author's note: pravděpodobně jedna z nejslabších prací v akvarelové sérii, ale je to srdeční záležitost - jedna z prvních povídek, jež putovala do soutěže. enjoy ♥

Jsem si jist, že to každý z nás už pocítil, v jakékoli podobě; žárlivý chtíč, spalující touha, otupující vytrvalá bolest. Ať se jednalo o chuť ochutnat krásné zelené jablko, jež nebylo určené vašim ústům, nebo to bylo něco mnohem závažnějšího, krutějšího – každý z vás, kdo říká, že to nepocítil, lže.
    Řeč je o Pokušení, jsme mu vystavení dnes a denně; ničí naši pevnou vůli a možná i morálku, že nám nikdo nemůže zazlívati podvolení se. Bylo tu od nepaměti, bylo tu a stále je; jak již pravil Tomáš Akvinský, lidstvo je předurčené k dědičnému hříchu. Sami si řekněte, kdy jste byli vystaveni pokušení a zdali jste mu podlehli. Učinili jste-li tak, muselo vám dojít, jak je těžké neodolat, vydržet, nechat se omývat Pokušením jako vlny omývají pobřežní skály, které se postupně drolí a drolí, nechávajíc po sobě jen plážový písek.

    Dochází mi to víc, než kdykoliv jindy. Sedím, do uší mi hraje hudba, snažím se odfiltrovat ten svět venku. Jenom hlasy a dunění; žádný studený kámen pode mnou, žádný chlad vody z fontány, žádný nepříjemný vítr. Jediné, co přes svůj filtr propustím, je Ona.
    Mé soukromé Pokušení. Přichází zdáli, plavé vlasy jí poletují kolem obličeje, v očích se jí odráží radost ze života. Míří ke mně rozhodným krokem, podpatky klapou o dlažební kostky v pravidelném rytmu; klap, klap, klap. Vím, proč se chtěla setkat. A ač mi to trhá srdce, s úsměvem na ni čekám jako v zástupu u zdi před popravou. Vytrhávám reproduktory z uší, zatímco ona štěbetá jako o život a ukazuje mi blyštivý prsten na levém prostředníčku.
    Přikyvuji na její žádost, abych se jí stal svědkem, ona mi padá kolem krku. Váhavě jí omotávám ruce kolem pasu, užívám si příležitosti nadechnout se její vůně; svěží dámský parfém, který podtrhuje její energii, připomínající jarní trávu na její – teď už jejich – zahradě. Ještě aby ne, když mi oznamuje své zásnuby. Tyhle momenty jsem zbožňoval, mohl jsem si chvíli lhát, že patří jen mně a nikdy jí nebudu muset pustit ze svého objetí. Svoje Pokušení jsem až příliš miloval.

    Odtahuje se ode mě, já její přání respektuji a nechávám ji jít. Musí opět běžet, její plán je naplánovaný pomalu na minuty. Tolika lidem musí svoji neskutečnou novinu sdělit. S příslibem brzkého setkání tedy vstává, před odchodem mě políbí na tvář, propůjčujíc tak plamen připravené hranici, kterou jsem byl já a jenom já. A je pryč. Jako když vítr odnese spadlý list. Ovšem hranice hoří dál.

    Nemám důvod setrvat déle; vstávám a zamířím směrem ke svému domovu. Pravá, levá, pravá, levá.
    Miloval jsem ji od okamžiku, kdy jsem ji poprvé spatřil; všechno se zastavilo a ve středobodu stála ona. Zní to jako popis z romantické knihy, kde protagonista od začátku ví, jak, co a proč, ale hlavně kdo s kým. A tak jsem ty knihy začal nenávidět; ne ale pro to, jak lásku na první pohled popisují. Ty knihy měly společné jedno – šťastný konec pro dva hlavní milence. Navzdory nesvárům, problémům, nedorozuměním; jiná varianta než happily ever after nebyla připouštěna. To kvůli šťastným koncům mi vřela krev v žilách.
    Protože já opravdu hořel láskou k ní; k její osobě, povaze, celé existenci, jež dávala prostoru a času smysl. Ale nikdy jsem se o nic nepokusil. Nemohl jsem vzít divoký vítr a zavřít ho do krabice od bot, kde by se trápil a ztrácel smysl svého života; bylo mi souzeno se na ni dívat, jak se mi vzdaluje čím dál tím víc. Ale to Pokušení bylo silné. Nestačilo mi být jí dobrým přítelem, chtěl jsem být milencem, partnerem, spřízněnou duší. Chtěl jsem víc, mnohem víc, než si vy, drazí čtenáři, dovedete vůbec představit.

    Vraťme se nyní k prvnímu odstavci tohoto… vyprávění, úvahy? Nazvěte to dle ctěné libosti. Vy sami jste si už na otázku, zda pokušení podléháte, odpověděli sami. Nyní je řada na mně.
    Pokušení nelze nepodlehnout. Můžete odolávat, jak chcete, popírat vaši touhu – ale ona bude pomaličku rozežírat vaše já, nebudete vědět, kdo jste, co jste, co se sluší a patří. Zůstane vám jen ono Pokušení. Odpoutáte-li se od něj, stejně tam zůstane malý střípek, který ve vás bude vrtat a nedá vám spát.
    Ti z vás, kteří rozumí tomu, o čem mluvím, jistě pochopí, proč mě domovnice nalezla další den v ruce s omluvným dopisem a rozkousnutou kyanidovou kapslí. Ti ostatní si asi klepají na čelo, ale nebojte se.
    Pokušení si vás taktéž jednou najde.