Londýn 1945

PRÁSK! Ozvalo se v ulicích Londýna a zem se zatřásla. Gellert Grindelwald, nyní už mnohem starší a krutější, než býval padl na zem. Než stačil cokoliv udělat, Albus Brumbál, který proti němu bojoval, na něj seslal svazující kouzlo, aby nemohl utéct. 

Gellert začal kašlat a celý člověk ho bolel. Nemohl pochopit, jak ho mohl Albus porazit. Vlastnil přeci nejmocnější hůlku na světě, tak jak to sakra dokázal? Znovu zakašlal a vyplivl krev na dlažební kostku. 

 Cítil, jak se k němu Albus přibližuje. Nechtěl se mu dívat do očí a tak raději uhýbal pohledem.

„Je po všem, Gellerte," řekl Albus. „vzdej se." vykopl mu hůlku z ruky a vzal si ji. Když se na ní díval, cítil z ní obrovský respekt. Cítil, jak se v ní změnila loajalita. Bezová hůlka ho volala.

„Neměl jsi to dělat, Albusi. Neměl jsi to dělat." sípal Gellert. „Díky mudlům je svět ve válce. A ty války budou pokračovat. Copak jsi na všechno zapomněl? Zapomněl jsi, co jsem tě tenkrát učil?"

Když mu Gellert připomněl jejich mládí, bodlo Albuse u srdce. Stará a nikdy nezhojená bolest se znovu ozvala. Nechtěl se za žádných okolností do boje s bím pouštět, ale nic jiného mu nezbylo. Věděl, že ten den jednou nastane. Věděl, že se Gellert svých cílů rozhodně nikdy nevzdá. Nyní je ten den tady a on, velký Albus Brumbál, bradavický učitel, který učil přeměňování se utkal s nejmocnějším čarodějem své doby, obdařený nejmocnější hůlkou, jakou kdy svět spatřil a vyhrál. 

„Zkusím zařídit, aby jsi alespoň nešel do Azkabanu, ale do nějakého jiného vězení, kde nejsou Mozkomoři." přislíbil Gellertovi raději, protože se nechtěl bavit o jejich minulosti. Nevydržel se na dávného přtele dívat dlouho, a tak se raději otočil a dal se k odchodu. Okolo Gellerta se začali přemisťovat bystrozorové a začali kdysi mocného černokněžníka pacifikovat. Kouzly ho spoutali do okovů a úplně znehybnili-

„ALBUSI!" zařval Gellert. „JÁ TĚ NENÁVIDÍM! NIKDY SE MĚ NEZBAVÍŠ! SLYŠÍŠ!" Albus dělal, že ho neslyší. Neuvěřitelně ho ubíjelo, co na něj Gellert, láska jeho života, volala. Nechtěl ho věznit, ale věděl, že jinou možnost nemá. Když by ho pustil, dál by pokračoval se svém plánu ovládnout svět. Ani se na něj neotočil a raději se rychle přemístil. Být v jeho blízkosti mu způsobovalo značnou bolest. 

Dva měsíce trvalo, než ministra kouzel přesvědčil, aby Gellerta nedával do Azkabanu. Nechtěl, aby tam přišel o rozum. Pro svého dávného přítele vyprosil vězení Nurmenrgard. Pevnost, kterou paradoxně postavil během let sám Grindelwald, pro všechny zrádce a odpůrce jeho režimu. Bezpečnější vězení totiž v Británii zkrátka nebylo. 

Hned na to, proběhl s Grindelwaldem soud. Byl to největší soudní proces v kouzelnické historii a kouzelnické noviny nepsaly o ničem jiném. Proces to byl monstrózní. Gellert za své zločiny proti čarodějům a mudlům dostal doživotní trest. Když ho odváděli, naposledy se podíval na Albuse, který byl v soudní místnosti přítomen. Albus v jeho očích neviděl sebemenší lítost ani svědomí nad tím, co napáchal. Projel mu mráz po zádech, když si uvědomil, že chybělo málo a před tím soudem mohl dnes stát vedle Gellerta. 

Když odjel zpět do Bradavic, na starého přítele, a nyní i nepřítele, myslet nepřestal. Vlastně na něj nepřestal myslet nikdy. Všechna ta léta, které se spolu od toho osudného dne, neviděli na Gellerta myslel. Nikdy ho nepřestal milovat. A teď, když si představil, že celý zbytek svého života bude muset strávit ve vězení a že to byl právě on, kdo ho do toho vězení dostal, zakrvácelo mu srdce. Chvilku tak přecházel po svém kabinetu a neměl do čeho píchnout. Byl značně nervózní. Velmi ho lákalo se znovu s Grindelwaldem setkat a zkusit to s ním vše probrat. Tak dlouho se neviděli. Měl na něj tolik otázek, které chtěl zodpovědět, jenže uvnitř srdce zavládl chaos. Milovat ho sice nikdy nepřestal, ale šrám na duši, který mu jeho přítel před lety způsobil po těch letech stále bolel. A nepřestane bolet zřejmě už nikdy.

 Sáhl do šuplíku svého učitelského stolu a nalezl v nich starou fotografii, když jim bylo sedmnáct a chystali se na výpravu za relikviemi. Tenkrát si řekli, že se nikdy nerozejdou a uzavřeli spolu krevní pakt, který musel Albus rozbít. 

„Tolik vzpomínek..." vzdychl Albus a jemně k sobě fotku tiskl. Zatoužil s Gellertem naposledy mluvit. Na všechno se ho zeptat a vlastně ho i naposledy vidět. V posledních letech, kdy nastolil  svou hrůzovládu, spolu sotva prohodili pár slov. Nebyla šance si pořádně promluvit. Až ho odvezou do Nurmergardu, nikdy už ho neuvidí. Jestli se má za Gellertem vydat? Nad tím přemýšlel dlouho. Toužil ho znovu spatřit, ale zároveň si byl vědom, že když s ním opět setká, veškerá bolest a vzpomínky budou zpět. Bolet to sice nikdy nepřestalo, ale alespoň se s tím za čas naučil žít. Nyní se mu to všechno má vrátit jako bumerang zpět. 

Založil fotku zpět do alba a zavřel pomalu šuplík. 

„Tak dobře," řekl si pod vousy. „Ještě jednou a naposledy," S těmito slovy potom opustil svůj kabinet.

Gellert seděl svázaný v cele na ministerstvu kouzel. Nehýbal se, jen seděl na kavalci a hleděl dopředu. V hlavě měl prázdno. Nemyslel na nic. Veškeré city už stačil vytěsnat a pohřbít. Byl jako kámen. Jediné, co ho v ten moment nejvíce mrzelo, byly chyby, které během ovládnutí světa udělal. Měl být víc připravenější. Když tak bloumal svým myšlením, začal být na sebe nahněvaný. Nejvíce ho mrzela ztráta Bezové hůlky. Bez ní se ven asi už nikdy nedostane. Najednou slyšel, jak chrastí klíče v zámku od jeho mříží. Zakručelo mu v břiše, a tak si řekl, že k němu jdou zřejmě strážní s jídlem. Místo bystrozora s jídlem mu do jeho cely vešel někdo jiný. Byl to Albus. 

Výraz v Gellertově tváři se nezměnil. Dál hleděl s kamenným a nic neříkajícím výrazem. 

„Zdravím tě Albusi." pronesl chladně. „Věděl jsem, že přijdeš."

„Proč jsi si byl tak moc jistý?" zeptal se ho Albus. Nevěděl, jestli má Gellerta nenávidět, nebo být rád, že s ním po tolika letech znovu mluví. 

„Znám tě... " odpověděl ledově. 

„Znal jsi mě. Teď už jsem ale někdo jiný. " odsekl mu Albus.

„Jsi a budeš stále stejný. Vždy ti bude záležet víc na druhých, než na sobě samém. Kdyby to tak nebylo, už bys byl ministrem kouzel. Vím to. To místo ti nabízeli minimálně čtyřikrát a vždy jsi odmítl. Kdyby ti tolik nezáleželo na svých otravných sourozencích, už bychom my dva drželi relikvie v rukách."

„Gellerte, přestaň! Nezmiňuj se o tom, co mezi námi bylo! Je to už mnoho let a já toho lituji. Nikdy jsem tě neměl potkat!" okřikl ho Albus. Poznámka o jejich společném mládí v Godrikově dole a o Arianě na něj působila jako mučící nástroj. Tolik se těmto bolavým vzpomínkám vyhýbal, tolik si vše denně vyčítal.

„A proč jsi tedy přišel, když ne kvůli tomuhle? Trápíš se. Vidím to na tobě. Chceš něco zodpovědět."

„Chci vědět... chci jen vědět, proč? Proč jsi mě tenkrát opustil?" Albus ze sebe svá slova soukal s velkou námahou. Emoce ho přemohli a on se rozplakal. Všechny pocity byly zpět. Cítil se úplně stejně, jako před mnoha lety, kdy zemřela Ariana. „Zničil jsi mě Gellerte. O všechno jsem přišel. O svou rodinu, o sny a dokonce i o tebe. Kdybys nebyl tak moc posedlý mocí, kdybych tě v tom já sám nepodporoval, mohlo být všechno úplně jinak. Mohli jsme si někde spokojeně žít a vynalézat nová kouzla a lektvary..." vzlykal Albus.

„A řekni mi, Albusi, jaký by to byl život?" uchechtl se Gellert. „Miloval jsi mě? Chtěl jsi se mnou žít? A kde? Někde na okraji společnosti, protože ani mudlové a ani kouzelníci jednoduše tento druh lásky nechápou? Žít někde v lesích daleko od civilizace a denně se modlit, aby jsi někomu nepřišel podezřelý? Já chtěl svět změnit, ale ty jsi mi v tom zabránil. Mohl jsem..."

„Nemluv tak! Nechtěl jsi svět změnit kvůli nám dvěma, ale především kvůli sobě. Prahl jsi po moci. A já ti tolik věřil." skočil mu do řeči Albus. „Dřív jsem si myslel, že v sobě chováš alespoň trochu citu. Že třeba i dokážeš milovat. Ale spletl jsem se. Jsi bezcitná stvůra. Tenkrát, když nám bylo sedmnáct doufal jsem... že i já pro tebe něco znamenám. Byl jsem jen tvá loutka. Jen a pouze objekt tvého občasného potěšení. Vnímal jsi mě jako kus masa. Nic víc, nic míň. Je dobře, že tě zavřou na celý život do vězení. Alespoň tě už nikdy nebudu muset spatřit." Albus se o točil a chtěl odejít. Nevydržel se na Gellerta déle dívat. Moc ho to bolelo.

„Pamatuješ si na to horké léto, tenkrát v Godrikově dole? Šli jsme se spolu vykoupat do jezera. Voda byla teplá a v trávě cvrkali cvrčci. Slunce pálilo a my jsme se spolu váleli v trávě a měli jsme jeden druhého. Tenkrát jsi mi řekl, že spolu dokážeme cokoliv. Víš, že to byl můj nejkrásnější okamžik v životě?" Gellertovi se zatřásl hlas. Diamantové srdce puklo a znovu se do něj vlila láska, jakou dlouhou dobu ukrýval hluboko ve svém nitru. „Kéž bych se do té doby mohl vrátit, Albusi. Tenkrát jsem odešel, protože jsem tě miloval. Byla to tak velká láska, že mě brzdila od mých cílů, a to jsem nemohl připustit. Pochopil Jsem, že na téhle cestě není pro city místo."

Albus se na Gellerta otočil a když ho viděl, málem mu puklo srdce žalem. Už před ním neseděl obávaný černokněžník, ale Gellert Grindelwald, který bydlel u své tety. Byl zase sedmnáctiletým klukem, kterého znal a se kterým strávil nejkrásnější rok svého života.

„Proč to takhle dopadlo? Proč zrovna my dva?" zeptal se ho nešťastně Albus.  

„A jak by to dopadlo jinak? Náš vztah by za žádných okolností neměl šťastný konec. Pochop to už ,Albusi, konečně. Je jedno, jakou cestou bychom se vydali, stejně bychom byli vyvrhelové společnosti. Ve světě mudlů lidi jako my kastrují, v kouzelnickém světě rovnou vraždí."

„To není fér," špitl bezradně Albus. Najednou pocítil žárlivost. Žárlil na všechny heterosexuální páry, kterým je dovoleno a přáno žít spolu a dávat si najevo svou lásku.

„Ne. To není fér. Moje poslání bylo pro mnohé plné zla. Přes to všechno si stojím za tím, že tato myšlenka - myšlenka rovnosti, byla ta nejušlechtilejší a nejlepší s jakou jsem kdy přišel,"

Na to Albus nic neřekl. Jen dál nešťastně hleděl na Gellerta. Měl pravdu. I kdyby se  nevydal na cestu zla, stejně by spolu zůstat nemohli. Jejich svět to nedovoloval. Obětoval své štěstí za záchranu celého kouzelnického světa. Čin to byl sice velmi hrdinský a chrabrý. Přes to všechno mu způsoboval mu neskonalou bolest a utrpení. Byl by stokrát raději, kdyby se takto rozhodovat nikdy nemusel.

„Profesore Brumbále, už byste měl jít. Návštěvy končí." ozval se jeden z bystrozorů, který měl zrovna službu.

„Ano, ano, už jdu. Jen ještě chvilinku." ujistil ho a ihned si utíral uslzené oči. 

„Sbohem Albusi." řekl tiše Gellert a na svého  dávného přítele se poprvé usmál. „Jsem neskonale rád, že jsem tě mohl poznat. Nezapomenu na tebe."

„Sbohem..." řekl neskonale bolavě Albus a ještě pro jistotu si znovu otřel oči. Nechtěl, aby někdo poznal, že plakal kvůli Grindelwaldovi. Dveře od cely se otevřely a on jimi prošel ven. Naposledy se na Gellerta podíval a potom odešel. To bylo naposledy, co se ti dva viděli.

...

Nurmergard 1998

Gellert Grindelwald ležel ve své cele na kavalci a hleděl do stropu. Nevěděl, který den je, ani kolik hodin. Tolik let už strávil zavřený ve své cele, že se mu všechny dny splývaly dohromady. Vlastně ani nevěděl, jak dlouho je zavřený. Nepamatoval si, jak voní tráva, nebo jak křupe sníh pod nohama. Vlastně si ani nepamatoval, jak hřeje slunce, nebo jak mrazí mráz. Celý jeho život a svět se smrskl do malinkaté cely, kde mu občas podstrčili něco k snědku a každý půl rok k němu zašel lékař, aby se podíval na starcovo stále chátrající zdraví. Jiný kontakt se světem neměl.

Na dřevěném a značně polámaném stole, který měl vedle své rozvrzané postele se povalovaly noviny. Na první straně byla fotka starého muže v půlměsícových brýlích s dlouhými stříbrnými vlasy a vousy. Byl to Albus Brumbál. Titulek velkými písmeny hlásil, že vážený a mocný ředitel bradavické školy je po smrti. 

Zpráva o smrti ředitele kouzelnické školy ho značně vykolejila. Jen tak tam nešťastně ležel a mlčky pozoroval mouchy, které poletovaly u stropu, když v tom ucítil, jak mu po tváři stéká slza. Příliš dlouho tu slzu ignoroval nedokázal. Najednou si uvědomil že pláče. A nejenom to. Klepe se mu brada a přemáhá ho smutek a emoce. Jen malou chvilku to trvalo a on se dal do usedavého pláče. Zakryl si starou rukou ústa a vzlykal při tom jako malé dítě. Plakal a plakal. 

Za ty dlouhé roky měl mnoho času na přemýšlení. Co jiného by se ve vězení také dalo dělat. Na sklonku života došel k názoru, že udělal mnoho chyb, kterých nyní litoval. Přišel na to, že neměl být tolik posedlý mocí a neměl kvůli „svému zájmu" obětovat člověka, kterého miloval. Uvědomil si, jak moc Albusovi ublížil. Černé svědomí a výčitky ho nakonec dohnaly. Nyní je Brumbál mrtvý a on se mu už nemá jak omluvit. Tolik po omluvě a odpuštění toužil. Chtěl s ním ještě naposledy mluvit. Jenže to nevyšlo. V duchu se přítelovi omlouval a doufal, že jeho nářek uslyší. Pokud existuje nebe a Albus je právě v něm, doufal, že se na něj teď dívá aby pochopil a viděl, jak moc svých činů lituje a jak rád by vše vrátil zpět. Jenže to nejde.

 „Odpusť mi to... Prosím, odpusť! Měl jsem tam být, když jsi umíral. Měl jsem umřít s tebou. Tak jak jsme si to tenkrát vysnili. Moc se omlouvám, starý příteli," vzlykal do ticha. Když se vybrečel a uklidnil, usnul jako špalek.

Netušil, jak dlouho spal, ale jediné, co ho probudilo, bylo vrznutí dveří jeho cely. Rozespale se otočil po zdroji toho zvuku. Vůbec nebyl na návštěvy zvyklí. Spatřil vysokou, hubenou a smrtelně bledou postavu muže. Z jeho tváře šla hrůza. Měl hadí rysy a pramálo připomínal člověka, i když se o člověka zřejmě jednalo. Okamžitě pochopil o koho jde. Tolik o něm četl v novinách. Moc dobře věděl, proč za ním přišel.

„Zdravím tě, Tome." pozdravil Gellert a usmál se na svou návštěvu. „Věděl jsem, že přijdeš, ale musím tě zklamat. Já ji nikdy neměl."

„Lžeš Grindelwalde." řekla osoba. „Já moc dobře vím, že neříkáš pravdu... a lhát Lordu Voldemortovi se rozhodně nevyplácí. Řekni mi kde je. Kde je bezová hůlka?!"

Gellert se začal smát. „Ty mi vyhrožuješ? Myslíš, že se bojím smrti? Ale kdepak. Už dlouhou dobu ji vyhlížím a těším se na ní. Jsem vlastně moc rád, že jsi přišel."

Tuto odpověď zřejmě Voldemort nečekal. Vždy počítal s tím, že se lidé bojí smrti a najednou je tu člověk, který z něj strach vůbec nemá.

„Tak naposledy, Grindelwalde. Kde je bezová hůlka? Kam si ji schoval?"

„A já ti naposledy říkám, že jsem ji nikdy neměl." trval na svém Gellert. „Nevím, kde je. Vidím v tobě sebe, Tome. Jsme si celkem podobní. Ale ty jsi mnohem šílenější, než jsem byl já. Dopadneš špatně. Za všechno zaplatíš."

To Voldemorta rozezlilo. Seslal na nebohého starce kletbu Cruciatus a začal ho mučit. I po tom hrozném utrpení z vězně nedostal odpověď, na jeho otázku.

„Nevím, kde je!" opakoval stařec, když se v agonií svíjel na podlaze své cely. Znovu na něj dopadla nemilosrdná mučící kletba.

„Nevím... Já nevím! Nikdy ti nebude patřit," skuhral a úpěl v bolestech. Tušil, že Pánovi zla dřív, nebo později dojde trpělivost a on jeho trápení ukončí. Tak moc se na ten okamžik těšil.

,,Nikdy ji nebudeš mít! Nikdy ti nebude patřit!" zařval na svou návštěvu trpící vězeň. „Zab mě Voldemorte!" křikl Gellert. „Muč mě jak chceš, ale pravdu se nikdy nedozvíš. Já chci zemřít. Tak mě zabij!"

Jakmile to dořekl, vyšlehl z Voldemortovi hůlky pramen zeleného světla a Gellert Grindelwald padl k zemi mrtvý.

Nadechl se a otevřel oči. Obraz, který viděl byl nejdříve rozmazaný a chvilku trvalo, než veškeré tvary přešly do ostrosti. S úžasem zjistil, že jeho vězeňská cela zmizela. Do očí mu svítilo slunce a v uších mu znělo šumění potoka. Cítil, že leží v trávě někde v přírodě. Slyšel i ptáky zpívat v korunách stromů a jeho tvář pohladil vítr. Byl to překrásný pocit. Zkusil se nadechnout ještě jednou a zjistil, že má i tělo a ruce. Zkusil končetinami pohnout a s údivem zjistil, že to jde. Sáhl si na obličej a nahmatal vlasy. Už nebyly vypadané. Bylo jich zase hodně a spadaly mu na ramena, kde se půvabně vlnily. I zuby v jeho ústech byly všechny zase na správném místě. Pomalu se zvedl, aby se rozhlédl. Byl na louce. Moc dobře tu louku znal. Byla to louka za domem, kde bydlela jeho teta Batylda. Rozeběhl se k nedalekému potoku a rychle se podíval na svůj vodní odraz. Byl zase mladý. Tělo ho poslouchalo a najednou měl plno síly.

„Godrikův důl..." hlesl s údivem v hlase. „Jak je tohle možný?" Zmateně se rozhlížel a cítil úlevu. Od té doby, co opustil tuto malou vesničku se nic nezměnilo. Vypadalo to přesně tak, jak si to pamatoval.

„Konečně jsi tady... čekal jsem tě." ozvalo se za ním. Moc dobře znal ten hlas. Rychle se otočil a uviděl Albuse. Vypadal stejně, jako si ho pamatoval z Godrikova dolu. Půlměsícové brýle a stříbrné vlasy a vousy zmizely. Před ním stál znovu jeho sedmnáctiletý kamarád.

„Albusi... jak jsi se tu ocitl?" nevěřil vlastním očím a nevěřícně se rozešel vpřed.

„To je dlouhá historie," usmál se Albus. 

„Kde to jsem?" zajímal se Gellert. „Myslel jsem, že jednou skončím spíš v pekle."

,,Chtěl bys raději do pekla?" Uchechtl se Albus.

,,Ne, tohle je dobrý. Já jen... za to všechno co jsem udělal... víš..." blekotal Gellert a krapet se zastyděl.

„V každém člověku se skrývá dobro. Možná, že jsi dostal druhou šanci. Možná slitování, či pochopení toho všeho. Možná jsi opravdu vše dělal kvůli lásce a naději v lepší svět," zazubil se Albus. „Ber svou smrt jako vykoupení. Lhal jsi Voldemortovi o bezové hůlce. Chtěl jsi ho zastavit. A možná, že jsi i pochopil mnoho dalších věcí." 

Gellert se na Albuse usmál. Chvilku na něj užasle zíral a v sobě cítil velkou úlevu. Najednou si uvědomil, že má nutkání něco říct.

„Odpusť mi to Albusi. Neměl jsem tenkrát odcházet. Je mi to... neuvěřitelně líto. Je mi líto vše, čeho jsem se dopustil. A nejvíce lituji toho, jak moc jsem ti ublížil. Chtěl jsem se ti za to vždycky omluvit, ale nestihl jsem to. Nikdy jsem si to nepřestal vyčítat." omluvil se konečně Gellert, když přistoupil ke svému dávnému příteli. Díval se při tom do země a cítil se šíleně provinile.

„Už dávno jsem ti odpustil." usmál se Albus a stiskl mu jemně ruku. Cítil, jak mu po těchto pár laskavých slovech spadl kámen ze srdce. Znovu se zadíval do Albusovi laskavé tváře a cítil, jak jeho tělo naplňuje štěstí. Usmál se na svého starého přítele a láskyplně ho objal. „Jsem tak moc rád, že tě zase vidím. Děkuji, ti, že jsi počkal. Děkuji za tvé odpuštění,"

Ti dva se v objetí drželi celkem dlouho a nechtěli se pustit. Byli rádi, že se vidí. Po všech těch letech mohou být konečně spolu.

„Myslím, že teď už nás opravdu nic nerozdělí." usmál se Gellert a políbil Albuse na čelo.

„Máme před sebou celou věčnost. To je moře času." odpověděl mu Albus. Chytl ho za ruku a oba se vydali k Albusovu domu. 

Konec.