Albus tu noc nemohl usnout. Hlavu měl plnou Gallerta a představoval si jejich společnou budoucnost, jako vládcové celého světa. Neustále se v posteli převaloval, ale usnout mu nešlo. Nemohl se dočkat dne, kdy Aberforth konečně dokončí školu a bude moci zůstat doma s Arianou, zatímco on a Gallert si půjdou podrobit svět. Usnul až k ránu. Den po štědrém dni byl pro něj složitý. Nedokázal se soustředit na nic. Chodil jak tělo bez duše, neustále na něco zapomínal a když si sedl k článkům, které ještě musel do práce dopsat, nebyl schopný poskládat jedno slovo dohromady.

,,Kdybych tě neznal, myslel bych si, že jsi zamilovaný," ušklíbl se na něj Aberforth.

,,Ne, to fakt nejsem. Jen mě nějak bolí hlava," vymlouval se Albus. ,,Chceš čaj?"

,,Jo, díky. Dám si. Hele, kam to jede?" podivil se Aberforth, když se podíval oknem ven.

,,A kdo?" znervoznil Albus a šel se také podívat z okna. Viděl, jak se Gallert loučí s Batyldou a má zabalený kufr. Sotva mu bylo vidět do obličeje. Starostlivá Batylda mu zřejmě k Vánocům upletla super teplou a super dlouhou šálu, kterou mu omotala okolo krku. Albuse to zaskočilo až málem upustil konvici na čaj, kterou držel v ruce.

,,Jdu vynýst koš!" houkl na bratra. Vrazil mu konvici, popadl pytel s odpadky a běžel ven. Ani si nestihl vzít žádný kabát, takže vyběhl do zimy jen v bílé košili. Schoval se za roh a čekal, až Batylda zajde do domu. Musel jednat rychle, protože věděl, že se bude chtít Gallert přemístit.

,,Gallerte!" zavolal na něj co možná nejmíň hlasitě. Najednou se začal klepat. Zima o sobě dala vědět. Jen co ho Gallert zbystřil, rozešel se k němu. Když viděl, jak k němu jde blíž a blíž, pocítil v srdci štěstí. Stačil pouhý pohled a on měl pocit, že se rozletí po nebi a radostí mu srdce pukne. Byl rád, že ho vidí.

,,Co blbneš Albusi? Zmrzneš," lamentoval Gallert a z krku si začal rozmotávat Batyldinu šálu.

,,Kam jedeš?" zajímal se Albus. Nechtěl aby odjel. Byl si jistý, že by bez něj nevydržel ani den.

,,Zpátky domů, do Sofie. Za mámou a tátou. Říkal jsem ti přeci, že je pojedu navštívit," připomenul se Gallert.

,,Kdy... kdy se vrátíš. Myslel jsem, že pojedeš až na nový rok kolem Silvestra," drkotal zubama Albus.

,,Ano, to jsem měl v plánu, ale psala mi včera máma. Babička je na tom nějak špatně. Měl bych tam vyrazit dřív. Kolem Silvestra se vrátím. Běž domů, ty blázne. Vždyť začínáš modrat,"

Albus se rozhlédl, jestli je někdo v okolí nepozoruje, klepající se zimou přiskočil ke Gallertovi a políbil ho.

,,Budeš mi chybět. Vrať se brzy. Dlouho to tu bez tebe nevydržím," pošeptal mu.

,,Neboj, budu hned zpátky. Uteče to jako voda. Až se vrátím, oslavíme nový rok a potom už nám nic nebude stát v cestě,"

Naposledy Albuse láskyplně objal a políbil ho na čelo. ,,Dovizhdane. Shte se vidim skoro," rozloučil se v bulharštině a přemístil se.
Do Albuse se dala zima, a tak zašel do domu.
,,To jsi šel ty odpadky snad vyhodit až do Londýna, ne? Kde jsi se tak zdržel?" Podivil se Aberforth.
Albus ho ale nevnímal. Byl rád, že viděl Gallerta, ale zároveň mu bylo líto, že odjel. Těšil se na den, kdy ho zase uvidí i na začátek hledání relikvií.
,,Jdu pracovat, kdyby něco, jsem nahoře," upozornil Aberfortha a vyběhl schody do druhého patra.

Vešel do pokoje a než si stačil sednout ke stolu, zaťukala mu na sklo okna sova. Otevřel okno a vzal si od ní dopis. Sovička vypadala vyčerpaně. Asi letěla z velké dálky.
Věděl, kdo mu píše. Byl to Elfias. Určitě mu přeje šťastné Vánoce a diví se, proč se mu Albus takovou dobu stále neozývá. Pravda byla taková, že na něj tak trochu zapomněl. V začátku jeho cesty si psali často. Od té doby, co Albus poznal Gallerta už psal jen Elfias.

Albus dopis ani neotevřel. Hodil ho na stůl a začal psát článek o věšteckých koulích.

Od Gallertova odjezdu zpět do rodného Bulharska uplynul týden. Byl to nejdelší týden Albusova života. Přistihl se, jak denně kouká do kalendáře a počítá, kolik zbývá dní do Silvestra. Do konce nového roku zbýval jeden den. Nemohl se ho dočkat. Gallert mu chyběl. Jako kdyby ho byla jen půlka a druhá půlka jeho já byla kdesi v Evropě.
,,Ahoj Ari, pozdravil to ráno svou sestru, když se potkali u snídaně. Neodpověděla mu. Byla bílá jako smrt a nešťastně se dívala do jednoho místa. Vypadalo to, že zrovna prožívala jednu z těch svých nebezpečných nálad. Byla jako sopka těsně před výbuchem. Občas ji to takto připadalo. V těchto chvílích bylo vždy dobré mít hůlku při sobě. Když propukl jeden z jejích záchvatů, byla nebezpečná nejenom sobě, ale celému širokému okolí.

,,Raději teď na ní nemluv. Myslím, že dřív, nebo později se od ní dočkáme nějakého záchvatu." Obával se Aberforth. ,,Neměli bychom ji nechávat doma samotnou,"

Okolo Ariany se tedy chodilo po špičkách. Stavovala se za ní i Agnes. Ukázalo se, že má na Arianu dobrý vliv.
,,Ahoj Ari? Jak se ti vede?" Zeptala se opatrně Agnes, když si k sedala k Arianě. Seděla u krbu a zdlouhavě se dívala do ohně.
,,Je mi hrozně. Cítím prázdnotu... a strach," pípla Ariana.
,,Čeho se bojíš? Vždyť ti nic nehrozí. Máš tu dva své brášky, kteří se o tebe s láskou starají.
,,Já zemřu Agnes." pohlédla nešťastně Ariana na svou kamarádku.
,,Co to povídáš? Proč by jsi umírala? Takovéhle věci neříkej!" okřikla ji.
,,Viděla jsem to. Zdálo se mi o tom. Budou vás čekat temné a děsivé časy. Bude válka. Krutá a příšerná válka. Tolik mrtvých... bude za to moci on..."
,,Kdo on?" nechápala Agnes.
,,Gallert Grindelwald,"
Agnes spadlo srdce až do žaludku. Na prázdno polkla a tak nějak nevěděla, jak zareagovat.
,,Byl to jen hrozný sen. Nic víc," snažila se jí uklidnit.
,,Miluješ Albuse. Já to vím. Tak strašně bych ti přála vaši lásku, ale tady štěstí nenajdeš. Albus se dal po temné cestě. Je zaslepený. Nevidí a neslyší. Potřebuje procitnout,"
,,A co ho dokáže navrátit zpět?"
,,Moje smrt," pípla Ariana a z obličeje se jí ztratil výraz. Její oči zčernali a zem se začala třást.
,,Běž od ní!" zařval Albus. Přiběhl k Agnes, popadnul ji a odtáhl pryč. Jen co to udělal, změnila se Ariana na beztvarou černou hmotu a začala útočit.
Albus okolo sebe a Agnes vykouzlil ochrané pole, které kejí útok odrazilo.
,,ABERFORTHE! ARIANA SE ZASE PROMĚNILA! POJĎ MI POMOCT!" Zařval na bratra.
Aberforth přiběhl z kuchyně. Zhrozil se, když viděl to, co viděl. Zachoval ovšem klidnou hlavu a začal na to temné stvoření mluvit a uklidňovat ho. Jen co slyšela bratrům hlas, začala se uklidňovat. Zvláštní bylo, že na Aberfortha neútočila.
,,Mdloby na tebe!" Vyslal Albus na černou hmotu kouzlo. Během chvilky bylo po hmotě. Zase to byla Ariana. Jen byla omráčená.

Agnes byla schoulená do klubíčka a třásla se strachy.
,,Jsi v pohodě?" Zeptal se starostlivě Albus a kontroloval, jestli není zraněná.
,,Jsem... jsem v pohodě," špitla Agnes. ,,Bože můj. Chtěla nás zabít!"
,,Nevěděla o sobě. Odnesu ji do postele," ohradil se Aberforth. Vzal omráčenou sestru do náruče a odnesl ji do pokoje.
,,Omlouvám se. Takhle jsi ji vidět neměla," omlouval se Albus a pocítil, jak mu něco stéká po tváři.
,,Ty krvácíš," strachovala se Agnes. Albus měl rozseklé obočí. Rána ho nijak nebolela a kdyby necítil proužek stékající krve, ani by si toho nevšimnul.
,,To bude dobrý. Ještě, že tu byl Abe. Jinak by to bylo horší. Skvěle na něj reaguje a dokáže ji uklidnit. To je mnohem lepší, protože já svedu jen kouzlit.
Netrvalo dlouho a Agnes se uklidnila. Ošetřila Albusovi zranění, rozloučila se a odešla domů.

Z této nečekané události Albus nemohl usnout. I on byl z Ariany lehce v šoku. Takhle velký záchvat opravdu dlouho neměla. Bál se, aby se to postupně nezhoršovalo a ona jednoho dne opravdu nezdemolovala dům, nebo rovnou celý Godrikův důl. Z přemýšlení ho vytrhlo klepání na okno. Kdo mu může takhle pozdě psát? Pomyslel si a zvedl zrak k oknu.
Tentokrát mu ale na sklo neklepala žádná sova, ale samotný Gallert. Vypadal promrzle a černý kabát, který měl na sobě, byl kompletně zasněžený.
Nemohl uvěřit tomu, co vidí. Vyskočil z postele jako postřelený zajíc a šel Gallertovi otevřít. Musel mu pomoci aby se dostal dovnitř. Zasněžená střecha byla kluzká jako led.

,,Vůbec jsi mi nenapsal, že přijedeš," byl štěstím bez sebe.
,,Chtěl jsem tě překvapit," usmál se Gallert. Jeho slovanský přízvuk byl silnější, než když odešel.
,,Jsi pryč jen týden a už zapomínáš mluvit anglicky," škádlil ho Albus. Miloval jeho bulharskou angličtinu. ,,Pojď sem," pronesl Albus. přitáhl si zmrzlého Gallerta k sobě blíž a začal ho líbat. To Gellerta překvapilo. Nečekal od Albuse tak obrovský chtíč, ale nijak se nezkoušel bránit. Tak moc po něm toužil. V ten moment si připadal jako nejšťastnější člověk na světě.
To bylo poprvé, co se s Gallertem pomiloval. Užíval si každý jeho dotek a polibek. Nemohl se ho nabažit. Cítil, jak v něm roste neodolatelný chtíč a touha. Když si všiml, že mu Gallert pomalu rozepíná pásek u kalhot, nemohl svou touhu už ani kontrolovat. Cítil, jak se mu svaly v těle zatnuly a když došlo k povolení, zaplnila jeho tělo tak obrovská vlna slasti, že se prohnul v zádech a zavřel oči. Byla to tak velká dávka slasti a rozkoše, že se musel hlídat, aby nevykřikl. Tu noc mu Gallert pomohl dotknout se ráje.

Venku skučela sněhová vánice a noc byla tak černá, že nebylo vidět na špičku nosu. Albusův pokoj osvětlovalo jen pár svíček a petrolejová lampa. Jeho sourozenci tvrdě spali ale on ležel nahý a zpocený na posteli v Gallertově obětí. Hleděl do stropu a znovu přemýšlel nad tím, co se před pár chvilkami stalo. Byla to jeho první sexuální zkušenost. Nikdy ho to nijak nelákalo, ale dnešek předčil veškeré jeho očekávání. 

Cítil, jak Gallerta přepadá spánek a začíná usínat.
,,Gallerte," šťouchl do něj opatrně a pohladil ho po tváři.
,,Hmm," broukl ospale.
,,Je mi to líto, ale tady nemůžeš spát. Kdyby se to sourozenci dozvěděli... však víš,"
,,Promiň, jsem utahaný," zívl Gallert. Promnul si oči a protáhl se. ,,Už půjdu," sedl si na postel a zadíval se na Albuse. Vypadal ustaraně.
,,Copak se ti honí hlavou?" zeptal se.
,,To, co je mezi námi... nepochopí to. Budeme se muset skrývat a tajit to. Ve světě mudlů i v kouzelnickém světě jsou tyhle vztahy zakázané. Co to bude za život? Nechci se tě vzdát," pronesl Albus smutně.
,,Musíme tedy stvořit svět, kde to bude legální. Až najdeme relikvie smrti a podmaníme si svět, nastolíme nový řád a nová pravidla. Už žádný mudla nenapadne kouzelníka. Mudlové už nikoho nenapadnou. A nikdo si nedovolí vůči nám něco namítat. Svět bude takový, jaký my budeme chtít, aby byl,"
,,Ano, Gallerte. Budeme všem vládnout spolu. Bude to náš svět. Tvůj a můj!" rostlo v Albusovi odhodlání.
Gallert se nahnul z postele a ze země sebral své kalhoty, ze kterých vytáhl hůlku. Nastavil dlaň a kouzlem do ní vyčaroval řeznou ránu, ze které začala vytékat krev.
,,Slibme si, že proti sobě nikdy nebudeme bojovat. Ať se stane cokoliv, nebude možné jeden druhého zranit," řekl odhodlaně Gallert.
Albus se narovnal a automaticky se nahnul pro svou hůlku. Udělal to samé.
,,Tímto krevním poutem přísahám a prohlašuji, že proti tobě nikdy nesešlu bojové kouzlo,"
Oba se pořezanými dlaněmi navzájem dotklo a propletli se prsty. Kapky krve, které z jejich ran vytékaly se spojily v jednu. Gallert mávl hůlkou a okolo těchto kapek vyčaroval nádhernou stříbrnou a zdobenou nádobku. Vzal si ji, pověsil na řetízek a připnul na krk.