala, když Rue něco takového dělala.

Regulus chvíli pozoroval tu scénu a pak sáhl do kapsy svého hábitu. Vytáhl malou fotografii. „Našel jsem něco, co by tě mohlo zajímat," řekl a podal ji Argusovi.

Argus si ji vzal, a jakmile jeho pohled spočinul na obraze dvou mladých lidí – muže a ženy, jeho rysy ztuhly. Žena měla jemnou oválnou tvář a husté kudrnaté vlasy, které jí splývaly na ramena. Její oči byly velké a zářivé, s pohledem plným energie. Vedle ní stál mladý Alphard, jeho úsměv byl tak nečekaně upřímný, že Argus musel zamrkat. Překvapilo ho, že se ti dva tak dobře znali, ale dávalo to smysl, poněvadž oba na sobě měli zmijozelské kravaty.

„Nikdy jsem ho neviděl takhle šťastného," poznamenal Regulus s náznakem něčeho mezi údivem a nejistotou.

„Holt Blackové mají slabost pro Montforty."

Lethe byla Argusova teta, která, jak už bylo v rodině Montfortů zvykem, zemřela příliš brzo. Tiché bodnutí u srdce mu připomnělo, kolik toho už ztratil. Teta Lethe byla po smrti mámy jedna z mála útěch, které měl.

Jak očekával, venku se mezitím spustil déšť. Těžké kapky dopadaly na parapet a tlumené bušení se neslo pokojem jako doprovodný rytmus jejich rozhovoru.

O chvíli později vstoupila Halcyon, vlasy jí zvlhly deštěm. Vypadala ovšem nepochopitelně spokojeně. „Co to tady vyvádíte?" zeptala se, když spatřila Rue, jak pronásleduje jednoho z kanárků.

„Jen podpora loveckého instinktu," poznamenal Argus, aniž by zvedl pohled od fotografie.

Halcyon přešla k pohovce, posadila se vedle něj. Všimla si fotografie, kterou stále svíral v rukou. „Co je to s tebou?" zeptala se přímo, tentokrát bez obvyklé hravosti.

Argus chvíli váhal, než odpověděl. „O nic nejde," řekl tiše, ale jeho pohled mluvil jinak. Zvedl fotografii a otočil ji tak, aby na ni viděla i Halcyon. „Jen, Regulus našel tuhle fotku a tohle byla moje teta."

Halcyon se podívala na obrázek a překvapeně vykulila oči. „Tohle je tvoje teta? Chci říct – je až moc hezká na to, aby byla příbuzná s tebou," rýpla si s úsměvem.

Argus ji jemně dloubnul do žeber. „Velmi vtipné."

Halcyon se pak zeptala vážněji: „Jak zemřela?"

„Zabili ji mudlové," ozval se z křesla Regulus.

„To není pravda," oponoval Argus. „Mudlové zabili Thalii. Lethe... Lethe zemřela na zlomené srdce. Byla to další tragédie." Hořce se zasmál, ale ten zvuk postrádal jakýkoli náznak radosti. „A pak mi netvrďte, že moje rodina není prokletá."

Halcyon na něj pohlédla s porozuměním. „Kdo byla Thalie?"

„Moje sestřenka," odpověděl Argus. „Myslím, že vy dvě byste si rozuměly."

„Dokonce byla chvíli zasnoubená se Siriusem," dodal Regulus, v jeho hlase zazněla ironie.

Halcyon vykulila oči. „Cože? To je šílený."

„Ve vyšší společnosti běžné," pronesl Regulus ledabyle. Pak se úšklebkem dodal: „Nedivím se, že radši zemřela, než aby si vzala mého bratra."

„Nebo utekla a teď si žije skvělý život," nadhodila Halcyon.

Argus nereagoval. Místo toho položil fotografii na stolek, jako by tím chtěl uzavřít nepříjemnou kapitolu. Jeho pohled sklouzl k Lucindině seznamu.

„Vrátíme se k tomu důležitému," řekl, jakmile ho uchopil.

Halcyon, která seděla naproti, se trochu naklonila, aby lépe viděla na seznam. „Co je vlastně ten patron?" zeptala se a ukázala na jeden z bodů uprostřed.

„Obranné kouzlo," odpověděl Regulus, opřený v křesle s rukama zkříženýma na hrudi. „Používá se proti mozkomorům."

„Jasně, ale co to vlastně dělá?" Halcyon svraštila obočí a zadívala se na něj, jako by čekala, že se trochu víc rozmluví.

„Odhání je," doplnil stručně.

„Patron není jen kouzlo, ale taková projekce – zhmotnění šťastné vzpomínky," prohodil Argus, pohled měl stále upřený na seznam. „Aby to fungovalo, musíš mít silnou vzpomínku, která tě podrží."

Kouzla mu obvykle nedělala problémy, ale toto pro něho bylo vždy zvlášť zákeřné, neboť většina jeho šťastných vzpomínek měla v sobě špetku hořkosti. Patrona ve své plné formě se mu povedlo vyčarovat zatím jen jednou – měl podobu havrana.

„To ale nezní tak složitě," namítla Halcyon.

Regulus se na ni podíval pohledem, který byl o poznání méně shovívavý. „Jasně, protože jsi to nikdy nezkoušela," řekl jízlivě. „Mozkomor to štěstí z tebe doslova vysává. Když stojíš proti něčemu takovému, šťastná vzpomínka se hledá dost těžko."

„Ty jsi snad někdy potkal mozkomora?" zeptala se Halcyon, překvapeně naklánějíc hlavu.

Regulus pokrčil rameny. „Ne osobně. Ale slyšel jsem dost od lidí, kteří měli tu smůlu."

„Stejně je to jedno, protože máme toho pitomého hlídáčka."

Argus se rozhodl raději pomlčet o tom, jak hlídáček skutečně funguje a že když se teď nacházejí v domě čaroděje, tak se na ministerstvu opravdu nikdo nedozví, že i přes zákaz čarovali. Namísto toho se věnoval dalším bodům seznamu. „Nejkomplikovanější ale zároveň nejzajímavější bude výroba hůlky."

„Zajímavý možná tak pro tebe," utrousil Regulus. „Pokud se ovšem nechystáme stvořit hůlku smrti."

Halcyon nadzvedla obočí. „Tu z té pohádky pro děti?"

Myšlenky mu zabloudily k legendám, které znal z knih o dějinách magie. Nešlo jen o pohádku; bezová hůlka skutečně existovala – nebo alespoň její stopy se táhly historií jako temný stín. Vítězové duelů, tajemná zmizení a násilné konce těch, kteří ji drželi. Nevěřil, že by relikvie byly skutečně posvátné, jak tvrdili někteří fanatici, ale přesto... Ta představa ho nepřestávala fascinovat. Kámen vzkříšení. Co kdyby opravdu existoval?

Už nějakou dobu v něm klíčila jiná, stejně podivná myšlenka – co když s těmito mocnými předměty nějak souvisí testrálové? Byly to bytosti obestřené tajemstvím a strachem. Argus o nich věděl dost, aby pochopil, že tajemství jejich existence jde mnohem hlouběji, než si většina lidí uvědomovala. Jen ten, kdo poznal smrt – skutečně ji poznal – mohl tyto tvory spatřit.

Byla to ironie, která mu neunikala. Prožil tolik ztrát, tolik bolestí, a přesto mu smrt pokaždé unikla těsně před očima. Bez té zkušenosti mu zůstávali testrálové neviditelní, jako by mu smrt sama odepřela přístup ke svým tajemstvím.

„Myslím, že budeme rádi, když najdeme alespoň nějaké magické dřevo," pronesl konečně a zvedl pohled k Regulusovi. „Kromě toho víš, co se říká – bezová hůlka, chudoby půlka."

„Dobře víš, že je to hloupá povídačka," nenechal se Regulus odbít.

„Hele, pokud najdeš magické bezové dřevo, tak klidně."

„A co třeba... vrba mlátička?" nadhodila Halcyon s hranou vážností, koutky úst se jí mírně zvedaly.

Argus se na ni podíval s pobaveným pohledem. „Na tu bych možná vsadil jako na jádro, ale ne jako na dřevo. Ta se spíš urazí, než aby se dala opracovat."

Halcyon se rozesmála. „Myslím, že taková hůlka by rozhodně byla lepší než nějaká hůlka smrti."

„Třeba jo, pokud bychom to skombinovali se správným dřevem. Každé má vlastní povahu, stejně jako čarodějové. Podle hůlky můžeš poznat charakter. Hloh je prý pro složité povahy," dodal Argus mimochodem a letmo se podíval na Reguluse, který nad ním protočil oči v sloup.

„A co cedr?" zeptala se Halcyon.

„Odpuzuje moly."

✷✷✷

Argus ležel na zádech a zíral do stropu, jako by na něm mohl najít odpovědi na otázky, které ho trápily. Myšlenky mu kroužily hlavou jako rozbouřené stádo hypogryfů, nespoutané a neúprosné. Melancholie, která ho poslední měsíce pronásledovala, se opět usadila jako těžký stín v jeho mysli.

Obrazy minulosti se vynořovaly nechtěně – matčin úsměv, hřejivý a bezpečný, hlas tety Lethe, který měl vždycky nádech klidu, i když svět kolem burácel, a pak Thalia a Tristan, jejich smích se zdál být ozvěnou z jiného života. A nakonec Lucinda.

Vždycky se snažil přesvědčit sám sebe, že ti, co odešli, jsou na lepším místě, ale dnes mu ta představa nepřinášela útěchu.

V posledních dnech se snažil všechnu energii věnovat splnění Lucindina seznamu. Byl to způsob, jak udělat něco správně – alespoň jednou. A přesto ho sžíral strach, že na té výpravě ven se něco pokazí. Věděl, že svět tam venku je nebezpečný. Poslední, co by chtěl, bylo, aby se někomu z nich něco stalo.

Unaveně si promnul obličej. Spánek nepřicházel. Nakonec se posadil na kraj postele a natáhl ruku k malému stolu, kde ležel náramek. Byl jednoduchý, ale elegantní – tenký stříbrný řetízek s drobným přívěskem v podobě runového kamene, hladkým a lesklým, jako by na něj nikdy nespadlo smítko prachu. Náramek měl být více než jen ozdobou. Argus ho očarovával tak, aby vytvořil ochranný štít, kdykoli by na jeho nositele někdo seslal kletbu.

Měl ho v plánu dát Halcyon. Ne že by jí nevěřil... Dobře, nevěřil jí. Měl o ní pochybnosti, pokud šlo o duely – nevypadala jako někdo, kdo by je zvládal s přirozenou lehkostí. Rozhodně jí to nehodlal říct, ale pocit, že musí být připraven na všechno, ho hnal k tomu, aby pokračoval.

Argus vytáhl hůlku a přiložil ji k náramku, připravený začít s dalším zaklínadlem, když ticho domu prořízl táhlý nářek ghúla. Zvuk byl tak ostrý, že mu přeběhl mráz po zádech. Z podkroví se ozval další a další vzlyk, jako by ten odporný tvor záměrně sabotoval jeho snahu soustředit se.

„Merline," zamumlal podrážděně. „Ještě chvíli, a půjdu ho tam něčím umlátit."

Přehodil přes sebe svetr a potichu zamířil do knihovny, místa, kde mohl najít klid a soustředění. V náruči starých knih se cítil bezpečně.

Knihovna Alpharda Blacka byla jiná než většina místností v tomhle domě – odstíněná od hluku a skřeků ghúla, působila jako ostrov klidu. Argus tiše prošel mezi policemi a zamířil ke stolu uprostřed místnosti. Na okamžik se zarazil, když si všiml knih, které tam někdo nechal.

Byly to tituly, které v něm vzbudily neklid: Kletba Cruciatus: Anatomie bolesti, Šílenství mysli: Příčiny a léčba. Našel tam i poznámky o tom, jak zpěv pastelníčků dohání lidi k šílenství. Alphard zjevně experimentoval s teorií, že by zpěv přehrávaný pozpátku mohl léčit. Z textu vyplývalo, že testoval na domácích skřítcích a že experiment byl neúspěšný.

Možná to mělo něco společného s nemocí Cygnuse. Jestli Alphard hledal lék na šílenství svého bratra, nebylo divu, že sklouzl do těchto temných vod.

Chystal znovu přiložit hůlku k náramku, když ho znovu něco vyrušilo – tlumené hlasy, které doléhaly zespodu. Otočil hlavu ke skluzavce, která vedla z knihovny přímo do kuchyně. Alphardův nápad, který Argus považoval spíš za kreativní než ztřeštěný. Byl to důkaz toho, že i Blackové umí překvapit náznakem hravosti.

Přimhouřil oči a snažil se zachytit alespoň část rozhovoru. Regulův hlas zněl tvrdě, s náznakem zloby, která Arguse znepokojila. Netrvalo dlouho, a Argus měl pocit, že zaslechl něco, co ho zarazilo – „mudlovská šmejdka."

Zůstalo to viset ve vzduchu, jako by ta slova proťala ticho. Argus nebyl úplně jistý, jestli slyšel správně, ale už teď mu bylo jasné, že se mezi nimi něco stalo.

Na chvíli zůstal zticha. Přemýšlel, jestli je jeho místo zasahovat. Reguluse znal dlouho, ale vždycky to s ním bylo komplikované.

Napadlo ho, že by mohl použít skluzavku. Když se zamyslel nad představou, jak sjíždí dolů, aby se v kuchyni nešikovně sbíral na nohy pod Regulusovým zkoumavým pohledem, rozhodl se, že schody budou lepší volba.

Když otevřel dveře na chodbu, sotva stihl zaslechnout, jak Halcyon bouchla dveřmi. Argus se zarazil, chvíli poslouchal a přemýšlel, zda by za ní měl jít. Nakonec to nechal být. Doufal, že se ty dveře neurazí a že se magicky nezamknou, jak se to občas stávalo, když se na ně příliš hrubě zacházelo.

Argus pomalu vstoupil do kuchyně. Koutkem oka zahlédl Reguluse, jak sedí u stolu, ale světlo jediné zapálené svíčky bylo slabé a vrhalo příliš dlouhé stíny na to, aby mu viděl pořádně do tváře. Atmosféra byla těžká, tichá, jen občasné prasknutí svíčky rušilo napětí.

„Co by asi řekla Lucinda, kdyby tě takhle slyšela mluvit," prohodil Argus klidně, zamířil k polici s Alphardovou sbírkou alkoholu. Lahve byly uspořádané pečlivě, každá s etiketou, která naznačovala vzácnost obsahu.

„Ona tu ale není," odpověděl mu Regulus suše, hlas plný hořkosti.

Argus vytáhl Campbellovu Nejjemnější Starorežnou Whisky, instinktivně si přičichl k jejímu obsahu. Jednou slyšel Reguluse zmiňovat, že Alphard experimentoval s jedy. Argus si od té doby dával pozor.

Spokojený s výsledkem nalil trochu do skleniček, vzpomínajíc na slova svého strýce Tristana: o svých problémech se nejlépe povídá nad sklenkou dobrého alkoholu.

„Co ty víš – třeba na nás teď dohlíží a zrovna vymýšlí způsob, jak tě potrestat za tu tvou nevymáchanou pusu."

Regulus se na něj zadíval a pak si odfrkl. „Prosím tě, co já říkám, ji vždycky bylo jedno." Jeho hlas byl plný hořkosti, zatímco si vzal skleničku a upil.

„To dost dramatizuješ," poznamenal tiše.

„Kéžby." Regulus se odmlčel, oči upřené do tekutiny ve skleničce, jako by v ní hledal odpovědi. „Vždy měla oči jen pro tebe, ale ty seš tak strašný ignorant, že sis toho nikdy nevšiml."

Argus se zarazil. Nepřekvapilo ho to. Halcyon mu o Lucindiných citech řekla už před týdnem. A přesto ho to znovu bodlo. Na okamžik zavřel oči a pokusil se zklidnit myšlenky. Věděl, že Regulova slova jsou pravdivá – a možná proto to bolelo víc.

„Vím, že jsem jí ublížil," přiznal tiše. Pak se napil a nechal whisky chvíli rozehřívat jeho hrdlo. „Všechno jsem chtěl napravit během tohohle léta, ale... všechno se to jako obvykle totálně dosralo. Nic to možná nezmění, ale... kdyby nás viděla, tak by jí to udělalo radost. Teda až na tvůj slovník."

Regulus se uchechtl, hořce, krátce. „Síla zvyku."

Argus na něj pohlédl. „A já jsem podle tebe ignorant."

„Víc, než si myslíš."

✷✷✷

Zde přidávám provizorní rodokmen Montfortových, aby to bylo víc k pochopení.